O tom, kam pojedeme jsme se domluvili už nedlouho po konci naší loňské dovolené. Jako cíl jsme zvolili zemi s velice bohatou historií, spoustou památek, krásnou přírodou a mořem - Řecko. Vyvstala otázka, jak se do takhle vzdálené země dopravit autem. Jako nejlepší a nejschůdnější řešení se ukázala cesta do Itálie a odtud trajektem do Řecka. Na internetu jsme si našli vhodné trajektové spojení z Terstu do Igoumenitsy u společnosti Anek Lines. Délku pobytu jsme si naplánovali na 24 dní v Řecku, celkově tedy i s přejezdy a trajekty 28 dní. Celkem jsme dohromady utratili za dovolenou cca 30 000 korun se vším všudy. Autem jsme ujeli přes 6 200 kilometrů a spotřebovali jsme asi 480 litrů benzínu. Vyjeli jsme v pondělí 19. srpna a vrátili jsme se v neděli 15. září 2002.

Řecká republika (Elleniki dimokratia) leží na nejjižnějším cípu Balkánu. Celková rozloha Řecka je 132 000 km2, z toho připadá 19% na ostrovy, kterých je tu více než 1 400. Délka pobřeží je 15 000 kilometrů, což svědčí o výrazné členitosti pobřeží. Západní pobřeží omývá Jónské moře, východní břehy spadají do Egejského moře.

Největšími ostrovy jsou Kréta, Euboia, Lesvos, Rhodos, Chios, Kefallinia a Korfu (Kerkyra). V Egejském moři leží souostroví Kyklady a Sporady. Země je převážně hornatá, nejvyšší vrchol je Olymp - 2 917 metrů. Výšek přes 2 000 metrů dosahují i hory v pohořích Pindos, Parnas a pohoří na severu Peloponésu. Podnebí zde panuje převážně středomořské, s horkým létem téměř beze srážek a s mírnou zimou s vydatnými lijáky; v horách je podnebí spíše pevninské, vlhčí a chladnější.

Pozemní hranice Řecka není nijak dlouhá; sousedí s čtyřmi státy: Albánií (247 km), Makedonií (F.Y.R.O.M.) (246 km), Bulharskem (474 km) a Tureckem (205 km). Mořská hranice je mnohem delší.

Řecko se člení na čtrnáct krajů. Počet obyvatel je asi 10,5 milionu, tedy srovnatelně s Českou republikou. Největší koncentrace lidí je v Athénách a okolí; tato gigantická aglomerace má přes 3,2 milionu obyvatel. Většina obyvatel jsou Řekové. Hlavním náboženstvím v zemi je pravoslaví, ke kterému se hlásí neuvěřitelných 97 % obyvatelstva.

V počátcích historie Evropy, v dobách, kdy se v Orientu rozvíjela a utvářela mocná společenství, docházelo k rozvoji kultury i na území dnešního Řecka. První známky rozvoje primitivních kultur nastávají v oblasti Egejského moře v době bronzové (2800 až 1100 př.n.l.). Řecko jako kolébka evropské kultury nikdy nebylo velikou říší, s výjimkou krátkého období vlády Alexandra Velikého. Vždy to byly malé městské státy vázané spolu pouze různými dohodami, i když občas došlo mezi nimi i ke krutým bojům. Přesto v Řecku vznikli základy dnešní evropské civilizace a demokracie.

Kolébkou řeckých dějin a kultury jsou ostrov Kréta a peloponéské Mykény. Kolem roku 7000 př.n.l. přišli na Krétu první přistěhovalci pravděpodobně z Malé Asie. V letech 2600 až 2000 př.n.l. zaznamenal ostrov mohutný rozmach. Bylo to období rozvoje obchodu a styků mezi národy, ve svých počátcích bez jakýchkoliv ozbrojených konfliktů. Oblast Egejského moře byla křižovatkou cest lidí přicházejících ze severu, z blízkého východu i ze severní Afriky. Veškerá moc krétské civilizace vycházela právě ze sítě obchodu a moře. Obchod tak přinášel prostředky pro antickou společnost, rozvíjející se na pobřeží a přilehlých ostrovech. O rostoucí moci Kréťanů svědčí vedle rozsáhlých obchodních kontaktů v oblasti Středomoří i paláce, které tvořily kulturní, náboženská a hospodářská centra.

Kolem roku 1700 př.n.l. postihla ostrov silná zemětřesení, při kterých byly paláce zničeny požárem. Ale Mínójci (pojmenovaní podle mytického krále Mínóa) vybudovali nové, ještě větší a krásnější paláce a rozšířili své obchodní styky po celém území dnešního Řecka i po středomoří. V 16. století př.n.l. byla Kréta na vrcholu moci. Roku 1525 př.n.l. však byl zničen palác v Knóssu, pravděpodobně zemětřesením a výbuchem sopky na dnešním ostrově Santorini. Mínojci jej sice obnovili, ale kolem roku 1350 př.n.l. palác definitivně zanikl, což znamenalo konec mínójské kultury. Kréta rychle ztratila svůj význam.

V tomto období začal rozkvět mykénské kultury, jejímž mocenským centrem byly Mykény na Peloponéském poloostrově a která se po roku 1400 př.n.l. rozšířila po celém jihu Řecka. Nositelé mykénské kultury se na Krétě objevili již v roce 1450 př.n.l. a převzali vedle mínójské kultury i nadvládu nad Krétským mořem. Hrobky, které v Mykénách odhalil německý archeolog Heinrich Schlieman, svědčí sice o bohatství vládnoucí vrstvy, ale bojovní Mykéňané zdaleka nedosáhli elegance a vytříbenosti mínójské kultury.

Kolem roku 1300 př.n.l. získaly Mykény vedoucí postavení v oblasti, ale o dvě stě let později se jejich moc definitivně rozplynula a velká část Řecka se dostala pod nadvládu Dórů, kteří do země pronikali ze severu a severozápadu a osídlili značnou část středního Řecka. Je velikou záhadou, jak je možné, že primitivní dórské kmeny dokázaly zničit tak vyspělou civilizaci, jakou byla mykénská kultura. Jedním z důvodů byl patrně fakt, že Dórové znali již železné zbraně, zatímco mykéňané měli jen zbraně bronzové. Druhý důvod může být ten, že Achájové (Mykéňané) měli pouze "profesionální" armádu, zatímco dórských výbojů se aktivně zúčastňovali všichni bojeschopní muži.

Dórové dobytá území osidlovali. Přesto se jim nepovedlo dobýt celé Řecko, například Attiku (okolí Athén) a iónské ostrovy zůstali pod vládou Achájů. Vpád Dórů znamenal na přibližně 300 let veliký krok zpět a zničení původní kultury. Teprve 250 až 300 let po vpádu Dórů se znova vytváří nové písmo. Kupodivu nepřevzali písmo staré řecko - mykénské kultury, ale vytvořili písmo nové na základě písma fénického.

Přibližně 300 let po vpádu Dórů na řecké území začíná nový rozvoj řecké kultury. Rozvíjí se především obchod a s ním i doprava. Tou dobou se začínají stavět velké námořní lodě. Objevují se první jednotné míry a váhy, které velmi usnadňují obchod a především se začínají razit i mince, které velice rychle vytlačili obchod výměnný. Díky všem těmto změnám dochází k mohutnému rozvoji řecké populace.

Řecko je však zemí relativně chudou, která není schopna uživit příliš mnoho lidí. Proto od 8. století př.n.l. začíná tzv. řecká kolonizace. Řečtí kolonisté měli velmi dobrý smysl pro zakládaní nových sídel, hlavně z hlediska jejich výhodné obchodní polohy. Řekové hledají nová místa a osídlují tak nové oblasti. Je to především Itálie (Neapol, Syrakusy) celé pobřeží Malé Asie (Smyrna, Istanbul), Černomoří (Varna, Konstanca) a dostávají se až do dnešní Francie, například do okolí dnešního Marseille a Nice, v jaderském moři to je mimo jiné Korčula.

Zajímavé je, že toto osídlování není osídlování válečné, násilné, ale noví osadníci se snažili především se s původním obyvatelstvem spíše obchodovat. Šířili tak svou kulturu a civilizaci. Koncem 8. století př.n.l. se objevuje první psaná řecká literatura - Homérovy eposy. Tou dobou nastává veliký rozmach řecké kultury, řecké civilizace, avšak nikdy nedošlo ke spojení všech Řeků v jeden mohutný státní celek. Veškeré osady byly na svých mateřským centrech zcela nezávislé, pouze s nimi obchodovali.

Ani v době největší slávy Řecka (po úpadku mykénské kultury) neexistovala žádná řecká říše. Řecko se vyvíjelo hlavně v malých městských státech, které spolu uzavírali různé dohody jak obranné tak útočné a bohužel často válčili i mezi sebou. Mezi nejvýznamnější městské státy na vrcholu řecké civilizace patřili Sparta na Peloponésu a Athény v Attice. Byly to však dva naprosto odlišné státní celky: Atény s určitou demokracií, Sparta s maximálním vojenským potenciálem.

Městské státy byly relativně malé a tvořili je vlastně pouze město a jeho nejbližší okolí. Toto město bylo vždy centrem místního obyvatelstva jak pro obchody, tak pro práci a tak i pro obranu. Jenom několik městských států bylo větších a ty měly okolo 100 000 obyvatel. O velikosti městského státu si můžeme udělat představu na příkladu Sparty, která byla jedním z největších co se plochy týče, avšak území bylo velmi řídce obydleno. Pěší cesta od jedné hranice ke druhé trvala asi dva dny. V malých řeckých státech vládli většinou samozvaní tyranové, nebo významné rody a oligarchie. Nutno podotknout, že tyran v té době neznamenal to samé co dnes - v té době to bylo označení vlády jediného muže. V Athénách byla vláda jednoho muže postupně nahrazena demokracií (podle řeckých slov démos = lid, kratos = vláda).

Vzestup perské říše za vlády Kýrose II. Velkého od poloviny 6. století znamenal pro Řeky nebezpečí. Do konce 6. století vybudovali Peršané mohutnou říši a ovládli řecké kolonie na západním pobřeží Malé Asie. S těmito osadami žili ze začátku Peršané v dobrých vztazích, avšak čím více rostla moc Persie, tím více byli Řekové utlačovali, až si je Peršané úplně podrobili. Kolem roku 500 př.n.l. vypuklo povstání iónských řeckých osad v Malé Asii. To bylo zpočátku velice úspěšné, ale perská říše byla přece jenom silnější a tak Peršané po dlouhých bojích povstání potlačili. Malá podpora pevninských Řeků povstalcům přišla vhod perskému králi Dareiovi, který pak ovládl celé Řecko.

K prvnímu velkému střetu mezi perskou říší a řeckými vojsky došlo v bitvě u Marathónu roku 13. září 490 př.n.l. Tou dobou totiž společný nepřítel sjednotil řecké rivaly. Atéňané tu porazili Peršany, vedené králem Dareiem I. Perská porážka byla zničující: v bitvě zahynulo 6 500 Peršanů, kdežto Řekové přišli pouze o 192 bojovníků. Zbytek perského vojska se ve zmatku nalodil a obrátil se zpátky do malé Asie. Jméno Marathonu nám připomíná marathonský běh, který se běhává dodnes na památku běžce Feidipida, který v okamžiku vítězství utíkal do Athén. V plné zbroji doběhl na Agoru, vykřikl: "Zvítězili jsme!" a zemřel vyčerpáním.

O deset let později podnikl nový perský král Xerxes I. vojenskou výpravu proti Řekům. Řekové se opět spojili a rozhodli se, že zastaví postup perské armády v soutěsce u Thermopyl. Po tři dny se Řekům dařilo odrážet útoky perské přesily. Peršané se zradou dostali obráncům do zad a zmasakrovali skoro všechny Sparťany včetně jejich krále Leonida I. Vítězstvím u Thermopyl se Peršanům otevřela cesta do Atén a na Peloponés.

Brzy ale hlavní řecké vojenské síly porazily Peršany v námořní bitvě u Salamíny (480 př.n.l.). Obrovského vítězství u Salaminy však nedovedli Řekové využít. Místo toho, aby z Řecka vyhnali i 100 000 zbylých perských vojáků pod velením Mardonia, vrátili se oslavovat do svých měst. Toho Mardonius využil a začal znova dobývat řecká města a mimo jiné dobyl i Athény a tentokráte je úplně zničil. To však byla ona pověstná poslední kapka, která stačila k tomu, aby se Řekové definitivně spojili. Sparta poslala do boje 10 000 mužů, Atény 8 000 mužů, Korinth 5 000, další spojenci tisíce, takže kompletní řecké vojsko čítalo asi 40 000 těžkooděnců a navíc další pomocné sbory.

K rozhodné bitvě došlo v srpu roku 479 př.n.l. u Platají. Bojová linie měřila pět kilometrů. Boj trval několik dní. Řekové byli zezačátku donuceni před přesilou ustupovat, když to však druhý den okolo poledne vypadalo, že je bitva ztracená, rozhodli se Sparťané vzít vše do svých rukou a jeden šik se začal bez ohledu na vlastní ztráty probíjet do středu perské armády k Mardionově tělesné stráži. Pronikli až k jejímu veliteli a zabili ho. Tento fakt rozhodl celou bitvu, protože perské vojsko se v tu chvíli dalo na útěk.

Nyní však již byli Řekové poučení z minulých chyb, takže Peršany z celého Řecka vyhnali. Získali zpět ostrovy v egejském moři. Athény založili v roce 477 př.n.l. Attický námořní spolek, což byl obranný svaz, který sdružoval řadu řeckých městských států. Řekové v Malé Asii opět povstali a tentokráte se úspěšně osvobodili. Roku 440 př.n.l. byl uzavřen mír, který potvrdil vítězství Řecka v řecko - perských válkách.

