Rozhodnutí vyjet na dovolenou do Polska padlo už někdy okolo Vánoc. Trasa cesty se zrodila během dalších čtyř měsíců a definitivní termín odjezdu padl koncem června. Původně jsme měli jet čtyři, postupem času z toho však sešlo a tak jsme jeli jen my dva.

Přípravy na cestu začaly vlastně už s plánováním trasy - nákup map a průvodců. Balení na cestu započalo několik dní před odjezdem, kdy jsme u Jany doma začali kupit oblečení, potraviny a další nezbytné věci na dovolenou. Víkend před odjezdem jsme ve Varech dokoupili poslední potraviny a zabalili stan, zbytek oblečení a doplňků. Taky jsme si zavařili do sklenic jídlo.

V neděli před odjezdem se Janin pokoj stal dokonalým skladištěm věcí. Postupně jsme je nacpali do tašek a batůžků. V pondělí jsme vše včetně jídla dobalili a natěšení na putování jsme šli spát. Ráno jsme totiž konečně vyráželi na dovolenou. .

Polsko leží ve středu Evropy, hraničí se sedmi státy: Českou republikou, Německem, Slovenskem, Ukrajinou, Běloruskem, Litvou a Ruskem. Celková délka hranic je 3 582 km (z toho je po pevnině 3 054 km, zbytek hranice probíhá Baltským mořem). Nejdelší hranice má Polsko s Českou republikou. Rozloha Polska je 312 677 km2. Oficiální název je Polska Rzeczpospolita (Polská republika).

Průměrná nadmořská výška je 173 metrů, Polsko je tedy spíše ploché, hory jsou pouze při hranicích s Českou republikou a se Slovenskem. . Polsko má úrodné půdy, orná půda tvoří okolo 55% rozlohy. Žije tu téměř 40 milionů lidí; co do lidnatosti zaujímá 29. místo na světě a 8. v Evropě. Kolem 40% obyvatel žije na vesnicích.

Slovanské kmeny (Polané, Vislané, Mazované, Slezané atd. ) sídlily na území dnešního Polska od 6. století. Sjednocování polských kmenů začalo v 10. století. Jižní část území dnešního Polska byla v 9. a 10. století spojená s Velkomoravskou říší. Prvním doloženým vládcem na území Polska byl Mešek I. , vládl v letech 963 až 992. Sjednotil čtyři části Polska a pokusil se získat severní Pomořansko, ale neúspěšně. Za manželku si vzal Doubravku z českého rodu Přemyslovců. V roce 969 dobyl část Pomořanska a v roce 979 vítězně odrazil německé vojsko. Měškův syn Boleslav I. Chrabrý pokračoval v politice svého otce. Podrobil si Lužicko, Moravu, část Slovenska, Slezsko a Pomořansko.

V roce 1000 se Polsko stalo samostatnou církevní oblastí (arcibiskupství v Hnězdně). Roku 1025 byl Boleslav I. korunován na polského krále. Jeho nástupci museli čelit vnitřním nepokojům a úsilí knížat o nezávislost. Jednotný stát obnovil roku 1038 Kazimír I. Obnovitel, ale v následujících dvou stoletích převládala v zemi feudální rozdrobenost. Roku 1241 (později ještě dvakrát) Polsko vyplenili Tataři. Kolem roku 1283 dobyli křižáci Prusko, o padesát let později byly vedeny války Polsko-křižácké. Následovala válka s Čechami o Slezsko. Na začátku 14. stol. se na krátký čas vytvořila česko-polská personální unie. Roku 1364 byla založena Krakovská univerzita. V letech 1386 až 1434 vládl zemi Vladislav II. Jagellonský; ten byl roku 1420 korunován také českým králem. V r. 1410 porazil Vladislav II. v bitvě u Grunwaldu řád německých rytířů a skoncoval tak s jeho expanzí na východ. Polsko se stalo jediným pánem baltského pobřeží. Roku 1444 končí sedmdesát let trvající polsko-uherská unie.

Války se Polsku nevyhýbali ani nadále, v 16. století probíhaly (po boku s Litevci) bitvy s Rusy (polsko-litevská unie vznikla roku 1569). V 17. století země trpěla švédsko-polskými válkami. V roce 1665 obsadili Švédové téměř celé území Polska. Následovaly války s Turky a Ruskem, při kterých Polsko přišlo o velkou část svého území (Ukrajina přešla do vlastnictví Ruska a Prusko se osamostatnilo).

V roce 1768 vypukla občanská válka, do které se zamíchaly sousední státy Prusko, Rusko a Rakousko. Roku 1772 nastalo první dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko, jako důsledek neustálých mocenských bojů údajných dědických práv. Při prvním dělení získaly uvedené státy 30% polského území. Druhé a třetí dělení následovalo v letech 1793 a 1795 (tehdy přestal polský stát existovat). Když Napoleon I. porazil Prusko (1806), vzniklo roku 1807 Varšavské knížectví, které se o dva roky později rozšířilo o území připojené k Rakousku při třetím dělení Polska.

Z jednání vídeňského kongresu v letech 1814 až 1815 vzešlo vytvoření Polského království v rámci personální unie s Ruskem. Rusko uplatňovalo v zemi silnou rusifikační politiku, proto následovalo několik povstání a vznik vlasteneckých organizací.

V letech 1914 až 1918 byla 1. světová válka, potom vznikla Polská republika. Prvním prezidentem Polské republiky se stal Józef Klemens Piłsudski, hlavní organizátor polských legií bojujících za 1. světové války proti Prusku. Polsko-sovětská válka v roce 1920 začala nástupem polských vojsk, která dobyla Kyjev, ale sovětská protiofenzíva je donutila k ústupu. Sovětská vojska potom pronikla až k Varšavě. Polsko však své hlavní město ubránilo a vytlačilo nepřítele ze země. Na základě mírových jednání v Rize získalo západní území Ukrajiny a Běloruska. Podle versailleského míru dostalo západní Prusko a oblast Poznaně. Horní Slezsko se na základě lidového hlasování v r. 1921 rozdělilo mezi Polsko a Německo.

Neurovnané politické poměry a hospodářské těžkosti umožnily v roce 1926 Józefovi Piłsudskému uskutečnit převrat a prosadit změny v ústavě, kterými se posílily pravomoci prezidenta a vlády. Vývoj Polské republiky ve třicátých letech nepříznivě ovlivnil dopad světové hospodářské krize a rostoucí hrozbu Německa po nástupu nacismu. V ústavě přijaté v roce 1935 se opět posílilo postavení prezidenta a autoritativní režim.

Roku 1934 byla podepsána polsko-německá deklarace o nepoužití násilí. Ta vydržela do roku 1939, kdy ji Hitler zrušil a napadl vojensky Polsko (1. 9. 1939). Téměř ihned potom (17. 9. 1939) se přidal Sovětský Svaz, který zabral východní Polsko. 28. září padla Varšava a Polsko přestalo existovat. Vláda utekla do Rumunska, kde ji internovali. Už 30. září však vytvořil generál Władysław Sikorski v Paříži exilovou vládu. 25. listopadu 1939 Němci vytvořili Generální gouvernament. Vzniklo několik odbojových organizací, začalo masové vraždění Židů a Poláků. Roku 1943 propuklo povstání ve varšavském ghettu, které však německá vojska krvavě potlačila. Na podzim téhož roku bylo jednáno v Teheránu o záležitostech Polska.

3. ledna roku 1944 vstoupila na území Polska Rudá armáda. Vznikla Zemská národní rada a Armia Ludowa. V květnu 1945 válka skončila, v Postupimi bylo jednáno o polských hranicích.

V bouřlivém období na konci války převzala vládu mocenská garnitura podporovaná Sovětským svazem. Rok po válce byl znárodněn průmysl, banky a doprava a byla uskutečněna rozsáhlá agrární reforma. Další rok vláda odmítla Marshallův plán. Roku 1948 vznikla Polská sjednocená strana pracujících (PZPR). Od roku 1949 se uskutečňovala násilná kolektivizace zemědělství, která úplně v polských poměrech zklamala a družstva se rozpadla.

Roku 1955 vznikla Varšavská smlouva. Už roku následujícího byly krvavě potlačené stávky v Poznani proti špatným pracovním podmínkám (75 mrtvých). V srpnu 1968 se polští vojáci účastnili invaze do ČSSR.

Dalším významným datem (hlavně pro věřící Poláky) byl rok 1978, kdy byl Karol Wojtyła zvolen papežem jako Jan Pavel II.

V roce 1980 byla vlna stávek, nejprve v Gdańsku a později v celé zemi, v listopadu byla zaregistrována Nezávislá odborová organizace Solidarita. Stav v zemi byl kritický a tak byl 13. 12. 1981 vyhlášen výjimečný stav, trval skoro dva roky. Demonstrace v Gdańsku sílily, do čela odborů se dostal Lech Wałesa. V březnu 1989 se začíná zvolna rozpadat komunistické zřízení v Polsku, vše vyvrcholilo 4. června prvními poválečnými demokratickými volbami, kde komunistická strana utrpěla zdrcující porážku. Lech Wałesa se stal rok na to prezidentem. Po parlamentních volbách v říjnu 1991 se do parlamentu dostal velký počet politických stran. V roce 1992 začal odsun ruských vojsk ze země. Roku 1995 byla provedena měnová reforma (10 000 starých PLN ku 1 PLN novému). Koncem března 1999 se Polsko spolu s Českou republikou a Maďarskem stalo členy NATO.

Významní Poláci v dějinách: hvězdář Mikoláš Koperník, politik Josef Piłsudski, spisovatelé Henryk Sienkiewicz, Adam Mickiewicz a Josef Słowacki a samozřejmě papež Jan Pavel II. , vlastním jménem Karol Wojtyła.

Vstali jsme v půl sedmé. Po lehké snídani jsme nacpali věci do auta. Naplnili jsme kufr, za sedačkami jsme měli vařič, kanystry na vodu a na benzín a na zadních sedačkách karimatky.

V půl osmé jsme vyjeli z Dejvic. Směřovali jsme na Jablonec, kam jsme dorazili chvíli po deváté. Tady jsme si koupili chleba a veliký koláč, který jsme ihned snědli. Vybavení potravinami tak bylo úplné. Za Jabloncem jsme přejeli hřeben Krkonoš. Po klikatých silničkách jsme v deset hodin doputovali na česko-polské hranice na přechod Harrachov - Jakuszyce.

Odbavení netrvalo dlouho, dostali jsme razítka do pasů. Polský celník chtěl vidět zelenou kartu od pojištění auta. Venku bylo zataženo a vypadalo to na déšť. Cesta ubíhala docela rychle. V poledne jsme se zastavili za městem Bolesławiec, abychom se trochu protáhli a najedli se. Cestou sem od Jelení Góry chvílemi poprchávalo, ale byly to jen takové přeháňky.

Dále jsme jeli bez zastávek a ve čtvrt na čtyři jsme projeli Gorzów Wlpk. Začalo svítit sluníčko a bylo docela teplo. Ve čtyři hodiny přišla ropná krize a tak jsme zajeli k pumpě natankovat. Bylo to před městem Pyrzyce. Nabrali jsme plnou nádrž a ještě do kanystru (celkem 47 litrů po 3,13 PLN/l, platili jsme 148 PLN).

Jeli jsme potom dál a v pět hodin jsme zastavili v městečku Stargrad Szczeciński. Město zde stojí již téměř tisíc let, jeho dějiny jsou plné válek a změn majitelů. Během 2. světové války tu byl zajatecký tábor Stalag II. Při osvobozování (březen 1945) bylo město velmi poničeno.

Nejprve jsme objeli centrum autem kolem dokola a pak jsme u nějakých obchodů zaparkovali a do středu města jsme vyrazili pěšky. Prošli jsme se parčíkem okolo zbytků městských hradeb. Pyrzyckou branou jsme vstoupili do města. Brána měla na kamenném spodku cihlovou část. Je ze 13. až 14. století, stejně jako hradby. Pocházejí z období největšího rozkvětu města, kdy Stargrad patřil Hanse. Za hradbami jsou relativně nové baráčky - paneláky se šikmou střechou.

Za chvilku jsme došli až na Staroměstské náměstí. Na jedné straně je ohromný cihlový kostel Panny Marie z roku 1292, několikrát přestavovaný a obnovený po 2. světové válce. Byl ale zavřený a tak jsme se dovnitř nepodívali. Má vysokou věž a v čelní stěně jsou dost vysoká okna. Z boku je kostel až nahoru porostlý psím vínem.

Na náměstí jsme se byli podívat v samoobsluze, jen tak, obhlédnout ceny. Byly asi jako u nás, docela příznivé. Kousek od katedrály je nově opravená pozdně gotická radnice ze 16. století. Měla pěkně zdobený štít. Tím výčet historických budov končí. Náměstí uzavírají paneláky. Je to dost divné spojení stařičkého s moderním.

Po půlhodince courání městečkem jsme se vrátili zpátky k autu a Stargrad Szczeciński jsme opustili. Počasí se konečně umoudřilo a bylo hezky. Vyjeli jsme dále, směrem k moři. Krajina okolo byla plochá, ale ne úplná placka; byla mírně zvlněná. Všude kolem byly pole, louky s krávami a bylo to tu dost obydlené. Cestou od Stargradu jsme jeli okolo velikého množství jezer. Viděli jsme v několika vesnicích čápy.

V půl osmé večer jsme projeli městem Kamień Pomorski. Za půl hodiny jsme stanuli v městečku Pobierowo, ležícím přímo na břehu moře. Zaparkovali jsme a ihned jsme vyrazili na pláž. Na pobřeží byl jemňounký písek; moře bylo chladné. Nekoupali jsme se, jen jsme v Baltu smočili nohy. Zastavili jsme se cestou z pláže v kempu obhlídnout ceny (platili bychom asi 38 PLN). Vrátili jsme se přes městečko zpátky k autu. Všude byly davy lidí, na plážích i na ulicích.

Z auta jsme si vzali jídlo a kanystr na vodu a vydali jsme se opět na pláž. Dlabali jsme sekanou s chlebem a sledovali západ slunce (a s námi asi tisíc dalších lidí). Když se slunce zanořilo do Baltu, tak se všichni včetně nás zvedli a odkráčeli z pláže. Bylo čtvrt na deset. V kempu jsme si načepovali plný kanystr vody a došli si na záchod. S vodou jsme opět prošli městečkem plným lidí k autu. V půl desáté jsme z Pobierowa vyjeli a vydali se hledat místo na spaní.

V deset hodin jsme kousek za Rewalem sjeli ze silnice a zajeli na polní cestu. Zastavili jsme na okraji pole, vedle maliní. Rozhodli jsme se, že tu přespíme v autíčku. Upravili jsme vůz do lůžkové podoby. U toho nás ukrutně žrali komáři a jiný obtížný hmyz. Asi za půl hodiny jsme šli spát.

V noci se spalo dost divně, v autě je přece jen málo místa. Když jsme uléhali, bylo v autě strašlivé dusno. Nad ránem se ochladilo. Vzbudili jsme se v půl sedmé. Auto bylo zevnitř dost zamlžené. Už takhle brzo ráno svítilo sluníčko. Okolo bylo plno slimáků. Za půl hodiny jsme zabalili věci v autě a upravili jej do cestovní podoby a vyrazili jsme dál. Cestou do Kołobrzegu jsme viděli ve vesnicích tři a o kilometr dál čtyři čápy.

V osm hodin jsme dojeli do města Kołobrzeg. Už v 7. století tu byla slovanská osada a o dvě století později hrad, jednalo se tedy o jednu z nejstarších přímořských pevností. Roku 1000 tu byl postaven první kostel v Západních Pomořanech. Základem rozvoje města byly solivary. V dalších stoletích město často střídalo majitele. V březnu 1945 bylo město po deseti dnech urputných bojů dobyto I. armádou polského vojska; zde se poprvé dostali polští vojáci k Baltskému moři. Avšak město bylo přitom zničeno z 90% a přístav kompletně.

Opět jsme si dali okružní jízdu okolo středu města; kolem jsou už jen veliká paneláková sídliště. Pak jsme se vrátili zpět do centra a vedle hotelu New Skanpol jsme zaparkovali. V infocentru v hotelu jsme dostali mapu města. Podél říčky Parsęta jsme došli okolo kostelíka z roku 1222 ke katedrále z počátku 14. století. Byla celá cihlová; průčelí tvoří tři věže - dvě krajní (nízké) a uprostřed vysoká. Byli jsme se podívat vevnitř. Byla stroze zařízená, sloupy nesoucí klenbu a celý strop byly dost vykloněné směrem k vnějším zdem. Během bitvy o Kołobrzeg kostel vyhořel, po válce byly ruiny zabezpečeny a v letech 1958 až 1973 byl opraven do původní podoby.

Proti katedrále jsou obchůdky a nové domy napodobující ty původní, které nepřežily válku. Počasí se na chvilku zkazilo, zatáhlo se a bylo chladno. Během naší procházky se ale udělalo opět hezky; foukal mírný větřík. Další ulice za katedrálou byla také plná domů s historickým vzhledem, ale nově postavených. Typovali jsme je tak na maximálně deset let staré. Každý dům byl jiný, všechny měli šikmé střechy. Opravené bylo jinak jen okolí katedrály a novogotická radnice.

Hlavní ulice vypadala docela pěkně a upraveně; měla kamennou dlažbu. Na konci ulice bylo vojenské muzeum. Venku stála vojenská technika jako děla, tanky, obrněné vozy, věž z lodě, raketa a dva proudové letouny. Cestou sem jsme šli okolo trhu.

Po druhém břehu říčky Parsęty porostlém orobincem a lekníny jsme šli pomaloučku dál. Na říčce plavaly kachny a labutě. Za chvíli jsme došli až k místu, kde stával městský solivar, který dříve zajišťoval městu prosperitu a bohatství. U solivaru byl vývěr slaných pramenů, které se zde zpracovávaly. Ochutnali jsme - fuj, to bylo ale slané, mnohem víc než moře. Prameny byly zachycovány už od 13. století. Byl tam postaven solivar, jak vypadal dříve - dřevěný altánek nad studnou, ve které byl vývěr slané vody, vedle něj byla dřevem ohraničená široká kruhová nádrž. V průměru měla asi šest metrů. V tomto bazénu se slaná voda zakoncentrovávala samovolným odparem. Poslední částí solivaru byly zastřešené várnice - tady se na dvou velikých železných pánvích (asi 2 x 3 metry širokých a 30 cm hlubokých) zahuštěná solanka (z veliké nádrže) odpařovala do sucha. Pod pánvemi zavěšenými nad ohništi se topilo dřevem.

Odtud to bylo už jen kousek do přístavu, kde říčka Parsęta ústí do moře. V přístavu kotví vedle malinkých rybářských loděk a jachet také hodně vojenských plavidel. Stojí zde veliký cihlový maják. Na ten jsme se prostě museli jít podívat. Zaplatili jsme 2 PLN za osobu a už jsme se po schodech šinuli nahoru. V mezipatře byla mapa s vyznačenými majáky na Baltském pobřeží Polska. Byl vysoký 36,5 metru. Ze shora byl pěkný výhled na pláže táhnoucí se na obě strany. Byly zcela plné lidí. Při pohledu do centra bylo vidět paneláky a mezi nimi věž katedrály. První maják v Kołobrzegu byl z roku 1666; ten stávající byl postaven až po válce na místě původního, zničeného spolu s přístavem během bojů o město.

Od majáku jsme sešli na pláž a po písku jsme se potom chvíli procházeli. Smočili jsme si v moři pouze nohy. Pak už jsme se okolo jedenácté hodiny vrátili přes park zpět k autu a vyrazili zase o kus dál.

Po pěti kilometrech jsme zastavili v městečku Ustrzyki Morskie na hlavní ulici předměstí Sianożęty. V pravé poledne jsme se šli koupat. Na písčité pláži bylo neskutečné množství lidí, prostě hlava na hlavě, skoro jako v Chorvatsku. Bylo docela vedro, svítilo sluníčko a na nebi nebylo mraků. Jemný písek jsme měli snad úplně všude. Najedli jsme se a šli se vykoupat. Voda byla docela studená, ale po chvíli to už šlo, bylo to dost dobré osvěžení. Trochu jsme si zaplavali a pak se chvíli slunili. Voda nebyla nijak zvlášť slaná. Jelikož foukal vítr, tak byly asi půlmetrové vlny.

Asi po hodině slunění jsme toho měli dost a vyrazili jsme z pláže pryč. Chvíli před druhou hodinou jsme se vrátili do auta. Ve třičtvrtě na tři jsme projeli městem Koszalin; za necelou hodinu na nás padla únava, zastavili jsme u vesničky Bialkowo a natáhli jsme se vedle auta na deku (na poli). Jana chvilku spala. Bylo stále teplo a svítilo slunce. V půl páté jsme se zvedli, okolo nás projel nějaký děda v traktoru a oběhl nás jeho pes. Zabalili jsme věci do auta a vyrazili jsme.

Cestou jsme poslouchali v rádiu zprávy (v polštině), odkud jsme se dozvěděli o záplavách a silných deštích u Krakowa a Zakopaného. Jen jsme doufali, že se to zlepší, než tam přijedeme. Jeli jsme po silnici vzdálené asi deset kilometrů od pobřeží; jelo se dobře, akorát tam byla spousta vesnic. Místy byly okolo silnice větrné elektrárny.

Chvíli po půl šesté jsme zastavili, abychom si uvařili něco k jídlu, měli jsme už pořádný hlad. Večeřeli jsme polévku s játrovými knedlíčky, do které jsme si nasypali těstoviny (mušličky), aby toho bylo víc. Po uvaření se těstoviny v polévce mohutně navařily, takže jsme jedli takovou slizkou hmotu se čtyřmi knedlíčky. Bylo to ale jinak docela dobré. Po hodině jsme nasyceni nasedli do auta a jeli zase dál.

Ve čtvrt na osm jsme zastavili ve městě Słupsk, kousek od náměstí. Hned jsme se tam šli podívat. Dominantou náměstí je vysoká cihlová novogotická radnice s věží a korouhví navrchu. Na radnici byl znak města. Vyšli jsme kousek za náměstí, baráky tady byly už oprýskané a neupravené, prostě dost hnusné. Vrátili jsme se přes přilehlý hezký park zpátky na náměstí. Proti radnici stojí stará cihlová brána z 15. století, v současnosti již zastavěná mezi domy. Pak jsme nasedli do vozu a jeli ze Słupsku pryč směrem na Łebu.

Cestou jsme viděli opět několik čápů. Začali jsme hledat místo na spaní, ale kde nic, tu nic a Łeba (ležící na pobřeží) se nebezpečně blížila. V devět hodin večer jsme zastavili pět kilometrů za městečkem Wicko (tedy pět kilometrů před Łebou) na parkovišti vedle silnice ve vesnici Steknica. Byly tam dva stoly s lavicemi; parkoviště bylo obehnané živým plotem. Tady jsme se rozhodli přespat v autě. Za chvíli se setmělo. No a to byl pro nás signál k uložení se ke spánku.

V autě se spalo jako včera - ne příliš dobře. Celí rozlámaní jsme v půl sedmé vstali. Nechali jsme auto vyvětrat, opět bylo celičké zamlžené, voda zevnitř na sklech. Uvařili jsme si čaj a mezitím jsme zabalili věci do auta. Posnídali jsme chleba s paštikou a dorazili jsme se perníčky s meruňkovou marmeládou. Už takhle brzo ráno bylo docela teplo, po nebi putovaly mráčky.

Vyrazili jsme už kolem třičtvrtě na osm. Po cestě jsme opět poslouchali zprávy o mohutných a ničivých záplavách na jihu Polska. Za chvilku jsme už byli v Łebě, byl to kousíček, asi pět kilometrů. Łebou jsme pouze projeli a dojeli jsme do tři kilometry vzdálené vesničky Rąbka.

Zaparkovali jsme na velikém parkovišti, nikde nikdo, jen my. Za chvilku k nám přišel nějaký chlapík, jestli nechceme za poloviční cenu parkovat u něj na zahradě. Jeli jsme se tam podívat - barák ošuntělý, místo dveří špinavý závěs z flanelových dek, dva psi a ještě jeden podivný týpek. Nelíbilo se nám to, nepřišlo nám to ani moc bezpečné a tak jsme se vrátili na to veliké placené parkoviště. Zabalili jsme si věci na pochod a i s kabelem od cívky jsme v půl deváté vyrazili. Naším cílem byl Słowiński park narodowy.

Na ploše 180 km2 se tu rozkládá ohromná písečná poušť s dunami a přesypy. Vznikla rozšířením a zmohutněním úzké píseční kosy, která asi před 5 500 lety oddělila nepříliš hluboký mořský záliv. Z něho vznikla dvě veliká jezera, postupem času vyslazená - jezero Gardno (25 km2) a jezero Łebsko (75 km2). Obě jezera jsou poměrně mělká. Tento národní park byl vyhlášen roku 1967 a od roku 1977 je na seznamu světových rezervací biosféry. Název parku je odvozen od kmene Slovinců, jejichž malý zbytek přežil dlouhodobou germanizaci okolí a který žil ve vesnicích (dnes již zčásti zaniklých) na území dnešního parku.

Něco takového jsme si prostě nemohli nechat utéci. V půl deváté jsme vyrazili do parku. Vedle parkoviště byla dřevěná vyhlídková věž, odkud jsme se podívali na ohromné Łebské jezero. Jeho břehy byly široce lemovány rákosím; je opravdu dost rozlehlé. Vstupné (1,5 PLN na osobu) jsme neplatili, protože v budce nikdo nebyl. Cesta byla poměrně široká, panelová. Vedla po téměř absolutní rovině; z jedné strany bylo Łebské jezero a z druhé strany byl borový les a za ním už jen moře (chvílemi bylo slyšet šum vln). Cestou jsme viděli zrzavou veverku, která hlodala šišku. Jana se jí lekla a málem mi utrhla ruku.

Asi po hodině pohodové chůze jsme došli k písečným dunám (z Rąbky to sem bylo 5,5 kilometru). Písek se pozvolna posunuje do lesa, ten následkem toho umírá a z okraje duny tak trčí už jen uschlé pahýly stromů. Postup duny je ale poměrně pomalý, v průměru osm metrů k východu a jeden metr k jihu za rok. Ovšem díky posunu písku zanikla osada Boleniec (byla postupně zasypána), kdysi ležící na pobřeží Baltu.

