Někdy po novém roce přišel Michal s myšlenkou vyrazit do Bavorska na jejich známé romantické hrady a zámky. Postupně jsme stvořili trasu, několikrát ji totálně překopali, rozšířili a zase zkrátili, až jsme se nakonec dohodli na optimální variantě - několik historických měst, trocha chození po horách a k tomu již zmíněné zámky. Aby toho nebylo málo, tak jsme k Bavorsku přidali zpáteční cestu přes Rakousko.

Rozhodli jsme se vyrazit už v květnu, před turistickou sezónou. Dva dny před odjezdem jsme nakoupili za 1300 korun potraviny a pochutiny na cestu. Zabalili jsme věci a v den odjezdu, ve čtvrtek, jsme je naházeli do auta; co se nevešlo do kufru, to skončilo na zadních sedačkách.Naše dovolená skončila bohužel předčasně; po šesti dnech nás vyhnal déšť.

Bavorsko (Bayern) je s 70 548 km2 největší spolková země Německa. Žije zde více než 12 milionů obyvatel; hlavním městem je Mnichov. Země je to převážně hornatá a plošinatá. Na severu Bavorska se rozkládá bavorský les a Šumava. Největší horský celek, alpská oblast, se rozkládá na jihu Bavorska. Tvoří ji rozsáhlé Alpské podhůří a vlastní Alpy. Leží tu také nejvyšší hora Německa Zugspitze (2964 metrů). Největší řeky protékající Bavorskem jsou Dunaj, Mohan a Inn. Pramení tu také Vltava a Ohře. V alpské oblasti je množství jezer ledovcového původu.

V době železné osídlili toto území Keltové a od 4. století př.n.l. se sem začaly nasouvat germánské kmeny se Skandinávie. Ve 2. století př.n.l. došlo k jejich prvním kontaktům i střetům s římským impériem, které mělo své provincie jižně od Dunaje. Proti Germánům vybudovali kolem změny letopočtu silně opevněnou hranici (limes). Na území kontrolovaném Římem vznikaly první osady, vojenské tábory a později i města. Po pádu říše západořímské roku 476 vzniklo na území dnešního Bavorska několik raně feudálních státních útvarů.

Za Agilofingů se v letech 555 až 788 stalo z Bavorska vévodství. Roku 788 bylo začleněno do franské říše. Za císaře Karla Velikého došlo k expanzi Francké říše na východ a největšího územního rozsahu dosáhla v letech 952 až 976, kdy pod ní patřily Korutany, Štýrsko, východní marka, friulská marka a Istrie. Z východní části Francké říše vznikla Svatá říše římská národa německého. Bylo založeno biskupství v Řezně, Pasově, Salcburku, Freisingu. V roce 1156 se vyčlenila východní marka. V letech 976 až 1070 se na bavorském trůně rychle vystřídalo několik rodů, v letech 1070 až 1138 vládli Welfové, 1138 až 1154 Babenberkové, poté Wittelsbachové, kteří vládli v letech 1180 až 1918.

Bavorsko bylo dlouho formální součástí Svaté říše římské. Němečtí panovníci (užívající označení král římský) byli voleni vysokou šlechtou a později i knížaty, a byli-li korunováni i papežem, užívali titul císař římský. Od roku 1508 nebyl císařský titul závislý na korunovaci papežem. Říše neměla stálé centrum, král ji spravoval z řady opevněných sídel (falcí). Vlivem vnitřních neshod a rozbrojů mezi císaři a papeži vzrostla koncem 13. století moc knížat na úkor moci císaře. Říše se postupně rozpadala na víceméně samostatné části, a to jak světské (vévodství, knížectví, hrabství), tak i církevní (biskupství, opatství). Tyto napůl samostatné útvary se vyvíjely každá jinak, což vedlo k jejich politické roztříštěnosti. Řada měst si vymohla svobodné postavení, nezávislé na místních panovnících. V 15. století bylo Bavorsko rozděleno na vévodství se sídly v Mnichově, Landshutu, Ingolstadtu a Straubingu.

Třicetiletá válka (1618 až 1648) se dotkla celého Německa a v důsledku způsobila postupný rozpad Svaté říše římské národa německého, do které Bavorské vévodství formálně patřilo. Vestfálský mír (1648) kromě jiného prohlásil plnou suverenitu německých knížat. Říše představovala jen bezmocný souhrn asi 240 navzájem soupeřících větších, malých i zcela miniaturních zeměpanských, církevních a městských státečků.

Ve válce o dědictví španělské (1701 až 1714) bojovalo Bavorsko na straně Francie. Za války o dědictví bavorské roku 1779 ztratilo Innskou část. Během napoleonských válek císař Napoleon Bonaparte udělil roku 1805 bavorským knížatům královský titul a k Bavorsku připojil Norimberk, Ulm, Augšpurk, Bayreuth a další území. Vládnoucí rod byl založený Ottou I. Wittelsbachem.

Hlavní role při sjednocování Německa se ujalo Prusko. Katolické, proti Prusku orientované státy na jihu Německa byly donuceny k vyjednáváni. Pod vedením kancléřem Ottou von Bismarckem roku 1871 prohlásilo Prusko vytvoření Německé říše, v jejímž čele stál pruský král Vilém II. (jako německý císař). Říše se skládala ze čtyř království (jedním z nich bylo i Bavorsko), dalších osmnácti monarchií, tří svobodných měst a jedné tzv. říšské země. Dvě třetiny území ale patřily Prusku. Bavorsko bylo v letech 1805 až 1918 královstvím, vládl tu rod Wittelsbachů.

Německá říše se podílela na rozpoutání 1. světové války. Koncem války se davy nespokojených vojáků vrátili domů a vyvolaly povstání proti císařství. V listopadu roku 1918 vznikla Bavorská republika, Berlín padl do rukou opozičních socialistů a monarchie byla svržena. Povstání však bylo tvrdě potlačeno. V Německu byla vyhlášena nová republika, známá jako Výmarská. Versailskou smlouvou muselo Německo platit vysoké válečné náhrady a přišlo o část území. Vojska Francie a Belgie obsadila Porúří, následovala astronomická inflace a špatná ekonomická situace celého Německa. To poskytlo živnou půdu pro extrémisty. Jedním z nich byl i Adolf Hitler, vůdce NSDAP. Rodák z rakouského Braunau se v roce 1923 v bavorském Mnichově pokusil o převrat, byl ale zatčen a uvězněn. Ve vězení napsal knihu Mein Kampf; myšlenky v ní obsažení měly později pro Německo a jeho zejména židovské obyvatelstvo katastrofální následky.

Po roce 1929 zasáhla světová hospodářská krize Bavorsko a ostatně i celé Německo obzvlášť tvrdě a vedla k vysoké nezaměstnanosti, stávkám a demonstracím. Komunisté (vedení Ernestem Thälmanem) získávali moc, ale bohatí průmyslníci raději podporovali Hitlera a jeho národní socialisty. NSDAP zvítězila roku 1933 ve volbách, Adolf Hitler se stal kancléřem a o rok později uchvátil veškerou moc ve státě. Stal se z něj vůdce (führer) Třetí říše (po Svaté říši římské a Německé říši Viléma I.).

Co následovalo je už známo: zbrojení, obsazení Porúří, anexe Rakouska a Sudet, napadení Polska a tím i začátek 2. světové války. Německo v prvních letech války zabralo velkou část Evropy. Po roce 1942 ale přišly první velké vojenské porážky, bombardování velkých německých měst a země ztratila 10% obyvatelstva. Rusové a Spojenci se nezadržitelně blížili a Hitler 30. 4. 1945 spáchal sebevraždu. Pár dní poté Německo kapitulovalo a bylo rozděleno na čtyři okupační zóny. Bavorsko se stalo součástí americké okupační zóny. V září roku 1949 byly spojeny okupační zóny americké, francouzské a britské a vznikla tak Spolková republika Německo. V sovětské zóně byla o měsíc později vyhlášena Německá demokratická republika. Obě části pak byly znovu sjednoceny 3. října 1990.