Pravděpodobně největší zisk z řecko - perských válek měli Athény. Silné loďstvo zaručovalo Athénám rozsáhlý obchod a ten samozřejmě podporoval i rozvoj řemesel. Největšího rozkvětu dosáhly Atény za vlády Perikla (461 až 429 př.n.l.). V tomto období zvaném periklejské nebo zlatý věk nabyla aténská Akropole své klasické podoby. Tou dobou vypukly tzv. peloponéské války, kde spolu bojovaly Athény se svými spojenci proti Spartě, Koryntu a jejich spojencům o vládu nad Řeckem. Roku 429 př.n.l. vypukla v Aténách epidemie neštovic, které podlehl i Periklés. Jeho nástupci sice bojovali s okolními městskými státy dále, byli však politicky méně schopní. V roce 421 př.n.l. byl uzavřen mír.

Záhy však znovu vypukly boje, které skončily roku 405 př.n.l. vojenskou porážkou Atén. Během války tak přišli Athény jak o svou moc, tak o své bohatství, ale především o svou demokracii. Sparťané zvítězili za pomoci Peršanů, kterým za ni přislíbili řecké osady v Malé Asii. Když se však zdráhali svůj slib splnit, došlo k řadě konfliktů, během nichž Sparta ztratila své dominantní postavení i vojenskou moc. Následovaly ještě bitvy se stále mocnějšími Thébami, které skončily úpadkem Théb i Sparty. Řecko se těmito boji velice vyčerpávalo. Jeho sláva, význam a lesk upadaly.

Pokračujících vnitropolitických sporů v Řecku využil makedonský dobyvatel, král Filip Makedonský (382 až 336 př.n.l.). Nejdříve reorganizoval makedonskou státní správu a tím ji i hospodářsky pozvedl. Z druhořadého státu vybudoval velmoc a už tou dobou se začal připravovat na realizaci své touhy: ovládnout a sjednotit celého Řecko. Nevytáhl však rovnou do boje, ale začal získával spojence a zasahovat do sporů mezi ostatními státy, čímž jeho vliv rostl. Už tehdy někteří Řekové pochopili, že je v sázce svoboda celého Řecka. Asi neslavnější z těch, kteří se mu postavili na odpor, byl Demosthénes. Dodnes jsou známy jeho ostré proslovy, kterým se říká Filipiky. Žádný řečnický projev ale ještě nikdy nezastavil útočníka.

Řekové mobilizovali své síly, ale do spojeného řeckého vojska se nepostavili všichni. Bojovat šli pouze Athény a Théby. Roku 338 porazil spojená vojska Athén a Théb u Chairónejí a ovládl celé Řecko. Filip Makedonský pokořené národy neničil, naopak, zachoval jim dosavadní svobody, ale zakázal jim řešit osobní spory zbraněmi. A navíc jim navrhl společné tažení proti společnému nepříteli, kterým byla Perská říše. Tohoto tažení se však nedočkal, protože zahynul rukou zákeřného vraha.

Po jeho smrti pokračoval v dobyvačné politice jeho teprve dvacetiletý syn Alexandr Veliký. Athény a Théby povstaly, ale byly poraženy; navíc roku 335 př.n.l. byly Théby postiženy zničujícím zemětřesením. Alexandr postavil mohutnou armádu z Makedonců a Řeků, která byla určená k pokoření Perské říše. Celé tažení začalo roku 334 př.n.l., kdy se Alexandr vydal na pochod do Malé Asie. K prvnímu střetu s Peršany došlo u říčky Gráníkos. Výsledek této bitvy byl pro Peršany značně demoralizující. Zatímco zde padlo na desetitisíce perských vojáků, Makedonců zahynulo pouhých dvacet šest.

Makedonci měli velmi účinný způsob boje: první linii představoval jakýsi hrozivý ježek, složený ze šestimetrových kopí, které nesli na ramenech hoplíté (těžkooděnci) skrytí za štíty. Tento útvar se nazýval falanga a chránil lučištníky, kteří mohli bezpečně a přesně ničit nepřítele. Nový způsob boje byl neobyčejně účinný a dokázali mu vzdorovat teprve až římská vojska o několik desetiletí později. Roku 333 př.n.l. v bitvě u Issu porazil krále Dareia III.

Alexandr pak dále postupoval Malou Asií. Za zmínku stojí zastávka v městě Gordionu, kde vyřešil problém gordického uzlu. Pověst pravila, že ten, kdo jej dokáže rozvázat, stane se pánem celé Asie. Po krátkém přemýšlení Alexandr slavný uzel jednoduše přeťal svým mečem. Zanechal tak následujícím generacím návod, jak řešit příliš složité otázky efektivním způsobem.

Roku 331 př.n.l. v bitvě u Gaugamél Alexandr již podruhé porazil perského krále Dareia III. a stal se tak vládcem rozlehlé a mocné Perské říše. Ovládl i Egypt, zde založil mimo jiné město Alexandria. Pak dobyl zbytek perské říše a pronikl až k řece Indus hluboko do Asie (v dnešní Indii). Jeho vojáci však nechtěli putovat dál a tak se Alexandr vrátil do Babylonu, ze kterého vytvářel hlavní město své říše. Ve svých třiatřiceti letech vládl největší starověké říši všech dob. 13. června 323 př.n.l. umírá na malárii.

Po jeho předčasné smrti se vlády chopili generálové, kteří založili vlastní dynastie a ve válkách mezi sebou sváděli boje o dědictví Alexandrovy říše. Z diadochských říší (nástupnických říší po rozpadnuvší se říši Alexandra Makedonského) se kromě Makedonie trvale udržel Egypt, kde vládl Ptolemaios a říše Seleukovců na území Sýrie, obě asi do roku 30 př.n.l. Vláda diadochů znamenala nadvládu řecké menšiny nad podmaněnými národy, které se prostřednictvím Alexandra Velikého dostaly do styku s řeckou kulturou a byly ovlivněny řeckou kulturou. Od roku 276 př.n.l. vládli nad Makedonií Antigonovci, kteří si udrželi nadvládu i nad Řeckem.

Začátkem 3. století př.n.l. začal vzestup Říma, který se snažil ovládnout Makedonii a Řecko. Řecko, které bylo formálně svobodné, ale politicky podléhalo římské kontrole, se v letech 149 až 148 př.n.l. přidalo k makedonskému povstání, které však bylo Římany potlačeno a roku 146 př.n.l. byl zničen Korint. Císař Augustus vytvořil na území celého Řecka a Makedonie novou římskou provincii Achaia. Řecký kulturní a společenský život se postupně rozšiřoval do Středomoří. Období Římské říše bývá spojováno s počátky křesťanství v Řecku. Na ostrově Patmos žil svatý Jan. Kolem roku 50 konal apoštol Pavel misijní cesty do Soluně, Athén a Korintu. Řecko se stává centrem raného křesťanství.

V roce 323 si císař Constantinus I. Veliký zvolil za své sídelní město Konstantinopol. Jako součást východní části Římské říše bylo Řecko pod vlivem Konstantinopole. Po rozpadu Římské říše roku 395 (na latinsky hovořící západní část a řecky mluvící východní část) se Řecko stalo součástí Byzancie (Východořímské říše). Postupně docházelo k oslabování idejí Římské říše a na celém území Byzancie se začal uplatňovat řecký kulturní vliv. V 5. až 8. století docházelo k vpádu cizích národů do Řecka: Gótů, Vandalů, Peršanů, Avarů, Slovanů, Saracénů, Bulharů, Albánců, Normanů a dalších.

Na konci 4. století se v Řecku rozšířilo pravoslaví. Po staletí zde vedle sebe byly vyznávány pohanské a křesťanské náboženství. Tomu učinil přítrž v 6. století císař Justinián, který nechal uzavřít poslední pohanské (starořecké) chrámy a athénskou filosofickou školu. Řecko se stalo mocným prvkem nového pravoslavného byzantského světa. Rozvíjely se zde původní tradice, ale byly výrazně ovlivněny vírou. Nastává zejména vzestup byzantské architektury. Svého vrcholu dosahuje zejména architektura typických chrámových staveb. Baziliky a kostelíky jsou zdobeny freskami a mozaikami.

Roku 1054 dochází k definitivnímu rozkolu (schizma) mezi pravoslavím a římským křesťanstvím když se patriarcha (a císař) Konstantinopole a papež Lev IX. navzájem exkomunikují. Roku 1204 při jedné z křižáckých výprav obsadili a vyplenili Benátčané Cařihrad (Konstantinopoli, dnešní Istanbul), hlavní město Byzantské říše. Frankové a Benátčané zabírají stále větší území Byzance a ta se hroutí.

Po Benátčanech přicházejí Turci. Roku 1453 Osmané dobyli Cařihrad a získali tím kontrolu nad křižáckými státy i ostatními byzantskými oblastmi Řecka. Řecko přestalo na téměř 350 let existovat. Kréta, která byla od roku 1212 vlastnictvím Benátek, připadla z větší části Osmanské říši až roku 1669. Řekové si udrželi vlastní kulturu, jazyk a ortodoxní víru i v období nové nadvlády a osmanskému sultánovi odváděli daně.

V roce 1830 se Řekům po desetiletém osvobozovacím boji konečně podařilo zbavit nadvlády rozpadající se Osmanské říše. V prvním Londýnském protokolu bylo Řecko 3. února 1830 vyhlášeno za dědičnou monarchii. Roku 1832 se země stala nezávislým královstvím v čele s králem Ottou I.

Zpočátku území státu zahrnovalo pouze jižní a střední oblasti Řecka. V obou balkánských válkách (1912-1913) získalo Řecko velkou část dnešní severní části země. Roku 1947 dosáhlo Řecko stálým rozšiřováním území své dnešní rozlohy. Monarchistické státní zřízení, jehož zakladatelem byl bavorský princ Otto I., přetrvalo (vyjma let 1924 až 1935 a 1936 až 1945) až do roku 1974. Král Oto I. se pokoušel zrušit ústavu, ale roku 1862 byl sesazen. Jeho nástupcem se stal dánský princ Wilhelm, který nastoupil na trůn jako Jiří I. a vládl až do roku 1913, kdy byl zavražděn. Roku 1913 se k Řecku připojuje ostrov Kréta.

V první světové válce bylo Řecko zpočátku neutrální. Král Konstantin I. byl sesazen pro svou politiku neutrality. Jeho nástupce (a bratr) Alexandr vtahuje roku 1917 zemi do války. Řecko bojovalo na straně Dohody proti osmanské říši. Na základě Neuillské mírové smlouvy z roku 1919 získalo Řecko jižní Albánii a na základě jednání ze Sevres roku 1920 Izmir (Smyrnu) v Malé Asii a další menší území tamtéž jakož i část Bulharska. Na trůn se vrací král Konstantin.

Ve válce proti Turkům, která vypukla v roce 1919 Kamal Paša porazil roku 1922 Řeky, kteří byli nuceni odstoupit Izmir zpátky Turkům. Z Malé Asie bylo násilně přesídleno asi 1 600 000 Řeků. Tím padla tzv. Velká myšlenka - obnovení Byzance a znamenalo to konec řecké kultury v Malé Asii. Dodnes platné hranice mezi oběma státy byly stanoveny Lausannskou mírovou smlouvou v roce 1923. Král Konstantin se vzdává trůnu ve prospěch svého syna Jiřího II.

V letech 1924 až 1935 bylo Řecko republikou. Prostřednictvím referenda se většina obyvatelstva vyslovila pro obnovení monarchie a král Jiří II. se vrátil z exilu. 4. srpna 1936 generál Joannis Metaxas státním převratem nastolil vojenskou diktaturu, která se v Řecku udržela až do roku 1940, kdy do země vtrhla vojska Benita Mussoliniho a společně s německými a bulharskými vojsky Řecko okupovala. Od dubna 1941 postupně Německo obsadilo celé území státu včetně ostrova Kréty. Na území Řecka působilo množství partyzánských skupin, zejména v těžko dostupných oblastech, jako byly hory na Krétě. Roku 1944 zemi osvobodily britské jednotky.

Roku 1946 vypukla občanská válka mezi komunistickými partyzány a přívrženci monarchistické vlády, která skončila za čtyři roky vítězstvím provládních sil. Roku 1952 se po změně ústavy stalo Řecko konstituční monarchií. Toho roku také vstupuje Řecko do Severoatlantického paktu. Po smrti krále Pavla I. v roce 1964 (vládl od roku 1947) nastoupil na trůn jeho syn Konstantin II. O rok později nečekaně uvolnil z funkce řeckého ministerského předsedu Georgia Papandreu, protože chtěl podřídit armádu civilní kontrole.

Pod vedením Georgia Papadopula došlo 21. dubna 1967 v Řecku k vojenskému puči a k nastolení vojenské diktatury. 29. listopadu 1968 byla sice referendem přijata ústava, která však nikdy nevstoupila v platnost, protože 23% voličů se zdrželo hlasování. Králi Konstantinovi II. se pokus o následný převrat nezdařil, a proto i s rodinou emigroval v prosinci 1969 do Říma. Vojenský režim provedl několik čistek v armádě, ve státní správě, v odborech, ale i v církvi; zbavil se tak nepohodlných osob. Tiskový zákon z roku 1970 zakazoval vydávání jakýchkoliv tiskovin kritizujících režim. V Řecku i v zahraničí rostla opozice proti diktatuře.

V srpnu 1971 nahradil Papadopulos většinu členů vlády civilními osobami. Papadopulos vyhlásil l. června 1973 v Řecku republiku, která byla potvrzena referendem 29. června. Papadopulos se stal prezidentem. 25. listopadu 1973 se moci znovu chopila armáda a Papadopulose sesadila. Prezidentem se stal vrchní velitel armády Faidon Gizikis. V období kyperské krize v červenci 1974 hrozilo vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi Řeckem a Tureckem.