Ihned jsme si sundali boty a vyšli jsme k nejbližší duně. Byla poměrně vysoká, asi tak 35 až 40 metrů. S námahou jsme vylezli na dunu a otevřel se nám pohled vskutku úchvatný: písečné duny, jako na Sahaře, i to horko tomu odpovídalo. Z jedné strany bylo Łebské jezero a z druhé Balt. Písek na této nejvyšší duně byl ještě studený. U pobřeží byl úzký pás borového lesa. Moře bylo krásně tmavě modré. Bylo tu už několik lidiček, co přijeli na kolech. Udělalo se hezky a slunce začalo kvalitně pálit, prostě jak na opravdové poušti. Chůze v písku byla vcelku namáhavá, hlavně do kopce, ba ani po rovině se nechodilo zrovna nejlépe.

Přímo na pobřeží jsme si šli smočit nožky do moře. Foukal vítr a ten vytvářel asi půl metru vysoké vlny. Chvíli jsme se čvachtali a pak jsme se pomalu vydali zpět. Ještě předtím jsme se dlouhou chvíli kochali pohledem na moře, na vlny. Široko daleko, kam jen oko dohlédlo, nebyl na pláži ani jeden človíček. Obešli jsme spodem velikou dunu a asi po hodině a půl strávené na písku jsme vyrazili zpět. Okruh přes duny byl dlouhý asi jen jeden kilometr, ale dal nám zabrat. Přijít sem brzo ráno byl docela strategický tah, neboť se sem už sápalo plno lidí. Zpátky jsme šli stejnou cestou jako sem. Míjeli jsme davy lidí, plno cyklistů, elektromobilů, co se daly půjčit a taky několik povozů tažených traktůrkem nebo koněm.

Za hodinu jsme se vrátili ke vstupu. Teď už se tu vybíralo vstupné. Koupili jsme si pohledy a vrátili se k autu. Jelikož už se platilo i parkoviště a my jsme stáli přímo naproti budce a ještě dost nápadně, tak jsme placení také neušli. Okolo našeho auta bylo totiž totálně prázdno, takže jsme byli dost vidět i z budky. Zaplatili jsme 20 PLN za parkování, stání tu bylo docela dost drahé. Venku se trochu zatáhlo, ale nevypadalo to nějak moc katastrofálně, navíc bylo strašlivé dusno.

Před polednem jsme vyjeli z Rąbky a projeli jsme Łebou. Zastavili jsme ve vesnici Steknica, na místě, kde jsme dnes spali. Jelikož jsme už měli po pochodu slušný hlad, rozhodli jsme se něco si tu uvařit. Výběr padl na slepičí vývar s nudlemi a přidanými těstovinami. Polévky jsme si uvařili nějak moc, no a kus, co už byl nad naše síly, jsme vylili. Maximálně plní jsme zabalili věci v autě a za hodinu a kus jsme se vydali na další cestu.

Okolo cest (už delší dobu jsme to pozorovali) prodávali obří borůvky a houby, hlavně lišky. Po nějaké době jsme najeli na pobřežní silnici; ve městečkách na břehu bylo dost živo, na ulicích se promenádovalo plno lidí. Za městečkem Władysławowo jsme natankovali (celkem 10,5 litru po 3,33 PLN/l, platili jsme 35 PLN). Chvíli potom (ve tři hodiny) jsme zastavili ve vesnici Chałupy na Helské kose. V jednom kempu jsme si nabrali vodu, ale byl příliš drahý a tak jsme tam nešli.

Zajeli jsme ale do dalšího kempu, co byl opodál; ten byl už o poznání levnější. Zaplatili jsme za všechno pouze 18 PLN. Po chvíli ježdění po kempu jsme si vybrali místečko, kde jsme si potom postavili stan. Byl odtamtud výhled na moře. Stan jsme si postavili na písku, jiný podklad tu ani nebyl. Kolíky lezly do země skoro samy, taky se ale stejně dobře daly vytáhnout ven; kdyby přišel uragán, asi by to odneslo stan i s námi.

Nechali jsme v kempu prázdný stan a ve čtyři hodiny odpoledne jsme vyrazili do městečka Hel, ležící na samém konci písečné kosy. Silnička vedla po Helské kose (Mierzeia Helska); ta je asi jen 300 až 500 metrů široká a třicet kilometrů dlouhá. Z jedné strany silnice bylo vidět moře, vedle vedla železnice, za ní byl borový les a opět moře. Kousek před koncem poloostrova jsme přejížděli úzkokolejku. Byl tam také oplocený kus lesa - vojenský prostor.

V půl páté jsme zastavili v městečku Hel. Osada Starý Hel stávala asi dva kilometry severněji už v 10. století. V 15. století vznikl Nový Hel. Až do zániku Starého Helu v 17. století byly obě městečka mezi sebou znesvářena. Oba Hely patřily Gdańsku, který jejich rozvoj z konkurenčních důvodů brzdil. Po první světové válce se z Helské kosy stala vyhledávaná rekreační oblast a také centrum rybolovu. Na začátku 2. světové války (2. 10. 1939) se tu Poláci hrdinně bránili proti Němcům, avšak marně. Bylo to poslední místo odporu polské armády na pobřeží. Na konci války zajala Rudá armáda na poloostrově sto tisíc německých vojáků.

Stáli jsme na hlídaném parkovišti (jiné tu nebylo). Hel má jednu hlavní ulici vedoucí podél pobřeží. Tvoří ji malé rybářské domky se štíty z 1. poloviny 19. století. Prodávali tu cetky pro turisty. Bylo tam dost lidí. Sešli jsme přímo k pobřeží, k muzeu sídlícímu v bývalém kostele z 15. století. Pak jsme po hlavní ulici vyšli do přístavu, kde dost smrděly ryby. V přístavu kotvilo několik rybářských lodí.

Cestou z přístavu jsme neodolali a museli jsme si koupit uzenou makrelu za 4 PLN. Chlapík, co ryby prodával, po zjištění, že jsme Češi, zavzpomínal na svoji dávnou lásku z Čech, Jiřinku, co sem jezdila každý rok s dětmi na tábor. O večeři jsme měli tedy postaráno. Vrátili jsme se k autu, zaplatili jsme 2,5 PLN a po hodině strávené v Helu jsme vyrazili zpátky do kempu. Už jsme se těšili na tu makrelu.

Ve čtvrt na sedm jsme byli zase u stanu. Po příjezdu jsme šli na obhlídku kempu, abychom zjistili, kde jsou sprchy a WC. Pak jsme snědli tu uzenou rybičku; byla výborná a moc jsme si pochutnali. Potom jsme se byli vysprchovat. To ale nebylo vůbec dobré, protože za teplou vodu se platilo 2 PLN na čtvrthodinu, na což jsme se oba vyprdli a ošmudlali jsme se ledovou vodou; Jana si umyla i vlasy - v umyvadle, kde teplá voda tekla. Po tomto zážitku s ledovou vodou jsme se byli projít po pláži. Jelikož foukal vítr, bylo na hladině plno surfařů; kemp byl obrácen k Puckému zálivu. .

Po návratu ke stanu jsme si uvařili kapučíno a hlodali jsme sušenky. Večer krásně šumělo moře, občas bylo slyšet vlak a auta jedoucí po nedaleké silnici. Asi v půl desáté, chvíli po západu slunce (který jsme ovšem nepozorovali) jsme se uložili ke spánku. Dneska jsme byli poprvé v kempu a poprvé jsme stavěli stan. Počasí bylo až do večera naprosto dokonalé, chvilku svítilo sluníčko, chvílemi bylo pod mrakem, ale bylo stále dost teplo, a to i večer. V noci nebylo oblačno a byla vidět řada hvězd; bylo dost vedro.

Ráno jsme vstali ve třičtvrtě na sedm. Trochu jsme se zkulturnili. Uvařili jsme si čaj a lehce jsme posnídali (krajíc chleba s paštikou a čínským zelím). Už takhle ráno bylo krásné počasí, svítilo sluníčko, nebe bez mraků a bylo docela teplo. Zabalili jsme stan. Zbavili jsme se odpadků a nabrali jsme si vodu do lahví a kanystru. V osm hodin jsme kemp opustili. Ve městečku Rumia jsme dotankovali plnou nádrž paliva (celkem 35 litrů po 3,14 PLN/l, platili jsme 110 PLN).

V devět hodin jsme sjeli do Gdyně. Projížděli jsme městem - hrůza, vůbec to neubíhalo a stále jsme jen popojížděli. Gdynia je moderní velkoměsto, jsou tu jen paneláky a nové průmyslové budovy a přístav. Nebylo to tu moc hezké. Projeli jsme také městem Sopot, které spolu s Gdyňou a Gdańskem tvoří tzv. Trojměstí. Tato aglomerace má asi 760 tisíc obyvatel. V Sopotu byly domy už trochu hezčí a starší, ale stejně nic moc.

Odtud jsme vjeli do Gdańsku. Ve třičtvrtě na deset jsme zaparkovali na hlídaném parkovišti kousíček od historického centra, hned za nádražím. Bylo suprové počasí, nebe bez mraků a hrozné vedro.

Nejstarší zmínky o Gdańsku se datují přibližně do 10. století, kdy na území dnešního města stával strážní hrad gdańsko-pomořanských knížat s rybářskou a řemeslnickou osadou a malým obchodním přístavem. První zmínka o městě je v Životopise sv. Vojtěcha; tam je nazýváno urbs Gyddanyzc. Roku 1148 je v papežském dokumentu zmínka o zdejším přístavu. Městská práva získala obec v první polovině 13. století. Roku 1282 připadly Gdańské Pomořany Polsku. Už dvacet šest let potom byl Gdańsk lstí zabrán křižáky, kteří město vyplenily. Za dalších čtyřicet let byl na místě starého hradiště postaven hrad. Na místě starší osady založili němečtí osadníci Hlavní Město obehnané hradbami a příkopem. Městská práva Gdańsk obdržel roku 1343.

V době, kdy město opět připadlo Polsku (1454 - 1793), následovalo období rozkvětu a prosperity. Gdańsk měl mimo jiné monopol v námořním obchodě s obilím a se dřevem. V té době vznikaly nádherné budovy v centru.

Roku 1793 bylo město opět zabráno Pruskem; následovalo období všeobecného úpadku města i přístavu. Po dobytí města napoleonskými vojsky se Gdańsk stal svobodným městem a opět nadešla doba rozvoje. Po 1. světové válce Gdańsk zůstal svobodným městem, soustřeďující a obsluhující zahraniční obchod polského státu. V období mezi válkami to tu Poláci neměli jednoduché, většina obyvatel byla německá.

1. září roku 1939 tady začala 2. světová válka; Poláci se sice hrdinně bránili, ale marně. Během války byla značná část polského obyvatelstva vyvražděna. 30. března 1945 bylo město dobyto Běloruským frontem a 4. tankovou brigádou Polské armády. Během bojů bylo téměř celé centrum zničeno, stejně tak i přístav. Po válce bylo centrum znovu obnoveno do původní podoby; přístav byl zmodernizován a byly postaveny nové průmyslové závody a rafinerie. V roce 1970 tu byly krvavě potlačeny stávky a demonstrace dělníků; o deset let později vzniklo odborové hnutí Solidarita a odtud následně vzešla vlna odporu proti tehdejší vládě, která vedla ke zhroucení komunistického systému v Polsku.

Zpět od historie do současnosti: Vešli jsme do centra Výšinnou bránou (Brama Wyžynna; 1574). Hlavní třída tzv. Královské cesty je lemována úzkými domy se zdobenými štíty. Každý dům je jinak barevný, vše je dost upravené. Na některých fasádách jsou barevné sgrafity. Na konci ulice bylo vidět věž Staroměstské radnice se zvonkohrou, která se v deset hodin rozezněla.

Zabočili jsme do vedlejší uličky a došli k velikému gotickému kostelu Panny Marie (1342 - 1502). Během války kostel vyhořel, po válce byl opět obnoven. Je to největší cihlový kostel v Polsku (délka 105 metrů, 30 kaplí, věž vysoká 78 metrů). Vešli jsme dovnitř; katedrála je trojlodní, vevnitř bíle natřená. Na zdech byly obrazy s náboženskou tematikou, barokní vyřezávaná kazatelna a plno soch. Zaplatili jsme 3 PLN za každého a vydali jsme se po točitých schodech na věž. Po sto padesáti schodech jsme vyšlapali na půdu; byl tu vidět vršek kleneb - byly betonové. Krov střechy byl dřevěný, vyztužený ocelovými nosníky. Byl to náročný výstup, ale tady nekončil. Pokračovali jsme už vlastní věží, byla docela široká a mohutná. Schody byly již betonové. Stoupali jsme okolo dvou velikých zvonů. Pak jsme už celí udýchaní stanuli na vrcholku věže. Vyšlapali jsme sem čtyři sta pět schodů.

Z vrcholku věže byl překrásný výhled na historické centrum Gdańsku, bylo vidět i na přístav a řeky Visla a Motława. Vlastní centrum se skládá z několika ulic s hezkými domky se štíty. Bylo vidět i na věž radnice se zvonkohrou, která byla obnovena roku 1998; skládá se z několika desítek zvonů a zvonků, dohromady váží 14 tun. Katedrála měla celkem zajímavou střechu - jeden hlavní hřeben a kolmo na něj byla řada malých stříšek zakončených věžičkou. Také jsme si tu nahoře naplánovali, kam se půjdeme v Gdańsku podívat. Za historickým centrem bylo vidět už řadu moderních průmyslových a obytných čtvrtí. Když jsme se pokochali pohledem z vrchu, tak jsme sešli dolů a vydali se na procházku po centru.

Vrátili jsme se na hlavní třídu a odtud jsme přešli na Dlouhý trh (Długi Targ) s gotickou radnicí (1368 - 1382) s 82 metrů vysokou renesanční věží. Uprostřed náměstí stojí Neptunova fontána ze 17. století. Tady byly ty nejhezčí domy s nádhernými fasádami a bohatě zdobenými štíty. Za zmínku stojí gotický Artušův dvůr, Zlatý palác s renesančním průčelím, Zikmundovský palác a nejvýstavnější měšťanské domy.

Bylo jedenáct hodin a zvonkohra se opět rozezněla. Zelenou branou (1568) jsme vyšli na nábřeží. Mezi domy byl vidět starý překládací dřevěný jeřáb. Procházeli jsme se střídavě po nábřeží a uličkami města. Domy tady byly také poměrně úzké a zdobené, velice hezké. I tato část byla za války těžce poškozena a po válce byla obnovena do původní podoby. Uličkami starého města jsme došli k tomu starému jeřábu. Byl z roku 1444. Měl dvě výšky, kam mohl zvednout náklad - do 11 metrů a do 30 metrů. Mechanismus jeřábu byl jednoduchý, spodní (nižší) část jeřábu byla poháněná lidmi ve velikém bubnu, na kterém bylo navinuto lano. I horní hák byl na laně omotaném okolo bubnu s lidským pohonem, ale vytahoval se přes kladku.

Na nábřeží i na hlavní ulici prodávají cetky pro turisty a spoustu věcí z jantaru. Uličkami starého Gdańsku jsme došli zpět na hlavní třídu. Na poště jsme si koupili známky na pohledy, jedna známka stojí 1,90 PLN, tedy pěkně drahé. Bylo stále příjemné teplo, svítilo sluníčko a na nebi nebylo mraků. V poledne se opět rozezněla zvonkohra a zvony na katedrále. Tou dobou jsme seděli na lavičce a psali pohledy.

Po třech hodinách jsme už Gdańsk opustili, vrátili jsme se do auta a zaplatili jsme 7,50 PLN za parkování. Vyrazili jsme z Trojměstí ven. Na okraji města jsou ohromná paneláková sídliště. Z Gdańsku jsme se vymotali asi za dvacet minut. Kousek dál, ve městě Pruszcz jsme zastavili u supermarketu a nakoupili jsme si banány, chleba a zmrzlinu. (celkem 6,50 PLN). Litrovou zmrzlinu jsme ihned po návratu do auta snědli a ve dvě hodiny jsme vyrazili dál. V rádiu říkali, že Balt má 20°C, ale to už nám bylo vcelku jedno, neboť moře již neuvidíme. V městečku Tczew jsme přejeli trochu vzedmutou řeku Vislu.

Ve tři hodiny jsme dojeli do Malborku. Zaparkovali jsme v centru. Už cestou sem bylo vidět náš cíl - ohromný cihlový křižácký hrad.

Město Malbork obdrželo městská práva od křižáků roku 1276. Roku 1309 sem bylo přeneseno z Benátek sídlo velmistra řádu. Malbork se stal hlavním městem křižáckého státu. Potom byl hrad i město součástí Pruska a v letech 1457 až 1772 náležel k Polsku, pak opět Prusku. Po roce 1817 byl hrad přestavěn v romantickém duchu. V roce 1945 byl během bojů hrad poškozen. Zničeno bylo i centrum města, po válce tady byly postaveny paneláky končící kousíček od hradu.

Střecha cihlového paláce byla pokryta barevnými taškami. Před vlastním hradem je příkop, z druhé strany teče řeka Nogat. Nejvyšším bodem hradu je tzv. Vysoký hrad, tedy jeho věž s cimbuřím.

Hrad Malbork je od roku 1997 zapsán jako památka UNESCO. Za vstup jsme zaplatili 8,5 PLN za každého; byla to studentská ceny, navíc snížená (od půl čtvrté). Lístek jsme si koupili v půl čtvrté a pět minut, ale byla to náhoda, nevěděli jsme to.

Po krytém dřevěném mostě jsme vešli branou do spodního, Nízkého hradu. Brána měla dvoje okované dveře. Přidali jsme se ke skupině Rusů a vešli jsme do jedné z místností hradu. Byla tu výstava o jantaru; měli tady veliké kusy surového jantaru (i přes 20 cm v průměru), jantar různě zabarvený a tedy různě starý a také hmyz v jantaru zalitý. Mimo to tu byly sošky, skříňky, šperky, hlavičky dýmek, šachy a různé doplňky, vše z jantaru z Baltu. Jantar je starý asi 45 milionů let.

Přešli jsme nádvoří a podívali se do dalších budov, které byly porostlé psím vínem. Sešli jsme do sklepení, kde bylo vytápění sálů nad ním - byla to pec, nad ní byla vrstva kamenů a dlouhé průduchy vedoucí pod podlahou místnosti nad ní. Tedy takové dobové ústřední topení. Vešli jsme do paláce Velmistrů křižáckého řádu ze 14. století. Stěny sálů byly zdobeny malbami s motivy rostlin a vinné révy. Vše bylo stavěno v gotickém slohu. Každá místnost měla klenbový strop a lomená okna. V dalších sálech nebyl vůbec žádný nábytek a stále se ještě restaurovaly.

Po dřevěném mostě jsme přes další příkop vešli do Horního hradu. Uprostřed nádvoří stojí stará hradní krytá studna. Vyběhli jsme na ochoz vedoucí okolo malého nádvoří. Je lemován lomenými okny a všechny stropy jsou tvořeny křížovou klenbou. V jedné z místností v prvním patře byly veliké staré okované truhlice. Z dalšího sálu byl pěkný pohled na řeku Nogat, která hrad Malbork obtéká. Dále zde byla výstava sakrálních památek z okolí Malborku - monstrance, poháry, sošky svatých, nádobky na hostie a na mešní víno, svícny apod. Ještě tu bylo několik cínových nádob a gobelín s Mojžíšem.

Přešli jsme do další místnosti Horního hradu, kde byly rytiny a fotografie hradu Malbork v různých dobách - od roku 1840 až do sedmdesátých let minulého století, kdy se hrad opravoval. Výmluvné byly fotky z března roku 1945, kdy byl hrad spolu s městem zasažen silným bombardováním. Před válkou byl hrad v téměř bezvadném stavu. Roku 1966 byl hrad již téměř znovu postaven, po válce byl totiž částečně v troskách. V sále byly i artefakty původní výzdoby, jako hlavice sloupů a kleneb a spousta věcí z hradního kostela, který byl ošklivě pobořen za války. Vše doplňovaly dobové fotografie.

V další místnosti byla expozice věcí z Persie, hlavně zbraní, výzbroje a tapiserií. Dále tu byl dobový nábytek. V této místnosti byla hlavice každého sloupu jinak zdobená, stejně tak i patice klenby.

Hrad je docela rozlehlý a bylo to dokonalé bludiště. Vešli jsme do hradní kaple. Už u vstupu bylo patrné, že tato část Malborku byla dost pobořena - část zdí byla zcela nově dostavěná a strop byl betonový. Ani podlaha nebyla původní; ta originální byla zdobena barevnými dlaždicemi poskládanými do ornamentů. Oltář, tedy jeho kamenná část byla taky rozflákaná, dřevěný zbytek se nedochoval. Celé to tu čeká na opravu. Bylo tu patrné, které části zdí byly původní a které nové. Vše bylo doplněno starými fotografiemi, jak kostel vypadal před válkou a těsně po ní.

Ve sklepení pod kostelem byla výstava o tom, jak se vyráběla vitrážová okna. Byly tu nástroje na řezání a malování skla, strojek na vytváření olověných kolejniček (tvaru I), dále pomůcky na letování spojů a upevňování skel.

Kousek vedle byl veliký model hradu Malborku. Bylo vidět horní a dolní část hradního paláce, k nim přiléhala za prvním vodním příkopem řada hospodářských budov; vše bylo obehnáno obrannou zdí s cimbuřím a věžemi, za tím vším byl ještě jeden vodní příkop a opevnění nad ním. Okolí bylo asi stejně veliké jako hrad sám. Celý komplex byl tedy velice rozsáhlý a dobře bráněný. Malbork byl vskutku nedobytným sídlem.

Přes velikánskou zařízenou černou kuchyni a pekárnu jsme už vyšli z hradu ven. Malbork byl velice hezký a veliký. Procházeli jsme jej víc jak hodinu. Podívali jsme se na něj ještě z mostu přes řeku Nogat. Její břehy byly porostlé lekníny a rákosím.

Ve čtvrt na šest jsme se vrátili do kvalitně vyhřátého auta. Po hodině jízdy jsme kousek za městem Pasłek zastavili vedle silnice na odpočívadle. Ihned po zastavení se na nás vrhla kopa hladových lesních much. Uvařili jsme si rýži s naší hmotou. Moc jsme si pochutnali a během večeře jsme se rozhodli, že tu zůstaneme přes noc. Utvořili jsme si lůžka v autě a za chvíli jsme zalehli. Večer bylo teplo a na nebi nebyly mraky. Cvrkali tu cvrčci a kousali komáři. Spát jsme šli už v devět hodin.

Ráno jsme procitli v půl osmé. Venku byla mlha. V noci byla docela dost zima. Hodinu po probuzení jsme nocležiště opustili a vyrazili jsme směrem k Mazurským jezerům. Počasí bylo opět naprosto dokonalé, mlha se rozfoukala dost rychle.

Cestou bylo v jedné vesnici šest hnízd s čápy. Vjeli jsme do oblasti Mazur; krajina okolo byla placatá, ale ne úplně. Všude kolem byla políčka, louky a lesy. Silnice byla hezká, lemovaná lipami a duby. Po desáté hodině mraků přibylo a bylo zataženo, ale nepršelo.

V půl jedenácté jsme zastavili ve vesničce Świeta Lipka, kde stojí poutní kostel. Okolo velikého barokního chrámu bylo arkádové loubí se sochami svatých a obrazy místních duchovních. Celý areál byl žlutobíle natřen a působil velice upraveně. Kostel má dvě vysoké věže. Vešli jsme do chrámu; zrovna hrály varhany. Byla tam spousta lidí. Varhany byly veliké, s pohyblivými figurkami andělů a svatých a se zvonky. Andělíčci se otáčeli, hráli na trubky, svatí se klaněli. Bylo to dost hezké. Kostel je uvnitř bohatě zdoben malbou, včetně stropu. Oltář byl velmi pěkně vyřezávaný, vše mohutně zlacené. Kazatelny byly také mistrovským řezbářským dílem. Všechno bylo perfektně opravené. po prohlídce kostela jsme se vrátili k autu a zaplatili jsme 3 PLN za parkování. Po půlhodině jsme se zase vydali na cestu. Už po cestě sem lemovaly silnici malé kapličky se zastavením křížové cesty. U pumpy za Ketrzynem jsme si dofoukli kola. Benzín jsme nebrali.

Před polednem jsme osm kilometrů za Ketrzynem zastavili u ruin Hitlerova sídla - Vlčí šance - Wolfsschanze. Za vstup a parkování jsme zaplatili 18 PLN. Bylo tu plno lidí, několik autobusů. Kromě Poláků i plno Němců, asi přijeli zavzpomínat na staré časy.

Cestička vedla kolem ruin baráků; u jednoho z nich byla pamětní deska, že v této budově spáchal 20. 5. 1944 Stauffenberg atentát na Hitlera (neúspěšný). Ve vedlejším domku byl veliký model, jak Wolfsschanze vypadala v plné parádě (1941 až 1944). V areálu byl bunkr Adolfa, generálního štábu armád, velení gestapa, letectva, NSDAP a dalších institucí Třetí Říše. Celý komplex byl obehnán několika ploty a minovým polem. Jediný příjezd byl silničkou a souběžnou železnicí. Před vstupem do vlastního systému bunkrů byli příchozí totálně prohledáni, jestli náhodou nemají u sebe zbraně, teprve pak mohli projít přes několik kontrolních stanovišť hlídaných vojáky a až potom se dalo dostat k bunkrům. Ty byly také hlídány ozbrojenou hlídkou. Bylo to tedy dost nedobytné a bezpečné sídlo.

Pevnosti a baráky Němci na konci války vyhodili do povětří; dodnes jsou zde obrovské trosky z několika desítek centimetrů silného železobetonu. Procházeli jsme se mezi troskami bunkrů, všude ležely veliké kusy tlustých zdí, různě popadané. Zbytky bunkrů byly porostlé mechem, okolí je již zarostlé stromy. Okolo hlavních bunkrů byla řada dalších budov jako garáže a dílny, parkoviště, kanceláře a skladiště. Na okraji areálu stála radiová stanice.

V okolí jezer Mamry, Dargin, Śniardwy a Niegocin (mezi Ketrzynem, Giżyckem, Mikołajkami a Wegorzewem) byla celá řada sídel nacistických pohlavárů a organizací, jako velitelství armád, NSDAP, SS, Gestapa a letectva; vše bylo soustředěno okolo Wolfsschanze. Bylo tu poblíž i malé vojenské letiště.

Ze stropů některých staveb visely malé krápníky. Část budov se dochovala, bunkry byly zničeny. Došli jsme ke stojícímu bunkru, sídlu NSDAP. Na výšku měl asi deset metrů. Byl rozbitý - z jedné strany byl na konci války roztržen výbuchem zevnitř, což bylo poznat podle toho, že stěny byly vyvaleny směrem ven. Zdi byly silné asi dva metry. Další bunkr - Hitlerův - byl devět metrů vysoký. Všude po okolí jsou rozmetané kusy betonových a cihlových zdí, vše porostlé mechem. Za chvíli jsme došli k železnici; u ní byl další veliký rozbořený bunkr. Ze zdí trčely k nebi dráty a výztuhy.