Ráno jsme vstali a v Bille jsme dokoupili za tři stovky potraviny na okamžitou spotřebu, na cestu. Vrátili jsme se ke koleji a začali jsme cpát věci do auta. Když už jsme měli vše potřebné, tak jsme vyrazili. Na zadních sedačkách jsme měli karimatky, kanystr a vodu, batohy s doklady, kamerou a foťákem a taky jídlo na první dny. Hodiny právě ukazovaly 10:45, když jsme opustili koleje. Ubírali jsme se cestou na Strakonice. Počasí bylo divné, střídavě pršelo a pak zase svítilo slunce. Ve Strakonicích jsme si skočili na oběd do restaurace a kolem půl druhé jsme zase pokračovali na hranice. Kousek před Strážným jsme natankovali do plné nádrže a do kanystru. Paliva jsme měli tedy dostatek. V půl třetí jsme byli na česko-německých hranicích. Německý celník nějak dlouho koukal do našich pasů, pak se podíval do kufru a do kastlíku vepředu u spolujezdce. Pořád něco povídal, ale vůbec jsme mu nerozuměli. Naštěstí nám vrátil pasy a mohli jsme jet dál. Počasí bylo podivné, těsně za hranicemi začalo na pár minut dokonce brutálně pršet. V půl čtvrté jsme zastavili v Passau.

V 1. století př.n.l. tu keltští Bójové založili opevněné sídliště. Kolem roku 80 tu vznikla římská pohraniční pevnost. Město se dále rozvíjelo a roku 740 tu bylo zřízeno biskupství. Koncem 9. století patřil zdejší biskup Wiching k hlavním protivníkům moravského arcibiskupa Metoděje. Pasovský děkan Wenzel Tiem byl jedním ze žalobců na Jana Husa v Kostnici. Roku 1611 vpadlo vojsko biskupa Leopolda Habsburského do Čech (vpád Pasovských). V Praze obsadili Hrad a Malou stranu. Město roku 1662 téměř zcela vyhořelo. Díky tomu se tu mohlo uplatnit v široké míře ve stavitelství baroko. Jelikož město nebylo za války poničeno, zachovala se řada památek do dnešních dnů.

Zaparkovali přímo na nábřeží Dunaje. Jen co jsme se vypravili do centra, tak jsme lehce zmokli. Na Dunaji plavalo několik velkých výletních lodí. Došli jsme na náměstí Domplatz uprostřed starého města; uprostřed stojí socha prvního bavorského krále Maxmiliána Josefa I. Náměstí je lemováno starými domy a uzavírá jej veliký dóm Sv. Štěpána. Byl postaven v letech 1668 až 1678. Šli jsme se samozřejmě podívat dovnitř. Chrám je mohutný, celý strop je zdoben freskami a bohatými štuky ze 17. století. Dóm je dlouhý 101 metrů. Nad vstupem se tyčí veliké varhany; mají 17 774 píšťal a jsou největší v Německu. Vyšli jsme na dvůr biskupské rezidence přiléhající ke kostelu; podél zdí byly zasazeny staré náhrobní kameny a uprostřed byla malá kašna. Pak jsme se šli toulat po starém městě. V křivolakých uličkách jsou pěkné staré domy.

Procházeli jsme se parkem u soutoku Ilzu, Innu a Dunaje. Na nábřeží Innu stála kulatá hradební věž Schaiblingstrum z druhé poloviny 15. století. Přes centrum jsme se vrátili zpátky k autu. Passau hodnotíme jako pěkné město, líbil se nám. Chvíli po páté jsme se pohnuli dál. Po hodině jízdy jsme zastavili na odpočívadle, abychom se navečeřeli. Byla docela zima, ale k večeru se udělalo hezky, mraky odtáhly pryč a vystřídalo je sluníčko.

Okolo čtvrt na osm jsme projeli centrem Burghausenu a zastavili na jeho okraji. Už cestou sem byl vidět dominantu města: rozlehlý hrad na kopci nad starým centrem. Šli jsme se k němu podívat. Pod hradem se táhne úzké dlouhé jezero, taková nudle s kalnou zelenou vodou. Na stráni pod palácem se pásly ovečky. Hrad je poměrně dost veliký, má pět nádvoří. Obešli jsme jej zboku a dostali jsme se na čtvrté nádvoří.

Z vrchu byl perfektní pohled na celý Burghausen s náměstím se starými domy s malovanými a zdobenými štíty. Za další řadou domů už protékal Salzach. Na konci náměstí byl kostel s vysokou věží. Prošli jsme přes další nádvoří po vršku hradu, všude byly malé domky a z hradeb krásný výhled do okolí. Poslední část hradu byla bohužel zavřená a tak jsme byli nuceni si ji prohlédnout pouze zvenčí. Hradní komplex je poměrně zachovalý.

Sešli jsme úzkými uličkami až na náměstí. Pokochali jsme se pohledem na opravené štíty měšťanských domů i radnice a přes pěší zónu jsme směřovali zpátky. Domy tu byly čtyřpatrové, poměrně staré. V chodníku byly zasazeny bronzové cedule se jmény jazzových hvězd, které navštívili zdejší každoročně konaný festival.

V osm hodin večer jsme se vrátili do auta, opustili jsme toto roztomilé městečko a vydali jsme se hledat místo na spaní. Pomalu se stmívalo, rudé slunce zapadalo za obzor. Jak jsme se blížili k Trostbergu, tak v dáli byl vidět hřeben Alp se zasněženými vrcholky. V devět jsme zastavili na okraji Trostbergu na parkovišti a po půl hodině jsme se rozhodli toto živé místo nezvolit za vhodné ke spánku a tak jsme se posunuli dál. Dojeli jsme do Seebrucku, na veliké prázdné parkoviště přímo na břehu jezera Chiemsee. Prošli jsme se podél jezera. Byla dost zima, teplá bunda se hodila. Nedaleko z jezera vytékala říčka Alz. V její průzračně čisté vodě plavaly malé rybičky. V dáli za jezerem se rýsovaly siluety hor. Zjistili jsme si odjezdy lodí k ostrovu se zámkem. Okolo půl jedenácté jsme se vrátili k autu a udělali si spaní.

V noci byla neskutečná zima. Dokonce jsme se museli zadělat do spacáku jako mumie. Teplo teda vypadá jinak. Ráno jsme vylezli chvíli před sedmou. Bylo modré nebe a svítilo sluníčko, ale stále zima. Protáhli jsme se, spaní v autě za moc nestálo. Auto bylo zevnitř dost orosené. Vyvětrali a odmlžili jsme jej a upravili opět do cestovní podoby. Po snídani jsme se šli podívat na břeh jezera Chiemsee.

Je to největší jezero v Bavorsku. Jezero je ledovcového původu a je v něm krásně čistá voda, z konce mola bylo vidět na dno. Je dlouhé 18,5 kilometru, široké je 11 kilometrů a 80 metrů hluboké. V dáli vysoké hory, co mají špičky zasněžené. Kousek od mola je přístav malých jachet. Jelikož jsme měli poměrně dost času, tak jsme se byli podívat ve městečku v íčku. Vzali jsme si časový rozvrh plaveb po jezeře. Cestou tam i zpět jsme dlouho pozorovali hejna rybiček mihotajících se v proudu Alzu. Asi půl hodiny jsme leželi a pospávali na molu a pak jsme zjistili, že loď odtud dnes asi nepopluje, i když podle plánu by měla. Čas odjezdu byl již dávno pryč a loď nikde. Nejen my, ale i další dvojice to vzdala. Odjeli jsme do Prienu, odkud výletní lodě zcela jistě pojedou. Dojeli jsme tam za chvíli, bylo to jen pár kilometrů. V Prienu bylo dost živo, všude spousty aut a lidí. Zaplatili jsme 3 € za parkování. Koupili jsme si lístky na loď (za 5,70 €/osobu). Před námi stál nějaký týpek, co jich kupoval asi osmdesát a trvalo mu to neskutečně dlouho.