17. listopadu 1974 se konaly svobodné parlamentní volby. Podle ústavy přijaté v červnu 1975 se stalo Řecko parlamentní demokratickou republikou. Karamanlis pak působil jako prezident (1980 až 1985). V roce 1981 se země stala desátým členem EHS (dnes EU).

Vyprávějí příběhy božstev a héróů. Vznikly v době bronzové, původně je přednášeli básníci. Poprvé byly sepsány na počátku 6. století př.n.l. a přetrvaly dodnes. Pověsti byly těsně spjaty s náboženstvím a měly poskytovat vysvětlení záhadných a nepředvídatelných přírodních jevů. Pojednávají o zrodu a působení bohů a smrtelníků, ale také o polobájných héróích (např. Heraklovi a Théseovi), jejichž hrdinské činy byly inspirací pro obyčejné lidi. Bůh Zeus byl nejvyšším představitelem jakési božské rodiny. Sám Zeus zplodil mnoho mytologických héróů a bohů, z toho plno nemanželských.

Zeus (vládce bohů i lidí), Héra (ochránkyně rodiny), Poseidón (bůh moře), Hádes (bůh odsvětí), Athéna (bohyně moudrosti a věd), Artemis (bohyně lovu), Afrodíté (bohyně krásy a lásky), Apollón (bůh umění), Hermes (posel bohů), Héfaistos (bůh ohně a řemesel), Arés (bůh války), Dionýsos (bůh plodnosti, vína a veselí), Démétér (bohyně úrody) a Asklépios (bůh lékařství).

Filosofové: Sokrates, Platón, Aristoteles, Démokritos, Ísokratés, Démosténés, Hérakleitos, Pýthagorás, Empedoklés a Thálés; básníci: Homér, Sapfó, Hesiodos, Solón a Anakreón; tragédové: Sofoklés, Aischylos a Euripídes; dějepisci: Hérodot, Plútarchos, Thukydídes a Xenofón, satirici a autoři komedií: Aristofanés, Lukianós a Ménandros; sochaři a architekti: Leocháres, Mýron, Feidas, Iktinos, Lysippos, Polykleitos, Skópas a Praxiletés; autoři souboru lékařských spisů: známé pod jménem Hippokrates.

Už před víkendem jsme k Janě domů dali věci a postupně jsme zaplnili pokojík oblečením, jídlem, spacáky, stanem, vařičem a dalšími nezbytnostmi na dovolenou.

V pondělí ráno jsme nacpali věci do auta, zaplnili jsme kufr i zadní sedačky. Ještě jsme se zastavili na koleji a kolem čtvrté jsme vyrazili na dovolenou. Vyjeli jsme ze zatopené Prahy a směřovali jsme na jih. V Táboře jsme dokoupili poslední drobnosti. Před hranicemi jsme dotankovali plnou nádrž. V sedm hodin večer jsme bez zdržení projeli hraniční přechod Dolní Dvořiště - Wullowitz. Byli jsme v Rakousku.

Kousek dál za hranicemi jsme zastavili na odpočívadle a dali si svačinu. Postupně se setmělo. Cestou přes Rakousko jsme málem srazili velikého jezevce. Na parkovišti u Eisenerz jsme viděli lišku. Tma byla už úplná. Jelo se dobře, silnice byly prázdné.

V půl druhé v noci jsme serpentinami vystoupali na sedlo Jezersko na hranice mezi Rakouskem a Slovinskem. Projeli jsme je hned, před námi bylo jen jedno auto. Jeli jsme pak ještě hodinu a půl a v půli Slovinska u městečka Žiri jsme zastavili, abychom si schrupli. Z Prahy to až sem bylo 628 kilometrů.

Vstali jsme kolem páté a vyrazili jsme dál. Byla hustá mlha. Silnice byla samé zatáčky; postupně se začala plnit auty. Jelo se ale stále skvěle. Před sedmou hodinou jsme projeli hranice ze Slovinska do Itálie. Za další půlhodinu jsme objeli po dálnici Terst a přijeli jsme přímo k terminálu Anek Lines. Kancelář otvírali až v 11 hodin, měli jsme tedy přes tři hodiny čas. Kancelář byla jen z několika buněk a zakrytého prostoru před ním. Najedli jsme se a relaxovali jsme.

V jedenáct jsme naběhli k odbavení a koupili jsme si za 251 € zpáteční lístek na trajekt. zabalili jsme si věci na loď do batohů a čekali jsme na nalodění. V půl čtvrté jsme pomalu začali najíždět do přístavu na molo. Už jsme viděli naší loď Sofokles. Byla dost vysoká, mohutná. Popojížděli jsme, po odevzdání části lístku jsme najeli do útrob trajektu a zaparkovali jsme. Za dnešek jsme ujeli 133 kilometrů. Vzali jsme si věci a vyrazili jsme na palubu.

Zabrali jsme poslední dvě lavičky proti sobě. Dali jsme si na ně věci a budeme tu i spát. Na zádi lodi vlaje řecká vlajka. Na palubě bylo docela dost lidí. Z lodi byl zajímavý pohled na průmyslovou část Terstu, přístav a doky, na rafinerie a skladiště přepravních kontejnerů. Přístav je dost rozlehlý. Bylo hodně teplo a nahoře na trajektu foukalo. V půl páté zaburácely motory a loď se dala do pohybu. Odjížděli jsme z Itálie z Terstu do Řecka, do Igoumenitsy. Loď jela vcelku rychle. Prošli jsme se po palubách, sledovali jsme linii pobřeží jak pomalu ubíhá a taky pás zpěněné vody za trajektem. Loď Sofokles má devět palub, tři z toho jsou obytné a dvě jsou garáže. Setmělo se. Po palubě se procházelo plno lidí, všechny lavičky byly obsazeny. Někteří už spali. My jsme se ke spáčům přidali kolem desáté.

Vstali jsme okolo půl desáté. Bylo hezké počasí, ale dost silně foukalo. Moře bylo klidné. Plavba probíhala klidně, ještě jsme chvílemi pospávali a procházeli se po palubě. Byl vidět ostrov Korfu. Kolem čtvrté hodiny místního času (+1 hodina oproti našemu) jsme přistáli v Igoumenitse, v Řecku. Cestou nás naštěstí nepostihla mořská nemoc.

Vyjeli jsme z lodi. V podpalubí u aut bylo neskutečné vedro. Zastavili jsme na parkovišti v přístavu a šli jsme ulovit razítko do pasů; nic nám nedali, že jsme jej dostali už při vjezdu do EU. Promysleli jsme, kam dnes dojedeme a vyrazili jsme. Kousek za Igoumenitsou jsme natankovali plnou nádrž (a 0,80 € / l). Naší první a dnes také poslední zastávkou byla Parga. Je to malé město s přístavem (1 700 obyvatel) Objeli jsme centrum, z vrchu se koukli na pláže a moře a zajeli jsme do kempu. Spát budeme bez stanu.

Měli jsme obrovský hlad a tak jsme si hned uvařili večeři - ptáčky a rýži. Kempovali jsme pod starými pokroucenými olivovníky. Strašně moc jsme se najedli. Po večeři jsme se vydali do města na procházku.Většina restaurací a taveren byla zatím prázdná. Prošli jsme se po nábřeží a okolo pláže. Městečkem jsme po strmě stoupající cestě vyšlapali na zbytek benátské pevnosti z 16. století. Svrchu byl pěkný pohled na celou Pargu. Chvíli jsme se kochali pohledem na přístav s rybářskými loděmi a na pláže na obou stranách městečka a na vzdálenější skály čnějící z moře. Zvolna se setmělo. Klikatými uličkami jsme sešli do centra, v obchodě jsme si koupili láhev retsiny (místního vína s pryskyřicí) a o kus dál láhev ouza, anýzové či spíše lékořicové pálenky. Taverny se postupně zaplnily turisty.

Vrátili jsme se do kempu. Načali jsme víno i ouzo. Víno bylo velmi dobré, celé jsme ho vypili. Ouzo chutná jako když si člověk nacpe plnou pusu hašlerek a prolévá to vodkou. Spát jsme šli kolem jedenácté. V noci bylo poměrně teplo a spalo se výborně.

Vstali jsme v půl deváté. Utvořili jsme si snídani. Zabalili jsme věci do auta. Pomalu se probudil i celý kemp. Převlékli jsme se do plavek a šli jsme se vykoupat. Zašli jsme na menší ze dvou pláží. Hurá do moře! Ve vodě byla spousta malých rybek, trochu nás okusovaly. Voda se zdála zprvu studená, ale až jsme se zanořili, tak to už šlo, bylo to osvěžující. Zaplavali jsme si, ochutnali (trochu nechtěně) - ano, je to skutečně mořská voda, hnusně slaná. Když jsme se vyplavali, tak jsme se vrátili zpátky do kempu, odsolili se ve sprše a pak jsme dobalili zbytek věcí. Zaplatili jsme 12 € za dnešní noc a kemp v Parze jsme opustili.

Jeli jsme podél pobřeží. Projeli jsme město Preveza, moc se nám nelíbilo, nic pořádného tu nebylo. Jen nízké baráčky podél silnice, roztahaná vesnice bez centra. Navigace uvnitř Prevezy nestála za nic. Už bylo dost teplo. Kus od pobřeží se zvadají lehce zalesněné vysoké kopce. Koupili jsme si 7,5 kilový sedmikilový meloun (3 €).

Projeli jsme kolem rozvalin města Níkopolis. Bylo založeno římským císařem Augustem na místě, kde stál jeho tábor v době vítězné bitvy u Aktia v roce 31 př.n.l. (Nikopolis = Město vítězství). Město prosperovalo zejména na počátku 1. století. Bylo zničeno Germány, znovu obnoveno a znovu zničeno, tentokrát Slovany v 6. století. Byly vidět dlouhé a mohutné cihlové hradby a zbytky dvou bazilik.

V půl jedné jsme přijeli do města Arta. Toto dvacetitisícové město leží na místě starověké Ambrakie, korintské osady. Tady sídlil épirský král Pyrrhos. Roku 32 př.n.l. bylo obyvatelstvo přemístěno do nově založené Níkopole nedaleko odtud. Zastavili jsme na okraji u starého tureckého kamenného mostu přes řeku Arachthos. Přešli jsme jej; je poměrně úzký. Má tři oblouky, z toho jeden větší a strmější. Vršek mostu kopíruje tvar oblouků. Vrátili jsme se zpátky do auta a vjeli jsme do centra Arty. Nebylo tu ale kde zaparkovat, všude stání na nějakou kartu, kterou jsme samozřejmě neměli a ani nevěděli, kde ji sehnat. Artu jsme tedy projeli bez zastávky. Ve třičtvrtě na dvě jsme zastavili ve vesnici Anfilochia u pláže a šli jsme se vykoupat. Pláž byla z malých drobných kamínků. Bylo tam pár lidí. Voda byla báječně teplá, ale trochu špinavá od zvířeného jemného písku a plavaly tu kousky mořské trávy. Kvalitně jsme se vykoupali. Snědli jsme polovinu obrovského melounu. Opalovali jsme se a plavali. Po osprchování (sprcha byla přímo na pláži) jsme se sbalili a po čtvrté hodině jsme se posunuli dál, hledat místo na spaní.

Cestou po klikaté pobřežní silnici jsme museli zastavit, protože přes cestu byla ohromná hromada šutrů a právě ji odhraboval přímo do moře veliký bagr. Jak jsme potom zjistili, nespadlo to samovolně, ale bylo to úmyslně strženo při rozšiřování silnice. Z cesty se otevíraly krásné pohledy na temně modré moře a na vysoké kopce směrem do vnitrozemí.

V půl šesté jsme zastavili ve vesnici Mytikas a zajeli jsme do kempu. Jen co jsme zastavili jsme vyrazili do vesnice. Po chvíli jsme se vrátili, prošli jsme se jen kolem pláže; dostali jsme totiž strašlivý hlad. V kempu jsme si uvařili večeři. Po jídle jsme opět vyrazili do vesničky. Prošli jsme se po hlavní ulici, byla lemována tavernami a obchody. Došli jsme až na samý konec vsi, kousek za kostel sv. Nikolase, který jsme si v rychlosti prohlédli. pomalu jsme se vrátili zpátky. Sedli jsme si na pláž na oblázky a hleděli jsme na moře. Už za tmy jsme se vrátili k autu. Doplnili jsme zásoby vody a dorazili jsme se zbytkem melounu. Večer strašlivě žrali komáři, byl to hnus. Až do večera bylo dost teplo; měsíc byl v úplňku. Kolem desáté jsme se uložili vedle auta na karimatky ke spánku.

V noci nás ukrutně kousali komáři, každý jsme nedobrovolně darovali asi půllitr krve. Stále jsme slyšeli bzučení u ucha; když se člověk zavrtal úplně celý do spacáku, tak sice unikl útokům krvežíznivých potvor, ale za pár minut se pekl a dusil a tak se odkryl a byl zase vysáván. Navíc padla rosa a spacáky jsme měli trochu zavlhlé. Z nedaleké taverny byla slyšet hlasitá hudba. Ve tři hodiny v noci jsme to už nemohli vydržet a vlezli jsme si do auta a spali tam. Vyspali jsme se relativně dobře, komárů jsme v autě měli jen pár, nasáli se a dali pokoj.

Probudili jsme se v sedm hodin, sbalili jsme karimatky, upravili auto do cestovní podoby a bez placení jsme z kempu odjeli. Ještě abychom za tu strašnou noc platili. Stejně celý kemp ještě spal. Cestou jsme u silnice viděli stádo čuníků. Jeli jsme pěknou širokou silnicí pořád podél pobřeží, z druhé strany byly vidět hory. Cestou jsme dotankovali do nádrže i do kanystru (a 0,71 € / l). Přes cestu nám přecházelo stádo oveček. Něco před devátou jsme zastavili na okraji městečka Etolikon a šli se podívat na místní trh. Dokoupili jsme si ovoce a zeleninu: broskve, okurky a pomeranče. Trh byl veliký, široký výběr. Prošli jsme se i po Etolikonu, nakoukli jsme do kostela. V rybárnách prodávali čerstvé, ale drahé dary moře. Panoval tu čilý ruch, ulice byly plné lidí.