V půl jedné jsme se vrátili k autu a odjeli jsme od Hitlerova sídla. V městečku Giżycko jsme nabrali benzín (celkem 27 litrů po 3,14 PLN/l, platili jsme 85 PLN). Hned za Giżyckem jsme zaparkovali u velikého jezera Niegocin. Šli jsme se hned vykoupat. Na jezeře bylo u břehu rákosí, stejně jako všude u jezer v této oblasti; po jeho hladině se proháněla spousta malých jachet.

Plavky jsme si dali nějak vlhké do igelitového sáčku a lehce se nám zapařily a trochu zasmrádly. Docela brutálně pražilo sluníčko a bylo tím pádem ukrutné horko. Vstup do vody byl z malé písčité pláže vedle kempu. Nějací lidé tu jezdili na vodním skútru; dále na jezeře bylo plno surfařů. Byli jsme se vykoupat, voda byla velmi osvěžující. Ve vodě plavala kopa mikrorybiček a šneků, v rákosí zase černé kachny s bílým zobákem.

Ve třičtvrtě na čtyři jsme byli už přeslunění a tak jsme vyrazili dál. Okolo silnice byly jen pole a louky; krajina byla jen mírně zvlněná. Zase jsme viděli plno čápů. Projížděli jsme okolo několika různě velikých jezer. Po čtvrté jsme projeli město Olecko. Za chvíli jsme zastavili na parkovišti. Bylo vidět, že tu dost pršelo, silnice byla mokrá a na odpočívadle byly veliké kaluže. Odněkud z lesa přišel veliký vyhublý pes, chvíli kus dál od nás chodil a pak si lehl a smutně na nás koukal. Začali jsme vařit; udělali jsme si těstoviny s naší hmotou. Nedalo nám to a psovi jsme hodili kousek salámu. Za půl hodiny jsme odjeli dále.

Za dalších třicet minut jsme projeli Suwałkami. Nedlouho potom začalo na chvíli pršet, ale jen na pět minut. Padaly takové velikánské kapky. Pak už bylo zase hezky a modré nebe. Jeli jsme přes Wigierski NP okolo dalších jezer s břehy porostlými rákosím.

Ve třičtvrtě na sedm jsme se objevili na polsko-litevské hranici. Chtěli jsme ji projet až zítra, ale už jsme tam byli. Nenašli jsme totiž žádné místo na spaní a tak jsme dojeli až sem. Dojeli jsme na přechod Ogrodniki - Lazdijai. Vůbec to tam nepostupovalo, před námi bylo asi čtrnáct aut a autobus. Čekali jsme neuvěřitelné dvě hodiny, než jsme se dostali k vlastní celnici. Čekání bylo únavné; aspoň bylo hezké počasí a teplo.

Polský celník si vzal naše pasy a techničák od auta. Za chvíli zase chtěl vidět kufr - tak jsme mu ho ukázali, podíval se na naše věci úhledně namačkané vevnitř. Dobré, zavřít. Za chvíli se vrátil s našimi doklady. Polskou celní kontrolu jsme měli tedy za sebou, následovala litevská. Tady jsme museli vylézt z auta a předložit celníkovi v budce pasy a techničák. Dostali jsme razítka do pasů (i od Poláků). Litevský celník taky chtěl vidět kufr, ale byl trochu důkladnější než jeho polský kolega: lehce ohmatal bágly s oblečením a spacáky, snad jestli v nich něco náhodou nepašujeme. Takhle to dělal nejen u nás, ale u všech aut. Celník v budce si zapsal do počítače snad všechny údaje z techničáku; psal snad jen jedním prstem a neskutečně dlouho mu to trvalo.

Uf ! Konečně jsme vjeli do Litvy.

Prvním významným státním útvarem na území dnešní Litvy bylo velkoknížectví založené vévodou Mindaugasem roku 1236. Ten byl roku 1253 korunován prvním králem Litvy. Velkovévoda Gediminas založil nové hlavní město Vilnius (1323). V době vlády velkovévody Vytautase v letech 1392 až 1430 se Litva stala jedním z největších států v Evropě, sahající od Baltského k Černému moři. Od konce 14. století se Litva postupně sjednocovala se sousedním Polskem. Dlouhý proces sjednocování vrcholil v letech 1385 (personální unie) a 1569 (lublinská unie); v letech 1569 až 1795 existovalo Litevsko-polské společenství vedené voleným králem. Litva postupně ztratila svou někdejší sílu. V letech 1795 až 1915 se největší část Litvy dostala do rukou Ruska.

Během první světové války svitla Litevcům možnost získání svobody; nějakou dobu bylo území Litvy pod německým opatrovnictvím (1915 až 1918). 16. února 1918 vydala Litevská rada dekret o Obnově litevské nezávislosti. V letech 1919 až 1920 probíhaly těžké boje mezi Polskem, Litvou a bolševiky; 9. října 1920 Polsko anektovalo Vilnius s jeho okolím; hlavním městem Litvy se stal Kaunas. Během meziválečného období nezávislá Litva prosperovala. Na začátku druhé světové války měla Litva přibližně takovou podobu, jakou má dnes.

Litevská nezávislost skončila tajnými dohodami v paktu Ribbentrop-Molotov (podepsanými 23. srpna 1939) mezi Hitlerem a Stalinem, kteří si rozdělili sféry vlivu ve Východní Evropě. Následovala sovětská okupace (1939 až 1941 - Litva se jako Litevská SSR se stala součástí SSSR) a pak německá okupace. V letech 1941-1944 SS a Gestapo zlikvidovalo více jak 200 000 Židů. Po návratu Rudé armády se Litevcům nepodařilo prosadit samostatnost a byly proti své vůli znovu připojeni k SSSR (7. července 1944). Stalinův režim měl za následek deportaci čtvrt milionu Litevců do gulagů. Občané polsko-litevské národnosti byli vyhnáni do Polska. Litevští partyzáni, přezdívaní "Litevští bratři ", přestali bojovat až v roce 1953. Následovala už jen nucená sovětizace.

První významnější projevy odporu pro nadvládě sovětské moci začaly v osmdesátých letech 20. století. V březnu 1990 se uskutečnily první svobodné volby od roku 1940, většinu získali kandidáti opozičního hnutí Sajüdis. 11. března 1990 bylo vyhlášeno obnovení litevské nezávislosti; to byl začátek konce SSSR. Moskva nedlouho poté začala s ekonomickou blokádu Litvy; v lednu roku 1991 sovětské jednotky obsadily televizní věž ve Vilniusu a přitom zabily 14 neozbrojených civilistů. V srpnu se nepovedl puč v Moskvě; Sovětský svaz přestal existovat. Sovětské jednotky opustily budovy, které okupovali od ledna; definitivně se stáhly z Litvy koncem srpna 1993. 17. září 1991 Organizace spojených národů znovu přijala zpět tři pobaltské země. Litva se připojila k organizaci Partnerství pro mír organizované NATO a usiluje o vstup do EU.

V půl deváté jsme vjeli na litevské území. Hned jsme začali hledat místo na spaní, nevěděli jsme, jak to v Litvě chodí se spaním na parkovištích. Nápisy v litevštině, co byly na značkách a na hranicích jsou absolutně nesrozumitelné, nejsou podobné ani polštině, ani ruštině. Taky budeme jezdit jen po hlavních tazích, protože jsme neměli mapu a netušili jsme, jak se dostat po vedlejších cestách kam chceme. Naštěstí zde bylo dobré značení.

Krajina v Litvě byla samé kopečky, tedy více zvlněné než v sousedním Polsku. Okolo cesty byly pole, louky a lesy. Čápi tady byli také. V polích byly roztroušeny malé zemědělské usedlosti, vždy jen několik baráčků. Na polích se pásl dobytek a koně.

V devět hodin večer jsme zaparkovali na velikém parkovišti u silnice, prvním, co jsme našli po cestě. Parkoviště bylo vedle lesa. Tady jsme se rozhodli zůstat. Upravili jsme si auto do lůžkové podoby a po půl hodině jsme ulehli ke spánku. Venku bylo příjemné teplo, ani mouchy tu nějak výrazněji neotravovaly. Nad parkovištěm občas proletěli netopýři. V noci bylo teplo a nebe bez mraků, bylo vidět spoustu hvězd.

Ráno jsme se probudili v půl sedmé. Auto bylo zevnitř opět orosené. Bylo modré nebe, mezi stromy prosvítalo slunce. Ve čtvrt na osm jsme parkoviště opustili a vydali se poznávat krásy kraje litevského. Cestou jsme si všimli, že tu stojí plno dřevěných domů, a to i ve městečkách. V jedné z obcí byly v parčíku dřevěné vyřezávané sochy. Silnice byla rovná a úplně prázdná.

Ve městě Merkinés jsme přejeli širokou řeku Nemunas. Na mostě stáli rybáři, auto měli zaparkované uprostřed mostu. Podél cesty jsme několikrát viděli vyřezávaná a malovaná dřevěná boží muka. Projížděli jsme nějakým bohem zapomenutým krajem, ani rádio tu žádné nešlo naladit. Podél silnice stálo plno aut, všichni byli na houbách a borůvkách v borových lesích. Chtěli jsme uhnout odbočkou na Trakai; silnice byla prašná, plná hrbolů a nedalo se po ní téměř jet. Strašně to klepalo autem. Otočili jsme se a vrátili se na hlavní silnici. Další odbočka byla úplně stejná, jen ve vesnici kousek za odbočkou byl asfalt, pak už zase jen šotolinová cesta.

Před půl devátou jsme projeli okrajem Vilniusu a řítili jsme se do centra. Jezdili tu české autobusy a trolejbusy. Střed Vilniusu byl roku 1997 zapsán jako památka UNESCO.

Za chvíli jsme vjeli do centra, všude placené parkoviště a my jsme neměli vyměněné peníze. Motali jsme se po centru a snažili jsme se vyměnit valuty, leč marně, všude zavřeno. Popojížděli jsme tam více než půl hodiny. V informacích nás navedli ke směnárně; samozřejmě jsme nenašli nic. Pak nás nasměroval policajt, také jsme nic podle jeho rad nenalezli. Nakonec jsme vyměnili (sice v mizerném kursu) v hotelu na recepci dánské koruny, dostali jsme 105 litů (1 Lit = 10 Kč). Hurá!

Zaplatili jsme pět litů za parkování; stáli jsme kousek od centra. Automat na lístky měl ovládání pouze v litevštině, takže jsme tomu vůbec nerozuměli. V jedenáct hodin jsme se pěšky vydali na prohlídku města. Došli jsme na náměstí s informacemi. Zašli jsme se podívat do velikánského chrámu, kde akorát probíhala mše. Kostel měl krásně zdobený barokní oltář a bylo v něm hrozně moc dřevěných soch. Strop měl zdoben malbou jen nad oltářem.

Sešli jsme na velikánské náměstí, kde stojí socha zakladatele města - knížete Gediminase. Postava knížete stojí před koněm. Vedle je sloupovím lemovaný bělostný klasicistní kostel a vedle něj samotně stojí zvonice. Parkem, který na náměstí navazuje jsme vyšplhali k osmiboké cihlové Gediminově věži. Tato dvoupatrová stavba je jediným zbytkem z původního hradu.

Zaplatili jsme dohromady 4 Lit za vstupné. Vylezli jsme do prvního patra, kde byl model hradu v různých dobách, historické mapy a rytiny. Vystoupali jsme ještě o patro výše. Tady byly vystaveny dobové zbraně (hlavně meče a halapartny), brnění a helmy. No a nakonec jsme vylezli až na samotný vrchol věže. Uprostřed vlála na stožáru litevská vlajka. Kochali jsme se pohledem na staré město, na spoustu kostelů a na úzké uličky. Trochu připomíná starou Prahu, ale Vilnius je daleko menší. Za řekou se rozkládají nepříliš hezké moderní čtvrtě. Na vrcholu vedlejšího kopce jsou tři veliké bílé kříže. Celý Vilnius je plný zeleně a je obklopen lesy.

Sluníčko pražilo přímo pekelně. Až jsme se pohledu z věže nabažili, tak jsme sešli parkem opět dolů směrem k velikému bílému kostelu. Uhnuli jsme však před náměstím a okrajem centra jsme došli ke kostelu sv. Anny. Je celý cihlový a vypadal opravdu dost dobře. Také ho obdivoval sám Napoleon, když tu pobýval. Říkal, že kdyby mohl, tak ho přenese na dlani do Paříže. Průčelí kostela je z tvarovaných červených cihel, velice hezké. Před kostelem byla strašná spousta lidí, uvnitř probíhala bohoslužba. Někteří lidé venku klečeli a modlili se.

Dovnitř jsme se ani nesnažili podívat, stejně by jsme se tam neprocpali. Zašli jsme se ale podívat do barokního kostela, který na ten cihlový navazoval. Zvenku byl opravený, zato vevnitř byl oprýskaný a velmi poškozený. Ještě čekal na opravu. Byly tu staré fotografie, jak to tu vypadalo dříve, před válkou, tedy v dobách, kdy byla Litva samostatným státem. Také tu byly ukázky různě tvarovaných cihel použitých při stavbě a výzdobě kostela sv. Anny.

Z kostela jsme se vydali do uliček starého města Vilniuského. Koupili jsme si zmrzlinu, procházeli jsme se uličkami a mlsali jsme. Pomalu jsme sešli opět na veliké náměstí a vydali jsme se rovnou do velikého klasicistního chrámu. Bylo před mší a ministrant nám vnutil nějaký leták v litevštině, patrně obsah bohoslužby. Kostel je značně veliký. Výzdoba byla docela moderní, i oltář byl klasicistní - sloupky a trojúhelníkový štít. Jedinými obrazy tu byly pouze zastavení křížové cesty. Přes určitou strohost je kostel zařízen hezky.

Vyšli jsme postranním vchodem ven a zamířili jsme opět do starého centra. Procházeli jsme se uličkami lemovanými malými domky, až jsme okolo polorozpadlého kláštera došli do dalšího kostela. Výzdoba byla barokní; bohatě zdobené a zlacené překrásně vyřezávané kazatelny a oltář byly velmi hezké. Jen varhany čekají na opravu. Na tu ostatně čeká taktéž i přiléhající klášter, okolo něhož jsme sem přišli.

Odtud jsme postranními ulicemi nakonec došli až k náměstí, uprostřed s trávníkem, stromy a vodotryskem. Bylo stále strašlivé, přímo vražedné vedro. Naproti hotelu, kde jsme měnili peníze, jsme se ještě podívali do kostela, kde bylo plno lidí a nějaká ženská tam zpívala. Centrum Vilniusu je kostely poseté, je jich tu opravdu požehnaně. Kostely nejsou nijak veliké; v každém bylo několik lidí a plno z nich se modlilo, dokonce i velice mladí lidé.

Došli jsme až ke zbytkům původního opevnění; zbyl ho už jen kousek. Opevnění bylo cihlové a zachovala se jen jedna bašta. Opět se nám otevřel pohled na zalesněný vrch se třemi kříži a na vedlejší kopec, na jehož vrcholku stojí Gediminova věž. Byl odtud vidět i kostel sv. Anny; byla u něj stále spousta lidí. V postranních uličkách domky nebyly už tak pěkné, byly ošuntělé a oprýskané.

Cestou k autu jsme se zastavili v pravoslavném chrámu. Výzdoba byla charakteristická pro pravoslavný stánek boží - ikony a zlato. Byla tam velmi načazeno kadidlem.

Ve dvě hodiny jsme se vrátili zpátky k autu. Bylo dost kvalitně rozpálené. Vyjeli jsme z města ven. Litevští policisté byli nějak aktivní, než jsme Vilnius definitivně opustili, tak jsme je viděli měřit rychlost třikrát. Podél cesty opět prodávali borůvky a lišky.

Ve tři hodiny jsme přijeli do městečka Trakai. Zaparkovali jsme kousíček od hradu. Šli jsme okolo opevnění parkem, pak podél břehů jezera. Bylo stále strašlivé vedro. Už jsme zahlédli cihlové zdi a střechy hradu Trakai přes hladinu jezera. Přešli jsme dřevěnou lávku vedoucí na ostrůvek před hradem, další lávkou jsme přešli k vlastnímu hradu. Má kamenné základy a zbytek je cihlový. Na jezeře okolo hradu plavali lidi na lodičkách a šlapadlech a proháněly se tu plachetničky a jachty.

Mohutnou branou jsme vstoupili dovnitř. Zaplatili jsme dohromady 7 litů vstupné. Stanuli jsme na velikém nádvoří spodní části hradu, okolo byly nízké budovy, kulaté obranné věže v rozích a vstupní brána. Kousek dál bylo vidět za dřevěným ochozem vlastní palác. Všechny střechy jsou z červených pálených tašek. Vešli jsme do nízké budovy v podhradí. Byly tu různé výstavy. V prvním sále byl vystaven historický porcelán - figurky, koflíky, šálky a vázy. Ve vedlejší místnosti byly věci vyšívané maličkými barevnými korálky, jako třeba kabelky a taštičky, ozdoby, dečky a obrazy. Bylo vidět, že budovy byly nově dostavěné, protože stropy byly betonové.

Prošli jsme do další místnosti s rytým, barevným a broušeným sklem. Vystavovali tu poháry, mísy, vázy veliké i miniaturní; spolu s tím zde byly vystaveny věci ze slonoviny, například rukojeti vějířů, deštníků a vycházkových holí, šachy, figurky a hlavičky dýmek. Také tu byly věci vykládané perletí.

Vystoupali jsme na dřevěný ochoz. V horním patře pokračovala výstava dobovým nábytkem, co místnost, to jiný sloh (18. až 20. století). V další části byla černá kuchyně s velikým krbem a starým nádobím. Vedlejší místnost ukrývala vše okolo dýmek - různě zdobené, malované a vyřezávané hlavičky fajfek; dýmky malinkaté, dlouhé a veliké. Také tu byly opiové dýmky.

Dále byla ukázka pečetidel. Ty byly kamenné, kovové a ze slonoviny. Některé měly tvar lidí a zvířat, jiné zase byly velice jednoduché. Několik pečetidel mělo rukojeť zdobenou drahými kameny či broušeným sklem. Po krátké chůzi po ochozu jsme zabočili do dalších komnat s nábytkem z 19. století; na stole byl veliký jídelní servis. Ze stejné doby byla i ložnice, která se nacházela hned vedle. I v dalších místnostech s klenutými cihlovými stropy byl starý nábytek, hodiny a sošky. Vše doplňovaly emailové šperky a krabičky a koflíky z 18. století.

Sešli jsme na nádvoří a vydali jsme se do vlastního hradu, do obytného paláce. Ten je oddělen od předhradí příkopem a padacím mostem. Branou jsme přišli na malé čtvercové nádvoří, okolo něhož byl vlastní třípatrový cihlový palác se dřevěnými ochozy. V sálech paláce v přízemí byly archeologické vykopávky, nalezené při průzkumech a při rekonstrukci hradu. Jednalo se o zbraně, věci denní potřeby, kachle a zbytky keramiky. Hrad má poměrně malé místnosti, všechny mají cihlový klenutý strop; celý Trakai byl vystavěn v gotickém slohu.

Sešli jsme do sklepení, kde byla výstavka o nálezech mincí v okolí hradu a několik keramických nádob s drobnými měďáky. Točitými schody jsme vyšli na druhé patro ochozu. V komnatách v tomto patru byly vykopané věci denní potřeby, tedy nože, prsteny, nůžky, přezky z bot a opasků a brože. Všechny nálezy byly z 15. až 17. století. Kromě toho tu byly vystaveny staré kladívka, sekyry, kleště (i na odlévání kulek) a jiné řemeslnické nářadí. Vedle byly knihy a rytiny z celé Litvy.

Místnosti hradu jsou malé, maximálně 10 x 15 metrů, strop není výše než tři metry. Bylo tu také vidět, že hrad byl dostaven a opraven teprve v nedávné době. Také tu měli památky na významné litevské osobnosti, hlavně na spisovatele a národní buditele. Ve vedlejší místnosti byly věci používané prostým litevským lidem, hlavně proutěné a dřevěné nádoby. Dále byl starý nábytek a zařízení domů obyčejných lidí, svícny, figurky a užitkové předměty. Všechny vystavené předměty byly staré sto až tři sta let.

Jeden ze sálů byl zařízen jako vzpomínka na první samostatnou Litevskou republiku z let 1918 až 1940. Tady byly staré bankovky, mince, známky, pohlednice a noviny; připomenuti tu byli tehdejší významní občané Litvy. Část Litvy (Vilnius a okolí) byla v letech 1920 až 1922 okupována Polskem, hlavním městem byl tenkrát Kaunas.

Jeden ze sálů v druhém patře skrýval modely hradu Trakai - před rokem 1950 a po roce 1970. Ještě počátkem padesátých let ležel hrad v troskách, byl pouhou zříceninou. Pak ale začaly opravy a do roku 1964 byl opraven do původní podoby. Před rekonstrukcí vstupní brána do hradu vůbec nestála, věže v rozích spodní části hradu byly pobořené a beze střech. Budovy v předhradí, kde byly výstavy, také vůbec nestály. Horní hrad, tedy obytný palác, byl taky rozpadlý, obvodové zdi stály jen do výše druhého patra, nejvyšší patro tenkrát neexistovalo. Věž vévodící paláci byla do poloviny zbořena. Poslední patro paláce a střecha byly znovu postaveny až v šedesátých letech.

Sešli jsme jedno patro dolů. Sály tady byly větší, asi trojnásobné ve srovnání s ostatními místnostmi hradu; tyto sály byly ale úplně prázdné. Pak už jsme se vydali přes dolní část hradu pryč. Chvíli po čtvrté jsme tento pěkný hrad opustili.

Šli jsme se projít po břehu jezera. Bylo tu plno lidí a taky stánků s lákadly na turisty (keramika, jantar a jiný strašný kýče). Potloukali jsme se ještě chvíli okolo jezera a hleděli jsme přes hladinu na Trakai. Procházka zpátky po břehu jezer byla velmi příjemná, vál větřík a tak nebylo tak hrozné vedro. Neodolali jsme a opět jsme si koupili třešňovou zmrzlinu; byla totálně chemická, ale osvěžující.

Ve třičtvrtě na pět jsme došli zpátky k autu a vyrazili jsme zase o kus dál. Začali jsme mít problém s vodou, museli jsme někde nějakou nabrat. Vlastní městečko Trakai je obklopeno několika jezery. Projížděli jsme kopcovatou krajinou; sluníčko do nás pražilo stále hrozně intenzivně. Jana cestou podřimovala. Okolo cesty byly louky a políčka, lesy a sem tam zemědělská usedlost. Mezi kopečky bylo občas schované jezírko.

Po cestě jsme v jediné benzínce po cestě asi po 50 kilometrech) nabrali vodu. Byla nějaká rezavá. Za klíč od WC chtěli 50 centů. Voda byla divná a tak jsme ji nabrali pouze do kanystru, budeme jí používat pouze na vaření.

Na loukách kolem cesty bylo plno krav a koňů. Okolo šesté bylo na těch pastvinách plno lidí, co ty krávy dojili přímo na poli. Opět jsme přejeli řeku Nemunas, je docela mohutná. Nemohli jsme najít vhodné místo na kempování a tak jsme vjeli do Kaunasu. Projeli jsme okolo města po obchvatu. Na severním okraji Kaunasu jsou veliká paneláková sídliště.

V sedm hodin jsme zastavili deset kilometrů za Kaunasem na parkovišti vedle dálnice (jediné v Litvě). Za stromy bylo vidět jezero. Tady jsme se rozhodli zůstat a přespat tu. K večeři jsme si hned po zaparkování uvařili rýži s naší hmotou. Dvě sklenice jsme vyhodili, protože jedna byla nakvašená a druhá plesnivá. Upravili jsme si auto do lůžkové podoby a něco po půl desáté jsme ulehli ke spánku. V noci bylo relativně teplo.

V noci přijeli nějaký blbci (okolo třetí) a hodinu měli puštěnou hudbu v autě na plný pecky. Ráno jsme vylezli z auta v půl osmé, venku už dlouho svítilo sluníčko a bylo modré nebe. Takhle brzo ráno bylo už docela teplo. Uvařili jsme si čaj a vyrazili jsme dál ve čtvrt na devět bez snídaně.

Jeli jsme kousek po dálnici Kaunas - Vilnius, odbočili jsme na výjezd a zeptali jsme se nějaké babky, co se tam motala, kudy na Rumšiškés. Navedla nás zpět na dálnici a po ujetí asi pěti kilometrů jsme uhnuli na toto městečko. Před Rumšiškésem jsme zastavili a nasnídali jsme se. Dojeli jsme k íčku a tam jsme s hrůzou zjistili, že skanzen je uzavřen. Jana byla v informacích snad hodinu, paní z íčka jí dala něco letních jablek a poskytla nám informaci, že je přístupná pouze část skanzenu.

Přejeli jsme ke vstupu do skanzenu, zaplatili jsme studentské vstupné 7 Lit na osobu. Jana ulovila u vchodu malinkou kočičku a chvíli jí tam mnula. V půl desáté jsme vjeli do parku autem a vydali jsme se po úzké silničce na okružní jízdu po sedm kilometrů dlouhé trase. Všechny budovy jsou vesměs z 19. století; byly sesbírány a převezeny z celé Litvy. Téměř všechny stavby jsou dřevěné.

Zastavili jsme u malých baráčků s doškovou střechou. Byla to zemědělská usedlost s roubenými stavbami jak obytnými, tak hospodářskými. Kousek dál po silnici byla usedlost z jiného kraje. Domy byly také nízké, jednopatrové, ale střechu měly šindelovou. Další naší zastávkou byl kostel. Dojeli jsme k němu okolo vodního mlýnu. Kostelík byl osmiboký, celý ze dřeva se šindelovou střechou. Byl z roku 1775. Sem byl přenesen o dvě stě let později.

Dál jsme jeli kolem malé vesničky; vedle byla malá políčka s obilím a pásla se tam kráva. Všechny domy měli doškové střechy a obytné budovy měly výrazně malované dveře a okenice a někdy i vyřezávané futra. Ploty okolo domů byly buď z prken nebo z proutí napleteného mezi malé kůly. Na louce jezdil chlapík se starou obracečkou sena taženou koněm. Okolo něj se procházel čáp.

Kolem srubů s nekrytou verandou jsme jeli dál směrem ke statkům z různých dob. Na kopečku stál veliký větrný mlýn. Uprostřed skanzenu stojí vesnice; ta vypadala moderněji, byla z 19. století. Domy tu byly napůl zděné a napůl roubené. Všechny byly pestrobarevně natřené. Byli jsme se podívat v jednom z nich (jediném přístupném). Stěny vnější i vnitřní byly z nehoblovaných fošen.