Na loď jsme naběhli jako jedni z prvních a zabrali jsme si nejlepší místa. V jedenáct jsme vypluli. Spolu s námi se plavili jenom davy důchodců a dva autobusy dětí. Asi po patnácti minutách jsme přistáli na ostrůvku Herreninsel. Jeho břehy jsou lemovány širokým pásem rákosí a ostrov je porostlý řídkým lesem. Na dohled je i druhý, menší ostrůvek s klášterem a rekreačními domky. Vedle něj je ještě jeden neobydlený malý ostrůvek. Vystoupili jsme na břeh. Po pár minutách jsme došli k zámku Herren-Chiemsee. Před ním se rozprostírá ohromný park se spoustou vodotrysků a pečlivě udržovaná zahrada se střiženými okrasnými stromky. Zahrada je docela rozlehlá.

Po pár minutách byly vodotrysky vypnuty. Koupili jsme si lístky (a 5,50 €) a naše kroky směřovaly do muzea Ludvíka II. Bavorského, který tento zámek nechal vystavět. Byla tu spousta nábytku ze zámku Nymphenburg v Mnichova, kde se král narodil a kde také vyrůstal. Všechny židle, stoly a sekretáře byly překrásně vyřezávané a intarzované a zlacené. Vedle slavnostního pláště byly ve vitrínách vystaveny osobní potřeby krále a nádobí z mnichovské porcelánky. V další místnosti byla expozice dokumentující posedlost Ludvíka II. dílem skladatele Richarda Wagnera - scenérie z oper, návrh monstrózní budovy divadla pro jeho opery. U toho byl velký model zámku Neuschwanstein a nákresy půdorysů dalších zámků. V patře byly státnické dokumenty Bavorského království, jako třeba oficiální obálky a pečeti a také staré listiny. U toho visely portréty Ludvíka II. a jeho fotografie. Okolo zimní zahrady jsme se vrátili do vstupní haly a pak jsme necelou půlhodinu posedávali před zámkem v zahradách a čekali na prohlídku. Pozorovali jsme ruch v parku. Prohlídku jsme si dali v angličtině.

Nejprve jsme se dozvěděli něco o bavorském královské dynastii Wittelsbachů a o staviteli tohoto zámku, Ludvíkovi II. Zámek Herren-Chiemsee byl budován v letech 1878 až 1885 jako přesná kopie zámku ve Versailles; tento záměr se povedl jen částečně. Zámek totiž nebyl dodělán, protože jeho stavbou (a stavbou dalších dvou zámků) Ludvík zruinoval bavorskou státní kasu. Zámek se stavěl skoro sedm let a dal práci lidem z okolí. Na ostrov se dovážel veškerý stavební materiál, hlavně cihly. Těch bylo použito přes jeden milion. Dvě křídla budovy nebyly nikdy postaveny.

Vstupní hala byla vykládaná barevným mramorem, mnohdy uměle barveným. Prvních několik místností bylo přesnou kopií Versailles, včetně nábytku, obrazů a fresek. Všechno bylo bohatě vyřezávané a zlacené. Sekretář byl vykládán patnácti druhy dřeva. Velký zrcadlový sál je delší než jeho vzor. Proti oknům jsou umístěny zrcadla a nejen mezi okny svícny a lustry. Bylo tu 2 000 svíček, rozsvěcelo je dvacet pět lidí přes půl hodiny. Sál byl hodně světlý, zejména díky zrcadlům s vyřezávanými rámy a velkým oknům. Tady končila část, která byla věrnou kopií Versailles. Další místnosti a sály byly zdobené stejným stylem, ale nejednalo se již o věrnou kopii. V jednom sále byl největší křišťálový lustr na zámku, vážil půl tuny a na jeho vrcholku seděl anděl. Vedle byla jídelna s porcelánovým lustrem. Na to navazovala porcelánová komnata, kde bylo veškeré vybavení, jak už název napovídá, z porcelánu, včetně rámů zrcadel. Prošli jsme ložnice a došli k zadnímu schodišti. Mělo být stejně impozantní jako to vepředu, ale došly peníze. Byly tu jen holé neomítnuté cihlové zdi a betonové schody. Byl to docela kontrast s nádherou a bohatostí předchozích sálů. Ve spodním patře jsme se podívali do míst, kde měla stát zámecká kuchyně. Z ní vedl důmyslný mechanismus zvedacího stolu do jídelny o patro výše. Vedle byl malý bazén, také nedodělaný. Tady půlhodinová prohlídka končila, vyšli jsme před zámek.

Chvíli jsme pozorovali vodotrysky, opět jely na plný výkon. Když vodu vypnuli, tak jsme se vydali na cestu k lodi. Ve třičtvrtě na tři jsme nasedli na loď a za chvíli jsme byli v Prienu. Bylo super počasí, nebe bez mraků a když zrovna nefoukalo, tak bylo vedro. Od Chiemsee jsme odjeli k horám.

Cesta k Bayerischzellu byla placená, zaplatili jsme 2 € mýtné. Silnice byla úzká a šplhala do kopců podél potoka osmnáctiprocentním stoupáním. Hned za mýtem jsme zastavili a uvařili si k obědu nudlové polévky. Před čtvrtou jsme se vydali na přejezd. Kolem silnice byly šílené polomy, spousta natahaného dřeva a haldy pařezů. Z cesty se otevíraly krásné výhledy na okolní hory a strmé kopce, v dáli už byly vidět zasněžené vrcholy. Projeli jsme kolem jezera Schliersee a kolem jezera Tegernsee. Za Rottachem z vysokého kopce létali paraglaidisti. Krajina kolem se trochu změnila, už tu nejsou štíty, ale prudké zalesněné kopce.

Kolem páté jsme přejeli Achenpass a silným klesáním jsme se ubírali do údolí. Dali jsme si krátkou pauzu na břehu přehradního jezera, které jsme objížděli. Nádrž má krásnou nazelenalou barvu. Ujeli jsme asi dvě stě metrů a zastavili u mostu přes nejužší část jezera Sylvenstein, resp. u jeho větvení. Jeli jsme pak opět po placené silnici, ale jelikož v budce nikdo nebyl, tak jsme mýto neplatili. Vozovka byla velmi úzká a vedla vedle koryta řeky se štěrkovými naplaveninami. Sjeli jsme do Wallgau a do Krünu. Kolem byly už dost vysoké hory, některé vrcholy jsou přes dva tisíce metrů vysoké.

V půl osmé jsme zastavili asi pět kilometrů před Garmisch-Partenkirchenem. Uvařili jsme si večeři - těstoviny a orientální směs. Najedli jsme se, uvařili si kafe a plánovali, co budeme dělat zítra. K večeru se udělalo opět chladno a pak i zima. Upravili jsme si auto k ležení a kolem půl deváté jsme se už povalovali v autě a koukali do map. Za hodinu jsme šli spát.

Vstali jsme už v půl sedmé ráno a asi za deset minut poté jsme pomalu sjížděli do Ga-Pa. V noci nebyla tak strašlivá zima jako včera, i když o teplu se rozhodně mluvit nedalo.