O kus dál v Antiriu jsme najeli na trajekt na Peloponés do Patry. V deset hodin jsme vypluli. Zaplatili jsme 6,10 €. Plavba trvala si jen patnáct minut, ani jsme nevystupovali z auta. Vedle se v úžině staví most, který spojí Peloponés s pevninsko částí Řecka. Zatím z něj stojí jen pilíře. V půl jedenácté jsme vjeli do Patry. Je to největší město na Peloponésu s ohromným přístavem. Patra existovala již v antice. Od 2. století př.n.l. zde bylo provozováno přístavní překladiště a význam místa rostl. Ve středověku se tu vystřídalo v rychlém sledu několik pánů (Byzanc, křižáci, Benátčané, Turci). Roku 1821 Turci krvavě potlačili místní povstání a město vypálili. Proto je tu málo památek.

Patra je veliké roztahané město. Špatně jsme uhnuli a celkově navigace ve městě stála za prd. Vymotali jsme se trochu jiným směrem než jsme původně chtěli a po třičtvrtě hodiny jsme už pokračovali žádaným směrem. Sjeli jsme na pobřeží a zastavili jsme u oblázkové pláže na dohled od Patry. Moře bylo světle zelenomodré. Rozdělali jsme si slunečník a posnídali/poobědvali jsme. Pak jsme se byli vykoupat, bylo to příjemné osvěžení. Ještě asi metr od břehu byly oblázky, dál pak už jen jemný písek. Trochu jsme si schrupnuli, museli jsme dospat včerejší noc. Bylo vcelku drsný vedro, jen když foukal větřík, tak bylo příjemně. Opalovali jsme se a prokládali jsme to koupelemi v moři. Přišel příliv a s ním i větší vlny. Pláž se kolem druhé hodiny docela vylidnila, zůstali jsme tu téměř sami.

Kolem čtvrté jsme odjeli hledat nějaký kemp. Zajeli jsme k prvnímu, zjistili seny a jeli se podívat k druhému kempu, co byl opodál. Ten byl ještě dražší a tak jsme se vrátili. Kemp je asi 300 metrů od místa, kde jsme se celý den koupali. Zastavili jsme a uvařili si večeři - slepici a těstoviny. Ve sprše jsme se odsolili. Až do večera bylo teplo a modré nebe. V kempu bylo plno cizinců, ale my jsme byli jediní Češi. Kemp se jmenuje Kato Alyssos. Večer jsme se byli projít po břehu moře. Viděli jsme běhat kraby po kamenech. U auta jsme si uvařili kapučíno a dlabali jsme sušenky. V kempu pobíhaly kočky, docela dost mňoukali. Poslouchali jsme důchodcovské hity od vedle kempujících postarších Němců. Spát jsme se uložili zase vedle auta na zem, bez stanu. Usnuli jsme už kolem deváté.

V noci bylo příjemné teplo. Ráno nás v osm hodin probudilo bití zvonů. Vstali jsme a pohled na modré nebe bez jediného mráčku dával tušit, že dneska bude pěkné vedro. Nasnídali jsme se a zabalili jsme věci do auta. Zaplatili jsme 10,50 € za noc a kemp jsme v devět hodin opustili. Zajeli jsme do vesničky Kyllini na pláž a šli jsme se vykoupat. Byl vidět maják na skalnatém výběžku, písečno-oblázková pláž a ostrůvek nedaleko od břehu. Voda byla nádherně teplá; moře bylo mělké s písčitým dnem, dál v hloubce byly skály. Lidí tu bylo poskrovnu. Skvěle jsme se vykoupali a zaplavali si. Po hodině jsme před polednem pláž opustili.

V Kyllini jsme si v pekárně koupili chleba (spíš bagetu), kus jsme ho hned snědli. Cestou jsme předjížděli dědu na traktůrku, na valníku měl několik pytlů citronů a pomerančů. Voněly až do auta. Ze silnice vedoucí olivovými háji byl místy vidět mohutný hrad Chlemoutsi. Stojí na menším kopci, pod ním je vesnice. Po poledni jsme zastavili u brány do hradu. Hrad zbudovala křižácká rodina Villehardouinovců, která vlastnila od 13. století celou okolní oblast. Byl vybudován v letech 1219 až 1223 na obranu přístavu Kyllini a centra oblasti Andravídy. Někdy se hradu Chlemoutsi také říká Tornesi podle zlatých mincí turnois, které se tu ve středověku razili.

Branou jsme vešli dovnitř. Je to napůl dochovaná zřícenina. Stále stojí horní hrad - palác i zdi obepínající spodní část tohoto mohutného hradu. Dole byly stále patrné základy budov. Zdi hradu jsou tlusté přes tři metry. Opevnění spodní části má zčásti cimbuří. Vešli jsme do horního paláce. Stále ještě prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Zdi jsou dost tlusté. Stropy sálů jsou pryč, ale někde se zachovala půloblouková klenba. Nádvoří má nepravidelný tvar. Místnosti hradu byly docela vysoké. Procházeli jsme hradem, z oken byl krásný výhled do okolí, na olivové háje, políčka s kukuřicí i na moře. Vylezli jsme na hradby a pomalu jsme obcházeli spodek hradu. I z hradeb byl pěkný pohled do okolí i na vesnici pod ním. Bylo sice vedro, ale nahoře foukalo a tak se to dalo vydržet. Z hradeb jsme slezli po žebříku a vrátili jsme se k autu.

Nasedli jsme do vyhřátého Favorita. Škeble a ulity co jsme našli u moře a v kempu strašně smrděly, museli jsme je strčit do igeliťáku a dát do kufru. Vyrazili jsme dál a v půl druhé jsme zastavili na pobřeží a šli se znovu vykoupat. Pláž byla písečná, nikde ani kamínek. Bylo tu jen pár obtloustlých Řeků. Moře bylo u břehu dost mělké. Když jsme se podruhé koupali, tak kolem nás najednou z vody začalo vyskakovat hejno malilinkých stříbřitých rybiček, asi pěticentimetrových. Pod hladinou za nimi bylo vidět několik mnohem větších tmavších ryb, asi je lovily. Vál trochu vítr, na moři byly půlmetrové vlny. Střídavě jsme se slunili a koupali. Bylo to bezvadné. V půl čtvrté jsme pláž opustili.

Odjeli jsme do Olympie. Zajeli jsme do kempu a prohlédli si ho. Asi se sem vrátíme. Vedle kempu měli přivázaného oslíka, prvního, co jsme v Řecku viděli. Ve čtvrt na pět jsme zastavili u vykopávek centra starověké Olympie. Dohromady jsme zaplatili 6 € vstupné a vydali se dovnitř. Olympie je zapsána na seznamu kulturního dědictví UNESCO. V roce 1874 zahájili němečtí archeologové (Ernst Curtius, pak Wilhelm Dörpfeld a Emil Kunze) odkrývání celého komplexu starověké Olympie, jež bylo pokryto až šestimetrovou vrstvou písku a suti.

Olympia bývala přes tisíc let střediskem kultu Dia Olympského, nejvyššího z řeckých bohů a byla také uznávána jako centrum sportu. První osídlení zde bylo už ve třetím tisíciletí př.n.l. Velký rozmach začal v období mykénském, kdy už bylo celé okolí hustě osídleno. Své jméno a především svůj význam však Olympia dostala až s příchodem Dórů a jejich kultu boha Dia, podle jehož sídla na hoře Olymp bylo toto místo pojmenováno. Vždy se tu konaly náboženské slavnosti, pravděpodobně od 8. století se jejich součástí staly i sportovní hry a vznikla tím tradice olympijských her.

Podle mytologie založil olympijské hry Pelops, a to na usmíření ducha zavražděného tchána Oinomaa. Podle historických pramenů olympijské hry vznikly v roce 776 př.n.l. Od tohoto data počítali Řekové svůj letopočet, udávali, v kterém roce které olympiády se událost přihodila. po dobu her ustávaly mezi řeckými městy války. Závodníci se připravovali na hry devět měsíců ve svých obcích a pak jeden měsíc přímo v Olympii. Hry se konaly vždy v době úplňku koncem srpna či začátkem září. Zpočátku existovala jen jediná disciplína - sprint mužů a her se zúčastňovali jen místní obyvatelé. Prvním známým vítězem byl Koroivos, kuchař z blízké Elidy.

Postupně se hry rozrostly v pětidenní až sedmidenní slavnosti. První den se konaly oběti na Diovu počest a poslední den bylo udílení cen a závěrečné oběti. Na stadionu závodili muži (starší 18 let) v běhu prostém (na jeden olympijský stadion, tedy na 192,27 metrů), v běhu na dvě stadia, vytrvalostním běhu (nejčastěji na 24 stadií, tedy asi na 4,5 kilometru), v zápase (prostém, pěstním nebo ve volném stylu - pankratiu). Dále se soutěžilo v olympijském pětiboji (běh na jeden stadion, skok daleký, hod diskem a oštěpem a zápas) a v běhu ve zbroji na dvě stadia. Odděleně se pořádaly závody pro chlapce. Na hippodromu o délce 609 metrů se konaly závody na vozech taženými koňmi a později přímo na koních. Od 5. století př.n.l. se na program her dostaly i múzické soutěže jako hudba, zpěv a recitace.

Cenou za vítězství byla ihned po skončení soutěže palmová ratolest, po skončení celých her olivový věnec a právo dát si postavit sochu v Olympii či kdekoli jinde. Každý soutěžící se účastnil her sám za sebe.

Hry se naposledy konaly v roce 393 a pak je coby součást pohanských slavností zrušil císař Theodosios I. K oživení myšlenky olympijských her došlo koncem 19. století. První novodobé hry organizoval Francouz baron Pierre de Coubertin a konaly se v Athénách na obnoveném stadionu Kallimármaro; zahájeny byly 5. dubna 1896.

Vešli jsme do areálu vykopávek. Viděli jsme sloupy Palestry, znovu vztyčené při vykopávkách. Bylo to místo, kde trénovali zápasníci a skokani do dálky. Všude kolem byly odkryté základy obytných budov, chrámů a svatyní, ubytoven, dílen a lázní. Proti sloupům z Palestry byly kruhové základy Filippeionu, památníku makedonských králů. Procházeli jsme se mezi rozvalinami, všude artefakty budov a jejich výzdoby, haldy kamení a zbytky sloupů, kameny s řeckými nápisy. Prošli jsme kolem Héřina chrámu ve kterém se každé čtyři roky (dnes vlastně každé dva roky díky zimním a letním olympijským hrám) zapaluje olympijský oheň. Tento oheň je dodnes, stejně jako ve starověku darem boha Slunce Helia - zapaluje se jeho paprsky v dutém zrcadle.

Uprostřed Olympie, na vyvýšeném místě jsou základy Diova chrámu. Bylo to centrum celé Olympie. Chrám byl dokončen kolem roku 460 př.n.l. a nacházel se v ní jeden ze sedmi divů světa - třináct metrů vysoká socha sedícího boha Dia, vytvořená athénským sochařem Feidiem. Byla ze zlata a slonoviny. Nezachovala se a její podoba je známá jen z mincí.Po roce 393 ji nechal odvézt císař Theodosios (ten co zrušil olympijské hry) do Konstantinopole. Tam byla zničena při velkém požáru roku 475. Chrám měl 6 x 13 sloupů. Dodnes se tu nacházejí jejich popadané zbytky. Sloupy byly z velikých kol, každé o průměru skoro 180 centimetrů a tloušťce půl až 0,8 metru, na okraji s drážkami. I zbytky dávaly tušit o někdejší velikosti chrámu. Zbyly tu jen patky sloupů. Prošli jsme se mezi povalenými sloupy, jsou opravdu impozantní.

Chodili jsme kolem zbytků ubytoven a dílen, obešli jsme Diův chrám. Bylo dost kvalitní vedro, pekli jsme se. Vykopávky jsou dost rozlehlé. Obešli jsme celý komplex a uličkou se zbytkem obloukové klenby (ze 3. století př.n.l.) jsme vešli na olympijský stadion. Je to veliká plocha, kolem je mírný zatravněný svah, dříve pro diváky. Stadion jsme do půlky obešli. Kolem zbytků pokladnic řeckých měst (thesaurů) a kolem sloupové síně jsme se vrátili ke vstupu a k autu. Prohlídka nám trvala přes hodinu a půl.

Vrátili jsme se do městečka Olympia do kempu, kde jsme se předtím byli podívat. Rozhodili jsme karimatky a udělali jsme si k večeři fazole s chlebem. Zvolna se přihnaly černé mraky a hřmělo v dálce se blýskalo. Pršet ale nakonec nezačalo. Přeparkovali jsme o kousek dál, aby na nás nesmrděl komín od naftových kamen z umýváren. Zavřeli jsme auto a vyrazili jsme do městečka. Před kempem jsme viděli kozy a krysu. Prošli jsme se po novodobé Olympii; je to hezké, ale poněkud drahé místo. U zlatnictví jsme chvíli mluvili s majitelem, ptal se odkud jsme a jestli jsme viděli záplavy v Praze. Vrátili jsme se do kempu, udělali si Nescafe, bylo strašně sladké, ale dobré. Pomalu se setmělo a tak jsme si připravili spaní vedle auta a pozvolna jsme se uložili ke spánku. Kemp je docela veliký, je napůl ve svahu. Večer nad námi poletovali netopýři. Až do večera bylo veliké teplo. Usnuli jsme kolem půlnoci.