Vevnitř měl dílnu takový starší pán, který nám ochotně ukazoval různé šperky, které sám vyráběl podle historických kreseb. Jednalo se o podkovovité, štítové a trojzubcové ozdoby; vše bylo z bronzu. Vedle toho měl i prsteny; všechno bylo vyrobeno podle předloh z 9. až 12. století. Ukázal nám taky špalek z mamutího klu. Byl asi 15 centimetrů vysoký a stejně tak měl v průměru. Byl hodně těžký, z venku dohněda, uvnitř měl barvu slonoviny. Mamutí kly mají na rozdíl od slonoviny letokruhy jako stromy. Letokruhy byly docela dobře patrné i na malých odlomených kouscích. Kel pocházel ze Sibiře. Ukázal nám i staré fotky z míst, kde se kly nacházejí - pustá kamenitá krajina bez rostlinstva.

Na dalších zašlých fotkách byl zachycen život na litevské vesnici na přelomu 19. a 20. století. Ještě nám ukazoval jantar - čím starší, tím byl světlejší a mléčnější. Nejmladší jantar byl naopak tmavě žlutý a průhledný. Jantar je starý 40 až 65 milionů let. V jednom až dvou procentech jantaru byl nalezen zalitý hmyz. Pod mikroskopem nám ukázal kousíček, ve kterém byla zalitá malinká muška. Bylo to velmi zajímavé.

Vrátili jsme se zpátky do auta a objeli jsme ještě jednou kus skanzenu. Nakonec jsme se zastavili u přítoku potoka do jezírka. Voda téměř stála a hladina byla porostlá žabincem, byla úplně brutálně zelená. Žáby tu kvákaly, pobíhaly a plavaly v žabinci. Ve strašlivém vedru jsme chvíli pozorovali život ve vodě a pak jsme nastoupili do auta a vyrazili jsme už pryč ze skanzenu.

V půl jedenácté jsme vyjeli z areálu parku ven; ještě jsme si u vstupu koupili pohledy a pohladili jsme dvě kočky, co se tam povalovaly. V poledne jsme objeli Kaunas a podél řeky Nemunas jame vjeli do centra. Měli jsme problémy s parkováním, na automatech sice byly nakresleny mince, ale fungovaly pouze na parkovací kartu. Chvíli jsme popojížděli okolo automatů; vrátili jsme se na hlavní třídu na nábřeží a tady jsme zaparkovali (zdarma).

Do centra jsme se vydali pěšky. Došli jsme na hlavní ulici, na jejímž konci byl vidět veliký bílý chrám. Třída je široká, lemovaná obchůdky a kavárnami. Uprostřed je lipová alej s lavičkami. Se svojí délkou pěr kilometrů je to nejdelší pěší zóna v Evropě. Vyměnili jsme 150 DKK a 10 CHF na lity. O kousek dál jsme si na záchodě v restauraci dočepovali vodu do lahví.

Bylo to tu mnohem živější než ve Vilniusu, možná to bylo tím, že jsme hlavní město navštívili v neděli. Koupili jsme si mandlový nanuk s čokoládou uvnitř, byl výborný. Mlsali jsme a za chvilku jsme došli k íčku. Dostali jsme mapku centra. Ve stánku jsme si koupili dvě ohromný jablka. Obědvali jsme ovoce; došli jsme na konec třídy na malé náměstí, kde stojí veliký bílý římsko-katolický chrám. Zařízen byl poněkud stroze. Právě probíhala bohoslužba a tak jsme úplně dovnitř nešli.

Lehce se zatáhlo, ale bylo stále velmi příjemně. Vraceli jsme se zpátky, směrem ke starému městu. V obchodě jsme si dokoupili zásoby zeleniny a pečiva (celkem za 11,75 litů). Vrátili jsme se k autu a potraviny nacpali do kufru. Pak už jsme se konečně vydali do staré části Kaunasu. Přišli jsme na hlavní třídu, která pokračovala i starým městem. Baráčky tu byly přibližně sto padesát let staré. Kousek dál byly domy ještě starší, ze 17. až 18. století. Ve stánku jsme si koupili suvenýr: dvě keramický kravičky. Došli jsme k veliké cihlové katedrál z 15. století. Uvnitř byla dost prostorná; sloupy mají štuky zdobené hlavice. Stěny jsou pomalovány ornamenty a freskami s náboženskou tematikou. Hlavní oltář je mramorový se sochami. Chrám a výzdoba je pozdně barokní. Katedrála je trojlodní s řadou postranních kaplí.

Šikmo za kostelem bylo náměstí, které je ze dvou stran lemované jednopatrovými starými domky, další stranu tvoří veliký kostel a překrásná radnice s vysokou věží. Kostel i radnice jsou bílé. Radnice je z přelomu 16. a 17. století. Na konci náměstí stojí socha nám neznámého litevce. Obešli jsme radnici a náměstí kolem dokola. Staré centrum není příliš veliké, jen několik ulic okolo hlavní třídy a tohoto náměstí. Vyšli jsme vedlejší uličkou; vesla k moderní čtvrti.

Vrátili jsme se na konec staré části Kaunasu, přešli jsme opět na hlavní pěší trasu s lipovou alejí. V restauraci jsme si zase doplnili vodu. Zašli jsme do kavárny se zahrádkou s ratanovými židlemi. Dali jsme si každý jiný salát: Jana s marinovaným kuřecím masem a Robert litevský. Ten se skládal z vedle sebe naservírovaných brambor, hrášku, okurek salátových i kyselých a hub. Uprostřed byl výborný dresing. Druhý salát měl podobné ingredience (bez hub) a byl s masem a jablkem. Pak jsme si dali ledovou kávu se zmrzlinou. Celkem jsme platili 18 litů.

Cestou zpátky jsme si zase koupili zmrzlinu. Ve čtvrt na pět jsme se vrátili do auta. Kaunas se nám moc líbil, byl mnohem živější než Vilnius. Také ceny tady byly velice příznivé, srovnatelné s českými. Po půl páté jsme Kaunas definitivně opustili. Za městem jsme natankovali plnou nádrž (39 litrů po 2,45 Lit/l, platili jsme 96 Lit). Benzín je tu velice levný. Za poslední peníze jsme si koupili láhev vody. Gumoví medvídci se nám za celý den v kastlíku roztavili a udělala se z nich jednolitá měkká placka. I teď bylo nebe bez mraků a vedro na padnutí.

Projeli jsme městy Marijampóle a Kalvaria. V půl šesté jsme dojeli na litevsko-polské hranice (Budzisko - Kalvaria). Ani cestou sem, ani zde nebylo vůbec upozornění, že se blíží státní hranice. Jak jsme tak stáli ve frontě, tak se najednou přihnala skupinka šesti maníků a začala nám umývat auto i střechu, poklice a kapotu. Nic jsme sice nechtěli, ale co. Dali jsme jim 3 lity a něco polských drobných. Jim se to zdálo málo a chvíli nás otravovali, ale nic dalšího už nedostali. Chvíli jsme se bavili s českými řidiči kamionů. Ty taky otravovali, až na ně musel vyběhnout s tyčí. Bavili jsme se s nimi také o záplavách.

Litevskou celnicí jsme projeli relativně rychle. Opět chtěli vidět pasy a techničák. Za hodinu a deset minut jsme projeli i polskou celnicí. Taky chtěli naše pasy a doklady od auta. Dva celníci po sobě chtěli vidět kufr. Ve čtvrt na osm byla hraniční kontrola za námi. Uf.

Počasí bylo stále super. Cestou Polskem k Suwałkám byla všude spousta čápů. Suwałki jsme projeli po půl osmé. Na jejich okraji je veliké panelákové sídliště a moderní kostel. Jeli jsme na Białystok a hledali jsme místo na přespání a stále nic. Našli jsme ho až kousek za Augustówem; bylo to kolem půl deváté. Zastavili jsme na parkovišti u lesa. K večeři jsme si dali žitný chléb z Kaunasu a taky housky s litevským sýrem (Baltijos fermentinis suris) a k tomu zeleninu. Upravili jsme si auto ke spaní a hodinu po zastavení jsme šli spát. Večer bylo stále hezky a teplo.

Ze zamlženého auta jsme vylezli před sedmou. Venku bylo zataženo a bylo chladněji. Za hodinu po probuzení jsme vyjeli; snídali jsme po cestě sušenky a müsli tyčinky. Ve čtvrt na devět jsme projeli Białystokem. Cestou k Białoweżi bylo vidět, že vesničky jsou chudé - byly tu mnohem menší domky, dřevěné. Dvakrát jsme předjížděli koňský povoz.

Ve čtvrt na deset jsme dojeli k Białoweżskému NP. Ten byl ustaven v roce 1929; je zapsán jako přírodní památka UNESCO. Zastavili jsme se u rezervace zubrů. Zaplatili jsme 3 PLN vstupné a vydali jsme se podívat do malé zoo, kde měli zvířata z pralesa. První zvíře, na které jsme narazili byl tarpan. Je to druh koně vysoký pouze do 120 centimetrů; je šedivý. Ve vedlejším výběhu byli dva vlci. Tyto šelmy váží 35 až 50 kilo, dožívají se šestnácti let; žijí ve smečce o čtyřech až osmi kusech. V pralese jich je přibližně dvacet, v celém Polsku asi sedm set.

A pak jsme došli k hlavní atrakci zdejšího parku i celého pralesa - k zubrům. Jsou to velikánská zvířata. Mezi dospělými jedinci pobíhala malá zubřata. Veliký samec měl ohromnou hlavu, celý byl dost mohutný; měl hnědou srst. Zubrů žije v Białowieżském pralese asi 250, na celém světě jen cca 3000. Dospělý samec zubra váží až neuvěřitelných 920 kilo, samice 640 kg. Dožívá se 20 až 25 let. U výběhu jsme potkali postarší polské manžele, rozplývali se, když zjistili, že jsme z Čech; povídali, že znají Prahu, že se jim u nás líbilo.

Vedle byl výběh a v něm byl veliký jelen s mohutným parožím a dvě srnky a dva koloušci. Jeleni jsou v parku poměrně rozšířeni, je jich tu asi 1500. Váží až dvě stě kilogramů a dožívá se dvaceti let. Dále tu byl výběh s kříženci zubra a krávy domácí, byly to takový hybridi se vzhledem menšího zubra. Sousedy jelenů byli losové . Viděli jsme jen jednu samici, válela se u krmelce. Los váží čtyři metráky a žije dvacet let. V pralese se jich pohybuje třicet.

Všechna zvířata mají veliké výběhy. V dalším byli divočáci. Prasátka tam vesele chrochtala a pobíhala podrostem. Čuník váží 150 až 250 kilo. Mívá dvě až deset selátek. V pralese jich je přes tisíc. Kanců jsme viděli několik, velikých i malinkých. Vedle prasat byl malinký daněk; stále chodil okolo plotu. Váží jenom do dvaceti kg, dožívá se deseti let. V Białowieżi jich je jako prasátek, tedy poměrně hodně.

Zvířátka se nám moc líbila. Když jsme odcházeli, tak se sem začaly hrnout davy lidí. Za půl hodiny jsme se vrátili do auta a vyjeli jsme do vesnice Białowieża, která je centrem oblasti a výchozím bodem cest do největšího a nejzachovalejšího evropského pralesa. Už delší dobu jsme jeli prastarým lesem s velikými stromy. Vesnici Białowieża jsme objeli, do parku jsme se podívat nešli, protože vstup byl možný jen po skupinách s průvodcem. A dva se jako skupina nepočítala. Chvíli jsme se motali okolo vesnice a pak jsme se stejnou cestou jako sem vrátili do Hajnówky. V parku i okolo cesty rostou mohutné staleté lípy a smrky. Hajnówka byla jen malá obec, přesto měla několik kostelů, jak římskokatolických, tak pravoslavných. Jeli jsme dál k Lublinu.

Na silnici nabylo moc vesnic a ani žádný provoz a tak se jelo velmi dobře. Okolo byl borový les a políčka. Cestou jsme míjeli několik houbařů; měli v košíkách lišky. Na polích byly žně v plném proudu; po silnici se motaly traktory a koňské povozy. V Siemiatyczich se stavěli blízko od sebe dva kostely - normální a pravoslavný; na konci městečka stál dřevěný větrný mlýn.

Přejezd se stával nudným, ani krajina za okny se příliš neměnila - vesnice, pole, lesy. Jana cestou dřímala. Zastavili jsme za městem Losice na parkovišti, prvním po víc jak stu kilometrech. Měli jsme už kvalitní hlad. Parkoviště byla v podstatě jen rozšířená krajnice. Uvařili jsme si k obědu fazole v tomatové omáčce a chleba. Nacpali jsme se za čtvrt hodiny. Bylo hrozné dusno a tak jsme byli kvalitně propocení. Jeli jsme však dál.

Cestou jsme viděli za městečkem Międzyrzec husí farmu - husa na huse, bílo. Stovky hus byly namačkané na malém výběhu. Za chvíli jsme zastavili u pumpy a natankovali (35 litrů po 3,12 PLN/l, platili jsme 110 PLN). Cesta dál byla dost nudná, dostali jsme se do krajiny úplně placaté, všude jen pole, pole a zase jen pole.

Něco po třetí jsme vjeli do Lublinu. Projeli jsme městem na předměstí, kde stojí zbytky koncentračního tábora Majdanek. Zaplatili jsme 5 PLN za vjezd a parkování. Už z dálky bylo vidět nízké dřevěné baráky, dvojitý plot z ostnatého drátu a strážní věže. Vešli jsme do baráku s nápisem desinfekce a sprchy. U vstupu byli vězni ostříháni. V Majdanku bylo sebráno 730 kilo vlasů. V další místnosti byla veliká sprcha. Zde lidé pobyli jen chvíli, několik minut. Za sprchou byla plynová komora. Plechovky s Zyklonem B se vhazovaly dvěma otvory ve stropě. Ve výklenku byly až ke stropu vyskládány prázdné zelené plechovky od Zyklonu - jsou asi 40 cm vysoké a v průměru mají dvacet centimetrů.

Další nízká betonová místnost byla také plynová komora, kde se užíval kromě kyanovodíku také oxid uhelnatý. Po aplikaci Zyklonu B zemřeli vězni po cca 10 minutách, při použití CO po 40 minutách. Vedle plynové komory byla malinká místnost, odkud SS-man pouštěl do komory oxid uhelnatý z bomby. Bylo odtud malé okénko do komory.

Majdanek byl druhý největší tábor na světě. Byl zbudován v letech 1941 a fungoval až do roku 1944. Majdankem prošlo 300 tisíc lidí, z čehož 235 000 lidí zde zemřelo, 45 000 bylo odesláno jinam, 500 jich uteklo a 1 500 jich bylo osvobozeno.

Život v táboře nebyl zrovna jednoduchý. Denní režim byl následující: 5:00 až 6:00 - budíček, nástup, úklid baráků, snídaně; 6:00 až 18:00 - práce, oběd, práce; 18:00 až 21:00 - večeře, nástup, volno; 21:00 až 5:00 - spánek.

Ani s jídlem to tu nebylo nejlepší. Ke snídani bylo půl litru bylinného odvaru (jakéhosi čaje), k obědu třičtvrtě litru polévky a k večeři měli 20 deka brambor nebo chleba a meltu. Na to, že tvrdě pracovali dvanáct hodin nebyla strava nic moc.

V dalším baráku byly fotografie z tábora, fotky lidí co prošli táborem a co tu zahynuli a místních občanů, kteří vězňům pomáhali. Ve vitríně byly mundůry a nášivky na ně - trojúhelníky různé barvy pro rozlišení vězňů: červený (politický vězeň), růžový (homosexuálové), fialový (Svědci Jehovovi), černý (asociálové), zelený (kriminálníci). Kromě toho tu byly nášivky s čísly vězňů a žlutá židovská hvězda. Ve vitrínách kolem byly osobní věci lidí z tábora a fotografie z transportů a z budování tábora.

Plán Majdanku prozrazuje, že dnes stojí jen asi pětina tábora. Bylo tady šest bloků o 24 barácích, ubikace esesáků, plynové komory a krematorium. Ze šesti bloků dnes stojí jen jeden a zachovalo se také technické zázemí, kde jsou výstavy. Vedle byla mapa Evropy s vyznačenými koncentráky; nejvíc jich bylo v Polsku. Složení lidí v táboře bylo následující: 50% Židé, 30% Poláci, 16% ze SSSR, zbytek z celého světa.

V dalším baráku byla výstava věnovaná práci v táboře, transportům a osvobození tábora. Mimo to tu je hromada vlasů, dodací listy za odběr 250 kilogramů vlasů (po 50 Pf/kg) a kus tkaniny z vlasů vyrobené. V dlouhém baráku byla výstava nových fotografií věcí a detailů z tábora. Další z dřevěných baráků ukrýval klece s botami. Obuvi byl ten barák úplně plný; vypadalo to dost divně.

Přes bránu ve dvojitém plotu z ostnatého drátu, který býval navíc pod proudem, jsme přišli k ubikacím pro vězně, do bloku 3. Jsou tu dvě řady po dvanácti barácích. V jednom baráku bylo spaní na zemi. Takhle to tu bylo pouze na začátku fungování tábora. Vedle byly veliké trojpatrové palandy. V letech 1941 až 1944 tu spalo 500 až 800 lidí. Palandy byly i v další ubikaci, zbytek byl uzavřen.

Přes plot jsme vyšli z bloku 3 a vydali jsme se k památníku, k veliké kopuli. Pod ní byla asi deset metrů v průměru veliká hromada lidského popela, s dodnes patrnými zbytky kostí. Vedle stojí krematorium. Je to nízká napůl zděná budova, která se odlišuje od ostatních vysokým komínem. Krematorium bylo vybudováno na podzim roku 1943. Při vstupu byla malinká místnost s pitevními stoly, kde se z mrtvých vyndávalo zubní zlato a stříbro. Vedle byla malá plynová komora, kde popravovali politické vězně.

Vešli jsme přes márnici k pecím. Bylo tu pět kremačních pecí (roštů), vše v jednom bloku. Topilo se tu koksem; těla se spalovala při teplotě 700°C. Denně se tu spálilo okolo tisíce mrtvol. V přilehlé místnosti byl zbytek koňmi taženého vozu na mrtvoly. Byl úzký, asi jen jeden metr široký. Taky tu byla malá kremační pec na topný olej, tzv. malé krematorium. Byla tam spousta tabulek se jmény národů, jejichž příslušníci zahynuli v Majdanku. Byly to všechny národy z Evropy a ze SSSR; bylo jich snad padesát.

Vrátili jsme se podél plotu k barákům. Bylo vidět veliký betonový památník, stojící za velikou loukou u silnice; až tam sahal tábor. K autu jsme přišli v pět hodin. V autě bylo strašné vedro. Vrátili jsme se do Lublinu a začali jsme hledat nějaký kemp, ale vůbec nic jsme nenašli. Za půl hodiny motání se předměstími jsme vyjeli pryč, na Lublin dlabeme. Vyjeli jsme směrem na Zamość. Jeli jsme ještě dlouho po vedlejší silnici, kempy nikde žádné. Už jsme byli z toho dlouhého přejezdu docela unavení. V jedné vesnici přecházely silnici husy s housaty, pěkně v řadě za sebou. Celou cestu bylo zataženo, ale dusno. Na polích kromě obilí pěstovali taky tabák; právě se sklízel.

Vjeli jsme do Zamośće. Tady jsme kemp museli najít. Před sedmou se mám po čtvrthodině jízdy po městě povedlo jediný zdejší kemp najít. Značený byl pouze na mapě, jinak bylo značení kempu (na místě) nulové. Zaplatili jsme 24 PLN za všechno. Byli tady jen Angličané, Holanďané, jedny Poláci a my. Kemp byl pěkný - stromy, altánek s ohništěm, pět domků a umývárna.

Postavili jsme si stan a uvařili jsme si večeři (těstoviny s naší směsí a kečupem). Pak jsme se byli trochu zkulturnit - ve sprše byla teplá voda, prostě bezva pohoda. Až do večera bylo teplo; místy byly mraky. Holanďané popíjeli víno a něco cvakali do notebooku. My jsme popíjeli fernet a psal jsem do bloku. Okolo desáté jsme šli spát.

Ve tři hodiny v noci jsme se probudili, venku strašlivý vichr; stromy se ohýbaly. Stan jsme měli postavený pod křivým stromem, vedle stanu jsme parkovali. Raději jsme přeparkovali auto dál do volného prostoru. To inspirovalo i další lidi. Raději jsme si (stejně jako jedni Poláci) sedli do auta a pozorovali jsme, co se bude dít. Po tom, co jsme viděli cestou sem - zlámané stromy po vichřicích apod. - jsme radši nechtěli nic riskovat. Chvíli jsme pospávali; za hodinu se vítr trochu utišil a my jsme se vrátili do stanu.

Nad ránem začalo brutálně pršet a lilo poměrně dlouho. Když jsme v půl osmé vstávali, tak pršelo jen drobně. Chvíli jsme se váleli v pelíšku. Přestalo pršet. Vyrazili jsme se zkulturnit a pak jsme si uvařili kapučíno. Ke snídani jsme měli chleba se salámem. . Spacáky jsme hodili do auta a ve stanu jsme nechali vařič, karimatky, deky a kanystr na vodu.

Před devátou jsme vyrazili do centra Zamośće. Zakládající listina města pochází z roku 1580. Město bohatlo z obchodu s Ruskem a Volyní. Renesanční domy byly majetkem kupců. Zamość byla opevněna, sloužilo totiž jako obranný bod před nájezdy Tatarů a kozáků. Jako jediné město v Polsku se Zamość postavila nájezdu švédských vojsk v 17. století. Po prvním dělení Polska bylo město součástí Rakouska; roku 1809 bylo dobyto vojsky Varšavského knížectví. Pevnost byla zrušena roku 1866. Za druhé světové války byla snaha o vysídlení původních obyvatel (100 000 Poláků bylo přesunuto do sběrných táborů) a plnou germanizaci města i okolí. Zamość byla zapsána na seznam UNESCO v roce 1992.

Bylo polozataženo a foukal vítr; taky nebylo příliš teplo. Ujeli jsme šest kilometrů a byli jsme v centru. Okolo zbytků původního opevnění jsme vešli do města. Postranní uličkou jsme došli na hlavní náměstí. Dominantou náměstí je radnice s vysokou růžovobílou věží s polským znakem. Okolo jsou domy s podloubími a s bohatě zdobeným průčelím. Každý dvoupatrový dům je jinak barevný. V I-čku jsme se nedozvěděli vůbec nic a navíc za plánek centra chtěli nekřesťanské peníze.

Došli jsme kousek dál do velikého kostela sv. Tomáše (z let 1587 až 1598). Uvnitř byl barokní oltář s velikým stříbrným středem. Zbytek kostela byl zařízen poněkud jednoduše. Je to renesanční trojlodní bazilika, klenbové stropy jsou zdobeny ornamenty. V postranních lodích jsou malé kaple. Zvonice je postavena samostatně vedle baziliky.

Přešli jsme do parku kolem zbytků starého opevnění a stadionu. Bylo tam několik vodních kanálů; přes lávku jsme šli podél vody. Plavalo tu několik kachen a labutí. Chvíli jsme se procházeli parkem plným lip, kaštanů a barevných květin. Došli jsme až na okraj města. Odtud naše kroky mířili do kostela sv. Kateřiny. Právě se dokončovaly opravy zevnějšku. Vevnitř ještě čeká na opravu. Je zařízen jednoduše, oltář i kazatelny jsou dřevěné, jednoduché. Varhany byly právě v opravě. Vrátili jsme se na hlavní náměstí. Cestou jsme potkávali staré válečné veterány v parádních uniformách. V I-čku jsme zjistili, že centrum je velmi malé. Nabrali jsme si mapku a nějaké letáky.

Náměstí je dlážděno cihlami olemovanými kameny. Z náměstí jsme podloubím vyšli do okolních uliček. Šli jsme okolo synagogy; je to nenápadná oprýskaná budova. Na trhu jsme si koupili broskve a banány; cestou jsme ovoce snědli. Některé domy v centru nejsou moc hezky opravené, některé nejsou opravené vůbec. Na okraji městského centra jsme navštívili malý pěkně opravený kostelík sv. Mikuláše. Je z roku 1859, a co je zajímavé, až do roku 1918 byl pravoslavným chrámem, potom se stal římskokatolickým kostelem. Vevnitř je taky nově opravený; dovnitř jsme jen nakoukli, byl uzavřen.

Vedlejšími uličkami jsme se vrátili k bazilice se samostatně stojící zvonicí. Vedle ní stojí socha papeže. Tady bylo válečných veteránů s vlajkami docela dost, asi měli nějaké výročí. Opět jsme došli do parku a chvíli jsme se tam procházeli. Park byl velmi pěkně upraven. Bylo teplo, pod mrakem a chvílemi vysvitlo sluníčko. Kolem jezírka s kachnami jsme se vrátili do centra.

Okolo tržiště jsme dolezli do posádkové pevnosti, která bývala součástí opevnění. Je dvoupatrová, cihlová a dnes v ní je tržnice. Prodávali tu oblečení i jídlo. Vrátili jsme se kousek zpátky na druhý trh (zeleninový). Tady jsme si nakoupili zásoby - rajčata , vejce, okurky a papriky, přes kilo jablek, 1,5 litru domácího mléka a čínské zelí. Celkem jsme platili 12 PLN. Obtěžkáni zásobami jsme se vrátili k autu. Cestou jsme nakoukli do klasicistního kostela sv. Františka. V půl jedné jsme už seděli v autě. Naložili jsme potravu a za čtvrt hodiny jsme byli u našeho plátěného přístřešku.

Chvílemi se zatahovalo a zvedal se vítr, chvílemi naopak svítilo sluníčko. Uvařili jsme si oběd - těstoviny a do nich jsme umístili zeleninu a vejce, tedy takový salát. Potom jsme už jenom odpočívali a plánovali, kam se podíváme v příštích dnech. Napsali jsme sms-ky, poklidili jsme ve stanu. Doplnili jsme si vodu do všech nádob. Mléko nám v teple zkyslo, jen jsme ho ochutnali.