Garmisch-Partenkirchen vznikl roku 1935 spojením sousedních městeček. Garmisch je poprvé připomínán již roku 803, v Partenkirchenu kdysi stával římský kastel, opevněné místo. V Ga-Pa se roku 1936 konaly 4. zimní olympijské hry. Okolo Ga-Pa jsou vidět jen vysoké hory. Zastavili jsme na velkém parkovišti u olympijského stadionu. Nad ním jsou dva můstky. U mapy jsme si doplánovali kudy a kam dneska půjdeme. Převlékli jsme se, nahodili pohorky a v půl osmé jsme vyrazili na cestu.

Za chvíli jsme byli u soutěsky Partnachklamm. Zaplatili jsme každý 2 € vstupné. Spodek soutěsky je hodně úzký, dole zurčí horská bystřina s dostatkem vody. První část stezky vedla tunelem vysekaným ve skále. Kousek dál byla soutěska ještě užší. Voda dělala docela slušný hluk. Ze stěn tekla voda. Cestička vedla chvílemi tunely s proraženými galeriemi, chvílemi nad vodou po betonových lávkách. Vypadalo to dost dobře. Proud říčky byl dravý. Uprostřed je soutěska široká kolem pěti metrů a kolmé stěny jsou vysoké až 500 metrů. Po pár metrech se už tak těsná soutěska ještě více zúžila, skoro to vypadalo, že se dá dotknout protější stěny. Ze skal padaly závoje vody. Dost hezké. Divoká voda říčky měla silný proud a drala se s hlukem úzkou průrvou. Šli jsme střídavě tunely a po mostcích. Soutěskou jsme prošli asi za dvacet minut; jak začala, tak také znenadání skončila: širokým otevřeným údolím. Soutěska je dlouhá jen asi 500 metrů.

Náhle se otevřelo široké údolí, proud vody tu byl mírnější, proti soutěsce skoro neslyšný. Taky se hned oteplilo. I cesta byla o poznání širší. Šlapali jsme po široké stezce, pořád do mírného kopce. Cesta byla pořád strmější, i když stále dostatečně široká, aby po ní projelo auto. V dálce byly vidět rozeklané vrcholky Alp. Stoupali jsme řídkým lesem. Šotolinová silnice se posléze změnila na pěšinu asi metr širokou. Pochodovali jsme stále podél potoka. Chvílemi byl dost hluboko zaříznutý. Stoupali jsme stále výš; procházeli jsme hlubokým ledovcovým údolím. Bylo poměrně příjemně, nebylo extrémní vedro ani zima, prostě počasí na výšlap jako dělané. Dlouho jsme nepotkali ani živáčka. Ve výšce 1050 m.n.m. (u zavřené horské chaty Bockhütte) jsme se na chvíli zastavili u odbočky dalších tras a na mapě (přidělané na stromě; my jsme žádnou neměli) jsme si našli pokračování cesty směrem k nejvyšší hoře Německa, k 2 962 metrů vysoké Zugspitze.

Vlevo od stezky byly už skály, vpravo za lesem také. Výhled na hory byl úchvatný. Dupali jsme pořád do kopce. Kolem půl dvanácté jsme si dali pauzu u vyhlídky nad jezírkem s vápencovou vodou do zelena, úplně čistou a průzračnou. Proti byla vysoká skalní stěna s několika jeskyněmi. Přešli jsme první sněhový splaz, který vedl až dolů do údolí. Zanedlouho se krajina trochu změnila, les prořídl a teď tu rostly jen zakrslé borovice, kleč. Opět jsme lezli po špinavém sněhu plném kamínků a větviček. Dno údolí bylo pokryto naplaveninami a mezi tím se klikatilo několik ramen horského potoka. V dáli jsme viděli sedlo se sněhovými pláněmi a pod ním vodopád vytékající z malé soutěsky.

Vylezli jsme nad vodopád na konci údolí. Byla vidět cestička, po které jsme sem přišli - taková světlá nitka kdesi u dna hluboké doliny. Kolem hory, kleč a splazy sněhu. Kolem půl dvanácté jsme prošli kolem horské chaty, ve které byli jen dva mladíci. Ti sem vyjeli na motorkách. Stoupali jsme stále vzhůru kolem bystřiny. Údolí končilo krutým stoupáním. Špatně jsme uhnuli, takže jsme se museli vracet přes neprostupnou kosodřevinu, hnus. Naštěstí stezka byla nedaleko. Stoupání bylo čím dál víc hustý, neskutečný nářez, 45° do kopce, samé kameny a štěrk. Odměnou za to byl perfektní výhled na cestu, po které jsme přišli a na celé údolí, kterým jsme sem vystoupali. Nádhera.

Chvílemi svítilo sluníčko a to pak bylo vedro. Cesta byla arcipřísná, samé šutry a sníh. Docela náročný výstup. Před námi šli tři lidi. Ve třičtvrtě na jednu jsme se zastavili a dali si oběd. Měli jsme slisované tři dny staré gumové rohlíky a sýr. Kousek výš jsme doplnili pitnou vodu z trubky, která trčela mezi kameny (aspoň si myslíme, že je pitná; ale co by ji takhle vysoko zašpinilo, že?). Výstup byl čím dál tím víc krutý, neskutečná cesta napůl ve sněhu. Před třetí jsme se doplazili k horské chatě Knorhütte ve výšce 2 052 m.n.m.; byli jsme na pokraji zhroucení. Sil se nám nedostávalo. Chvíli jsme posedávali a pozorovali druhou skupinku, která se zmateně motala po sněhových pláních a docela bloudila. Hodili jsme válečnou poradu, a protože jsem byl už úplně hotovej a odmítal jsem stoupat dalších 950 výškových metrů sněhem (další čtyři hodiny výstupu) na Zugspitze, navíc bez mapy, tak jsme se otočili a raději jsme zahájili sestup. Zugspitze byla v dáli vidět, i lanovky na ní. Výstup sněhem by byl moc náročný a času jsme taky moc neměli. Vraceli jsme se suťovým polem nad hranicí lesa. Zpět jsme šli stejnou cestou jako nahoru. Dost se ochladilo, foukal ledový vítr. Blížily se temné mraky. Kousek před horskou chatou jsme scházeli splazem sněhu a bylo vidět, že je to pozůstatek po lavině. Byly tu polámané a vyvrácené stromy, větve měly odrané, prostě dílo zkázy. Sníh byl plný kamenů a větví. Pochodovali jsme vcelku svižně, dolů to šlo dobře. Kolem čtvrté začalo velmi drobně poprchávat.

Jediná barevná květena, která tu roste jsou žluté blatouchy a fialové zvonky a hořce, sem tam vyrašila prvosenka nebo vřes. Jinak jen kleč a tráva. Cestou zpět jsme potkali několik pěších, co šli opačným směrem (kam asi?) a dva cyklisty. Krápalo a tak jsme přidali do kroku. Ve třičtvrtě na pět jsme z pěšiny došli na širokou cestu. Něco po páté začalo pršet už výrazněji; jistila to nepromokavá bunda. Po další půlhodině jsme už kvalitně unavení došli k ústí Partnachské soutěsky. I cestou zpět jsme se kochali krásami peřejí a úzkých vysokých stěn. Krása. Soutěskou jsme prošli poměrně rychle a pak hurá po asfaltce ke stadionu, k autu. Měli jsme chození už plné zuby. Ve třičtvrtě na sedm jsme se dovalili do auta, byli jsme totálně zničení. Ga-Pa je 700 m.n.m. vysoko, dnes jsme tedy vystoupali 1 350 metrů převýšení a šli jsme celkem jedenáct hodin.