Mám narozeniny. Vstali jsme v půl osmé, zabalili jsme věci do auta a vyrazili jsme pryč. Zaplatili jsme 10 € za kemp. Za Olympií jsme málem rozjeli hejno černých krůt. V údolí pod silnicí jsme viděli oblaka dýmu, patrně tam někde hořelo, protože už včera večer bylo slyšet hasičská auta a přelétalo tu hasicí letadlo. Silnice stoupala do hor. Najednou bylo na silnici stádo černých a bílých oveček, dlouho běžely před autem. Střed Peloponésu, kde jsme právě projížděli, je dost hornatý, silnice byla klikatá, ale dost široká. Okolní kopce byly porostlé křovím a trávou, mezi nimi byla údolí zařízlá jak trenky do zadku.

Silnice vedla ve strmé stráni, svodidla byla jen někde nebo zcela chyběla. Za vesnicí Langadia jsme zastavili, abychom si ji vyfotili. Hned nás odchytil místní řezbář, byl strašně družný. U sebe v domku měl různé hole s vyřezávanými držadly nebo s vrškem z kozích rohů, dřevěné lžíce a píšťalky. Cesta nás pak zavedla do Diminitsany, centra tohoto kraje uprostřed Peloponésu. Je to horská víska, staré domy nalepené na strání. Jen jsme jí projeli.

Začali jsme sjíždět do kaňonu řeky Louisos. Původně jsme tento kus chtěli jít pěšky, ale raději jsme jej jeli autem. Cesta byla zprvu nekvalitní asfaltová, pak šotolinová. Dojeli jsme dvě auta a za těmi jsme se dlouho drželi. Silnice byla samý výmol a kámen, takový tankodrom. Přejížděli jsme výborný mostek, široký akorát na jedno osobní auto, bez jakéhokoli zábradlí, dole ve třímetrové hloubce tekla říčka Lousios. Dokodrcali jsme se nad klášter Moní Filosofou, zaparkovali jsme tady, protože tu cesta končila. V půl jedenácté jsme se vydali na pěší túru kaňonem.

Prošli jsme klášterem Moni Filosofou; je to jen několik budov a kostelík, stále je v provozu. Prošli jsme brankou, nad níž bylo pět zvonů. Scházeli jsme dolů po schodech a pak po úzké pěšině, která vedla na dno kaňonu. Míjeli jsme trosky starého kláštera Paleá Moní Filosofou, který byl založen roku 960 a je nejstarším klášterem v oblasti. Zbylo z něj jen několik zdí nalepených na skálu. Scházeli jsme stále níž, už bylo slyšet šumění vody. Po chvíli jsme konečně viděli dno soutěsky a říčku Luosios. Cestou dolů byl pod protější skálou vidět další klášter. Přešli jsme přes mostek, voda tu padala s rachotem do desetimetrové hloubky úzkým zařízlým kaňonem, vymletým mezi kameny. Voda byla kalná, šedá. Šlo se dobře, nebylo tu vražedné vedro; cesta vedla pořád ve stínu.

Zase jsme stoupali vzhůru, tentokrát po druhém břehu. Místy se otvíraly krásné pohledy do údolí, vršek kaňonu byl skalnatý. Došli jsme až k druhému klášteru přilepenému pod skalou. Byl to klášter Moní Agíou Ioánnou Prodrómou. Byl založen ve 12. století. Zde v klášteře a vůbec v celé okolní oblasti byla jedna z bašt revolucionářů za povstání proti Turkům v 19. století. Nejdříve jsme se šli podívat ke kostelu kousek stranou nad klášterem. Byl odtud skvělý pohled do údolí a na klášter Moní Filosofou, dokud jsme vyšli. Mniši tu chovají ovce, kozy, slepice, husy a kachny.

Se skupinkou Řeků jsme se dostali dovnitř do kláštera. Jana si musela vzít nějakou sukni (měli jich tam zásobu). Nahlédli jsme do kaple. Byla vymalována starými freskami, ale byla dost tmavá a skoro nic tam nebylo proto vidět (kaple stojí uprostřed kláštera, jednu její zeď tvoří skála). Vevnitř bylo několik ikon a hořely tu svíčky. I před kaplí bylo přímo na skále namalováno několik fresek. Nahlédli jsme i do jídelny; byla zařízena velice jednoduše. Kolem prošel mnich s kafem a pozval nás na něj. Ve světnici už sedělo plno lidí.

Dali jsme si dost sladké želé, celé obalené v cukru. Dali jsme si kafe a dobré sušenky. Poseděli jsme a pozorovali, co se děje kolem. Místní si povídali mezi sebou i s mnichy. Dali jsme si druhé malinké silné a hodně sladké kafe. Postupně se sem trousili další lidé. Všichni se tu chovali jako doma. Seděli jsme ve větší světnici na lavicích. Všude kolem na zdech byly fotografie knězů a mnichů z různých dob a několik obrazů s biblickou tematikou. Mniši byli pohostinní, stále přinášeli kafe, sušenky a studenou vodu. Zapsali jsme se do návštěvní knihy. Pak jsme se pomalu vytratili.

Od kláštera jsme sešli opět na dno kaňonu k říčce, přešli jsme ji po mostě postaveném na místě středověkého. Dole hučela kalná voda. Šli jsme v půli stráně, místy byly vidět peřeje. Pod protější skálou byly nalepeny tři malinké domky, asi součást kláštera, ze kterého jsme šli. Na konci údolí jsme prošli kolem malé kaple Agios Andréas z 11. století. Kousek dál byly vykopávky starověkého Gortysu, lázní. Byli jsme se na nich samozřejmě podívat. Vykopávky nejsou nijak veliké, je to jen dolík, na jehož dně jsou základy vlastních lázní (Asklepiea). Vlastní město leželo hned vedle a stále se ještě odkrývalo.

Bylo vedro jak kráva a ukrutně jsme se pekli. Přešli jsme přes obnovený starý most Kókkaras a po silnici jsme se vydali zpět. Cestou jsme viděli několik velikých ještěrek. Cestou po silnici nás nabrali postarší Řekové, svezli jsme se asi 500 metrů, jeli jiným směrem a tak nás aspoň hodili na odbočku, kudy jsme pak šlapali. Moc jsme si nepomohli. Šli jsme po asfaltové silnici do kopce, pražilo do nás slunce na plný pecky. Sedli jsme si do stínu starých stromů a snědli jsme pomeranče. Pak jsme pokračovali v pochodu stále do kopce. bylo vidět celý kaňon i vykopávky Gortysu. V dáli na skále byl kostel. Okolo rostly vavříny a fíky, sem tam opuncie. Silnice nás dovedla po čtyřech kilometrech až ke kostelíku nad srázem, který jsme z cesty viděli. Opodál byl klášter, ve kterém jsme byli. Pohled ze skalního ostrohu byl překrásný, viděli jsme cestičku, po které jsme šli sem a po které se zase vrátíme.

Obešli jsme spodem klášter Prodromos, směřovali jsme zase na dno údolí. Potkali jsme koně a mulu se zvonci na krku; jen tak se tu potloukali. sešlapali jsme k mostku a po druhém břehu jsme stoupali vzhůru. Prošli jsme kolem zřícenin starého kláštera. Doplazili jsme se ke klášteru Moní Filosofou. Místní fousatý obtloustlý mnich nám nabídl studenou vodu. Příjemné osvěžení. Povídal, že nás ráno viděl jít dolů. Klášter je ze 17. století. Nahlédli jsme do malého kostelíka s freskami z roku 1693. Ty byly poměrně tmavé. Ve čtyři hodiny jsme byli u auta.

Škeble ve vyhřátém autě odporně smrděly a tak jsme je vyhodili. Vraceli jsme se tou samou brutální cestou, pro vlastní návrat na hlavní silnici jsme zvolili jinou cestu. Byla ještě horší, hrozně rozsekaná a samé zatáčky. Byla to spíš polní cesta než silnice, povrch byl z hlíny a velkých šutrů. Hlavní silnice byla sice kvalitnější, ale zatáček neubylo a svodidla také chyběly a vedle jen dlouhý a hodně strmý sráz dolů. Na silnici se válelo stádo koz a museli jsme je pomalu objíždět. Zatáhlo se a za chvíli jsme najeli na mokrou vozovku. Výhled do okolí kazil opar. Všude kolem byly jen hory oddělené údolími. Někde byly ohořelé lesy a křoviny. Nad vesnicí Karitena byla na vysoké skále zřícenina hradu. Všechny horské vesnice vypadaly skoro stejně.

Zastavili jsme u chrámu ve Vassai. Celý chrám je zabalený ve velikém stanu, takže není z něj vůbec nic vidět. Je to Apollonův chrám, byl vybudován kolem roku 420 př.n.l. jako dík za odvrácení moru v nedaleké Figaleji. Chrám stavěl Iktínos, tvůrce athénského Parthenónu. Chrám má 6 x 15 sloupů, je zbudován převážně v dórském stylu, jedna hlavice je ale korintská. Vlysy z prostoru nad sloupy byly v 19. století převezeny do Britského muzea, kde jsou dodnes. Je zapsán jako památka UNESCO. Již několik let se opravuje a zakonzervovává. Dovnitř jsme se podívat nešli.

V půl sedmé jsme odjeli směrem k pobřeží. Celou dobu jsme jeli po silnicích, co neměly snad jediný rovný úsek. Nějakou dobu jsme se motali kolem vykopávek ve Fifaleji, měli jsme problémy s navigací. V osm hodin jsme se objevili ve vesnici Tolo přímo na pobřeží. Zajeli jsme do kempu a první, co jsme udělali byla večeře (směs s rýží). Rozhodili jsme karimatky, deku a spacáky a po jídle a očistě ve studené vodě jsme kolem půl desáté zalehli. V kempu bylo plno lidí, hlavně Němců. Až do večera bylo příjemné teplo.

Probudili jsme se v půl deváté. Posnídali jsme nudlovou polévku. Bylo nádherně, žádné mraky. Asi bude celý den krásně a vedro. Zaplatili jsme 13 € a odjeli jsme z kempu. Ujeli jsme asi 15 kilometrů a zastavili jsme na pláži. Vršek pláže byl z hrubého písku, dole u vody byly oblázky. Hned jsme se šli vykoupat. Voda byla dost studená a byly vlny. Nebylo tu moc lidí. Opalovali jsme se a prokládali to plavbou. Moře bylo krásně čisté. Mezi pískem byly sem tam velikánské balvany. V půl jedné jsme se zvedli s pohnuli se dál. Po pár kilometrech jsme zastavili a natankovali plnou nádrž (a 0,70 € / l). Na trhu jsme si koupili broskve, okurky, papriky a meloun a v obchodě chleba. Nakoupili jsme v Kyparissii. Jak jsme tak jeli směrem k Pylosu, všude kolem silnice byly ohromné plochy olivových hájů.

Ve třičtvrtě na tři jsme zastavili u pláže. Byla kamenná a jen kousek byl pískový. Kolem stálo plno karavanů. Na pláži jsme se najedli a snědli i půlku melounu. Pak nemohlo následovat nic jiného než koupel v moři.Na dně byly šutry a museli jsme se hned zanořit. Strašlivě tu foukal vítr. Za hodinu jsme se nacpali do horkého auta a svištěli jsme dál. Ve čtvrt na pět jsme v Pylosu zajeli k pevnosti Niókastro. Byla dost špatně značná. Dovnitř jsme se podívat nešli, byla v pondělí zavřená. Hradby byly docela vysoké. No nic, jeli jsme dál.

V zálivu u Pylosu (který se dříve jmenoval Navaríno) se odehrála 20. října 1827 neplánovaná bitva mezi tureckou flotilou a spojenými vojsky Francouzů, Rusů a Angličanů. Tato bitva prolomila ledy v turecko-řeckých vztazích a vyřešila otázku příměří, které sultán stále odmítal. Spojenecká flotila čítající pouhých 27 lodí vplula do Navarinského zálivu, kde tou dobou kotvilo 89 lodí Ibrahima paši. Spojenci jej chtěli jen postrašit, ale osud tomu chtěl a strhla se bitva. Během odpoledne byla potopena většina tureckých lodí, ale spojenci utrpěli škody zanedbatelné. Pro Turky to byla ztráta velmi citelná a bitva byla rozhodujícím impulsem k úspěchu Řeků v národně osvobozeneckém boji za svobodu.

Po deseti minutách jízdy jsme byli v Methoni u veliké pevnosti. Methoni bývalo nejvýznamnějším přístavem za benátské nadvlády (ve 13. až 15. století), kdy bylo ještě jako Modon opěrným bodem při cestách z Jadranu na Blízký východ. Po roce 1209 odtud vyplouvali poutníci do Palestiny. V roce 1500 se města zmocnili Turci a v letech 1686 až 1715 jej drželi opět Benátčané. V letech 1825 až 1828 tu probíhaly osvobozenecké boje proti Turkům (za vojenské podpory Francouzů).

Pevnost z 15. století byla vskutku mohutná, před ní je vykopaný příkop s pěkným mostem, který tu postavili Francouzi roku 1828. Po něm jsme vstoupili dovnitř do hradu. Hradby jsou místy pobořené. Vysoké jsou až deset metrů. Obešli jsme střed hradu a ocitli jsme se na rozlehlé opevněné části. Tato část pevnosti je ze tří stran obklopena mořem. První, co tu bylo vidět je jeden sloup s byzantskou hlavicí (pojmenovaný podle benátské rodiny Morosiniů) a několik kamenných koulí a na zdi reliéf Lva sv. Marka, symbolu Benátek. Vršek pevnosti je dost rozlehlý. Opevnění má asi po dvaceti metrech mohutné bašty. Uprostřed veliké plochy je kostelík a několik zbytků budov, nejčastěji z doby turecké nadvlády. Ostatně celá pevnost je směsicí benátské, turecké i francouzské vojenské architektury.