Okolo osmé hodiny večer jsme vyrazili do města na večerní procházku. K večeru se udělalo hezky, mraky byly ty tam. Došli jsme do centra, na hlavní náměstí. Bylo to sem asi deset minut pěšky, kemp byl kousek od parku. Na náměstí bylo docela dost lidí, hlavně mladých. půlka posedávala na lavičkách a zbytek v restauracích a kavárnách. My jsme si po chvíli sedli do kavárny na zahrádku. Dali jsme si pivo Żywiec, chuti průměrné, nic extra za ty prachy (4,50 PLN). Jana si dala zmrzlinový pohár. Posedávali jsme a koukali na radnici a na čilý ruch na náměstí. Ve čtvrt na deset jsme odešli. Trochu se ochladilo. Vrátili jsme se do kempu. Večer bylo nebe bez mraků a bylo vidět hvězdy. Kolem desáté jsme šli spát.

V noci byla dost zima. Vstali jsme něco před sedmou. Zabalili jsme věci ze stanu a pak i vlastní stan. ráno bylo modré nebe. V půl osmé jsme z kempu odjeli - bez placení dnešní noci. Ani jsme nesnídali. Za Zamośćem stála na okraji silnice kolona snad čtyřiceti náklaďáků s přívěsy. Čekaly na kombajny, žně byly v plném proudu. Za hodinu a půl jsme zastavili vedle silnice a nasnídali se. Bylo stále trochu chladno, ale pěkně. Kolem desáté jame v městečku Nisko dokoupili chleba a zmrzlinu.

V jedenáct jsme objížďkou projeli Tarnobrzegem a za chvíli jsme přes most přes rozvodněnou Vislu vjeli do města Sandomierz. Visla byla docela dost vylitá z břehů. Už bylo vidět zámek na kopci a za ním vlastní město. V půl dvanácté jsme zastavili kousek od centra Sandomierze a zaplatili jsme 1 PLN parkovné. Město Sandomierz má bohatou historii, už v desátém století bylo významným centrem kraje u Visly. Město bylo několikrát zničeno nájezdy Tatarů. Ve 14. století se Sandomierz stala sídlem vojvodství. Největší rozkvět zažilo město v šestnáctém století. Roku 1656 bylo zničeno Švédy. Po dělení Polska se Sandomierz stala příhraničním městem Varšavského knížectví a posléze Polského království. Rozvoj města začátkem dvacátého století ukončila 2. světová válka. Město bylo osvobozeno v srpnu roku 1944 bez větších škod. Po válce byl vybudován průmysl a opraveno historické centrum.

Do centra jsme vstoupili gotickou Opołskou branou; byla vysoká, cihlová. Je to jedna ze čtyř městských bran. Byla postavena v polovině 14. století. Došli jsme na hlavní náměstí, kde je uprostřed renesanční cihlová radnice z 16. století s bíle omítnutou věží, která byla přistavěna o století později. Okolo jsou dvoupatrové baráčky, vše pěkně opravené a moc hezké. Z náměstí jsme sešli okolo diecézního muzea k veliké cihlové katedrále z roku 1360. Bazilika Narození Panny Marie byla několikrát přestavěna a rozšířena, současnou podobu získala v předminulém století. Vlezli jsme samozřejmě dovnitř. Uvnitř byla bohatě zdobena, barokní oltář byl z černého mramoru. Na stěnách byly veliké plátna; varhany byly opravdu hodně zlacené. Chrám byl docela tmavý. Strop byl vyzdoben ornamenty na modrém pozadí. Velmi pěkné, bylo vidět, že Sandomierz byla bohaté a významné město.

Jedna zvonice stála vedle kostela a právě odbíjela poledne. Došli jsme až na okraj města, odkud se nám otvíral pohled na řeku Vislu vystouplou z břehů. Po Sandomierzi se potloukali a posedávali malíři, tedy hlavně dívky. Okolo právě opravovaného zámku jsme došli zpátky na hlavní náměstí. Vedle radnice je studna se šindelovou střechou. Na radnici byly sluneční hodiny. Chvilku jsme se procházeli po náměstí a pak jsme zašli do boční uličky, odkud je vstup do historického podzemí.

Zaplatili jsme dohromady 7 PLN vstupné. V půl jedné jsme sešli do podzemí spolu s průvodkyní a dvěma dalšími turisty (Poláky). Podzemí bývalo větší než část nad zemí. Původně sloužilo jako úkryt obyvatel před Tatary, kteří město několikrát vyplenili. Trasa byla vytvořena v roce 1977 při zabezpečovacích pracích. Ve sklepech bylo docela chladno; konstantní teplota 9°C. Sklepení je nejhlouběji dvanáct metrů pod povrchem. Sklepení je mnohdy starší než domy nad ním. Nejstarší části byly gotické a některé úseky byly vykopány pouze v jílu. V sedmdesátých letech byly obezděny cihlami. Zbytek byl kamenný nebo cihlový. Občas vedly vzhůru větrací šachty.

Průvodkyně cestou vyprávěla o historii Sandomierze, o obléhání Tatary a Švédy. Trasa byla zajímavá. Po půlhodině jsme vylezli ze sklepení na denní světlo, a to pod radnicí. Trasa vedla pod domy i pod náměstím. Cestou k autu jsme si koupili zmrzlinu. V centru města jsme strávili příjemné dvě hodiny. Vrátili jsme se o třičtvrtě hodiny později, než jsme měli zaplaceno. Rychle jsme nasedli a ujeli pryč. Před druhou jsme Sandomierz opustili.

Přejeli jsme Vislu a jeli jsme dál. Cestou už nebyli vidět žádní čápi. Za třičtvrtě hodiny jsme zastavili v městečku Baranów Sandomierski. Zastavili jsme kousek od zámku u nějakých domů. Na placené parkoviště jsme sice chtěli zajet, ale muselo se projíždět velikou a hlavně dost hlubokou louží - tudy tedy nešlo. Vešli jsme parkem k renesančnímu zámku. Ten byl postaven v letech 1591 až 1606. Zámek je obdélníkového půdorysu, v rozích jsou okrouhlé věže porostlé psím vínem. Vstoupili jsme dovnitř branou lemovanou dvěmi děly. Nádvoří je ze tří stran lemováno arkádovým ochozem s malovaným stropem. Část vnitřku se ještě opravovala. Prošli jsme se ještě pěkným upraveným parkem a za chvíli jsme zase nasedli do auta a uháněli dál. Čekal nás přejezd ke Krakówu.

Udělalo se docela brutální horko, modré nebe. Za chvíli jsme opět přejeli Vislu - na její levý břeh. Okolo cesty bylo místy vidět, že záplavy tu byly nedávno; pole, na kterých stála voda a někde jinde zase ohavný smrad z bahna. Přejezd byl docela nudný, kolem silnice byla placka, samé pole a zase jen pole. Někde byly u silnice vyvrácené a polámané stromy, pozůstatek po smrštích z minulých dní. Před Krakówem byla krajina už hezčí, kopcovatá. Taky vesnic přibylo, jedna navazovala na druhou, takže cesta ubíhala pomalu.

Ve třičtvrtě na pět jsme vjeli na okraj Krakówa. Ani jsme nevěděli, jak jsme se vymotali na severní okraj města, kde jsme našli kemp. Byl dost drahý (48 PLN). Aspoň nám poradili, jak se dostat k levnějšímu, ale vzdálenějšímu kempu. Ten jsme původně hledali. Ujeli jsme přes střed města asi deset kilometrů, dojeli jsme do kempu Korona. Ležel jižně pod Krakówem. Dojeli jsme sem v půl sedmé. Platit budeme při odjezdu (34 PLN). V kempu nebylo moc lidí, jen několik Italů, Angličanů a Holanďanů. Zařízení kempu bylo na vysoké úrovni.

Postavili jsme stan a uvařili si večeři (rýži s naší směsí). Byli jsme se vysprchovat - pohoda, teplá voda. Večer se udělalo trochu víc chladno. Napsali jsme sms a relaxovali jsme ve stanu. Spát jsme šli jako vždy okolo desáté. V noci byla zima, ale ne moc.

Ráno jsme vstali v půl osmé a chvíli jsme se ještě váleli, času jsme měli opravdu dost. Posnídali jsme chleba s paštikou. Dotankovali jsme kanystr (12 litrů). Chvíli po deváté jsme opustili kemp a vydali se na cestu k Wieliczce. Po drobných problémech s navigací jsme se přes nějaké předměstí dostali do Wieliczky. Ve třičtvrtě na deset jsme zaparkovali na neplaceném parkovišti u supermarketu.

První zmínka o Wieliczce byla v dokumentu Magnum Sal (velká sůl) z roku 1125. Systematické dobývání soli bylo zdokumentováno už roku 1288. O rok později obdržela Wieliczka městská práva. Z těžby soli město bohatlo a umožnilo to jeho rozvoj, který probíhal až do 17. století. Důl byl několik staletí základem královských příjmů. Pak byl rozvoj zbržděn špatným hospodařením a nájezdy Švédů. Solný důl ve Wieliczce je od roku 1978 zapsán jako památka UNESCO. Ložisko o síle 300 až 400 metrů je dlouhé jsou 4 kilometry a široké 1,5. Chodby solného dolu měří přes 300 kilometrů, přístupné jsou necelé dva kilometry. Objem vydobyté soli je asi 20 mil m2. Dodnes je v provozu devět pater dolu, vedoucích do hloubky 327 metrů.

Došli jsme k solnému dolu; je to taková nízká budova s těžní věží. Zaplatili jsme 15 PLN/os. vstupné. Nejdříve nám cpali lístek za 22 PLN, s anglickým průvodcem. Anglicky by jsme tomu rozuměli asi stejně jako polsky, takže jsme si vzali levnější lístky na prohlídku v polštině. Bylo tam docela dost lidí. Chvilku po desáté jsme vstoupili do podzemí. Po 24 patrech (po 14 schodech na patro) jsme sestoupali až do hloubky 64 metrů. Bylo tu už docela chladno. Vydřevovanými štolami jsme došli do sálu Mikoláše Koperníka, jež působil na Krakovské universitě. Nacházela se tu jeho socha, z čeho jiného, než ze soli.

Dole se udržuje téměř konstantní teplota 14°C; některé sály jsou využívány jako sanatoria pro nemocné s dýchacími potížemi. Za Koperníkovo sálem byla ve vrstvě soli vykopána kaple sv. Antonína, patrona horníků. V kapli bylo několik soch svatých (ze soli, ostatně jako vše tady, třeba i lustr). Byla vykopána roku 1689. Na stropech a zdech byl výkvět sněhobílé soli. V dalším sále bylo vyobrazení nalezení soli podle legendy. Tunely jsme došli k expozici o dolování: byly tu různé vozíky a sáňky, koňmi tažený vůz na kolejích a také nástroje na dobývání soli z různých dob. Sešli jsme do velikánské komory Kazimíra Velikého; ze stropu tu visely tenounké solné bílé brčka, dlouhé půl až jeden metr. Byla zde umístěna výstava různých forem krystalů kamenné soli. Kromě busty Kazimíra Velikého tu byl velký model důlního jeřábu poháněného koňmi.

Kolem dalšího jeřábu, pro změnu poháněného lidskou silou, jsme po schodech sešli ještě hlouběji. Ještě v 18. století byly schody vytesané přímo v solném podloží a dodnes jsou patrné. Dole bylo několik soch skřítků. Vedle stál model čerpadla (ruční pohon) na solanku; kousek dál bylo skřítků ještě více. Přešli jsme do kaple sv. Kříže z roku 1860. Byl tu jen Kristus a dvě další figurky u oltáře

Pokračovali jsme dále chodbou vykutanou v solné vrstvě. Výdřeva v dole nepodléhá zkáze tak rychle jako v jiných dolech, dřevo je totiž mohutně prosoleno. Další sál (kostel sv. Kingi) byla již velmi mohutný; byl z roku 1896. Lustry tu byly ze solných krystalů. Sochy svatých, kterých je tu opravdu požehnaně, jsou prosvíceny, vypadá to zvláštně, sůl je taková šedá, matná. Na zdech jsou výjevy ze Starého zákona a z Bible obecně - poslední večeře a zmrtvýchvstání Krista. Dost impozantní. Mimo jiné tu stojí solná socha papeže Jana Pavla II. Kaple je sto metrů pod zemí. Proti biblickým obrazům jsou jesličky a výjevy se skutky Ježíše. Chrám je opravdu mohutný a pozoruhodný. I svícny jsou tu ze soli.

Z podzemního kostela jsme prošli do vysokého sálu, dole s jezírkem ze solanky. Hladina je 110 metrů pod povrchem. Kousek dál hrála hornická kapela v uniformách. V další místnosti byl strop snad třicet metrů vysoko a dole bylo také jezírko s nazelenalou solankou. Ve výklenku byla socha Titána, jak zvedá veliký balvan. Z tohoto sálu bylo vytěženo asi 10 000 m3 soli. Procházeli jsme vydřevovanými chodbami, na všem výkvět soli. Dorazili jsme do sálu J. Piłsudského, byla tu jeho busta. Sešli jsme ještě níž - do hloubky 130 metrů - do štoly J. Piłsudského, dole vedly rezavé koleje. Dále jsme sestupovali poměrně úzkými štolami, místy bylo na zdech vidět žíly čisté soli v tmavší znečištěné.

Následující dóm byl vyšší než širší; tady byla výstava minerálů a taky důlních vozíků a věcí používaných v dolech při kutání, jako vrátek, lopatky, palice, kladívka a mlátky. Vše doplňovaly dobové rytiny. Tady trasa končila. Pak už byla jen podzemní kavárna, pošta a plesový sál. V hloubce 135 metrů jsme nalezli do výtahu a za maličkou chvilku jsme byli nahoře, na povrchu. Ven jsme vyšli v poledne.

Na lavičce jsme se prohřívali na sluníčku a trochu se najedli. Venku bylo vedro, nebe bez mraků. Prošli jsme se parkem kolem zámku na chvíli jsme se zastavili v kostele. Byl ze 16. století; mohutné zdobení dávalo tušit, jak byla Wieliczka bohatým městem. Akorát by kostel potřeboval opravit jak zvenku, tak zevnitř. Znovu jsme si vyměnili peníze (cestou k dolu 100 DM a teď 4 000 Kč). V půl jedné jsme se vrátili zpátky k autu; bylo už kvalitně rozžhavené.

Zajeli jsme do Krakówa, byl to relativně kousek - přes dlouhé nezajímavé předměstí. Zaparkovali jsme kousek od historického centra v obytné čtvrti (zdarma). Kraków byl založen legendárním knížetem Vislanů Krakem v 7. století. První zmínka o městě je v cestopise Ibrahíma Íbn Jákoba z roku 965. Už v 11. století se Kraków stal hlavním městem Polska. Od poloviny 13. století byly časté nájezdy Tatarů, kteří město roku 1241 zničili. Již za šestnáct let nato stály městské hradby. Ve 13. století nastal rozvoj města, vznikla řada církevních i světských staveb. Ničivé nájezdy Tatarů sice pokračovaly, ale rozvoj města neohrozily. Roku 1320 došlo ke sloučení polských zemí. Tou dobou (za vlády Kazimíra Velikého) bylo vystavěno nové opevnění, vodovod, dlažba na ulicích, řada kostelů a špitálů a gotický hrad na Wawelu. Roku 1364 zde byla založena Krakovská universita, první v Polsku. Město Kraków se rozvíjelo i za Jagellonců, prvních volených králů. Roku 1473 tu byl vydán první tisk a o dva roky později i první tištěná kniha v Polsku. Počátkem 16. století byl na Wawelu postaven nový renesanční zámek; ve městě působila řada umělců, i zahraničních, hlavně z Itálie. Význam města poněkud poklesl po přenesení funkce hlavního města do Varšavy.

Roku 1655 podnikly Švédové na město útok a Kraków varabovali a poničili. Na začátku 18. století Švédové opět město napadli; další pohromou byl mor. Roku 1784 začali Rakušané budovat na druhé straně řeky konkurenční město Podgórze; to se roku 1915 stalo součástí Krakówa. Od roku 1795 bylo město v rakouském záboru, od roku 1809 bylo součástí Varšavského království. Po vídeňském kongresu se Krakov stal svobodným městem, tzv. Republikou krakovskou (Rzeczpospolita Krakowska). Po krakovské revoluci (1846) bylo město opět zabráno Rakušany. Tou dobou nastal veliký hospodářský rozvoj, byla postavena první železnice ve Slezsku.

Na začátku 20. století tu nastal rozvoj průmyslu. V období mezi válkami vznikla řada škol (dnes má Kraków 11 vysokých škol) a byl přestavěn zámek na Wawelu. Během německé okupace byl Kraków sídlem Generálního gouvernementu. Bylo zřízeno ghetto, řada obyvatel (hlavně Židů a Poláků) byla vyhnána, internována v táborech nebo zavražděna. Kraków byl však také místem největšího odporu. Jako jedno z mála polských měst přežil válku bez větších hmotných a kulturních ztrát. 18. ledna 1945 město osvobodila vojska 2. Ukrajinského frontu. Historické centrum Krakówa bylo roku 1978 zapsáno do seznamu světového dědictví kultury - UNESCO.

Ve čtvrt na dvě jsme se vydali na prohlídku starého města. To si zachovalo středověký půdorys z doby založení. Po chvilce motání se jsme došli do centra na hlavní náměstí - Rynek Główny. Je to jedno z největších náměstí v Evropě, má 40 000 m2, bylo vytyčeno již roku 1257. Z jeho stran vycházejí vždy tři ulice. Uprostřed je budova Sukiennice; byly to krámky ze 13. století, později obestavěny budovou do jednolitého celku. Vedle Sulkiennic je stojí Radniční věž z roku 1383. Je vysoká sedmdesát metrů. Za ní je vidět dvě nestejně vysoké věže Mariánského kostela. Domy okolo jsou třípatrové, podobné jako ve staré Praze. Na náměstí bylo docela dost lidí. Ve spodní části Rynku probíhala dobročinná akce na pomoc oblastem postiženým povodněmi na jihu Polska. Promítali tu záběry z průběhu nedávných povodní.

Na vyšší věži Mariánského kostela (zvané Hejnalica) právě vytruboval trubač na všechny světové strany melodii v půlce ukončenou. Věž je vysoká 81 metrů a plnila funkci městské strážnice, pozorovatelny. Podle legendy v polovině 13. století během jednoho z tatarských nájezdů začal strážce troubit signál (hejnal), aby upozornil na blížící se nebezpečí. Jeden Tatar ho zasáhl šípem a melodii tak v půlce ukončil.

Druhá věž kostela je nižší, slouží jako zvonice. Šli jsme se do kostela podívat. Mariánský chrám byl postaven na konci 14. století na místě o tři století staršího kostela. Vevnitř byl kostel velmi bohatě zdoben, až příliš. Všechno bylo zlacené, dřevěné věci navíc byly krásně vyřezávané. Celý chrám byl vymalován různými motivy až úplně nahoru. Nejstarší vitráže v oknech pocházely z 14. století. Všude bylo plno náhrobků. Celý kostel je naplněn vzácnými uměleckými díly z různých dob, např. vyřezávaný oltář je z roku 1489.

Vrátili jsme se opět na veliké náměstí. Všude bylo plno holubů. Pod baráčky na náměstí jsou zahrádky restaurací. Kousek od Mariánského kostela stojí socha básníka A. Mickiewicze. Pomalu jsme obešli Rynek Główny dokola. Vydali jsme se ulicí vedoucí k Wawelu. Došli jsme k malému kostelíku sv. Petra a Pavla z roku 1619, který měl sochami zdobené průčelí. Kromě kamenného průčelí byl celý cihlový. Je to první krakovská barokní budova. Uvnitř byl zařízen velmi jednoduše, akorát barokní oltář byl zdobený více. Hned vedle stojí klášter klarisek a další kamenný kostelík sv. Ondřeje. Ten byl sice ještě menší, ale o to víc vevnitř vybavený; měl malovaný strop i stěny. Pochází z roku 1098.

Odtud to bylo už jen kousek ke královskému hradu Wawel, stojícím na malém kopci nad řekou Vislou. Wawel býval sídlem knížete-seniora a od roku 1320 sídlem králů. Dole je cihlové opevnění porostlé psím vínem, nad ním je vlastní zámek. To jsme obešli a vstoupili jsme do spodní části hradu. Byla vidět Visla a za ní nové sídliště a v dáli paneláky. Budovy na Wawelu jsou dole kamenné a horní patra mají cihlové. Většina budov je porostlá břečťanem. Vešli jsme na nádvoří hradu, kde stojí katedrála s baňatými věžičkami, jedna má zlacenou kopuli a druhá měděnou. Bazilika je z let 1320 až 1364. Kolem zámku jsou budovy z různých dob (nejčastěji 14. až 16. století) a postavené v různých stavebních slozích.

Zaplatili jsme celkem 6 PLN za vstupenky do katedrály. Je to trojlodní bazilika s příčnou lodí a věncem kaplí. Ještě než jsme navštívili baziliku jsme se vydali do obytné části zámku, dnes muzea. Nádvoří zámku je ze tří stran obklopeno třemi patry arkád, zdobenými sgrafity. Obešli jsme nádvoří a vrátili jsme se do katedrály. Není příliš veliká. Uprostřed stojí veliký stříbrný relikviář s ostatky sv. Stanislava, biskupa krakovského (1671). V katedrále stojí několik bohatě zdobených náhrobků polských knížat a králů, např. Kazimíra a Władysława Jagellonského. Dále je tu řada kaplí: Świetokrzyska, Potockých, Szafrańských, Vasovců a údajně nejkrásnější renesanční kaple ve střední Evropě - Zikmundovská kaple.

Na zdech baziliky jsou gobelíny. U oltáře jsou dvě řady bohatě a překrásně vyřezávaných lavic. Hlavní barokní oltář je celý zlacený, uprostřed je obraz Krista. Sešli jsme do krypty se sarkofágy A. Mickiewicze a J. Słowackého. Vrátili jsme se zpátky do katedrály. Kousek od oltáře je relikviář sv. Jadwigy z bílého mramoru. Jadwiga byla první žena Władysława Jagellonského, krále českého a polského. Byla prohlášena za svatou roku 1977 za své skutky - věnovala se chudým a potřebným.

Vešli jsme do věže, kde je legendární zvon Zikmund. Po dřevěných schodech jsme okolo několika menších zvonů stoupali stále výš. Cesta vedla dřevěným krovem; místy byla velmi úzká. Za chvíli jsme byli pod zvonem Zikmund. Ten má od letos nové srdce. Zvon má v průměru 2,6 metru, je vysoký skoro dva metry a váží 11 tun. Pochází z roku 1520. Je to polský národní symbol. Z věže byl docela pěkný pohled na město Kraków. Pak jsme sešli krovem zase dolů. Celá dřevěná konstrukce zvonice je dost mohutná a pospojovaná pouze dřevěnými kolíky.

Z věže jsme sešli do krypty kostela, kde jsou hroby polských králů, knížat a významných osobností. Králové se zde pohřbívali již od 16. století, spolu s nimi zde odpočívají i jejich manželky. Některé sarkofágy jsou bohatě zdobené, jiné prosté; kromě toho jsou tu kovové rakve. Poblíž sarkofágu T. Koszczuska byl památník polské generalitě povražděné v Katyni. Vedle byl hrob maršála Josefa Piłsudského (1935) a památník vojákům padlým v obou světových válkách. Celkem bylo do krypty pohřbeno okolo 50 lidí.

Vyšli jsme ven z katedrály i Wawelu. Uličkami starého Krakówa jsme pomalu doputovali na Rynek Główny. Některé domy by potřebovaly docela opravit. Byli jsme se podívat v Sukiennici, tržnici uprostřed náměstí: samý cetky pro turisty. Hlavní třídou jsme došli až k městské bráně, byla kamenná s cihlovým vrškem. Kousek dál před Floriánskou branou stojí cihlový barbakan a jsou zde zachované městské hradby. V mekáči jsme si dočepovali vodu. Vedlejšími uličkami jsme zase přišli na veliké náměstí. Tam přibylo lidí. Chvíli jsme sledovali program na pomoc zaplaveným oblastem v Malopolsku.

Ve třičtvrtě na šest jsme se vrátili zpátky do auta. Cestou ke kempu jsme měli lehké problémy s navigací. Natankovali jsme plnou nádrž benzínu (36 litrů + 12 litrů do kanystru po 3,17 PLN/l, platili jsme 153 PLN). Do hodiny jsme se vrátili do kempu, ke stanu. První, co jsme udělali bylo to, že jsme naběhli do sprchy. Pak jsme si uvařili něco na zub - těstoviny s naší směsí. Najedli jsme se a upravili jsme si spaní ve stanu. Okolo desáté, tedy jako vždy, jsme ulehli.

V noci bylo neskutečné teplo. Kolem třetí ráno začalo na chvíli pršet; déšť však netrval dlouho, asi jen hodinu. Ráno bylo už lépe. Vyspali jsme se dost dobře. Vstali jsme kolem půl osmé. Bylo sice zataženo, ale příjemně, teplo. Po ranní očistě jsme si uvařili čaj a posnídali chleba s tuňákem. Zabalili jsme věci ve stanu a nakonec i stan. Po deváté jsme vyjeli z kempu. Zaplatili jsme 68 PLN za dva dny.

Za chvíli jsme byly opět v Krakówě, zastavili jsme na předměstí a vyrazili jsme do židovské čtvrti Kazimierz. Přešli jsme přes most přes Vislu, odkud se otevíral hezký pohled na vrch Wawel se zámkem. Chvíli jsme se procházeli po břehu Visly a pak jsme uhnuli do uliček města. Kromě nezajímavých cihlových baráků tu byl veliký cihlový kostel. Za chvíli jsme vešli do ulic starého židovského města. Kazimierz byla založena v polovině 14. století Kazimírem Velikým jako samostatné město. Ke konci 15. století sem byly přestěhováni Židé a město se tak stalo jejich kulturním i náboženským centrem. Ke Krakovu byla Kaziměř připojena roku 1801. Tady bylo v letech 1941 až 1944 tu bylo zřízeno židovské ghetto. Během 2. světové války Němci veškeré židovské obyvatelstvo Kazimierze zlikvidovali.

Většina domů tu byla neopravená, ošuntělá. Došli jsme pomalu až na náměstí, kde bylo již více budov opravených. Kousek stranou byla opravená synagoga; byla však uzavřená. O pár ulic vedle jsme natrefili na barokní Izákovu synagogu (1644), byla taky uzavřená, je přeci sobota. Synagoga byla opravdu veliká. Kousek dál byl trh se zeleninou a květinami. Prolezli jsme jej, ale nic jsme si nekoupili, protože se nám nic nelíbilo a bylo tu draho. Ještě jsme se chvíli procházeli neopravenými ulicemi; v téměř každé z nich byla synagoga. Kdyby se to tu opravilo, bylo by to tu docela pěkné.