Bylo zataženo a krápalo. Únava byla maximální. Sundali jsme si pohorky a vyvětrali nohy. Odjeli jsme z Ga-Pa zase na místo, kde jsme spali noc na dnešek. Když jsme tam zaparkovali, tak pršelo. Počkali jsme, až si dovaří dva chlapíci jídlo a vyklidí lavičky u stolku. Když zmizeli a taky když přestalo pršte, tak jsme vytáhli vařič a udělali jsme si večeři. Uvařili jsme si konzervu mexiko a rýži. Chodili jsme jak lazaři, byli z nás trosky. Najedli jsme se a po osmé jsme se už povalovali v autě. Usnuli jsme před devátou. Vydatný spánek nám měl navrátit síly. Večer nebyla tak výrazná zima jako včera.

Probudili jsme se už v sedm hodin. V noci lilo. Bohatě jsme posnídali, složili auto a zabalili jsme spacáky. Z auta jsme vylézali jako mrzáci, snad to rozchodíme. Kolem půl osmé jsme sjeli do Garmisch-Partenkirchenu, doplnili jsme pitnou vodu a vyrazili jsme dál.

Za nedlouho jsme zastavili v Ettalu u barokního kláštera s poutním kostelem. Vešli jsme do areálu kláštera; má čtvercový dvůr, ze tří stran stojí budovy kláštera a naproti hlavní bráně je mohutný kostel s velikou kopulí s měděnou střechou. Čelní stěna kostela je do půlkruhu a je zdobená sochami a po stranách nevelkými věžemi. Chrám má vevnitř zajímavý tvar, má kruhový půdorys a je zakončený rovnou velikou kopulí, jen oltář je ve výklenku. Kopule je vysoká 75 metrů. Na stěnách jsou velké obrazy svatých. Kostel je barokní a je zdobený zlacenými štuky. Celý strop je pokryt freskami. Nad vchodem byly nevelké varhany. Kostel má dokonalou akustiku. Ještě jednou jsme si prohlédli jednoduché budovy kláštera a už jsme uháněli podhůřím zase dál.

Něco po půl deváté jsme zastavili u zámku Linderhof. Poprchávalo. Zaplatili jsme každý 5 € vstupného a přes rozlehlou zahradu jsme kráčeli k zámku. Prošli jsme pod Marockým domem. Došli jsme k zámku; byl kompletně pod lešením a to bylo potaženo plachtou, takže ze zámku nebylo vidět vůbec nic. Před zámkem je park s jezírkem se zlacenými sochami a za tím schodiště ukončené altánkem. V dáli jsou vidět hory. Posedávali jsme v parku, když tu najednou od soch začala tryskat voda do osmimetrové výše. Podívali jsme se k altánku nad schodištěm, je v něm kopie antické sochy. Procházeli jsme se parkem a čekali na prohlídku. Ta začala za chvíli. Dali jsme si ji v angličtině.

Dozvěděli jsme se něco o historii. Je to jediný zámek, který Ludvík II. Bavorský dokončil. Celý interiér zámku je upraven ve stylu Ludvíka XIV., podle zámku ve Versailes, ale zase ne tak přesně, jako tomu bylo na Herren-Chiemsee. Zámek Linderhof byl postaven v barokně-rokokovém stylu. Místnosti zámku nebyly příliš veliké, ale o to víc byly zdobené řezbami, zlacením, porcelánem a nádhernými zrcadly a lustry. Ve vitrínách a na policích bylo plno váz, které Ludvík II. sbíral. V jedné pracovně jich bylo přes dvě stě. Jeden obrovský křišťálový lustr byl z Čech. Někde byly na zdech vyšívané a potištěné tapiserie, všechny originály. Na obrazech v pracovnách, salóncích a ložnicích byly výjevy ze dvora Ludvíka XIV. a z Francie obecně. Nebyl tu jediný portrét Němce. V jídelně byl spouštěcí stůl. Zámek je poměrně malý, obešli jsme jej během dvaceti minut. Poté jsme se šli projít rozlehlým zámeckým parkem. Za zámkem je udělaná kaskáda vodopádů, ta je ukončena malou kašnou se sochami. Šli jsme loubím vytvořeným z ohnutých lip, vytvářely takový tunel. V parku nedaleko zámku byla Venušina jeskyně. Vevnitř byly krápníky a vodopád s jezírkem. Je to největší uměle vytvořená jeskyně na světě. Svého času byla jeskyně vyhřívána na 23°C, včetně jezírka, které sloužilo jako bazén. Už v době vzniku byla jeskyně elektricky osvětlena firmou Siemens. Světla byla červená a zelená, aby dotvářely tu správnou atmosféru ke kulisám Wagnerových oper. Ostatně všechny artefakty v jeskyni se vztahovali k dílu skladatele Wagnera - obrazy a loďka na jezeře.

Kousek od jeskyně stála stavba v orientálním slohu, i její vnitřek byl tak zařízen. Vevnitř byl trůn s pávy a zlacené ornamenty na zdech. Prošli jsme kolem malé kaple se šindelovou střechou a bání a kolem zámku jsme se vrátili k Marockému domu. Fasáda je pruhovaná a má malou věžičku. Vnitřní zdi i podlaha byly udělány z barevných kachlíků. Zajímavá stavba. Ve třičtvrtě na jedenáct jsme od Linderhofu odjeli směrem k dalším zámkům. Po pár kilometrech silnice najela na rakouskou stranu hranice. Jeli jsme hezkým horským údolím podél potoka. V půl dvanácté jsme dojeli k zámku Hohenschwangau a Neuschwanstein. Jsou postaveny na dohled od sebe. Zaplatili jsme nekřesťansky drahé parkovné, celé 4 €. V kase jsme si kupili lístky do obou zámků, každý jsme zaplatili 13 €. Prohlídku jsme si dali opět v angličtině.

Kolem okraje jezera Alpsee jsme vyšlapali k zámku Hohenschwangau. Byl postaven v letech 1832 až 1837. Kousek pod palácem byla ve skále vytesaná a mramorem obložená lázeň, s výhledem na hory. Jelikož jsme měli před prohlídkou čas, tak jsme se procházeli zahradami s fontánou a pečlivě střiženými keři. Vlastní zámek není příliš veliký. Nastal čas jít dovnitř.

V zámku byly obrazy s romantickými výjevy nebo s výjevy z Wagnerovo oper. Zprvu jsme prošli několik sálů a obytných prostor, jež patřili králi Maxmiliánu Bavorskému, který tento zámek nechal postavit. Byl to otec Ludvíka II. Bavorského. Zařízení zámku bylo střízlivější než tomu bylo v zámcích, které jsme už navštívili. Ve velké místnosti s kulečníkem byly vojenské řády bavorských králů za dvě stě let. Pak jsme se šli podívat do místností pro dvorní dámy a královnu. Obrazy ukazovaly jejich každodenní činnost: vesměs měli prd co na práci. O patro výš byla pracovna krále. Z několika oken zámku byl vidět sousední Neuschwanstein, z ostatních bylo vidět jezero Aplsee a hory. Prohlídka skončila a my jsme se vydali ke druhému zámku.

Když jsme vylezli ven, tak akorát začalo poprchávat. Druhý zámek nebyl daleko, šlapali jsme do kopce po asfaltové silnici. Kolem nás proudily davy turistů. Ve dvě hodiny jsme došli k bráně zámku Neuschwanstein. Byl stavěn v letech 1868 až 1886, zůstal však nedokončený.