V kostelíku to vonělo voskem z hubených svíček. Procházeli jsme se po širokých vydlážděných cestách. Všude okolo byly byliny a nízké křoví. Prošli jsme kolem trosek mešity s kopulí, ve které byly díry. Na konci pevnosti jsme prošli benátskou mořskou branou a otevřel se nám pohled na ostrůvek Bourtzi s dvoupatrovou osmibokou tureckou věží ze 16. století. Věž jsme obešli, porozhlédli jsme se po zálivu. Vrátili jsme se do pevnosti a šli jsme podél hradeb. Místy byly zřícené do moře. Tu a tam byly zbytky staveb. V zálivu kotvilo pár jachet, za přístavem byla pláž a městečko Methoni. Dál byly už jen olivové háje a hory. Obešli jsme vrch pevnosti a pomalu jsme se vrátili přes příkop zpátky. Po hodině a půl strávené tady vyrazili jsme vyrazili hledat kemp.

Ulice tohoto pěkného městečka byly lemovány vzrostlými, skoro stromovými ibišky, které právě červeně kvetly. V kombinaci s nabílenými obrubníky a spodky budov to vypadalo kouzelně. Kemp jsme nalezli na konci Methoni; byl docela velký, rozlehlý. Byl poměrně plný. Byla tam spousta otravných malých much, ale komáři zatím žádní. Najedli jsme se guláše a těstovin, V půl deváté jsme vyrazili na obhlídku večerního města. V kempu jsme potkali jedny Čechy a půl hodiny jsme s nimi kecali. Povídali, že cestou sem bourali. Snad se nám něco takového nestane. Pak jsme se procházeli po pobřeží. Pevnost byla nasvícena a vypadala vskutku dobře. Prolezli jsme kolem taveren a restaurací, všechny byly poloprázdné. Obešli jsme spodek pevnosti a pomalu jsme se vraceli do kempu. Seděli jsme na lavičce a hleděli do moře a na mohutnou pevnost. V jedenáct hodin jsme se vrátili do kempu a šli jsme spát. V noci bylo příjemně, spalo se super.

Procitli jsme už v půl osmé. Nasnídali jsme se a zabalili věci do auta. Ráno byly na odpadcích a zbytcích melounu stovky mrňavých zrzavých mravenců. Zaplatili jsme 8,85 € za dnešní noc a po hodině vyrazili jsme zase dál. Po cestě jsme viděli přes silnici přebíhat malinou lasičku. Dojeli jsme do nepříliš vzdáleného města Koroni. Město je spolu s Methoni jedno z "očí Benátek", střežící lodní cestu z Jaderského moře na Krétu a do Palestiny. Koroni bylo založeno roku 1830, pevnost nad městem je však mnohem staršího data, je z roku 1206. Úzkými uličkami jsme vyjeli až ke vchodu do pevnosti. Navenek je docela zchátralá. Zaparkovali jsme a vlezli jsme dovnitř.

Uvnitř pevnosti jsou dlážděné cesty. Jedna z nich nás dovedla do kláštera Timíou Prodrómou. Kolem malinkých domků pro mnichy jsme přišli ke kostelu, nahlédli jsme do byzantské kaple. Hned za kaplí byl další kostel. Strašně úzkými a malinkatými dveřmi jsme vylezli na vršek kláštera, na ochoz nad kaplí. Pohled odtud byl strhující: byl vidět celý areál kláštera s bílými domečky a mnoha kaplemi s kopulemi, v dáli neskutečně krásně modré moře. Za zálivem vyrůstají hory. Všechny cestičky mají okraje omalovány vápnem. Nahlédli jsme do další kaple, bylo v ní několik ikon. Vrátili jsme se před pevnost, nad přístav. V přístavu byla krásně čistá průzračná voda, bylo vidět hluboko až na dno. Sjeli jsme opět do přístavu a po nábřeží jsme z Koroni odjeli.

V Kalamatě jsme si koupili jedenáctikilový meloun, projeli jsme Kardamyli a pokračovali jsme po klikaté cestě mezi olivami k moři. V jedné vesnici jsme se motali mezi domy na pobřeží, ale vhodnou pláž jsme nenašli. O ves vedle jsme zajeli až k písčité pláži (kolem byly kamenné). Byli jsme někde u Agios Nikolaos. Rozhodili jsme ležení a šli se koupat. Voda byla perfektně teplá; i ve veliké hloubce bylo vidět na dno.Plavali jsme a narazili jsme na velikou medúzu. Měla asi 35 cm v průměru, na těle měla tmavě modré výstupky, byla dost zajímavá. Kolem nás plavalo hejno malých rybek. Písek na pláži byl neuvěřitelně horký, skoro se po něm nedalo chodit. Sluníčko nás neuvěřitelně peklo, ale dul větřík a tak se to dalo vydržet. Asi za čtyři hodiny jsme byli vykoupaní až až a tak jsme po snězení melounu odjeli.

Jak se silnice zase škrábala do hor, tak se nám otevíraly krásné pohledy na pobřeží, kde jsme se koupali. Poblíž cesty se nacházely malinké kamenné kostelíky. Projížděli jsme několika vesnicemi, všude hezké kamenné domy. Hory kolem jsou hodně vysoké a jejich vrcholy jsou bez porostu.

Zajeli jsme k jeskyni v Pyrgos Dirou, zaplatili jsme každý 7 € vstupné. Vlezli jsme do jeskyně Vlihada, jediné přístupné. V jeskyni jsme nasedli na lodičku, jeskyní totiž protéká podzemní říčka Glyfáda. Zabrali jsme strategická místa na přídi pramice. Navlékli nás do záchranných vest. Vevnitř bylo vcelku příjemné teplo. Vypluli jsme. Plavalo se pod hodně nízkým stropem, všude kolem byla spousta krápníků. Průvodce a lodivod v jedné osobě cosi povídal v řečtině. nic jsme mu nerozuměli. Voda v jeskyni byla úžasně čistá, celou dobu bylo vidět na dno. Krápníky byly bílé, nažloutlé i rezavé; visely ze stropu i rostly ze země, byly i spojené, veliké i miniaturní. Místy visely ze stropu hubené krápníky - brčka, někde dost hustě u sebe. Prostě nádhera. Pluli jsme skoro půl hodiny, pak jsme byli vysazeni a šli jsme kus pěšky suchou částí jeskyně již bez průvodce. Suchá část byla zdobena neméně krásnými krápníkovými útvary. Za celkem 40 minut jsme z jeskyně vyšli na ostré denní světlo. Vrátili jsme se kolem vstupu. V zátoce pod jeskyní bylo plno ježků v krásně čisté vodě. V šest hodin jsme odjeli.

Cestou se už objevovali pro místní kraj - Máni - typické věžovité obytné domy s malými okny, takové rodinné pevnosti. Od 15. století se v této oblasti usadilo několik byzantských rodů, jež vytvořili místní aristokracii známou jako Nikliané. Jednotlivé rody mezi sebou vedly spory o pozemky a budovali kamenné obytné věže, jež se tyčily až na úroveň čtyř či pěti pater. Spory byly dlouhodobé a mnohdy krvavé a někdy končily totální likvidací konkurenčního rodu. Občas se vzájemně ostřelovali z věží, ty stále zvyšovali, aby z nich mohli házet kameny na střechy protivníků. Celá oblast Máni byla těžko kontrolovatelná a proto ji Turci strategicky ponechali určitou autonomii a podněcovali rody ve vzájemné nevraživosti a tím oslabovali možný zdroj vzpoury proti nim samým. Vůdce Niklianů (říkalo se mu bej) zde zastupoval sultána. Za panování posledního beje Pétrose Mavromichálida se rody konečně spojily a 17. března 1821 vypuklo řecké národně osvobozenecké povstání.

Ve vesnici Agios Georgios jsme se u jedné věže byli podívat. Před ní rostla stromová opuncie, hrozně veliká. Na samém výběžku tohoto výběžku Peloponésu bylo čím dál víc věží, byly snad u každé budovy ve všech vesnicích. Projížděli jsme nejjižnější místo naší cesty. Silnice nás zavedla kus do hor, nad vesnici Vathia. Ta byla vidět celá krásně z vrchu. Je to nejtypičtější mánijská ves se spoustou věží. Za Vathií byl jen mys a nedozírné mořské pláně. Pokračovali jsme silnicí, o které jsme si mysleli, že jde po pobřeží, ale byla kus dál v půli svahu.

Zešeřilo se. Dostali jsme hlad a tak jsme v osm hodin zastavili vedle silnice a uvařili jsme si ptáčky a rýži. Místo se nám líbilo a tak jsme se rozhodli, že tu přenocujeme v autě. Parkovali jsme nad zálivem, na jeho břehu a kousek od nás bylo vidět osvětlené vesničky. V devět hodin jsme ulehli. V autě bylo ohavné vedro a spalo se špatně.

Kolem půlnoci jsme se probudili horkem a slyšeli jsme, jak něco šustí a chodí poblíž. Když to začalo štěkat, bylo jasné, co to je: dva velcí psi. Koukali jsme, jestli s nimi nikdo nejde, a nešel. Zalíbili se jim naše odpadky, furt do nich kousali; jeden pes je vzal do tlamy (celou igelitku) a odběhl s nimi pryč. Raději jsme se sebrali a popojeli jsme o dvě vesnice dál. Za nimi jsme zastavili. Aspoň jsme cestou vyvětrali auto. Zastavili jsme kolem půl jedné a dospali se. Vstali jsme už v půl sedmé. Upravili jsme si auto do cestovní podoby, zabalili jsme věci a vyrazili dál.

Za městečkem Skala jsme projížděli ohromnými pomerančovými plantážemi. Jana to nevydržela, zastavili jsme a naškubala rovnou ze stromu jedenáct pomerančů. Zajeli jsme za městečko Kiani Akti na velikou písečnou pláž. Bylo akorát devět hodin a na pobřeží nebyl vůbec nikdo jen několik malých rybářských loděk. Nasnídali jsme se; mezitím přijeli první lidé. Po snídani nemohlo následovat nic jiného než koupel v moři. Lezli jsme asi 300 metrů od břehu a voda nám sahala do půli stehen. Bylo vidět na dno, pochodovali tam ráčci poustevníci. Pak jsme objevili medúzu, pak další a další. Byla jich tam spousta, malinké i velikánské. Byly úžasné, světle fialové, s ladností se pohybovali ve vodě. Místní je chytali a házeli pryč. Vykoupali jsme se a pak jsme se váleli na břehu. Opalovali jsme se a koupali mezi medúzami, lovili mušle ze dna mělkého zálivu.

V půl jedné jsme se vypravili pryč. U Asteri Jana opět trhala pomeranče, měli jsme jich plno nasypaných na zadních sedadlech. U nejbližší pumpy jsme dotankovali (a 0,71 € / l). Paliva jsme teď měli dost. Projeli jsme Spartou. Ač bývala jedním z nejmocnějších řeckých států, Sparta nebyla nikdy opevněna. Do dnešních dnů se nedochovalo skoro nic významného a zajímavého (proto jsme městem jen projeli). Sparta a okolí byly osídleny už v době Mykénské. V 11. století př.n.l. Spartu ovládli Dórové, kteří z ní postupně vybudovali silný vojenský stát. Okolo roku 820 př.n.l. vydal zákonodárce Lykúrgos právní řád. Vládní systém zahrnoval sbor každoročně volených úředníků (eforů), dvojici dědičných králů (basileů) s vojevůdcovskými funkcemi, radu starších (gerúsiá) a sněm plnoprávných občanů starších 30 let (apellá). Ve Spartě vládla dórská vojenská kasta. Ještě kolem roku 600 př.n.l. byla Sparta jedním z významných kulturních center oblasti. Rebelie v porobených oblastech a stále častější útoky nepřátel postupně utvářely ze Sparty silný vojenský útvar. Pojem spartánská výchova k prostotě a samostatnosti je pojem, který přežil do dnešních dnů. Kultura se příliš nerozvíjela (na rozdíl od Athén), z tehdejší dřevěné Sparty se proto dodnes mnoho nezachovalo.

Vojensky a politicky Sparta ale sílila. Koncem 8. století př.n.l. založili Sparťané v jižní Itálii osadu Tarás (dnešní Taranto). V 6. století př.n.l. vytvořily Peloponéský spolek, o století později spolu s Athénami porazili Peršany. Koncem 5. století př.n.l. vypukly peloponéské války, kde porazili Athéňany. Již roku 371 př.n.l. byla Sparta poražena Thébami, pak následovala porážka od Makedoňanů a to byl konec silné a mocné Sparty. Její význam upadl, následovaly ničivé nájezdy Vizigótů (4. století) a příchod Slovanů do oblasti (6.-7. století). Ve 13. století vzniklo nedaleko odtud nové centrum kultury a moci - Mystra. To byl konec kdysi slavné a mocné Sparty, ta postupně zanikla. Novodobá Sparta vznikla teprve v roce 1834.

Směrem k Mystře se zvedají poměrně vysoké kopce se strmými srázy a úzkými údolími. Ve čtvrt na tři jsme zastavili v Mystře. Zaparkovali jsme vedle krůtí farmy. Cestou přes městečko jsme zjistili, že parkujeme na samém okraji Mystry a že vstup k areálu starého centra je dosti daleko a tak jsme se vrátili. Na místním tržišti s neskutečnými kravinami prodávali pouze černoši a místní cikáni. Ti sídlili v sadech kolem. Měli tam malilinký černý hříbě. Ve tři hodiny jsme byli už tam, kde jsme chtěli - u vchodu do staré Mystry.