Pak jsme už Kazimierz opustili, přešli jsme Vislu, naposledy se pokochali pohledem na Wawel a v jedenáct hodin jsme se vrátili k autu a vyjeli z města ven. Zjistili jsme nepříjemnou věc: že dálnice na Katowice je placená, bylo to samozřejmě napsáno až těsně před nájezdem na ní a tak jsme se museli vracet okrajem Krakova na jinou, neplacenou silnici. Přejeli jsme Vislu; bylo patrné, kam až sahala voda, byla asi dost vylitá z břehů.

Za nějakou dobu jsme dojeli do Oświęcimi, k táboru Auschwitz. Tábor v Osvětimi byl zapsán jako památka UNESCO v roce 1979. Koncentrační tábor v Oświęcimi (Konzentrationslager Auschwitz) se skládal ze tří částí - Oświęcim (Auschwitz I, založen v dubnu 1940), Brzezinka (Auschwitz II, Birkenau, založen roku 1942) a Monowice-Dwory (Auschwity III, Monowitz, tzv. Buna, založen roku 1942). Kromě toho tu byla továrna na výrobu syntetických paliv a kaučuku - ta byla v táboře Monowitz. Továrnu postavila firma IG Farben. Tábory zaujímaly koncem války rozlohu kolem 40 km2.

Do Osvětimi byli přiváženi lidé z celé Evropy okupované Němci či jejich spojenci: z Pobaltí, Polska, Maďarska, Francie, Jugoslávie, Řecka, Skandinávie a Ruska, také z Itálie a Rumunska. V táboře zahynulo 4 000 000 lidí, je to tedy největší hřbitov na světě. Tábor Birkenau (Auschwitz II) byl asi 5x větší než vlastní Oświęcim (Auschwitz I).

Na parkovišti bylo hrozně moc aut a autobusů ze všech koutů Evropy. Došli jsme k bráně, všude okolo dvojitý ostnatý drát, kdysi pod vysokým napětím. Na bráně je nápis Arbeit macht frei. Baráky okolo jsou nízké, jedno nebo dvoupatrové, dřevěné. Podél cesty jsou informační tabule a fotografie, např. táborového orchestru. Vlastní tábor Auschwitz I je tvořen dvoupatrovými cihlovými budovami, je jich tu 2x14. Před baráky stojí dřevěná budka, odkud esesák dohlížel za špatného počasí na nástup vězňů. Vedle budky byla šibenice, kde bylo pověšeno 22 Poláků, kteří pomohli utéct třem vězňům z tábora.

Bloky 19 až 21 byly nemocniční, mezi vězni přezdívané "čekárna na krematorium", protože v nemocnicích byly prováděny přísné selekce. Taky zde byly prováděny pokusy na lidech. V některých barácích byla expozice věnovaná životu v táboře a jednotlivým národům. Byli jsme se podívat v polské a v židovské expozici. Byly tu fotografie a dokumenty od počátku třicátých let, z Křišťálové noci až po dobu masového vyvražďování a konce války. Blok 11 byl "blok smrti". Tady byla výstava o mučení v táboře, o popravách. Dole ve sklepení byly kobky, kde se poprvé prováděly pokusy s Zyklonem B. ten byl původně určen k hubení švábů, štěnic a blech v uzavřených místnostech. Vedle bloku 11 stála tzv. Černá stěna (nebo taky Stěna poprav), u které bylo postříleno asi 20 00 vězňů.

Vedlejší blok byl určen pro ženy. Zde se prováděly sterilizační pokusy na vězeňkyních. V těchto blocích byly po zdech fotografie lidí, co zde zahynuli: vždy jméno, datum narození, kdy se do tábora dostali a kdy zemřeli. Podmínky v táboře byly neradostné, spalo se na zemi, na slámě či slamácích (expozice), nebo později na palandách. Ty měly zděné zdi, byly široké cca dva metry a na tom spalo naráz pět až šest lidí. Palandy byly umístěny tři nad sebou. Nebo se používali dřevěné palandy, kde na metr šířky spali dva vězni. V jednom dřevěném baráku (ty byly zejména v táboře Auschwitz II) bylo 700 až 1000 lidí, nebylo tam žádné vytápění. Tyto baráky byly postaveny v letech 1942 až 1944.

V jednom z budov v Oświęcimi byly vystaveny věci zabavené vězňům. Ve vitríně byla hromada obrouček brýlí; metr vysoká, tři metry široká a pět metrů dlouhá kopa kartáčů, štětek na holení a zubních kartáčků. Hned vedle byla stejně veliká halda rendlíků, hrnců, kastrolů, nočníků a lavorů. Kousek dál byla dlouhá vitrína s berlemi a protézami. Další místnost byla naplněna spoustou kufrů popsaných jménem a adresou původních majitelů. O kousek dál byla kopa dětských botiček. Ta byla naproti obrovské hromadě bot, veliké přes půl baráku. Na zdech byly fotografie věcí, jak se našly po válce - boty vyskládané do stropu baráku, bedny kartáčů nebo hřebenů atd.

Kromě zabavených věcí tu byla připomínka transportů. V patře byl model tábora a fotky plynových komor a krematorií. Byl tu veliký model plynových komor, jak to celé fungovalo - dav lidí z transportu venku, sešli do nízkého baráku, kde byli ostříháni, svlečeni a pak nacpáni do některé z plynových komor. Vedle byla márnice na kterou navazovalo krematorium. Ve vitríně tu byla spousta plechovek od Zyklonu B, velikých, půlmetrových i menších, polovičních. Zyklon B (kyanovodík nasáklý v křemelině) vyráběla firma Degesch.

Ve vedlejším sále byla ohromná hromada lidských vlasů. Německé firmy je vykupovaly za 50 Pf za kilo. V Oświęcimi bylo sebráno 1950 kilogramů vlasů od lidí, co šli do plynu. Vlasy byly surovinou pro textilní průmysl; ve vitríně byla tkanina z vlasů vyrobená. Vypadala jako hrubé plátno.

Vyšli jsme ven z baráku; kolem byl plot z ostnatého drátu, co býval pod proudem a strážní budky. Za plotem bylo malé krematorium, jediné, které Němci na konci války nezničili. Vedle stála šibenice, na které byl roku 1946 popraven velitel tábora Rudolf Hoess. Před krematoriem byla malá plynová komora, nízký strop, otvor ve stropě. V krematoriu byly čtyři pece, strop byl očazený. Tímto jsme tábor Auschwitz I obešli dokola.

Vydali jsme se k táboru v Brzezince, k Auschwiztu II (Birkenau). Po třech kilometrech chůze jsme k táboru došli. Byla tu řada nízkých dřevěných baráků, oplocení a strážní věže. Výrazná byla strážní budova s bránou, kudy přijížděly vlaky s transporty. Prošli jsme branou a šli jsme podél nádraží, jen tři koleje, mezi nimi široká cesta. Vpravo byla jedna řada baráků, zbytek byl vypálený, zbyly jen komíny. To byl pracovní tábor. Němci totiž tábor ve snaze zahladit stopy na konci války zapálili a plynové komory a krematoria vyhodili do povětří. Krematoria pálily denně 10 000 mrtvol, na konci války až 12 000. Řad baráků bylo původně asi deset, v každé řadě jich bylo dvacet. Vlevo byly plynové komory, zmíněná krematoria a několik dodnes zachovaných baráků.

Cestou mezi kolejemi procházel dav lidí z vlaků a byla prováděna selekce: vpravo do tábora na práci, vlevo rovnou do plynu. My jsme se vydali vlevo. Prošli jsme několikero plotů z ostnatých drátů, kdysi pod proudem. V barácích zde (cihlových) byly kóje jako pro koně, tady byly ty tři patra paland, na kterých spalo na 1,5 metru osm lidí. U plotu stál menší dřevěný domek, kde doktoři a sestry vraždili novorozeňata a jejich matky injekcemi fenolu do srdce. Vyšli jsme z tábora a vrátili jsme se ke strážní bráně. Vylezli jsme na věž, odkud byl dobrý pohled na celý tábor. Teprve odsud pořádně vyniklo, jak byl tábor obrovský. Jedna řada baráků stála a za nimi byl les vypálených.

Pak jsme si dali tříkilometrový pochod zpátky k Oświęcimi. Před čtvrtou jsme zaplatili 7 PLN za parkování a vyrazili jsme z tohoto místa hrůzy dál, směrem k Tatrám. Za Osvětimí se krajina začala pozvolna měnit, přibylo kopců. Byl opar a lehce zataženo, ale dost teplo. Ve vesnicích bylo patrno, že zde protékalo hodně vody přímo po silnici, všude bahno a nánosy, hlavně v těsné blízkosti říčky. Silnice byla trochu horší kvality, vedla stále do koce z kopce a byla samé zatáčky. Vysvitlo sluníčko, konečně se začalo dělat hezky. Cestou jsme viděli asi čtyři svatby. Okolo cesty jsou hezké domky, vysoké se šikmou střechou, sem tam roubené domky se střechou šindelovou. Ve vesničce Chochołów byly téměř všechny stavení dřevěné sruby, některé s doškovou střechou.

Kopce byly čím dál tím strmější, přijížděli jsme na úpatí Tater. Pře sedmou jsme zastavili za vesničkou Witów a uvařili jsme si něco k jídlu, měli jsme už hlad. Večeřeli jsme rýži s naší hmotou. Během večeře jsme se rozhodli, že tady taky přespíme. Chvíli bylo pěkně, ale okolo půl deváté začalo hřmít. Rychle jsme upravili auto do lůžkové podoby. Za okamžik bylo vidět blesky přicházející ze směru, odkud jsme přijeli. Zatáhlo se a taky se ochladilo. V devět večer se setmělo a blesky byly čím dál víc častější a lépe viditelné. To nevěstilo nic dobrého. Na silnici pomalu ustal provoz. Začal foukat silný vítr a ukrutně pršet. Z bezpečnostních důvodů jsme se po půl hodině sebrali a v největším lijáku a odjeli zpátky do vesnice Witów. Jeli jsme skoro krokem, stěrače absolutně nestíhaly. Zaparkovali jsme u plotu nějakého baráku, v jehož okolí nebyly vysoké stromy. Tam jsme přespali.

Vstali jsme už v pět ráno a protože už nebyla bouřka a v domě, u kterého jsme parkovali se začali hemžit lidi, tak jsme se posunuli zase na lesní parkoviště. Chvílemi opět lilo jako z konve. Znovu jsme vstali v půl deváté. Venku už nepršelo, ale bylo brutálně mokro a docela zima. Taky byla hustá mlha. Upravili jsme auto zase do provozní podoby. Naladili jsme si slovenské rádio a poslouchali pohádku. Nasnídali jsme se (chleba s paštikou) a přemýšleli jsme, co budeme dělat v tom hnusným počasí. Vyrazili jsme dál. Okolo lesů stálo plno aut, lidi byli na houbách.

Ujeli jsme asi pět kilometrů a byli jsme v Zakopaném. Projížděli jsme městem, bylo docela hezké, baráčky s vysokými šikmými střechami. Bylo furt zataženo, mlha hustá, že by se dala krájet. Po deváté jsme Zakopané projeli, ani jsme se tu nezastavili. Tatry vidět nebylo, bylo ohavné počasí. Klikatou silničkou vedoucí pod Tatrami jsme jeli dál. Vjeli jsme do Tatranského NP. Mlha byla ještě hustší. Jestli to takhle půjde dál, tak za chvíli neuvidíme ani silnici. Chvílemi poprchávalo. Konečně bylo vidět hory, a to jen z jednoho místa a vrcholky byly stejně v černých mracích. V půl desáté začalo úplně šíleně brutálně pršet a tak jsme raději zastavili na autobusové zastávce a počkali, až to přejde. Byla taková tma, že to vypadalo jako v osm hodin večer.

Naše cestovní rychlost nepřesáhla 60 km/h. Přestalo pršet, ale pohled na nebe nesliboval nic dobrého. Okolo silnice byly strmé zalesněné kopce. Docela pěkná krajina. Vjeli jsme do oblasti Pienin. Po jedenácté jsme vjeli do městečka Szcziawnica. Nic tu nebylo, jen velmi hezké okolí: zalesněné kopce a rozvodněný Dunajec. Jeho vody byly kalné, temně žlutohnědé. Pokračovali jsme dál a za okamžik jsme vjeli do města Nowy Sacz. Projeli jsme městečkem, objeli jsme dokola náměstí a jeli jsme zase dál, protože nebylo kde zaparkovat. Pak jsme jeli přes Krynicu-Zdrój; vyvěrala a stáčela se tu minerálka. Vesnice to byla hezká, taková upravená, ležela v údolíčku Popradu mezi kopci. Přejeli jsme rozvodněný Poprad a pokračovali jsme v cestě.

V půl druhé jsme za deště zastavili před Krynicí na odpočívadle vedle silnice. Asi hodinu jsme pospávali a promýšleli, co a jak bude dál, když je tak ošklivě. Pokračovali jsme dál; kolem silnice bylo veliké množství polámaných a vyvrácených stromů. V půl třetí jsme zastavili v Krynici, zaplatili jsme 0,70 PLN za parkování a vydali se na prohlídku tohoto lázeňského městečka. V centru bylo vcelku hodně lidí. Procházeli jsme se několika velmi pěkně upravenými parky, všude byla spousta barevných květin. Na parky navazovala lázeňská zóna s pěší třídou. Vešli jsme do kolonády - prosklené moderní budovy, kde byly vývěry pramenů. Uprostřed budovy byla nějaká džungle. Vyvěrá tu pět studených pramenů; za kelímek chtěli peníze a tak jsme neochutnali. Vylezli jsme ven. Naproti této moderní budově kolonády je stará, mnohem hezčí budova lázní. Zatáhlo se a začalo pršet. Deštník jsme měli samozřejmě v autě a tak jsme cestou k němu zmokli. Po půl hodině prohlídky jsme Krynicu opustili.

Ve čtyři hodiny odpoledne jsme zvedli kotvy a vyjeli jsme z tohoto malebného městečka. Přepadl nás hlad a tak jsme, jen co to bylo možné, zastavili a uvařili si těstoviny s naší směsí (tu jíme skoro každý den, naše strava není příliš rozmanitá). Z odpočívadla byl dobrý výhled na okolní kopce, louky a na vesničky mezi nimi. Trošku se vyčasilo a nevypadalo to tak beznadějně. Nebylo zrovna nejtepleji. V pět jsme se vydali opět na cestu. Jednolitý pás mraků se roztrhal a chvílemi svítilo sluníčko. Cestou ke Gorlici bylo u cesty vidět plno ropných vrtů; taky jsme projeli vesnicí Ropa a jeli jsme podél říčky Ropa. Krajina okolo se změnila, kopce nebyly už tak vysoké a zalesněné, přibylo luk a políček. V půl sedmé jsme vjeli do města Dukla. Projeli jsme jen jejím okrajem a směřovali jsme na hranice. Na dohled od celnice jsme ještě nabrali benzín (40 litrů po 3,22, platili jsme 148 PLN) a za poslední drobné jsme si v bufetu koupili nějaké sladkosti. Tím jsme se zbavili drobáků.

Dojeli jsme na Polsko - Slovenské hranice. Vůbec to tu neodsýpalo. Za třičtvrtě hodiny jsme hranice konečně projeli. Polský celník si vzal pasy a techničák a taky se koukal do kufru. Slovenský celník taky chtěl vidět kufr, pasy už ne. Tak jsme opustili Polsko. Cestou k ústí Dukelského průsmyku byl pomník jak ruský tank najíždí na německý. V osm hodin jsme zastavili na odstavném parkovišti. Na hranicích nás upozornili za námi stojící Slováci, že nám nesvítí levé brzdové světlo. Byla proto provedena výměna žárovky. Když už jsme měli všechny věci z kufru venku, tak jsme zredukovali potraviny do jedné tašky (původně byly ve dvou) a do vyprázdněné tašky jsme dali kanystr, co jsme vozili za sedačkami. Kolem půl deváté jsme si upravili auto do lůžkové podoby a ulehli jsme. Spalo se dost mizerně a navíc byl stále odněkud cítit benzín.

V noci byla dost drastická zima a ráno jsme měli auto zevnitř kvalitně zamlžené. Bylo modré nebe a svítilo sluníčko. Zase jsme cítili benzín a tak jsme zapátrali a zjistili zdroj jeho úniku - potrubí od nádrže do motoru se na jednom místě dotýkalo tyče od řízení a jak se zatáčelo, tak se prošoupalo. Únik nebyl nijak veliký, ale přesto patrný. První pokus úniku paliva zabránit byl oblepit tu malou dírku kobercovkou či hladkou páskou; tento pokus selhal, benzín rozpouštěl lepidlo pásky a tak to moc nedrželo. Navíc byla dírka v potrubí snad na nejnepřístupnějším místě. Upustili jsme od pokusu přelepit dírku a nastal druhý pokus o utěsnění. Uřízli jsme asi tři cm hadičky na benzín, podélně jsme ji rozřízli a nasadili na prošoupané potrubí. Aby to drželo, tak jsme přes dírku a gumovou hadičku dali hadicovou svorku a utáhli. Po osmé hodině oprava skončila a jak se později ukázalo, tak úspěšně.

Zabalili jsme věci do kufru a v klidu se nasnídali. Za půl hodiny jsme se vydali na cestu. V půl desáté jsme projeli Giraltovce, na okraji bylo veliké ošklivé panelákové sídliště. Kolem silnice byly políčka a kopce. Žně byly v plném proudu, někde už skončily; předjížděli jsme několik kombajnů. Projeli jsme městečkem Kapušany a zastavili jsme pod již z dálky dobře viditelným hradem. Hrad stojí na vysoké skále. Vydali jsme se nahoru ke zřícenině. Kapušianský hrad byl postaven v letech 1410 až 1420. Roku 1709 byl hrad dobyt a vypálen vojskem Františka II Rákociho a nebyl nikdy obnoven. Před jednou jsme se vydali nahoru a za čtvrt hodiny jsme byli nahoře. Cesta byla dost strmá a kamenitá. Vlezli jsme do zříceniny hradu, byl docela mohutný. Ze shora i z cesty sem byl perfektní rozhled do širokého okolí. Bylo vidět město Prešov, kopce v okolí, louky s krávami a pole. Rozhled byl fakt dost dobrý. Vydýchali jsme se a až jsme byli nabaženi pohledem, tak jsme se vydali na sestup. Jelikož jsme neobjevili jinou cestu, tak jsme šli stejnou stezkou jako sem. Přihnaly se nějaké mráčky a foukal velice příjemný větřík. V půl dvanácté jsme se doplazili zpátky do auta.

V poledne jsme byli v Prešově. Sešli jsme na hlavní ulici. Domky na ní byly velmi pěkné. Celé historické centrum města bylo nově opravené. Na třídě bylo vcelku hodně lidí. V bance Devín jsme vyměnili 55 DM (1200 SK). Měli jsme problémy vyměnit polské zloté, nikde je nechtěli. Procházeli jsme se po náměstí, dost hezké. Vešli jsme do velikého gotického kostela. Kazatelny a oltář byly silně zlacené a bohatě zdobené. Jinak byl kostel prázdný, bez výrazné výzdoby. Na konci staré části byl pískovcový morový sloup.

Pak se nám podařilo prodat zloté v ČSOB, ale ne ve směnárně, ale koupil si je jeden zaměstnanec (200 PLN za 2000 SK). Dokoupili jsme si potraviny. U moderního divadla jsme si sedli na lavičky a hned jsme půlku nákupu snědli. Pomalu jsme se vraceli přes centrum Prešova k autu. Pod dvoupatrovými domky jsou obchody a restaurace a hlavní ulice je osázena malými javory. V půl třetí jsme nasedli a pokračovali v cestě. Projížděli jsme velmi hezkou krajinou, mezi kopci porostlými lesy. Dlouhými serpentinami jsme sjeli docela velký kus dolů, do nížiny. Už v zatáčkách byl občas v dáli vidět veliký Spišský hrad, náš další cíl.

V půl čtvrté jsme zaparkovali ve Spišském Podhradí na neplaceném parkovišti s výhledem na hrad. Vyrazili jsme nahoru, na hrad. Velmi pozvolna jsme se blížili k hradu, už teď bylo vidět, že je to velmi mohutná zřícenina stojící na skále. Ve čtyři hodiny jsme byli už nahoře, u vstupu. Výstup byl docela náročný. Zaplatili jsme každý 30 SK vstupného. Spišský hrad byl roku 1993 zapsán na seznam UNESCO. Vešli jsme do podhradí. Pod námi bylo ještě jedno, rozlehlejší podhradí, taková opevněná část. Přidali jsme se ke skupince lidí s průvodkyní. Základ hradu je z 15. století. Hrad neměl studnu, proto zbudovali cisternu na dešťovou vodu kousek za branou do paláce. Kolem cisterny jsme vešli do paláce, uprostřed něhož je obranná věž. Románské paláce jsou ze století patnáctého, základy byly o sto let starší. Roku 1782 hrad vyhořel a od té doby je zříceninou.

Z románského paláce jsme sešli o patro níž, kde je dnes umístěno muzeum. Vystaveny tu byly zbraně z různých dob, jako děla, hákovnice, šavle, pušky a brnění, taky dělové a prakové koule. Vedle byla hradní kaple, dnes již téměř prázdná. Přes výstavu středověkých mučidel jsme vyšli na nádvoří. Pak jsme se vydali na věž. Vyšli jsme po velice uklouzaných schodech velice úzkým schodištěm až nahoru, na ochoz. Z věže bylo vidět, jak je hrad mohutný a rozlehlý, má necelé čtyři hektary. Zřícenina stále se ještě opravuje. Přes palác jsme sešli z horního hradu do prvního podhradí (předhradí). Okolo druhé jsme vyšli ze Spišského hradu ven a stejnou cestou jsme se vrátili k autu.

Před odjezdem jsme už podruhé museli odmítnout cikána, co po nás chtěl peníze. Byl dost neodbytný, ale ani podruhé jsme mu nic nedali. V půl šesté jsme odjeli směrem ke Slovenskému ráji. Ve Spišské Nové Vsi jsme v supermarketu dokoupili potraviny. Jídlo tu bylo docela drahé. . Bylo zataženo, taková dramatická obloha, kolem temných mraků bylo ale místy modré nebe a svítilo sluníčko. Snad nebude jako včera. Vlevo od silnice bylo už vidět zalesněné kopce Slovenského ráje. V půl sedmé jame zajeli do Čingova do kempu. Zaparkovali jsme hned vedle výjezdu a stan jsme si postavili o kousek níž. Budeme platit míň než je obvyklá sazba, a to chlapíkovi, co obsluhuje parkoviště. Budeme tu tudíž napůl načerno. Zaplatili jsme polovinu obvyklé taxy, 95 SK. Uvařili jsme si večeři - dnes to nebyla rýže ani těstoviny, ale instantní bramborová kaše a párky. V kempu bylo poměrně hodně lidí. K večeru se udělalo docela chladno. Spát jsme šli až kolem půl desáté.

Vstali jsme v sedm hodin ráno. V noci byla brutální zima, ale to nám nevadilo. Bylo modré nebe a svítilo sluníčko. Stan byl dost orosený a zvlhlý. Jelikož bylo krásně, tak bylo vidět až na Tatry. Kemp v Čingově - Džurkovci je 565 metrů vysoko. Těsně před osmou jsme vyrazili na dlouhou túru. Na loukách bylo hodně rosy. Sešli jsme k potoku, podél něj jsme šli po pěkné široké cestě proti proudu. V šumícím potoku bylo dost kalné vody. Na protějších svazích bylo vidět skály ukryté v lesích. Šlapali jsme soutěskou Bieleho potoka, místy byl potok zaříznut velmi hluboko - cca dva metry široká a čtyři metry hluboká průrva, dole průzračně čistá voda. V lese bylo chladno; mezi stromy bylo vidět modré nebe.

Podél Bieleho potoka jsme šli stále dál. Jeho vody kromě skvělé čistoty a průzračnosti byly také velmi ledové. Cesta se zúžila. Šlo se docela dobře. Les voněl houbami. Vedle pěšiny bublal potok. Po čase se šlapalo místy už hůře, cesta vedla špatným terénem, po skalách. Kolem úzké stezky propletené kořeny stromů občas rostly různé houby. Pak se šlo místy po dřevěných lávkách přímo nad vodou. Vody v potoku bylo podezřele mnoho, asi nedávno pršelo. V deset hodin jsme došli k ústí Sokolí doliny (572 m. n. m. ).

Cesta dolinou byla poničená, bylo vidět, že se tu před nedávnem vylilo velké množství vody. Byla vymletá a byly tu náplavy bílého vápence. Cesta vedla střídavě po obou březích potůčku, místy přímo korytem. Někde byly na potoku malé kaskády, takové miniaturní peřeje. Poskakovali jsme po kamenech v řečišti. Za půl hodiny jsme došli pod veliký vodopád (největší v celém Slovenském ráji) - Závojový vodopád. Přes peřeje bylo už vidět padající vodu a první žebřík. Padající voda vydávala silný rachot. Cesta byla čím dál tím víc strmější, už to byl skoro horolezecký výkon. Objevily se první řetězy. Konečně byl vidět celý sedmdesátimetrový vodopád.

Pak přišly na řadu ocelové žebříky. Vylezli jsme po prvním vysokém žebříku, přešli jsme po lávce nad spodkem vodopádu. Byl odtud perfektní výhled na masy vody padající do hlubin. Bylo vidět další žebříky. Až na mostek dopadala drobná vodní tříšť. Nebe bylo absolutně modré s několika malými mraky. Lezli jsme dál po téměř kolmých žebřících stále výš, okolo vodopádu. Ze žebříků se naskytoval skvělý pohled na protější skalnaté svahy. Došli jsme až na druhý mostek na vrcholu vodopádu, byl odtud úchvatný pohled do sedmdesátimetrové hloubky pod námi. Chvíli jsme pozorovali vodu padající dolů. Nějací chlapíci zrovna měnily prkna na mostku.

Nad tím byl už jen kousek úzké soutěsky, kde byly už jen řetězy a železné rošty. Vystoupali jsme po roštech až pod další, už mnohem menší vodopád, asi jen desetimetrový. Soutěska se změnila v hluboké údolí. Nad menší vodopád jsme se dostali také pomocí žebříku. Kousek se šlo znovu po roštech a pak už jen údolím. Byl tu příjemný chládek. Navrchu jsme se občerstvili. Pak jsme pokračovali cestičkou, po které tekla voda, později se potůček ztratil. Cesta byla dost přísně do kopce. Cestou jsme viděli datla jak klobal do stromu. Deset minut před polednem jsme stanuli na vrcholu Sokolí doliny (1002 m. n. m. ).