Část boční zdi je zahalena lešením. Vedle zámku je dost hluboká strž a dole teče potok. Než přišla řada na naší skupinku, tak jsme se prošli po nádvoří paláce. Je hodně zdobený, samé věžičky a římsy. Všechna okna jsou oblouková. Na budově paláce jsou obrovské fresky; měděné střechy jsou ukončeny chrliči a věžičkou. Na konci krovu je veliký bronzový lev. Celý zámek je postavený ze šedivého vápence, akorát vstupní brána je z červených pálených cihel. Všude byly davy německých důchodců a Japonců. Ve 14:50 začala naše prohlídka. Zámek (resp. jeho vnitřní výzdoba) je dokončen pouze z jedné třetiny, pak totiž Ludvík II. za dosud nevyjasněných okolností zemřel v jezeře. Od té doby se zámek již nedodělával. Na zámku strávil pouhých sto dvacet dní. Procházeli jsme dlouhou chodbou, klenby měly malovaná žebra, ale jen do poloviny délky, pak byla výzdoba o poznání chudší, nedodělaná. V kapli chyběl oltář. Ten měl být vyřezávaný ze slonoviny, ale taktéž nebyl dokončen. Nad námi visel gigantický bronzový lustr vykládaný barevným sklem. Zdi i strop jsou malovány zlatem a sytě modrou barvou (ta byla Ludvíkova oblíbená). Na zdech kaple byly fresky svatých, zem pokrývala krásná mozaika z malých kamínků. Znázorňovala různé živočichy, doplňovaly je rostlinné motivy. Kaple byla dost pěkná. Hned vedle byla králova ložnice. Všechny dveře měly překrásné kování. Postel měla vršek neskutečně precizně a složitě vyřezávaný do věžiček, stříšek a ornamentů. Dokonalá řezbářská práce, velice hezká.

Zámek byl budován moderně, podle nejnovějších trendů. Byl vytápěn (stejně jako Herren-Chiemsee a Linderhof) pomocí důmyslného rozvodu horkého vzduchu od kamen v přízemí. Měli tu i tekoucí vodu - ze zlaceného kohoutku ve tvaru labutě. Prošli jsme přes umělou jeskyni s krápníky do čítárny a pak do jídelny. V jedné z místností byly všude na zdech malby labutí a jedna porcelánová ve skutečné velikosti seděla na stole. Labuť byla Ludvíkovým oblíbeným živočichem. Namalováno jich tu bylo asi dvě stě.

Poté jsme věží vyšli o patro výše do koncertního sálu, největší místnosti na zámku. Jeho zdi byly zdobeny malbami z opery Parsifal. Opery se tu hrály jen několikrát. Z oken sálu byl perfektní výhled na soutěsku s vodopádem a železným mostem, mimochodem jedním z nejstarších v Německu. Přešli jsme už jen několik malých nedodělaných místností, sešli jsme věží dolů, proběhli spletí chodeb do hradní kuchyně. Bylo tu měděné nádobí, uprostřed veliká litinová kamna a rozvod teplé i studené vody. Relativně moderní zařízení. Z kuchyně jsme směřovali už ven.

Obešli jsme zámek a prudkým stoupáním jsme za pár minut došli k mostku Mariabrücke. Z cesty byl pěkný výhled na zámek Hohenschwangau ležící na kopci uprostřed zeleně. Mostek byl postaven roku 1866 a byl pojmenován po matce Ludvíka II. Je asi osmdesát metrů nade dnem kaňonu, akorát pod ním padá vodopád. Z mostku byl naprosto dokonalý pohled na zámek Neuschwanstein i na daleké okolí. Romantické místo. Za zámkem byly v dáli vidět hory a jezero. Když jsme se dostatečně pokochali pohledem, tak jsme seběhli dolů pod zámky, na parkoviště. Před pátou jsme byli u auta. Posvačili jsme chleba s paštikou.

Vrátili jsme se asi dva kilometry do Füssenu a šli jsme se podívat do centra tohoto starého města. Město není příliš veliké. Jsou tu dobře zachovalé měšťanské domy. Kolem nízké budovy radnice jsme došli ke kostelu, který je pod hradem. Kostel Sv. Magna je barokní a byl zbudován v letech 1701 až 1717. Vevnitř dost světlý s mramorovými sloupy. Sešli jsme do krypty kostela. Ta byla součástí starého kostela, jež byl posléze zbořen a byl vybudován dnešní; krypta byla vybudována již v 10. století. Bylo tam několik soch svatých, jinak nic. Od kostela je vidět hrad a pod ním je z druhé strany přehradní nádrž Forggensee s mléčnou tyrkysovou vodou.

Hrad se datuje do 13. století, kolem roku 1500 byl dokončen jako jednotný celek a bylo doděláno opevnění vršku hradního kopce. Kolem opevnění a přes mohutnou baštu jsme došli na nádvoří. Na zdech budov jsou sgrafity kolem oken a na rozích. Hrad vypadá vcelku hezky, zachovale a má charakter zámku. Pak už jsme sešli do starého města, prošli několik ulic, ze kterých byl vidět bílý hrad a vrátili jsme se k autu.

Těsně za Füssenem jsme se podívali na nevelké vodopády na řece Lech. Když jsme město objížděli, tak byl hrad a stará část dobře vidět. V šest hodin jsme ani ne kilometr za Füssenem přejeli hranice do Rakouska. Kousek za Reutte, nedaleko sedla Fernpass, byla na kopci zřícenina malého hradu. Kolem byly z jedné strany hory vysoké a z druhé o poznání nižší. Před městem Nassereith jsme dotankovali do plné nádrže (36,5 l a 0,77 €). V sedm hodin jsme zastavili na odpočívadle u silnice a uvařili jsme si večeři. Dali jsme si těstoviny se směsí na ně určenou. Strašně jsme se přecpali. Když nám trochu slehlo, tak jsme se dorazili kafem. Během toho jsme plánovali náš další postup. V půl deváté jsme se vydali hledat místo na přespání. Zastavili jsme o dvě serpentiny výše na velikém parkovišti. Rozdělali jsme si ležení v autě. V okolí byly vidět prudké zalesněné stráně i kopce s vrcholky bez vegetace. Večer bylo chladno a na nebi byly místy temné mraky. Pod námi se postupně rozsvítilo město Nassereith. Provoz na nedaleké silnici byl docela velký. Okolo desáté jsme usnuli.

V noci nebyla příliš velká zima, stejně tak ani ráno, když jsme kolem sedmé vstávali. Ke snídani jsme si uvařili nudlovou polévku. Odmlžili jsme Fiata a připravili jej do cestovní podoby. Venku bylo polojasno. Kolem osmé jsme odjeli; tou dobou už mraky odnesl vítr a svítilo sluníčko. V půl desáté jsme dojeli do Innsbrucku.

Oblast, kde dnes leží stotřicetitisícový Innsbruck, bylo osídleno už v době bronzové. Později se tu usídlili Ilyrové a Rétové. Římané tu postavili opevněnou vojenskou stanici Veldidena. Roku 1180 nechali hrabata z Andechsu postavit most přes Inn, což vedlo k nebývalému rozvoji dříve nevýznamné dvě století staré vesnice. Dnešní jméno města bylo poprvé zmiňováno roku 1187 (Innsprucke). Roku 1239 byl Innsbruck zmiňován jako středisko oblasti a významné obchodní centrum, částečně taky díky blízkosti Brennerského průsmyku, umožňujícího cestu přes Alpy na jih do Itálie a k Jaderskému moři. Ve 13. století byl již obehnán hradbami. Roku 1420 město Friedrich IV. Povýšil na sídelní město a tím dal impuls k dalšímu rozvoji. Město bylo oblíbené i u dalších panovníků (Maxmilián I., Ferdinand II., Marie Terezie), v této době nastaly zlaté časy Innsbrucku, byla postavena řada budov, které stojí v centru dodnes.