Mystru založil roku 1249 Guillaume II. de Villehardouin, kníže z Morey (Morea je starý název Peloponésu) jako obranný bod proti Slovanům, kteří se začali usazovat v údolích pohoří Taygetu. Vládl tu přes deset let a ovládl odtud značnou část Peloponésu. V roce 1263 musel ale pevnost podstoupit byzantskému císaři Michaelu VIII. Nedlouho poté na svahu pod hradem vyrostla osada. Ta dosáhla rozkvětu v polovině 14. století, kdy se Mystra stala sídelním městem určeným pro následníka byzantského trůnu (jeho oficiální titul zněl despotis = pán). V první polovině 15. století tu bylo jedno z posledních významnějších kulturních center Byzantské říše. Působili tu učenci z Itálie, Konstantinopole i Srbska. Díky tomu byla výzdoba kostelů bohatá, zahrnovala umělecké vlivy z celé Evropy, zejména vliv italské renesance. Rozvoj Mystry nenarušilo ani její dobytí Turky v roce 1460. Roku 1687 se Mystry a okolí zmocnili Benátčané, Turci ji dostali zpět roku 1715. Nastal úpadek města, roku 1770 byla Mystra vypálena. V době největšího rozkvětu tu žilo přes 40 000 obyvatel. Pro srovnání: dnes to žije pouhých 700 obyvatel. Je zapsána na seznamu kulturních památek UNESCO.

Zaplatili jsme celkem 6 € vstupné. Prošli jsme rozvalinami několika budov. Nahoře na vrcholu kopce je vidět mohutný hrad, pod nímž jsou na stráni rozesety kláštery, palác a spousta starých kostelů. Šli jsme po dlážděné široké cestě kolem několika starých kamenných kostelů. Kousek od vstupu jsme přes dvůr nakoukli do kostela Mitrópolis. Je to nejstarší kostel v Mystře, pochází z roku 1291. Na zdech byly staré fresky. V roce 1449 v něm byl korunován poslední byzantský císař Konstantin XI. Mezi ruinami obytných budov jsme šlapali výše do stráně. Došli jsme ke klášternímu komplexu Vrontóchion ze 13. století. Byl kulturním centrem Mystry, v 15. století tu přednášel filosof Plethon. Nahlédli jsme do kostela Agioi Theódoroi z roku 1295. Kostel má velikou kopuli, největší v Mystře. Fresky na zdech byly už dost oloupané. Před dalším kostelem s hodně kopulemi jsme viděli tři sloupy, kolem byla zídka s obloukovými okny a ruiny klášterních cel. Byl odtud skvělý pohled do okolíNahlédli jsme i do druhého kostela poblíž, do kostela Afentikó (Panagía Odigítria) ze 14. století. Vevnitř bylo pár starých fresek.

Vedro bylo na chcípnutí, sluníčko pražilo velmi intenzivně. Po zdech běhaly ještěrky a poletovali tu velcí černožlutí sršni. Šlapali jsme po schodech do příkré stráně. Bylo vidět město Sparta. Cestou jsme potkali kočku, co divně mňoukala. Prošli jsme Monemvasijskou branou a to už jsme byli u paláce Despotů. Palác byl dost velký; jeho spodní část se právě rekonstruovala. Jednu část postavili ještě za Franků, zbytek byl dostavěn za byzantského panování. Na prostranství před palácem se konaly za despotů veřejné akce a později, za turecké nadvlády, sloužilo jako tržiště. Nad zrekonstruovanou částí se nachází zříceniny dalších částí paláce.

Mystra neměla tekoucí vodu, proto se schraňovala dešťová voda v důmyslné síti cisteren ve sklepení budov. Z paláce zbyly ruiny do výše druhého patra. Rekonstruovaná část je mohutná; dostavovaly se spadlé části obvodových zdí a dělala se střecha z červených tašek. Vystoupali jsme nad palác, asi do poloviny stráně pod hradem. Navštívili jsme kostelík Ajia Sofia z roku 1350. Jeho zdi také pokrývaly fresky, ostatně jako ve všech zdejších kostelech. Je to malý trojlodní kostel. Prošli jsme základy budov v Horním městě a stezkou jsme směřovali ku hradu. Z cesty byly nádherné pohledy na celou Mystru se spoustou kostelů a klášterů, na palác Despotů i na širší okolí. Kousek pod vysokými hradbami s cimbuřím jsme našli velkou suchozemskou želvu. Jen tak si tam lezla, vysoko, byly tam jen kameny, trocha trávy a polosuché kytky. Žrala tam nějaké listy.

Dvojitou branou jsme vešli do hradu. Byl postaven roku 1249 Villehardouinovci. Zachoval si i přes četné stavební úpravy původní francký vzhled. Hrad obepínají dvojité hradby. Hned jsme na ně vylezli. Silně tu foukalo. Svrchu byl perfektní pohled na zbytek nedobytného hradu. V dáli byl vidět bílý flek v zeleném okolí, byla to moderní Sparta. Kolem Mystry jsou, kam až jen oko dohlédne, olivové háje. V dáli jsou vysoké hory. I vlastní okrsek Mystry byl celý vidět, kostely s kopulemi a klášterní budovy. Když jsme se pokochali pohledem a po snězení ulovených pomerančů jsme sešli, abychom dokončili prohlídku tohoto místa. Sešli jsme k jednomu z největších zdejších kostelů. Moní pantánassa je posledním kostelem zbudovaným v Mystře, postaven byl roku 1428. Ke kostelu přimyká klášter. Na uličce mezi jeho stavbami pobíhala a pospávala spousta koček všech velikostí i barev - čilá miniaturní koťátka i spící velké staré kočky. Chrám byl posetý freskami, asi nejvíce zachovanými zde. po prohlídce jsme si pod kostelem načepovali vodu a zvolna jsme celý komplex opustili.

V půl šesté jsme se vrátili do auta. Opět jsme projeli Spartou a vyrazili jsme na přejezd na severní pobřeží Peloponésu. Cestou začalo pršet. Lilo ale asi jen dvě minuty, byl to náš první déšť v Řecku, co nás chytl. Jako všude na Peloponésu, i tady se u cesty volně motají velicí psi, kteří nikomu nepatří. Chvíli jsme se motali přes moderní město Tripoli. V půl osmé jsme kousek za ním zastavili u cesty a uvařili si večeři (těstoviny a směs). Kolem byly vysoké kopce, je to tu dost hornaté. Za třičtvrtě hodiny už jsme zase jeli dál, abychom ujeli co nejvíc a ráno byli na pobřeží. Zešeřilo se. Za vesnicí Klitoricena přeběhlo přes cestu(už za tmy) stádo bílých oveček s černou hlavou.Před jedenáctou jsme u města Egio zastavili na placce vedle křižovatky a rozložili jsme si auto do lůžkové podoby a zalehli jsme. V noci bylo opět dost teplo a proto se nespalo zrovna nejlépe.

Vstali jsme v půl sedmé. Složili jsme auto a chvíli po sedmé jsme vyrazili. Právě vycházelo slunce. Za jízdy jsme posnídali pomeranče. Sjeli jsme na pobřeží, ujeli jen pár kilometrů a zastavili jsme v Diakoftó. Přišli jsme na nádraží, podívali jsme se, jak jezdí úzkokolejná zubačka do Kalavrity. Měli jsme tři hodiny čas. V pekárně jsme si koupili bagetu a sýrový šáteček, obojí ještě horké, před chvílí vytažené z pece. Hned jsme snědli šáteček (byl naprosto dokonalý, výborný) a půlku bagety. Pak jsme posedávali a pospávali v autě. Jana se šla ještě jednou projít do městečka a zjistila, že vlak sice jede, ale je pro dnešek plně obsazen. Blbci to tam taky mohli někam napsat. Vyrazili jsme tedy pryč, podél pobřeží Korintského zálivu. Jeli jsme po dálnici. Před mýtným jsme přejeli kolno několik dálničních pruhů (otočili jsme se) a na nejbližším exitu jsme z dálnice sjeli.

Ve třičtvrtě na deset jsme zastavili u vykopávek starověkého Korintu. Na skále byl vidět ohromný hrad Akrokorint. Území Korintu bylo osídleno už v 1. tisíciletí př.n.l., V 8. století byl už rozvinutým městem a vyvážel keramiku. O století později se stal mocnou námořní říší, jeho moc se opírala o osady zakládané na pobřeží severozápadního Řecka a ve středomoří. Nejznámější osady byly Kerkýra (dnes zvaná též Korfu) a Syrakusy na Sicílii. Město vzkvétalo díky velice strategické poloze na úzké šíji mezi Saronským a Korintským mořem. Trasa přes tuto šíji byla i před vybudováním kanálu nejkratší cestou pro náklad putující z východního středomoří do Jadranu a Itálie a přenesení nákladu bylo výhodnější než objíždění celého Peloponésu. Obchodní význam města vzrostl zejména poté, co tu kolem roku 600 dal tyran Periandros zbudovat tzv. diolkos, tedy vlečnou dráhu s kamennými kolejemi pro kola podvozků, na nichž byly přetahovány lodě i s nákladem. Bohatství a moc Korintu bylo častou příčinou sporů s ostatními státy, zejména Athénami. Město bylo postupně členy peloponéského spolku, spolupracovalo s Makedoňany a achajským spolkem. Po jeho porážce jej roku 146 př.n.l. zničili Římané.

Roku 44 př.n.l. bylo město znovu obnoveno Gaiem Iuliem Caesarem a rychle došlo ke značnému rozkvětu jako správního střediska provincie Achaia. Město mělo v dobách své největší slávy až 30 000 obyvatel. Město získalo špatnou pověst díky nevázanému způsobu života místních občanů. Proti tomu kázal svatý Pavel z Tarsu, který sem přišel roku 52 (napsal zde své Dopisy Korintským); tou dobou tu působila početná křesťanská komunita. V roce 67 se císař Nero pokusil prokopat šíji, ale neuspěl. Město bylo ve starověku několikrát poničeno zemětřeseními a vpády nepřátel. Udrželo se až do roku 1858, kdy bylo opět silně poničeno zemětřesením a tak byl založen nedaleko odtud Nový Korint.

Dovnitř k vykopávkám jsme nešli, vše, co jsme chtěli vidět jsme viděli přes plot. Vykopávkám vévodí Apollónův chrám se sedmi dórskými sloupy. Ty byly vytvořeny z jednoho kusu kamene, chrám jich míval na délku 15 a na šířku šest. Ještě jsme se za silnicí podívali na zbytky antického divadla. Vyjeli jsme několika serpentinami až ke vstupu do hradu Akrokorintu. Pahorek Akrokorint byl od dob Římanů v držení všech mocností vládnoucích v Řecku. Hrad všichni rozšiřovali a zdokonalovali opevnění vybudované předchozími majiteli.

Viděli jsme rozlehlé hradby a tři brány. Spodní tureckou branou jsme vešli dovnitř. Prošli jsme další, mohutnější branou, tentokrát franckou. Třetí brána byla byzantská na antických základech. Chrání ji dvě vysoké čtvercové věže. Byla zrovna v lešení. Už od vstupu byl pěkný pohled do okolí, dole bylo vidět políčka, moře i protější pobřeží zálivu. Vystoupili jsme za hradby. bylo tu k vidění poměrně málo základů budov, kus výše bylo pokračování opevnění. Úzkou stezkou jsme se vydrápali na nejvyšší část Akrokorintu. Prošli jsme kolem zásobníků na dešťovou a pramenitou vodu, cisteren. Byly to asi pět metrů hluboké jámy vysekané ve skále.

Dolezli jsme až nahoru, byla tu podsklepená stavba a hradby. Odtud byl ten nejkrásnější pohled na okolí i na zbytek neskutečně rozlehlého hradu (areál má 24 hektarů). O kousek dál byly zbytky věže. Pochodovali jsme podél hradeb. Hradby jsou asi dva metry silné, mnohdy s cimbuřím. Lezli jsme skrze křoví a bodláčí. z jednoho místa z hradu byl vidět i areál vykopávek Korintu. Obejít celý hrad byla docela doba, nic pořádného tu ale není. Prošli jsme kolem zbytků turecké mešity, před kterou byla plocha se sklepy a hubená věž. Vrátili přes brány zpátky k autu. V Akrokorintu jsme strávili hodinu.

Udělalo se horko, slunce chvílemi pražilo na plný pecky. Jeli jsme se vykoupat, sjeli jsme zpět na pobřeží. Usídlili jsme se na oblázkové pláži. Meloun nám nějak začal kvasit a nebyl dobrý. Putoval do popelnice. Místo melounu jsme si dali - no co jiného než pomeranče. Bylo teplo, ale pořád napůl zataženo. Zaplavali jsme si. Kus dál v moři byl za oblázky písek.Po hodině a půl jsme z pláže odjeli. Cestou dál jsme zastavili u supermarketu a nakoupili jsme si zásoby domů a vodu. Před Mykénami jsme dotankovali (a 0,71 € / l).

Ve tři hodiny jsme zastavili u vykopávek v Mykénách. Podle bájí založil Mykény Perseus, hérós proslavený mimo jiné zavražděním Gorgony Medúzy, když se kvůli hanbě po nešťastném zabití svého děda rozhodl přesídlit z Argu. Na jednom místě vytáhl meč a zjistil, že má ulomený hrot (mykés), nebo snad žíznil a osvěžil se houbou (řecky také mykés).

Perseovec Eurysthés, král argejské a mykénské říše, zadával Héraklovi známých dvanáct prací. Mnoho přemožených nestvůr přivedl Héraklés před krále právě do Mykén. Perseovci vymřeli Eurystheem a mykénským králem měl být podle věštby zvolen jeden ze synů Pelopových, jehož jméno nese celý Peloponés - řecky ostrov Pelopův. Ten měl zdědit žezlo vlády nad Řeckem, které zhotovil Héfaistos pro Dia, Zeus ho daroval Hermovi a Hermés zase Pelopovi. Pelopovi synové Atreus a Thyestés tvrdě soupeřili o království. Kromě toho Atreova žena podváděla manžela s bratrem. Atreus vymyslel krutou pomstu: zabil Thyestovi syny, rozřezal je na kousky, upekl a pozval na znamení příměří bratra na hostinu. Ten když se dozvěděl hroznou pravdu, jídlo vyvrhl a proklel Átrea a jeho rod.