Cesta dále ubíhala docela dobře, šlo se po široké cestě. Prošli jsme okolo vyústění soutěsky Suchá Belá a směřovali jsme na Kláštorisko. Silnička vedla po rovině a pak mírně z kopce. Za hodinu a půl jsme přišli na Kláštorisko. Byla to široká louka, na ní několik dřevěných rekreačních domků a vykopávky zbytků kartuziánského kláštera (z roku 1299). Sedli jsme si kousek od rozvalin kláštera a dali si oběd - chleba s paštikou a kusem sýru. Nacpali jsme se a za půl hodiny jsme se zvedli a šli se podívat k vykopávkám.

Rozvaliny byly docela veliké a stále se ještě opravovaly. Dali jsme se na modrou značku a vyrazili jsme přes velikánskou louku směrem k Čingovu. Bylo vidět na Tatry, pěkný pohled. Bylo dost vedro. Ze skal Čertova sihoť bylo vidět na okolní zalesněné kopce a údolí Bieleho potoka. Všude kolem cesty byl les a sem tam skála. Chvílemi se zatahovalo a foukal vítr, takže bylo velmi příjemně. Začali jsme scházet dolů, do údolí. Cestička byla kamenitá, samý kořen a docela špatně se po ní šlo. Cesta dolů byla dost únavná a kupodivu i namáhavá. Sešli jsme k Bielemu potoku, k úzké soutěsce, okolo které jsme ráno šli. Pomalu jsme se vraceli ke kempu. Z vlastního Čingova, od rozcestníku (494 m. n. m. ) jsme už jen vystoupali kousek do kopce a před čtvrtou jsme byli u stanu. Dnešní túra trvala osm hodin. Byli jsme trochu unavení. Šli jsme se vysprchovat; voda měla nestálý tok a s časem se průběžně měnila její teplota. Zbytek odpoledne jsme relaxovali ve stanu. Po sedmé jsme si uvařili večeři a to těstoviny a poslední domácí konzervu. Večer jsme ještě relaxovali a za hezkého počasí jsme hleděli na Tatry, byly ale už v oparu. K večeru se opět ochladilo, ale ne nějak drasticky. V kempu se vyrojilo postupně z lesů poměrně hodně lidí, také stanů dnes přibylo. Voda na těstoviny se pořád nechtěla začít vařit, bylo to asi tím, že jsme měli pořádný hlad. Večer jsme ještě vymýšleli, kam se v následujících dnech podíváme. Spát jsme šli kolem půl desáté

.

V noci v kempu hulákali nějací opilci vracející se z hospody a vedle stanující Poláci hráli na kytaru a byli taky dost slyšet. Kolem půlnoci všichni ale ztichli a šli spát. V noci už nebyla taková zima jako včera. Procitli jsme v půl osmé. Stan byl jako včera dost zvlhlý. Venku už svítilo sluníčko a bylo příjemně. Opět bylo vidět horstvo, tentokrát ještě lépe než včera. Trochu jsme se zkulturnili, zabalili jsme spacáky a karimatky. Nasnídali jsme se a nanosili jsme všechny věci za stanu do auta a prázdný stan jsme nechali proschnout.

Ve čtvrt na devět jsme vyrazili na poslední výlet ve Slovenském ráji, na Tomášovský výhľad. Po hezké, docela široké cestě jsme se lesem posunovali stále k hřebeni kopce. Za půlhodinu jsme byli už na Tomášovském výhľadu. Je to veliká kamenná plocha, asi 10 x 10 metrů. Tato skála je vysoká přibližně třicet metrů. Byl odtud perfektní pohled na okolní lesy a skály. Na stráni Čertovej sihotě byl vidět vstup do jeskyně Čretova diera (nepřístupné), která je dlouhá 61 metrů. V ní byly nalezeny zbytky pravěkého osídlení. Okolo byly kopce s dobře zachovalými lesy. Dole šuměla říčka Hornád, bylo vidět i údolí Bieleho potoka, kde jsme chodili včera. V dáli byly vidět majestátní štíty Vysokých Tater. Pohled do okolí byl opravdu moc hezký.

Odněkud z lesa se přihnala banda Maďarů. Bylo jich tam čím dál tím víc a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Stejnou cestou jsme se v půl desáté vrátili do kempu. Zabalili jsme stan a ve třičtvrtě na deset jsme z kempu odjeli, aniž by jsme platili za dnešní noc. Beztak jsme tu byli načerno.

Netrvalo dlouho a zastavili jsme u opevnění města Levoča a vydali jsme se na prohlídku centra. Sluníčko pražilo na plný pecky a bylo strašlivé vedro. Došli jsme na náměstí. Kostelní věž byla zrovna v lešení. Vedle kostela stojí hezky opravená radnice. Náměstí lemují nízké domky, některé pamatují hodně staré časy, některé jsou data nedávného. Polovina z nich je opravena. Ty starší domy mají průčelí zdobené štuky nebo sgrafity. Jsou různě barevné, je to docela pěkné. Náměstí Mistra Pavla z Levoče je asi taky to jediné hezké na celém městě. V kostele je světoznámý raně barokní vyřezávaný oltář od Mistra Pavla z Levoče. Madona z oltáře je na slovenské padesátikoruně. Nebyli jsme se na něj ale podívat, platilo se tu vysoké vstupné. Radnice má arkádový ochoz a několik vikýřů; vypadá dobře. Radnice je malým průchodem spojená s věží.

V obchodě na náměstí jsme si koupili pečivo. Pomalu jsme obešli náměstí kolem dokola. Ve dvě hodiny jsme se vrátili zpátky k autu. Kousek za Levočou jsme si dofoukli u pumpy kola. Cestou jsme mlsali velkou placku z roztavených gumových medvídků. Z cesty bylo chvílemi vidět na Vysoké Tatry. Projížděli jsme po úzké, velice klikaté silničce vedoucí okolo Slovenského ráje. Všude okolo byly zalesněné kopce. V autě bylo hrozné horko.

Pak jsme dojeli k Dobšinské ľadové jaskyni. Zaplatili jsme 40 SK za parkování a vydali se po dvoukilometrové trase vzhůru k jeskyni. Ve třičtvrtě na dvě jsme už byli celí udýchaní u vstupu do jeskyně. Lidí tu bylo hrozně moc, u kasy byla fronta. Zaplatili jsme každý 70 SK studentské vstupné. Dobšinská ľadová jaskyňa byla v roce 2000 zapsána na seznam přírodního dědictví UNESCO. Ve dvě hodiny jsme se namačkali do jeskyně. Už u vstupu se výrazně ochladilo. Už v prvním sále, kterým jsme prošli, byla rampouchová výzdoba. Sestoupili jsme níže po dřevěných schodech, procházeli jsme okolo ledového vodopádu. Cesta pokračovala tunelem vysekaným v ledovém masívu. Bylo vidět, jak je led ukládaný.

V jeskyni byli -2°C. Sešli jsme na nejnižší přístupné místo jeskyně, 48 metrů pod úroveň vchodu. Tady jsme si poslechli vyprávění o objevení jeskyně báňským inženýrem Ruffinym. Dále jsme šli cestou vysekanou v ledu a dalším ledovým tunelem. Do masy ledu byla vykopána nízká štola, asi čtyři metry dlouhá, na jejímž konci byla vysekaná malá kaple. V jeskyni je 113 000 m3 ledu. Vystoupali jsme na vrchol ledového bloku, kde bylo několik ledových krápníků, některé až ke stropu, jiné zase jen do půlky. Ledové útvary se nazývaly Niagarské vodopády, Oltár a největší a nejhezčí ledový sloup Studňa. Jmenuje se tak, protože sloup dutý a na dně je miniaturní jezírko s nezamrzající vodou (ta stéká ze skály a je teplejší). Tento veliký sál je cca 70 x 40 metrů veliký.

Vrstva ledu v Dobšinské ľadové jaskyni je 27 metrů. Z velké síně jsme vešli do menší, přes kterou jsme vstoupili. Ledové útvary se tu souhrnně jmenují Cintorín; v létě roztají a každou zimu se vytvoří nové. Některé ledové sloupy byly rozlámané. Po celkem 506 schodech jsme zase vyšlapali ven z jeskyně na teplý a slunečný povrch. Prohlídka trvala půl hodiny.

Před druhou jsme se vrátili do horkého auta a odjeli jsme ze Slovenského ráje. Ještě před vstupem do jeskyně se nám stala taková nepříjemná věc: kanystr, kterému netěsnilo víčko se v autě převrhl a Jana měla v botách asi půl litru vody. Vjeli jsme do Stratené, údolí tu bylo docela hluboké, okolo byly skály a lesy. Moc hezká cesta, samé serpentiny. Sjeli jsme do údolí, projeli jsme Dobšinou. Ve třičtvrtě na tři jsme zastavili v obci Betliar a šli jsme se podívat na zámek.

Vlastní vesnice Betliar je tvořena jednopatrovými domky; středem protéká potok. Vešli jsme do zámeckého parku. Před zámkem je fontána a ornamenty z okrasných keřů. Park je moc pěkný, upravený. Mezi květinami byla bronzová socha Buddhy. Zámek sám je nově opravený, žlutobílý. Vedle něj stálo dělo. Park je plná roztodivných cizokrajných keřů a stromů, u každého je cedulka se jménem. Roku 1996 byla oprava zámku a parku dokončena a Betliar dostal cenu Europa Nostra za nejlépe opravenou památku. Procházeli jsme se parkem po upravených cestičkách. Vodotrysků zde bylo několik.

Šli jsme chvíli podél potůčku, sedli jsme si na lavičku a chvíli se kochali pohledem do zámeckého parku. Z cizokrajných i tuzemských dřevin připomeneme jen sakuru, magnólii, lísku, různé druhy a formy smrků a lip, platany, duby a buky. Poslouchali jsme bublání potůčku za námi. Pak jsme se posunuli dál, kolem několika velikých mravenišť. Kousek dál byl postaven oblouk akvaduktu, ze kterého padala voda a odtékala do jezírka. Okolo umělého vodopádu jsme vyšlapali na vrcholek stráně, kde byl vodní kanál, který napájel vodopád i fontány. V náhonu byla špinavá voda a lezla v něm žába. Pomalu jsme se vrátili okolo jezírek k zámku. Ve třičtvrtě na čtyři jsme se vrátili do auta a vyrazili jsme dál.

Jeli jsme jen kousek a zastavili jsme ve městě Rožňava, kousek od centra. Přišli jsme na náměstí a hned jsme se šli podívat do kostela. Byl uzavřen, ale dalo se nahlédnout. Měl malované stěny i strop a oltář byl silně zlacen. Vyšli jsme ven; okolo náměstí jsou dvoupatrové baráčky, většinou pěkně opravené. Uprostřed náměstí byla strážní věž s dřevěným ochozem. V ičku jsme si nabrali letáky o Rožňavě a okolí. Za náměstím nebylo už nic hezkého, bylo vidět akorát paneláky. Na boku věže byly sluneční hodiny a před ní nějaká socha. Nejstarší domy pocházely z 16. století, radnice (je v ní ičko) je klasicistní z roku 1711, v 19. století byla přestavěna. Obešli jsme náměstí dokola, v informacích jsme si zjistili, kde jsou v okolí kempy. Pak jsme si šli na chvíli sednout do kavárny, dali jsme si pohár. Posedávali jsme na zahrádce a pozorovali ruch na náměstí.

Koupili jsme si lístky na věž (10 SK/os). Strážní věž byla postavena v letech 1643 až 1654 jako pozorovatelna, jestli se neblíží Turci. Vyšlapali jsme nahoru. Věž byla vevnitř stažena ocelovými pásy. Z vrchu byl moc pěkný pohled na náměstí, tj. na centrum Rožňavy. Okolo náměstí byly už jen moderní domy, paneláky a nemocnice. Město samo je položeno mezi zalesněnými kopci, bylo vidět i údolí, kudy jsme později jeli ke kempu. Rožňava leží na okraji Slovenského krasu. Z vrchu byl vidět i opravený kostel, ve kterém jsme se byli podívat a viděli jsme i naše auto stojící u hřbitova. Pod ochozem je uvnitř věže zvonice s jedním zvonem. Sešli jsme dolů. Dokoupili jsme si potravu.

Bylo stále perfektní počasí, nebe bez mraků, dost teplo. V půl šestý jsme Rožňavu opustili. Ve městě i okolí jsou nápisy i v maďarštině. Cesta ke kempu vedla údolím sevřeným vysokými zalesněnými kopci, místy se skálami. V šest jsme dojeli ke vstupu do Gombasecké jeskyně, vedle něhož je kemp. Ten byl malý, ale útulný. Postavili jsme si stan a nacpali jsme do něj věci. Uvařili jsme si večeři - rýži s tuňákem. Naproti kempu je vidět veliký kamenolom na vápenec. Pak přišla paní z recepce a zaplatili jsme za vše 120 SK na noc. Vedle se ubytovala skupinka Čechů. Pak jsme si ještě uvařili čaj. Později večer poletoval nad kempem netopýr. Po deváté jsme už šli spát.

V noci bylo docela dost teplo. Procitli jsme po půl osmé. Venku už svítilo sluníčko. Ke snídani jsme si dali sýr a perlu, která se nám včera totálně roztavila a deemulgovala, takže to byly kusy tuku ve vodě. Před devátou jsme vyrazili na túru. Od kempu jsme stoupali po žluté přímo strání stále do kopce. Brutální záhul. Cestou jsme viděli slepýše. Pak se cesta trochu zmírnila a nestoupala tolik příkře, vyšlapali jsme totiž na Silickou planinu. Po cestě jsme našli houby, křemeňáky, zabudujeme si je večer do jídla. Nálezů hub přibylo, to nás navnadilo a sešli jsme kousek z cesty do lesa a nasbírali jsme další. Bylo jich čím dál tím víc, museli jsme vytáhnout větší igelitku. Už bylo jasné, co budeme večeřet - smaženici. Našli jsme hříbky, kozáky, křemeňáky a klouzky. Houby se nám v tašce množily, bylo jich opravdu dost. Nacházeli jsme i dost veliké kusy.

Okolo jedenácté jsme došli k jeskyni Silická ľadnica. Ta patří s ostatními jeskyněmi Slovenského krasu od roku 1995 na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Je to jedna z nejníže položených ledových jeskyní v mírném pásmu. Byla vytvořena v druhohorních vápencích. Jeskyně Silická ľadnica je také významným archeologickým nalezištěm. Dole u vstupu do jeskyně byl vidět opravdu dost veliký rampouch. Sešli jsme až ke vstupu, byl dost ohromný. Táhl sem ledový vzduch. Skalní masív nad vchodem byl asi padesát metrů vysoký. Dole v jeskyni byla trocha ledu a již zmíněný rampouch. Kolem vstupu rostly takové velkolisté rostliny s drobnými fialovými květy, které velice intenzivně voněly.

Pak jsme se stočili k silnici, po které jsme se vydali zpátky do kempu. Chvíli jsme šli po loukách, pak lesem. Bylo velikánské vedro, na padnutí. Pak jsme uhnuli na žlutou a stejnou cestou jsme se vrátili do kempu. Viděli jsme veverku. U stanu jsme se objevili v poledne. Hned jsme si koupili vstupenky do Gombasecké jeskyně (50 SK/os). Protože jsme měli hodinu čas, šli jsme si před prohlídkou jeskyně dát pivko do hospody. Čepovali české pivo; bylo to příjemné osvěžení.

V jednu jsme vešli do jeskyně. Bylo tu chladno, 9°C. Gombasecká jaskyňa byla objevena roku 1951, zpřístupněna byla roku 1995. Patří s ostatními zdejšími jeskyněmi na seznam UNESCO. Ve vstupní části přezimuje salamandr a netopýři. Všude v jeskyni byla krápníková a brčková výzdoba. Brčka jsou dost hubené, cca 0,5 až 1 centimetr. Jsou dutá a po celé délce mají stejný průměr. V dalších sálech byla výzdoba pojmenovaná jako Sněhurka a trpaslíci. Vedle krápníků tu byly brčka, které jeskyni proslavily; v Evropě je jen jedna další jeskyně s podobnou výzdobou. Brčka v dalších částech jeskyně byla dlouhá až 1,5 metru, nejdelší měří přes dva metry. Vypadají velice křehce. Místo s nejhustší brčkovou výzdobou se jmenuje harfa. Bylo to fakt hezký. Za třičtvrtě hodiny jsme vylezli opět ven a vrátili se 300 metrů ke stanu. Cestou jsme se rozehřáli. Gombaseckou jaskyňi hodnotíme jako velmi pěknou.

V autě bylo snad 200°C. Poobědvali jsme pomazánku z makrely a zbytek chleba. Vyrazili jsme na výlet (automobilový). V půl třetí jsme dojeli k hradu Krásná Hôrka. Stojí na menším kopci; už po cestě sem byl pěkně vidět. Vypadal hezky a zachovale. Od parkoviště vedla prudká cesta k hradu. Z vrchu byl perfektní rozhled po okolí a na vesnici Krásná Hôrka, která má jen čtyři ulice. Základy hradu jsou ze 13. století. Před vstupem stojí dělo. Zaplatili jsme celkem 60 SK vstupného. Prohlídka začala ve tři hodiny. První zastávkou byla hradní kuchyně s původním nádobím z 18. a 19. století. Bylo vesměs měděné a cínové. Ve vedlejším sále byla jídelna. Na zdech tu byly portréty majitelů hradu. Ve vitrínách byl historický porcelán a nádobí. Dále jsme navštívili hudební salonek, kde byly mimo jiné tři speciální klarinety, kterých je na světě jen šest kusů.

Všechny tyto místnosti byly dost malé, a jelikož s námi (slovensko-českou skupinou) šla i banda německých důchodců, byli jsme tam dost namačkáni. Navíc výklad probíhal ve slovenštině a byl simultánně překládán do němčiny, což také zdržovalo. Pokračovalo se přes herní místnost, kde byly pěkně vyřezávané a bohatě intarzované hrací stoly a sekretář. Tímto jsme opustili spodní, mladší část hradu. Spodní část pochází ze 17. století.

Ve starší části byla vespodu místnost, kde byly znaky rodů, které Krásnou Hôrku vlastnily: Mariassovci, Bebekovci a Andrássyovci. Byly tu vystaveny také různé střelné zbraně - děla, pušky, pistole a hákovnice. Vedle byl tu také veliký bohatě zdobený pohřební kočár z roku 1902, který si objednal poslední vlastník hradu Dionýz Andrássy pro svoji manželku Franczisku. V dalším sále byla výstava archeologických nálezů z Gemeru (okolí Rožňavy) z doby železné, kamenné a bronzové. Jednalo se vesměs o užitkové předměty a šperky.

Po točitých schodech jsme vyšli do horního patra. Tady byly vystaveny různé historické zbroje a brnění, meče, palcáty a šavle. Bojové brnění vážilo až 50 kilo. Na zdech byly kopie dvou náhrobků ze 14. a 15. století. Z vedlejší místnosti byl výhled na hradní nádvoří, kde byla studna. Byla původně 133 metrů hluboká. Arkádovou chodbou jsme šli k další místnosti. V ní byly kované petlice, zámky, sekyry, mincíř a také kleště na odlévání různě velkých kulek. Taky tu byla raznice na mince - jeden z majitelů tu razil falešné mince z kovu ze zvonů ukradených v kostelech. V jedné vitríně bylo cínové nádobí a korbele. Ve vedlejší místnosti byla mučírna. Vedle klád a tzv. houslí tu byly dvě španělské boty. Dále byly opět staré zbraně - halapartny, kuše a palcáty, taky drátěné košile a obouruční meče. Venku na terase za tímto sálem je deset děl ze 16. století. To představuje největší evropskou sbírku takto starých děl. V dalším sále gotického paláce jsme viděli pušky a pistole s křesadlovými zámky a modely děl. Vystaveny tu byly i uniformy tureckých a uherských vojáků a oficírů. Vše doplňovaly hákovnice, brnění a bubny.

V následujícím sále zasedala župní rada. Bylo zajímavé, že židle tu byly různě vysoké, a to proto, aby měli všichni hlavy ve stejné výši a tím se symbolizovala rovnost mezi pány. Dále byla expozice nábytku vyrobeného v různých dobách a stylech. Na zdech bylo velké množství portrétů majitelů hradu a jejich příbuzenstva. V jednom křídle paláce vytvořil Dionýz Andrássy připomínku na svoji manželku Franczisku (zemřela roku 1902, Dionýz roku 1913). Mezi věcmi velmi rozsáhlé expozice bylo mimo jiné i smrtelné lože Franczisky, její šaty a oblíbený nábytek a věci osobní potřeby.

Pak jsme se byli podívat v rodinné hrobce Andrássyovců. Pohřbeno tu je celkem šestnáct členů rodu, poslední pohřeb se tu konal roku 1991. Na hrobku navazovala kaple. Byla tu pěkná výzdoba a obraz Černé Madony pod baldachýnem. Kaple byla hodně světlá. Byla novogoticko-klasicistní. Také tu byla mumie Žofie Andrássyové. Ta nechala hrad obnovit po ničivém požáru roku 1750. No a tady prohlídka hradu skončila.

Před půl pátou jsme vyšli branou ven z hradu Krásná Hôrka. Odjeli jsme bez placení z parkoviště. Cestou zpět jsme v Rožňavě dokoupili potraviny. Cestou ke kempu jsme si natankovali plnou nádrž benzínu (27 litrů po 31,30 SK/l, platili jsme 845 SK). V kempu jsme byli ve čtvrt na šest. Vyndali jsme houby z předsíňky stanu a začali je očišťovat a krájet. K večeři jsme měli smaženici, suroviny jsme našli ráno v lese a před chvílí dokoupili v Rožňavě. Smaženice byl plný kastrol, ani jsme to všechno nesnědli a kus jsme si nechali na ráno. Pak jsme před stanem relaxovali. Kolem osmé si přišla paní z recepce pro peníze za dnešní noc - opět 120 SK. Až do večera bylo velmi teplo, svítilo sluníčko a na nebi nebylo mraků. V lomu přes údolí večer prováděli odstřely, bylo slyšet padání skály. Pomalu se setmělo a to byl pro nás signál k uložení se ke spánku. Zalehli jsme kolem deváté.

V noci bylo strašlivé horko, a to až do rána, kdy bylo největší. Spalo se proto dost špatně. Ráno jsme vstali až po osmé. Venku svítilo sluníčko a ve stanu bylo nechutné horko. Okolní kopce byly v lehkém oparu. Uvařili jsme čtyři vejce, co nám zbyly od včera, abychom je nerozbili. Zabalili jsme věci ve stanu a trochu se zkulturnili. Sprchovali jsme se ledovou vodou, jiná ani ve sprše netekla. Byla fakt ukrutně ledová, tekla snad rovnou z nedaleké Gombasecké jeskyně; měla asi 4°C. Nicméně to bylo brutální osvěžení. Pak jsme dodlabali smaženici, co nám zbyla od včera. Zabalili jsme všechny věci a stan do auta a nabrali jsme do všech lahví a kanystru čerstvou ledovou vodu. Ve třičtvrtě na deset jsme kemp opustili.

Ujeli jsme jen asi patnáct kilometrů a zastavili jsme u jeskyně Domica. Zaplatili jsme 30 SK za parkování. Přijeli jsme právě včas, protože prohlídka začínala za čtvrt hodiny. Koupili jsme si lístky na velký okruh (80 SK/os). Jeskyně byla objevena roku 1926. Kdysi dávno ji obýval pračlověk. Jako okolní jeskyně byla roku 1995 zapsána na seznam UNESCO. Tato jeskyně navazuje na komplex jeskyní Baradla v několik kilometrů vzdáleném Maďarsku.

Vešli jsme dovnitř. Bylo vidět velké množství krápníků, velikých i malinkých. Některé jsou zabarveny oxidy železa dohněda. Prošli jsme kolem dvou velikých krápníků nazvaných Samsonovy sloupy. Jejich věk se odhaduje na 250 000 let. Na sloupech jsou takové deskovité krápníky. Vešli jsme do Majkova dómu, pojmenovaného po objeviteli jeskyně. Byla to ohromná síň s překrásnou krápníkovou výzdobou, dole bylo malé jezírko s průzračnou vodou. Dóm je vysoký dvacet metrů, dlouhý 80 a široký 30 metrů. Jeskyně Domica je dlouhá 23 kilometrů, na Slovensku je 7 km. Sál je opravdu mohutný, krápníky jsou tu klasické špičaté i ploché, deskovité. Taky tu je kaskáda vodopádů, vypadá dost dobře. Výzdoba má názvy jako Jazyk nebo Křídlo anděla. Moc hezké. Ty kaskády jsou takové malé jezírka nad sebou se širokým okrajem; jsou napájeny podzemní říčkou Styx, která v jeskyni pramení.

Nasedli jsme na loďky a vydali se asi 150 metrů po hladině velkého jezírka. Pluli jsme vysokým, ale úzkým dómem, všude krápníky. Všichni byli zticha, takže to bylo dost dobrý. Na konci jsme se otočili a pluli jsme zase zpátky, takže jsme si mohli prohlédnout i druhou stranu. Krápníky byly různě zabarveny, sněhobílé byly z čistého vápence (aragonitu), ty oranžovohnědé byly zabarveny oxidy železa a ty černé, jakoby očazené byly zbarveny burelem. Vrátili jsme se zpátky a kolem bizarních útvarů se jmény zakuklenec a kazatelna jsme vešli do dalšího sálu.

Uprostřed stál veliký spojený krápník (stalagnát) a několik malých krápníků rostoucích z obou směrů (stalagmit a stalaktit). Krápník roste velice pomalu, 1 mm3 naroste v průměru za 10 až 15 let. V postranních chodbách byly nalezeny uhlíkové malby vytvořené pračlověkem. V místnosti pralidé upravili dno, bylo stesáno do vodorovných ploch, kde praobyvatelé spali. V chodbě vedoucí odsud jsou různě zabarvené mohutné spojené krápníky. Měly různé tvary a velikost; bylo jich tu požehnaně. Chodbou kdysi vyhloubenou říčkou Styx jsme šli dál, byla tu výzdoba z brček a velmi tenkých krápníků.

Ze spodní části (větve) jeskyně jsme šedesát metrů dlouhým uměle proraženým tunelem přešli do horní větve jeskyně, kde voda říčky nikdy netekla. Výzdoba tu proto byla ještě bohatší než dole. Vrátili jsme se do Majkova sálu s nejvíce krápníky. Je to patrně nejhezčí místo v jeskyni Domica. Vedlejší větví zarostlou čím jiným než krápníky jsme došli k Jezírku štěstí, kam se házely drobáky: jedna mince = člověk se sem do roka vrátí, dvě mince = do roka bude mít člověk štěstí, tři mince = do roka se ožení nebo rozvede. Vhodili jsme si každý raději jen dvě mince.