Město bylo sídlem vyšších škol a od roku 1669 i univerzity. Roku 1809 proběhla v jeho blízkosti jedna z velkých bitev proti Francouzům a Bavorům. Innsbruck byl po Vídeňském kongresu opět uznán hlavním městem Tyrolska. V druhé polovině 19. století nastal rozvoj průmyslu a obchodu; k tomu nemalou měrou přispělo vybudování brennerské železnice. Dnes je Innsbruck sídlem zemské vlády, univerzity a řady průmyslových podniků a je také důležitou dopravní křižovatkou.

Objeli jsme celé centrum dokola autem, nebylo kde zaparkovat. Zastavili jsme tedy na nábřeží a zaplatili jsme 3 € parkovného. Řeka Inn je dost prudká a má silný proud. Na nábřeží jsou staré čtyřpatrové domy s barevnými fasádami, dost hezké. Do centra to byl jen kousek, hned jsme byli v nejstarší části města. Jsou tu staré měšťanské domy ze 16. až 18. století, mimo jiné Helblingův dům (stojí na gotických základech), dům U zlatého orla, Katzunghaus, Kohlegerhaus a Ottoburg.

Červená radnice s vysokou kamennou věží byla zbudována v letech 1442 až 1450, dnešní podobu dostala při přestavbě v roce 1560. Všechny domy mají loubí, jsou pětipatrové a mají pěkně zdobené a malované fasády.. Na konci náměstí je dům Goldenes Dachl s arkýřem se zlatou střechou. Byl postaven na příkaz císaře Maxmiliána I. A sloužil jako dvorní lóže při slavnostech konaných na náměstí. Traduje se, že vévoda Friederich IV. Nechal arkýř obložit pozlacenými měděnými plátky, aby vyvrátil tvrzení, že jeho pokladna zeje prázdnotou.

Přešli jsme do relativně novější části Innsbrucku. Kolem klasicistní radnice jsme šli po třídě Marie-Teresien strasse kolem starých domů k vítěznému oblouku (Triumphforte). Byl postaven roku 1765 při příležitosti svatby císaře Leopolda II. s Marií Ludovikou Španělskou. Výzdoba byla dokončena až roku 1774. Za ním v dáli na kopcích byly vidět skokanské můstky postavené pro zimní olympiádu v roce 1976. Ostatně nebyla to jediná zimní olympiáda, která se tu konala, první tu byla v roce 1964. Kolem něj i přímo pod ním jezdí trolejbusy. Obešli jsme budovu univerzity. Nad Innsbruckem byl z Maria-Theresia-Strasse krásně vidět hřeben Nordkette; místy na něm ležel ještě sníh. Budova muzea nám připomínala nádraží. Za ní byla modernější čtvrť s budovami z počátku 20. století. Chodníky tu byly barevně pomalovány.

Na okraji starého města stojí zámek. Dnešní stavba z let 1754 až 1770 stojí v místech, kde již v roce 1453 měli sídlo tyrolští vladaři. Marie terezie nechala objekt přestavět J. M. Gumppem, který postavil i několik dalších domů a paláců ve městě. Těsně vedle zámku je pozdně gotický kostel Hofkirche z let 1553 až 1563, který Gumpp roku 1731 zbarokizoval. V kostele je náhrobek Maxmiliána I. z roku 1561; neviděli jsme jej, protože kostel byl zavřený. Před zámkem je docela velký park. Došli jsme ke kostelu, který měl věž postavenou ne v čele, ale v boku lodi. Naše kroky směřovali poté k budovám univerzity, k teologické fakultě. Mezi jednotlivými částmi univerzity stojí veliký kamenný kostel Jezuitenkirche, postavený 1627 až 1647. jsou zde pohřbeni tyrolští vladaři z habsburské větve. Kostel se opravoval a pro veřejnost byl bohužel uzavřen. Kolem jezuitské koleje jsme opět směřovali do nejstarší části Innsbrucku. Kolej byla založena roku 1562, v roce 1673 byly budovy přestavěny na univerzitu. Pak byly ještě jednou upraveny v roce 1722 J. A. Gumppem.

Procházeli jsme kolem paláceů místní šlechty, vesměs postavených v 17. století (palác Fugger-Taxisů, Lodron, Trapp-Wolkenstein, Sarntheim, Troyer-Spaur a další). V uličkách bylo neskutečně živo, spousty aut a lidí. V centru je spousta starých kostelů, mnoho z nich bylo postaveno na začátku 17. století. Křižovali jsme starým městem, některými místy i potřetí. Nahlédli jsme do 130 let starého kostela s malovanými stěnami i stropem. V jedenáct hodin jsme se vrátili na nábřeží, kde jsme parkovali. Auto stálo na slunci a bylo už kvalitně rozpálené. Jeli jsme pak údolím Innu.

Před polednem jsme zajeli do města Schwaz. Místo bylo poprvé připomínáno roku 930. Rychle se rozrůstal, kolem roku 1200 tu stály už tři kostely. Největší rozkvět zažil Schwaz po roce 1400, kdy byla v okolí nalezena bohatá ložiska měděných a stříbrných rud. S těžbou se rozvinul i obchod, řemesla a umění. Město bohatlo až do 17. století, kdy nastala stagnace v důsledku vyčerpání ložisek rudy a tím i útlumu těžby. V 18. století nastala druhá etapa rozvoje, ze Schwazu se stalo důležité obchodní středisko na Innu. Vše ukončily napoleonské války, roku 1809 bylo město vypleněno a vypáleno. Obnoveno bylo až o jedenadvacet let později. Městská práva Schwaz obdržel teprve roku 1899.

Šli jsme se podívat k zámku nad městem. Bylo veliké teplo a svítilo sluníčko. Šlapali jsme po asfaltce do prudkého kopce. Byl z ní krásný výhled na hrad i do širokého údolí pod námi. Hrad je docela malý, je to jen větší věž, vedle ní je kostel a mezi nimi je namačkaná malá budova. Přes údolí Innu jsou vidět vysoké hory. Dole v údolí na druhé straně řeky je vidět velký bílý barokní klášter. Pod námi bylo vlastní město Schwaz s relativně moderními domy v tyrolském slohu.

Hrad byl postaven v letech 1150 až 1177, v letech 1472 až 1475 byl totálně přestavěn Sigmundem z Freundsbergu. Kostel byl přistaven v letech 1634 až 1637. Od roku 1948 je v hradu muzeum města Schwaz. Shora byl Schwaz jako na dlani, uprostřed města byl vidět i františkánský klášter z počátku 16. století a nedaleko od něj veliký kostel Panny Marie s měděnou střechou. Poprvé byl připomínaný ve 13. století, v letech 1460 až 1478 byl přestavěn, roku 1728 byl zbarokizován; ve 20. století byly provedeny rozsáhlé úpravy interiéry kostela.. Jinak údolí Innu je docela ploché a široké. V protější stráni pod horami je vidět zámek Sigmundslust. Nahlédli jsme do hradního kostela, je jednoduše zařízený, jen hlavní oltář a dva postranní, trocha lavic a vyřezávaná kazatelna. Do vlastního hradu jsme se podívat nešli, je tu muzeum. Chvíli jsme se ještě kochali překrásným výhledem do širokého okolí z terasy u hradu. Po asfaltce jsme se zase vrátili a v půl jedné jsme vyrazili dál, do hor.