Vedle byl tzv. koncertní sál s výbornou akustikou. Ve vedlejší části byla výzdoba nazvaná Medúzy nebo Zástava - byl to krápník na který navazovala široká, ale tenká krápníková deska. Uprostřed stál impozantní šestimetrový stalagnát. Přešli jsme do nejstarší části jeskyně. Byl tu tzv. Prales (nahuštěné malé krápníčky) a nahnutý stalagnát nazvaný Věž v Pise. Tady už ale prohlídka této pozoruhodné jeskyně končila. Po celkem hodině a čtvrt jsme podzemí opustili. V poledne jsme byly opět na povrchu, na sluníčku a v teple. Jeskyně se nám dost líbila.

Za půl hodiny jsme byly u další ze zdejších jeskyň - u Ochtínské aragonitové jeskyně. Zaplatili jsme 30 SK za parkování. Došli jsme ke vstupu do jeskyně, bylo to jen kousek. Aragonitová jeskyně je také památkou UNESCO (1995). Tato jeskyně byla objevena roku 1954 náhodou, při hloubení průzkumné štoly. Jeskyně je 300 metrů dlouhá, s unikátní aragonitovou výzdobou; je mnohem starší než krápníkové jeskyně. Aragonit se liší od kalcitu (oba CaCO3) jen krystalickou mřížkou - aragonit je kosočtverečný (rombický) a kalcit krystalizuje v trigonální soustavě. Aragonitové jeskyně jsou známy na světě jen tři - Ochtínská je jediná v Evropě a pak už jen v Mexiku a Argentině.

Sestoupili jsme 134 metrů dlouhou uměle proraženou chodbou, do hloubky 19 metrů pod povrch. Předtím jsme ale zaplatili 60 SK/os vstupného. Procházeli jsme úzkou průrvou. Sem tam byly nějaké nálety bílého aragonitu. Průrvy byla kdysi vymleta vodou, ta tu ale již dávno přestala proudit a umožnila tak vzniknout krystalům vápence. V jeskyni je téměř 100%ní vlhkost a jen 9°C. Vešli jsme do mramorové síně. Světlý mramor byl žilkovaný grafitem, dále tu byl mramor šedý a hnědý. Vešli jsme do síně ze šedého mramoru, na stropě byly květy čistě bílého aragonitu. Jmenovalo se to Mléčná dráha - tmavý mramor představoval oblohu a aragonit hvězdy.

Aragonit tvoří jehličky nebo takové hady, vypadají jako kořínky. Kousek dál byla drúza aragonitu nazvaná podle tvaru Srdce jeskyně. Ve zdech a ve stropě jeskyně byly vymleté různé otvory a dutiny, na zdech a hlavně na stropě bylo spousta krust krystalů. Některé drúzy byly dost veliké, složené z jehliček nebo pokroucených aragonitových tyčinek. Plno jehlic bylo téměř průhledných, jiné byly zabarveny příměsemi dohněda. Ve stropě byla puklina, tektonický zlom, hustě vyplněný už na první pohled velice křehkými krystaly aragonitu. Vypadalo to opravdu hezky.

Třetí formou aragonitu, která se v Ochtínské jeskyni vyskytuje je ledvinovitá forma. Byly to takové klky, vypadalo to jako plíseň. Kromě krystalů tu byl kamenný vodopád a jezírko se stálou hladinou vody. Ve vedlejší chodbě byl aragonitový ježek. V dalším sále byla asi nejhezčí výzdoba z celé jeskyně, všude jehlice i zakroucené hadi, vše ve velikém množství a velikostech - od malilinkých "kořínků" po obrovské shluky sněhobílých krystalů. I dutiny ve zdech byly vyplněny kusy aragonitu Další vcelku rovnou chodbou jsme už vycházeli ven. I tady byla výzdoba z čistě bílých krystalů. Největší útvar se trefně nazýval Hrozny. Celkově to tu bylo dost pěkné. Za třičtvrtě hodiny jsme z jeskyně vyšli ven.

Na sluníčku jsme roztáli a vrátili se zpátky k autu. O kousek dál jsme zastavili a k obědu jsme si dali dva půlkilové jogurty se zbytky marmelády. Něco po druhé hodině jsme se pohnuli kus dál. Za půl hodiny jsme projeli městem Revúca. Cesta byla docela pěkná, vedla údolím, okolo zalesněné menší kopce, v dáli kopce již prudší a vyšší. Za Murání jsme vjeli do oblasti Muráňské planiny. Údolíčka byla docela hluboká a vedla tudy pěkná klikatá cesta. Před námi jela cisterna, vzhledem k povaze cesty nebylo možno ji předjet, proto jsme se za ní do kopců plazili asi jen dvacetikilometrovou rychlostí; byla to taková vyhlídková jízda. Na stráních kolem silnice byl rozsáhlý polom.

V okolí Tisovce jsme dlouho jeli kolem zubačky. Ze silnice byl výhled na Nízké Tatry, byly ale v oparu. Bylo docela dusno, před čtvrtou bylo stále kolem 30°C. Cestou jsme míjeli Ľupčianský hrad, byl docela zachovalý. Stál no kopci kousek od silnice. Kolem čtvrt na pět jsme přejeli do města Banská Bystrica. Dali jsme si kolečko kolem centra a zaparkovali jsme kousek za zónou placeného parkování. Došli jsme na hlavní náměstí, kde jsme si v ičku koupili pohledy. Je ve zbytku původního hradu. Je to taková ošuntělá budova s věží, za ním je kostel s divně zabudovanými okny. Odtud byl hezký pohled na náměstí s opravenými domy. Budovy měly hezké štíty a fasády zdobené sgrafity a štuky, vypadalo to velice pěkně. Nahoře na náměstí stojí morový sloup s Pannou Marií na vrchu (mariánský sloup). Některé domy by si opravu ještě zasloužily, jinak jsou moc hezké, každý je jinak barevný a jinak vysoký.

Kousek níž byla kašna a obelisk z černé žuly postavený na památku Rudé armády, která osvobodila Banskou Bystricu a na památku SNP. Na konec náměstí navazuje široká ulice, taktéž s hezkými baráčky. Bylo tu vcelku dost lidí. Snad v každém domě na náměstí byl obchůdek či restaurace se zahrádkou. Na konci hlavní třídy jsme došli ke kostelu Sv. Alžběty z počátku 14. století. Nahlédli jsme dovnitř, byl chudě zařízen. Otočili jsme se a vydali se stejnou cestou zpátky. Došli jsme k městskému hradu nad náměstím. Vedle něj stojí galerie.

Šli jsme se podívat do velkého kostela, co má divně zabudovaná nová okna. Vůbec se tam nehodily, byl tam vidět obrys původních gotických lomených oken, a v tom bylo zabudováno to nové, které je širší a nižší, na vrcholu s obloukem. Navíc jsou zabudovány vůči gotickým excentricky. Vypadalo to dost blbě. Vevnitř byl kostel barokní. Okna zevnitř sedí, takže je patrné, že původní gotický kostel byl přebudován barokně. Všude byly zlacené vyřezávané předměty. Strop je malovaný. Akorát je kostel strašně tmavý, takže ta malba příliš nevynikla.

Vyšli jsme ven, obešli jsme galerii - bílou budovu s arkádami. Vrátili jsme se na hlavní třídu a směřovali jsme k autu. V půl šesté jsme vyrazili na další cestu. Za Harmancem spadly první kapky, ale pak už zase nic. Ve čtvrt na sedm jsme za Horním Harmancem zastavili na velikém parkovišti. Uvařili jsme si večeři - těstoviny a konzervu kuřecího masa. Docela jsme se naplnili. Okolo osmé začalo poprchávat. Parkoviště je velké, naproti je vykopaný kus skály. Tam nějaká skupinka chasníků nakládala do Avie na dvakrát štěrkopísek. K večeru se dost ochladilo. Upravili jsme si auto do lůžkové podoby. Pak začalo pršet. Neměli jsme co dělat a tak jsme kolem půl deváté ulehli ke spánku.

Pršelo skoro celou noc, taky se dlouho blýskalo. V noci byla dost brutální zima. Vstali jsme v půl deváté. Auto bylo zevnitř silně orosené. Venku bylo oblačno a poněkud chladněji. Upravili jsme auto do původní podoby a nasnídali jsme se. Když jsme vyjížděl, tak už vysvitlo sluníčko, ale teplota stále nic moc. Vrátili jsme se asi dva kilometry zpátky, k Harmanecké jeskyni. Zaparkovali jsme a vyrazili ke vstupu. Když jsme k ní přišli, tak jsme zjistili nemilou věc: je otevřená až od desíti a měli jsme tak přes hodinu čas. Vyprdnuli jsme se na tuto jeskyni a vyrazili jsme dál. Klikatou silnicí jsme před desátou přijeli do Kremnice.

Zaparkovali jsme kousek od centra tohoto starého hornického města. Přes barbakan jsme vešli do historického centra. Viděli jsme náměstí s morovým sloupem, hodně figurálně zdobeným; právě se opravoval. Byl docela veliký. Náměstí je na svahu, uprostřed je v parku kašna. Některé domy na náměstí jsou novější, jiné, a těch je většina, jsou staršího data. Z náměstí je vidět Kremnický hrad. Ten je tvořen dvojitým opevněním, nad ním jsou dvě brány a kostel s vysokou věží s ochozem. Vedle stojí ještě jedna nižší věž. Na konci náměstí stojí budova staré mincovny, kterou založil král Karel Robert z Anjou v roce 1328. Její provoz nebyl nikdy přerušen a svému účelu slouží dodnes. Razily se tu tolary a dukáty, ty byly zlaté, s největší ryzostí ze všech mincí v Evropě. Razí se tu dnešní slovenská měna a nejen ta, plno států světa využívá této mincovny.

Vystoupali jsme po schodech nahoru okolo zbytku opevnění na hrad, ke kostelu sv. Kateřiny. Byl postaven ve 13. až 15. století. Za ním stojí karmer ze 13. století, opevnění je o století starší. Zaplatili jsme dohromady 40 SK vstupného. Z opevnění je vidět, jak je Kremnica malá, centrum tvoří to náměstí, přes které jsme přišli a pak už jen několik ulic pod ním a nová moderní sídliště. Některé domy mají šindelovou střechu. I hrad je poměrně malý. Celá Kremnica je sevřená v údolíčku mezi kopci. Celý areál hradu je velmi pěkně opraven. Chvíli jsme čekali na průvodkyni; aspoň jsme napsali pohledy.

Vešli jsme do kostela sv. Kateřiny. Je barokní, dvoulodní. Výzdoba je částečně barokní a částečně novogotická. Deskový oltář byl ze zlaceného lipového dřeva. Byly na něm výjevy ze života svaté Kateřiny. I další dva deskové oltáře byly z 19. století. Několik soch bylo přeneseno z kostela co stál na náměstí a koncem 19. století spadl (dnes tam stojí nové domy). Hlavní část kostela (dvě lodě) je širší než delší a pravděpodobně byla přestavěna z obytné části hradu. Na kúru jsou veliké varhany vyrobené v Krnově v roce 1992; jsou to údajně jedny z nejlépe znějících varhan na Slovensku. Po kostele bylo plno soch svatých a apoštolů z různých dob. Klenba byla novogotická a byla hojně zdobená malbou.

Ještě k spadlému kostelu: horníci narazili na velikou dutinu pod náměstím i částí hradu, která byla plná vody. Ta se postupně vylévala. Až byla dutina prázdnější, země sesedla i s náměstím a tím se porušila statika několika budov, kostela (ten následkem toho spadl) i radnice, která musela být o dvě patra snížena. Městské opevnění sesedlo o jeden až dva metry.

Z kostela jsme přešli k nižší věži. Na nižší věži bývaly hodiny, které byly později přesunuty na věž vyšší. Dodnes tu jsou k vidění závaží od hodin - kamenné a olověné. Byla v ní umístněna výstava o zvonařině. Vystaveno tady bylo několik trosek ze zvonů a srdcí zvonů. Popsána tu byla i historie zvonařských rodů u Kremnicka. Pak jsme přešli k obranné věži. Stěny měla silné asi jeden a půl metru. Ve spodní části byla expozice věcí nalezených v hrobech, jako přesek z opasků a bot, malinkých mincí a šperků. V horním patru byla výstava nalezených keramických věcí - různě velikých a starých nádob a keramických kachlů z kamen. Stála tu miniaturní kachlová kamna, jen asi metr vysoký model. Vylezli jsme až do posledního patra, kde měli zbraně: hmoždíře a dělíčka, halapartny, meče a šavle. Taky tu byly dělové a prakové koule, vedle nich několik dřevěných malovaných střeleckých terčů a pušek. Mimo to tu byly vystaveny brnění. Ve zdi byl zabudovaný tzv. smolný nos, žlábek, kterým se na nepřítele z věže lila horká smůla.

Hned vedle obranné věže stál karmer - napůl kaple a napůl kostnice. Byly tu ukládány kosti vykopané při hloubení nových hrobů, a ty tak neopustily posvěcenou půdu. Tento karmer byl malá románská rotunda. V kapli byly na zdech odkryty tři vrstvy starých fresek. Všechny znázorňovaly život a smrt sv. Ondřeje. Karmer byl zbudován kolem roku 1250. Nahlédli jsme i do kostnice, bylo tu ponecháno již jen několik kostí a lebek, ale když byla kostnice pod kaplí při archeologickém průzkumu objevena (nevědělo se, že jde o karmer, mělo se zato, že je to jen rotunda), byla vrstva kostí a lebek skoro dvoumetrová.

Od karmeru jsme šli k věži kostela. Vyšlapali jsme po kamenných točitých schodech až nahoru, na ochoz. Byl to docela záhul. Z vrchu byl hezký pohled na celou Kremnici i na okolní kopce. Město prosperovalo z těžby zlata, to se tu nacházelo ve čtyřech žilách. Dvě z nich ústily na povrch a byly těženy už ve středověku (proto tady také vznikla mincovna). Zlato se tu těžilo až do roku 1970, kdy byly doly definitivně uzavřeny. Bylo vidět i těžní věž v jednom z domů okolo silnice. Na věži brutálně foukalo a byla tím pádem zima. Na samém vrcholku věže byla místnost, kde sídlila hlídka pozorovatelů, kteří měli za úkol sledovat, jestli se neblíží nepřátelé.

Byl vidět i areál mincovny, ke staré byla později přistavena nová. Mince se tu razí stále, ve staré části už jen pamětní mince, medaile a vyznamenání, v nové běžná platidla. Nejvýkonnější mincovní stroj vyrazí dvanáct mincí za vteřinu. Obešli jsme ochoz a pokochali jsme se pohledem na náměstí i na okolní kopce. Opět po točitých schodech jsme věž opustili. Pak jsme čekali asi dvacet minut než nás vypustili z hradu ven. Bylo oblačno a celkem chladno. Vyšli jsme z hradu a okolo náměstí jsme vyšli branou ven z historického centra. Ulicí lemovanou starými domy jsme směřovali k autu. Cestou jsme si dokoupili potraviny. V půl jedné jsme město horníků a mincařů opustili.

Cestou jsme míjeli zříceninu Šášovského hradu. Silnicí plnou zatáček jsme projížděli Štiavnickými vrchy. V půl druhé jsme zastavili v hornickém městečku Banská Štiavnica. Centrum je zapsáno jako památka UNESCO. Naše kroky směřovaly do kostela. Dalo se jít ale jen do vstupu. Uvnitř nebyl nějak zvlášť bohatě zdobený, jen strop byl hezky malovaný. Oltář tvořil jen obraz mezi sloupy. Jednou hlavní ulicí jsme stoupali do kopce do centra. Tam bylo náměstí, jen takové rozšíření té ulice. Banská Štiavnica má jen několik ulic historického centra. Na konci náměstí byl veliký kostel a radnice s věží. Vydali jsme se vpravo odtud, na náměstí sv. Trojice. Uprostřed stojí ohromný mariánský sloup; je dost zajímavý: tři sloupy, uprostřed Panna Marie a okolo spousta soch svatých, nahoře boží oko a paprsky.

Okolní dony jsou velmi staré, některé jsou hezky opravené, jiné se rekonstruují. Tyto měšťanské domy jsou dvou až třípatrové. Na protějším kopce je vidět Nový zámek - novotou svítící bělostnou stavbu zajímavého tvaru. Domy na náměstí byly postaveny kolem roku 1600. Některé z nich mají šindelové střechy. Odtud jsme se vydali k hradu zvanému Starý zámek. Je tvořen několika věžemi a vysokou obrannou zdí. Starý zámek byl vybudován v letech 1546 až 1559 v renesančním stylu jako pevnost proti Turkům. Původně to byl kostel, který byl přestavěn na pevnost.

Od hradu jsme sešli opět do centra. Kolem druhého (menšího) mariánského sloupu a za okamžik jsme dorazili na hlavní náměstí. Většina budov tu čeká na opravu, novotou svítí jen málo z nich. Ale až se to tu všechno opraví, bude Banská Štiavnica velice hezké městečko. Vedlejší ulicí jsme se posunovali zpátky, domy tu vypadaly ještě hůř než na neopraveném náměstí. Pomalu jsme se vrátili k autu. Ve čtvrt na tři jsme vyrazili dál.

Na jednom z kopců vedle města stojí z dálky viditelný veliký poutní kostel. Za Žiarnovnicou jsme uhnuli z hlavního tahu na vedlejší cestu, kudy jsme měli naplánováno jet. Kvalita této silnice byla opravdu dost mizerná, dá-li se o vůbec nějaké kvalitě hovořit. Byla to spíš polňačka. A to jsme tudy měli jet pětadvacet kilometrů. Za chvíli jsme zastavili a udělali si oběd. Uvařili jsme si bramboračku se zbytky hub ze Slovenského krasu. Nadlabali jsme se a vyrazili jsme zpátky na hlavní silnici, tudy by se dalo jet akorát v tanku. Operativně jsme změnili trasu. Kolem silnice byly samé lesy, docela fajn trasa. V půl páté jsme projeli město Partizánské. Bylo dost ohavné, vedle silnice byla veliká fabrika a jenom paneláky. Jeli jsme dál, projeli jsme Topoľčany.

V půl šesté jsme zastavili necelých deset kilometrů před Piešťanami na parkovišti, které se stane naším nocležištěm. Jsou tu dva stolky s lavičkami a kolem je jen les. Chvíli jsme byli v autě a plánovali, co budeme dělat zítra, co ještě navštívíme. Pak jsme si uvařili už poslední kapučíno. Bylo dost chladno, na nebi bylo jen málo mraků. Okolo půl deváté jsme si uvařili večeři, a to jednu z posledních konzerv (fazole a směs Mexiko). Kvalitně jsme se naplnili. Udělala se už dost brutální zima a museli jsme se teple obléci. Upravili jsme si auto do spací podoby, zalezli jsme do spacáků a jako vždy jsme kolem deváté ulehli. Nebyli jsme sami, kdo tu spí v autě, vedle byli nějací lidi z Přerova. Nevíme, jak se mohli nacpat do auta, byli to dva dospělí a dvě děti, asi spali ve dvou vrstvách. Vyvraždili jsme komáry a můry a šli jsme spát.

Celou noc byla poměrně zima a bylo napůl zataženo. Procitli jsme kolem osmé hodiny. Venku bylo stále chladno, ale modré nebe bez mraků a svítilo sluníčko. Auto bylo zevnitř opět kvalitně orosené. Utřeli jsme skla a pomalu jsme zabalili věci zpátky do kufru. Něco po deváté jsme vyrazili. Snídali jsme po cestě. Jeli jsme jen kousek a za chvíli jsme byli v Piešťanech.

Procházeli jsme parkem okolo balneologického muzea. V parku bylo několik soch. Došli jsme k asi jediné zdejší hlavní ulici, kterou lemovalo několik secesních budov, některé byly ještě trochu starší. Ta ulice je hrozně krátká. Bylo tu úplně mrtvo. Došli jsme až k Váhu, je to poměrně široká řeka s mírným tokem. Na hladině bylo několik lodí a spousta labutí. Většina budov na břehu byla velice moderní, takový ten styl sedmdesátých let, nehezká komunistická architektura. Přešli jsme na Kúpelný ostrov, kde se nachází lázně. Na ostrově jsme se chvíli motali parky a okolo slepého ramena Váhu. Voda v něm byla kalná a na hladině byly lekníny. Obešli jsme lázně, rostl tu divný strom s dlouhými (asi 35 cm) lusky. Taky se odněkud linul ohavný sirný zápach.

Vlastní lázně jsou hezky opravené; bylo tu taky víc lidí než v centru. Vedle lázní bylo několik jezírek s lekníny malými i obrovskými, které měly průměr listu přes půl metru. Plavaly tu želvy jako máme doma a lezla tu žába. Chvíli jsme pozorovali život u leknínů a potom jsme se procházeli okolo lázeňských budov, kolem vodotrysků a parky s pestrobarevnými květinami. Tady to bylo hezké. Vrátili jsme se přes Váh zase zpátky a pozvolna jsme došli k autu. Po hodině jsme odjeli. Čekali jsme to hezčí, Piešťany nás poněkud zklamaly.

Kousek dál jsme zastavili ve vesnici Beckov, nad kterou se tyčí mohutné zříceniny stejnojmenného hradu. Zaparkovali jsme a vyrazili jsme se podívat na hrad. Zaplatili jsme každý 15 SK vstupného. Hrad Beckov byl postaven v polovině 13. století na místě velkomoravského hradiště, které tu stávalo od 9. století. Potom byl několikrát rozšířen. Roku 1715 vyhořel a od té doby chátral. Hrad byl důležitou součástí obrany Pováží. Zbytky hradu byly dost rozsáhlé a mohutné. Procházeli jsme se po zbytcích obytného paláce, kdysi měl tři patra, dodnes jsou patrná. Uprostřed hradu stála cisterna na dešťovou vodu, Beckov měl ale i studnu (v nižší části hradu). Střed hradu tvořila obranná věž, donjon z 12. století, byl tedy starší než zbytek okolo. Prohlédli jsme si opevnění, prošli jsme co se dalo a za půl hodiny jsme už odjížděli k Trenčínu.

Tam jsme dorazili za několik minut. Už z dálky byl vidět Trenčianský hrad stojící nad městem. Na kraji Trenčína je ohromné panelákové sídliště. V půl jedné jsme zaparkovali hned vedle centra. Na náměstí jsme vstoupili gotickou branou z 15. století. Ve starém městě je skvělá kašna - leze z ní vodník a plive do zamřížovaného kanálu. Bylo tu totálně mrtvo, nikde nikdo, všude zavřeno. Domy na náměstí jsou nově opravené, celé centrum působí upraveně. Z centra je vidět na mohutné obranné zdi, palác a věž hradu. I následující dlouhé náměstí bylo totálně vylidněné. Podél náměstí jsou nasázeny stromy a za nimi se skrývají hezké dvoupatrové domy. V prostředku stojí morový sloup.

Došli jsme k Trenčianskému hradu. Byl postaven v místě opevněného velkomoravského hradiště. Vznikl v 11. století jako sídlo župy a součást opevnění Uherského státu. Od roku 1670 tu sídlila vojenská posádka. Roku 1790 hrad vyhořel. V druhé polovině 19. století byly ruiny zabezpečeny a po roce 1945 byl hrad postupně obnoven. Trenčianský hrad stojí na skále nad městem. Zaplatili jsme dohromady 44 SK vstupného a vydali se na prohlídku. Ještě než začala, tak jsme se byli podívat na ukázku dravců jako sovy, káňata a krkavec (největší pěvec).

Ve čtvrt na tři začala prohlídka. Přes několik obranných věží jsme vstoupili do vlastního hradu. Celý dav návštěvníků se táhl jak smrad a od průvodkyně jsme se nic převratného nedozvěděli a tak jsme se odtrhli a vyrazili jsme na prohlídku sami. První naší zastávkou byla obranná a obytná věž (donjon). Jmenovala se Matúšova věž. Dole v hradu byly modely staveb ze skanzenů, modely historických usedlostí a kostelů. V dalším sále byly nějaké ujeté moderní obrázky. Stropy této části hradu byly klenuté. Vešli jsme do vlastní Matúšovo věže. Ve spodním patru byla výstava zbraní; všude byly pušky, šavle a meče, helmy (i pro koně). V sále byl nádherný veliký kovaný lustr. O patro výš byly také pušky, pistole a meče. U okna stál veliký hodinový stroj.

Vyšlapali jsme po kamenných schodech úzkou točitou chodbou do dalšího patra. Tady byly ve vitrínách lovecké pušky se skvěle vykládanými a tepanými pažbami. Výše byly vystaveny erby všech vlastníků hradu, bylo jich asi dvacet. No a pak už jsme vystoupali na ochoz. Dost tu foukalo. Naskytl se nám nádherný pohled na celý Trenčín a okolí a na zbytek hradu. Nejsilnější obrana (zdi a bašty) byly v místech, kde navazoval další kopec. Přes toto opevnění jsme přišli. Dole bylo vidět veliké nádraží a moderní čtvrti města, paneláková sídliště a stadion. Taky byla vidět řeka Váh, jejíž jedno rameno bylo hrozně špinavé. Jediné hezké bylo staré město, přes které jsme sem přišli. Okolo Trenčína jsou pole a v dáli veliké kopce.

Chvíli jsme se ještě kochali pohledem z věže a jelikož foukalo a byla zima, tak jsme sestoupili dolů. Prošli jsme okolo dravců, hodili jim do demižonu drobáky. Pak už jsme z hradu vyšli ven. Cestou zpátky jsme si koupili zmrzlinu a pomalu jsme se vraceli k autu. V automatu ČSOB jsme si vyměnili 500 Kč za 580 SK. Ve čtvrt na tři jsme se vrátili k autu. Tímto naše putování po slovenských městech skončilo.

Za Trenčínem jsme natankovali za poslední slovenské peníze (celkem 26 litrů po 31,30 SK/l, platili jsme 826 SK). Směřovali jsme k hranicím. Ve třičtvrtě na tři jsme přijeli na hraniční přechod Drietoma - Starý Hrozenkov. Před námi stála docela slušná řada aut. Za třičtvrtě hodiny jsme se dostali k odbavení. Nechali jsme si na vlastní přání dát razítka do pasů. Tak už jsme byli zase doma. Počasí bylo hezké, svítilo sluníčko a bylo teplo. Projeli jsme Uherský Brod a Uherské Hradiště. Cestou jsme viděli Buchlovský hrad. Za Slavkovem u Brna jsme najeli na dálnici. Kolem půl šesté jsme objeli Brno. Kvalita dálnice byla místy poněkud horší. Cesta po dálnici ubíhala docela rychle a ve čtvrt na osm jsme byli již na okraji Prahy, na Jižním městě. No a v půl osmé jsme dojeli k Janě domů, do Dejvic.

Celkem jsme ujeli 4754 kilometrů a celá dovolená nás vyšla na 18 000 korun.