Kolem Zell am Zilleru jsme se motali chvíli po rychlostní silnici (neměli jsme známku), je to tu hovadsky značené. Uhnuli jsme na silnici na Gerlospass. Poměrně velikým a táhlým stoupáním samými zatáčkami jsme dojeli do Gerlosu. Původně to byla bezvýznamná ves, rozvoj přišel se zbudováním silnice přes Gerlospass (spojující Zell am Ziller a Zell am See). Dnes je to významné středisko zimních sportů. Ve stráních kolem silnice byly roztroušeny chaty a penziony. Gerlosem však stoupání nekončilo, právě naopak. Ve třičtvrtě na tři jsme zastavili nad Gerlosem na parkovišti, byl ostud nádherný pohled na částečně zasněžené hory a na napůl vypuštěnou přehradu. Bylo naprosto dokonalé počasí, na nebi nebyl jediný mrak a pražilo slunce.

Zaplatili jsme 7 € mýtné a vyrazili jsme na Gerlospass. Vyjeli jsme na Gerlosplatte; už po cestě sem byl super rozhled po okolí. Nahoře bylo několik horských chat a čtyři lanovky vedoucí na vrchol kopce nad nimi. Byly vidět zasněžené štíty Alp. Bylo to tu totálně vylidněné. Na louce (sjezdovce) kvetla spousta bílých a fialových krokusů. Nejvyšší místo, kudy jsme projížděli, bylo 1621 metrů vysoko. Během sjezdu z Gerlospassu byly vidět Krimmelské vodopády, padající v sevřeném údolí mezi horami. Výhled ze serpentin byl dost dobrý.

V půl třetí jsme zastavili na parkovišti poblíž vodopádů. Sjeli jsme sem z Gerlospassu šest set metrů po celkem osmi serpentinách, které následovaly za sadou méně ostrých zatáček. Hned jsme si uvařili jídlo, a to fazole s párkem a chlebem. Najedli jsme se a ve tři hodiny jsme vyrazili k vodopádům. Krimmelské vodopády jsou na říčce Krimmel Ache; ta je napájena zjara tajícím sněhem a ledem a po zbytek roku deštěm. Vodopády padají ve třech velkých stupních celkem 380 metrů hluboko a tvoří tak nejvyšší vodopády v Rakousku a vlastně i celé Evropě. Ročně je navštíví přes 400 000 návštěvníků.

Spodní vodopád je dost úchvatný, voda se tříštila o kameny a vypadala jak bílý závoj. Na vodní tříšti se tvořila duha. Po docela prudké cestě jsme šlapali stále výš, k druhé části. Zastavovali jsme se na vyhlídkách. Vodopády jsou opravdu nádherné, voda se s velikým hlukem řítí do hlubin údolí. Prostřední vodopád je taky dost hezký, padá z padesátimetrové výšky úzkým korytem. Snášela se na nás vodní tříšť, bylo to osvěžující. Došli jsme na dohled od nevyššího vodopádu, ke třetí (horní) části. Jeho vody se řítí z bezmála stometrové výšky. Za ním jsou vidět už jen vrcholky hor a zařízlé údolí.

Hleděli jsme na tuto přírodní krásu, pohled to byl moc pěkný. Po cestě zpátky jsme se zastavili úplně dole, pod poslední částí vodopádů. Kochali jsme se pohledem na padající a šumějící vody Krimmel Ache. Opět byla vidět duha. Když jsme byli zvlhlí a ohlušení vodou, tak jsme se vydali zpátky k autu. Pod parkovištěm stojí vodní park se spoustou atrakcí spojených s vodou, jako třeba houpačka, kde proti člověku je nádržka a jak se houpe, tak do ní pumpuje vodu, vodní mlýnky a vrtulky, archimedův šroub, různé pumpy a kravinky ovládané nebo poháněné pouze vodou. Kolem čtvrt na pět jsme z Krimmelu odjeli. Auto bylo totálně horké. Už od Gerlosu vede údolím vedle říčky a silnice úzkokolejná trať, viděli jsme i osoblí vláček. Okolo páté jsme projeli Zell am See, objeli jsme jej i jezero a vyrazili jsme za město hledat místo na spaní. Dojeli jsme ke kempu, byl takový podivný a nějak se nám nelíbil a tak jsme se pár kilometrů vrátili. V šest hodin večer jsme zajeli do kempu ve Viehhofenu a zaplatili jsme za dnešní noc 13,50 € za všechno. Byli jsme tu jediní hosté. Kemp je docela malý, stany se dají stavět na dvou oddělených zahradách, mezi nimi stojí budova restaurace (zavřená) s recepcí a zázemím. Hned za stanem rostly nízké smrčky a za nimi zurčel potok. Kemp je v údolí mezi kopci.

Postavili jsme stan, alespoň se poprvé na cestě vyspíme na rovné zemi a ne zkroucení v autě na sedačce. K večeři jsme si uvařili polévku a dojedli jsme k ní pět dní starý tuhý chleba. Michal si opékal krajíc nad vařičem. Poprvé po týdnu jsme se osprchovali a celkově zkulturnili. Horká sprcha byla něco neskutečně příjemného. Během večerní kávy jsme promýšleli, co navštívíme zítra a v nejbližších dnech. Taky jsme pořádně umyli a odmastili kastroly a dobyli jsme si baterky do kamery a telefonů. Večer se nad námi hnaly temné mraky. Do stanu jsme ulehli kolem půl desáté a netrvalo dlouho a usnuli jsme. Celý večer se schylovalo k dešti a kolem desáté se schýlilo definitivně a začalo pršet.

Celou noc lilo jako z konve. Ráno taky. Vstali jsme okolo deváté. Spalo se nám dobře, konečně jsme nebyli skrčení a rozlámaní. Obloha byla šedivá, jednolitá a lilo a lilo. Do stanu někudy trochu zatékalo. Taky se citelně ochladilo. V půl desáté jsme v dešti zabalili stan, respektive jsme ho zmuchlali do veliké koule a tu jsme nacpali do kufru auta. Nevypadalo to, že by se chtělo udělat lépe. Před desátou jsme z kempu odjeli. Přesunovali jsme se k Salzburgu; lilo furt strašně moc. V jedenáct jsme nedaleko Bischofshofenu zastavili a nasnídali se. Promýšleli jsme, co dál. Padlo rozhodnutí, že když se počasí nevzpamatuje, než dojedeme do Salzburgu, tak dovolenou předčasně ukončíme. Měli jsme totiž naplánované pěší výlety v jeho okolí. Už v Innsbrucku, když jsme se na internetu v íčku koukali na počasí, tak jsme věděli, že se počasí zkazí, akorát jsme doufali, že to nebude tak špatné. U Tennecku byl vidět nad údolím hrad Hohenwerfen. Z lesů šla pára. V říčce vedle silnice bylo poměrně hodně vody. Kolem půl jedné jsme se promotali Salzburgem. Pořád lilo, skoro ještě víc než ráno. A pohled na oblohu taky nebyl optimistický. Definitivně jsme se rozhodli ukončit dovolenou.

Ve dvě hodiny jsme projeli Braunau a vjeli jsme do Německa. Cesta ubíhala docela dobře, už nepršelo tak intenzivně. Kolem půl třetí jsme zastavili u hradu v Neuburgu poblíž Passau. Hrad byl založen v 11. století a v 15. století byl přestavěn. Má dvě části: předhradí s věžemi a vlastní hrad. Zrovna se opravoval a tak jsme se dovnitř nedostali. Z terasy za hradem jsme se podívali na řeku Inn; je tu široký, na protějším rakouském břehu je malá vesnice a železniční trať.

Bylo dost chladno. Už konečně nepršelo, ale bylo brutálně zataženo. Cesta k hranicím byla pohodlná, ve čtyři hodiny jsme projeli bez zdržení do Čech. Ve Strakonicích jsme dotankovali a uháněli jsme do Prahy. Od Příbrami zase lilo. Po půl sedmé jsme byli už u kolejí. Vybalili jsme věci z auta, přitáhli a usušili jsme stan. Za celý den jsme ujeli 470 kilometrů.