Átrea usmrtil syn jeho bratra Aigisthos (jeho matka byla Thyestova dcera) a na trůn dosadil Thyesta. Ale Átreův dědic Agamemnón se násilím ujal moci. Agamemnón uspořádal trestnou výpravu proti Paridovi, jež unesl Helenu (ženu jeho bratra). Aby získal příznivý vítr, obětoval dceru. Když se vrátil, tak jej zabila manželka Klytaimnéstra se svým milencem - Aigisthem, kterého předtím svrhl z trůnu. Ani Aigisthos s Klytaimnéstrou kletbě neunikli, zavraždili je Agamemnónovy děti Orestés a Élektra.

V Homérově eposu Ilias se vypráví o Agamemnónovi a jeho válečných činech u Tróji. Homér taktéž opěvoval mocné a zlatem bohaté Mykény. Když německý archeolog Heinrich Schliemann na základě Homérových eposů Ilias a Odyssea vykopal Tróju i Mykény, ukázalo se, že tyto pověsti mají reálný základ. Mykénské písmo bylo rozluštěno teprve v 50. letech minulého století. Schliemannem objevené veliké množství zlata a zejména známá tzv. Agamemnonova maska se dnes nachází v Athénách. Vykopávky v mohutných ruinách začal provádět roku 1874.

Město se rozvíjelo v letech 1700 až 1200 př.n.l., v tzv. mykénské době, tedy v pozdní době bronzové. Kolem roku 1200 př.n.l. bylo město zničeno. Na místě pevnosti vzniklo řecké město, které pro změnu zničili roku 470 př.n.l. Argejští. Od té doby tu nebyla významnější osada.

Hrad byl postupně rozšiřován a do opevnění byly později začleněny i šachtové hroby. Bylo zde pohřbeno spolu s panovníky velké množství zlata a různých předmětů. Později se budovaly velké kopulové hrobky s nepravou klenbou a dlouhou přístupovou chodbou vně hradeb. Do hradu jsme vešli po zaplacení 6 € vstupného. Naše kroky mířili ke Lví bráně; ta byla vybudována ve 13. století př.n.l. Je to obrovský monolitický kámen. Zdivo hradeb bylo obrovské, z kamenů tak 2 x 1 metr, dost impozantní. Vpravo hned za branou byl veliký kruhový objekt - okruh hrobů A. Olemovaný byl dvojitou řadou plochých kamenů. Tvořilo jej šest královských šachtových hrobek a 19 těly. Všude bylo neskutečné množství lidí, lezli tu jak mravenci.

Stoupali jsme po schodech po Velké rampě do paláce, tedy do toho, co z něj zbylo. Byl tu pěkný výhled na spodek vykopávek a na obrovské hradby, na základy budov a na právě prováděné vykopávky pod hradem. Po pomerančovém osvěžení jsme pokračovali v prohlídce. Palác není nikterak veliký, skládal se z poměrně malých místností. Úplně na samém vrcholu kopce byla už jen halda kamení a nezřetelné základy. Celý komplex pokračoval i na druhé straně kopce. tady stávaly dílny a zásobárny. Obešli jsme pahorek s palácem. V někdejších zásobárnách byly zbytky zásobních amfor. Na konci paláce byla zásobárna na vodu. Museli jsme sestoupit dolů, do podzemí. Nejdřív jsme jen nakoukli, tma nám nedovolila jít dál. Tady se shromažďovala voda z podzemního pramene. Přihnala se skupina hlučných Italů, jejich průvodce měl baterku a tak jsme se s nimi nacpali dovnitř. Schody zatáčeli a vlastní zásobárna byla hluboko ve skále. Voda tu ale už nebyla. Zdi byly z obrovských balvanů a klenba byla dělána tak, že se zdi postupně přibližovaly směrem nahoru, až je bylo možno překrýt jedním kamenem. Byla to nepravá klenba, Mykéňané jinou neznali.

Obešli jsme kopec, prošli jsme kolem další malé brány do pevnosti; objevili jsme se nad kruhovými hroby. Kousek vedle Lví brány byl šachtový hrob - veliká díra, svrchu málo patrná. Na dně byla trocha vody. Hrob má trojúhelníkový tvar, jeden vrchol tvoří stropní otvor. Je hluboký asi čtyři metry. Dole se válel malý had, házeli jsme na něj kamínky, ale nehýbal se, asi byl mrtvý. Ještě jednou jsme si prohlédli od brány celé vykopávky paláce a kruhové hroby; lidí se tu hemžilo stále hrozně moc.

Po hodině a půl jsme Lví bránou zase vyšli z Mykénského paláce ven. Pod palácem byl jeden tholos s propadlým stropem. Byla to veliká kruhová místnost zapuštěná do svahu s dlouhým vchodem. Vnitřní průměr byl asi šest metrů, vysoký byl asi taky tak. Nasedli jsme a přejeli kus dál, k největšímu a nejzachovalejšímu hrobu. Ležel na dohled od paláce. Byla to Átreova pokladnice, hrobka pro tohoto mykénského krále. Někdy je též nazývána hrobkou krále Agamemnóna, i když bylo zjištěno, že hrobka byla postavena o století dříve, než proběhla Trojská válka, jíž se Agamemnón účastnil. Byl to klasický tholos, tedy kopulová hrobka kruhového půdorysu. Hrobka pochází z 14. století př.n.l.

K vlastní hrobce vede dlouhá cesta, dromos. Je napůl zapuštěná do země a po pohřbu a po uzavření tholu se zasypala. Zdi této šest metrů široké přístupové cesty jsou z velikánských opracovaných kamenných kvádrů. Nad vchodem (vysokým 5,5 metru) jsme viděli kamenný překlad, který je devět metrů dlouhý a váží neuvěřitelných 120 tun. Dodnes není objasněno, jak jej sem dopravili a umístili. Tholos byl budován tak, že se zdi postupně přiblížily k sobě až se prostor uzavřel. Celá kopule byla poté zasypána hlínou, takže vznikl jakýsi umělý kopec. Vešli jsme dovnitř. Byla tu zase ta skupina Italů, furt na sebe hulákali a byli hluční. V boku byla malá kostnice, ale bez baterky jsme toho vevnitř moc neviděli. Vnitřek tholu byl ohromný, má průměr skoro 15 metrů, kopule je vysoká 13 metrů. Tholos byl zbudován z 33 řad kamenných kvádrů. Prohlédli jsme si to tu, hrob působil to dost impozantním dojmem.

Pak už jsme Mykény opustili. Cestou k Nafpliu jsme projížděli pomerančovými sady. Na některých políčkách u silnice rostl tabák. Projeli jsme okolo Tyrínsu, pevnosti z 13. století. Už Homér psal o kyklopských hradbách Tyrínských. Pevnost byla docela malá, nepříliš rozlehlá, čekali jsme něco většího. Pevnost měla osm metrů silné zdi z obrovských kamenů. Dnes jsou hradby o polovinu nižší než v dobách Homéra. Vypadá to spíš jako skládka kamenů, ani jsme se tu nezastavovali a prohlédli jsme se to z auta. Jinak byla pevnost zbudována z kamenů až 15 tun těžkých, proto se tvrdilo, že Tyríns postavili obři Kylopové Tyríns byl vždy závislý buď na Mykénách nebo na Argu. To se odráží i v báji o héroiovi Héraklu (vládci Tyrínsu), který musel vykonat známých dvanáct prací z příkazu svého příbuzného, mykénského krále Eurysthea.

Dojeli jsme kousek za Nafplio a kolem půl šesté jsme zastavili v kempu. Parkovali jsme v jakémsi boxu, nad námi byla na železné konstrukci střecha z rákosu. Kemp byl docela velký a hezký. Měli jsme už pořádný hlad, uvařili jsme těstoviny. ale naše konzerva (slepice) byla nafouklá a po promíchání z ní šly bubliny, fuj. Putovala do popelnice a na její místo nastoupil guláš. Najedli jsme se, otevřeli si láhev červeného a relaxovali jsme. K večeru jsme se šli projít po pláži. Byly docela veliké vlny, a to nefoukal vítr. Pláže tu jsou napůl písečné a napůl oblázkové. Po deváté večer jsme se vrátili na náš plac a nedlouho poté jsme šli spát, dnešní den plný památek byl vyčerpávající.

V noci dvakrát pršelo, byly to ale jen takové přeháňky; přes bambus nad námi ale pár kapek prošlo až na nás. Spali jsme ale pořád na zemi, stan se nám nechtělo vyndávat. Vstali jsme kolem půl deváté. Bylo modré nebe a svítilo sluníčko. Posnídali jsme tuňáka a oschlou zeleninu. Kolem desáté jsme naběhli na pláž (byla hned za kempem) a vykoupali jsme se. Voda byla báječně teplá, na dně byly oblázky a písek, kus dál v moři val z velikých plochých balvanů a dál zase písek, ale to už jsme nestačili. Zaplavali jsme si a pak jsme se vrátili zpátky do kempu. Zabalili jsme věci a vyjeli jsme. Zaplatili jsme 10 € za dnešní noc. Ujeli jsme asi 100 metrů a zastavili jsme u pláže, kde jsme se ráno koupali (objeli jsme kemp po silnici). Plácli jsme sebou na písek a po chvíli jsme si šli zaplavat. Postupně se trochu zatáhlo, ale bylo pořád teplo. V kempu jsme se odsolili a protože bylo pořád zataženo, tak jsme po poledni odjeli.

Zajeli jsme do Nafplia, ještě jsme pomohli jednomu mladíkovi nastartovat auto pomocí kabelů a pak jsme zastavili pod pevností. Podle bájí město založil Nauplios, syn boha moře Poseidona spolu se svým synem Palamédem (účastníkem trojské války a vynálezcem). Od 7. století př.n.l. bylo město přístavem kdysi mocného Argu. Za Římanů bylo město opuštěné, Byzantinci jej však znovu osídlili a opevnili. Roku 1247 jej dobyli křižáci, roku 1388 Benátčané. Ti z města vybudovali jednu velkou pevnost. Město dále měnilo majitele, roku 1540 jej dobyli Turci, v letech 1686 až 1715 patřilo opět Benátkám. Tou dobou byla zbudována mohutná pevnost na skále nad městem i dodnes zachovalá stará čtvrť u přístavu. Pak se města opět zmocnili Turci. Roku 1822 jej osvobodili řečtí bojovníci za svobodu a učinili z Nafplia první hlavní město novodobého řeckého státu. Jím zůstalo do roku 1834

.

Z parkoviště bylo vidět mohutnou pevnost nahoře a klikatou cestu k ní. V jednu hodinu jsme se vypravili na pevnost. Nejdřív jsme nezvolili úplně správný směr, ale to bylo rychle napraveno a už jsme stoupali po schodech přímo do stráně. Vylezli jsme na hradby, cesta byla docela přísná, stále do prudkého kopce po schodech. Byla vidět stará čtvrť u přístavu s několika kostely. Kousek dál byl v moři vidět opevněný ostrůvek Bourtzi. Dupali jsme pořád nahoru po schodišti, docela namáhavý výstup. Z cesty se otvíral krásný výhled na staré Nafplio, na mořský záliv i na další pevnost na protějším kopce. Taky byla vidět pláž pod pevností s krásně čistou průzračnou vodou. Za čtvrt hodiny ostré chůze jsme stanuli na vrchu pevnosti, u kasy. podle pohledů jsme zjistili, že uvnitř není nic extra hezkého. Navíc začalo krápat. Porozhlédli jsme se po okolí a už jsme spěchali dolů, abychom nezmokli. Nebylo nějaké úžasné počasí, bylo zataženo a drobně krápalo a tak jsme starou čtvrť nenavštívili a ve dvě hodiny jsme Nafplio opustili.

Jeli jsme půl hodiny a zastavili jsme v Epidauru. Posvátný okrsek v Epidauru je dnes známý zejména díky skvěle dochovanému amfiteátru, ale dříve (od 6. století př.n.l) to bylo velice významné a rozlehlé léčebné a náboženské centrum zasvěcené Asklépiovi. Asklépios byl lékař, normální smrtelník. Po jeho skonu jej Zeus prohlásil za boha, neboť sebral Hádovi (vládci podsvětí) jednoho pacienta. Asklépios tu byl vyobrazován s holí v ruce, doprovázen psem a hadem, symbolem zdravého rozumu.

V Epidauru Asklepios údajně léčil ve spánku. Každý nemocný se po povinné předchozí oběti odebral do kryté sloupové síně (enkomitíria), kde čekali na boha, který je ve spánku vyléčil, nebo na sen, podle něhož se stanovovala diagnóza. Také léčivé prameny prýštící v místech dnešního muzea a příznivé klima a v neposlední řadě i víra pacientů dokázaly udělat se zdravím své.

Zaplatili jsme celkem 6 € vstupné a vydali jsme se na prohlídku. Epidauros je od roku 1988 zapsán jako památka UNESCO. Naše první kroky směřovaly do muzea hned u vstupu. Byla tu spousta socha artefaktů vykopaných v Asklépiově chrámu, v lázních a tholu, kde se chovali posvátní hadi, které měl Asklépios ve svém znaku. Sochy tu byly od malinkých, sotva půlmetrových, až po obrovské nadživotní podobizny Asklépia. Většina soch měla uražené hlavy. Byly tu i kusy sloupů a všech tří typů hlavic. Jedna korintská hlavice sloupu byla zvlášť dobře zachovalá, krásná ukázka dovednosti tehdejších kameníků a sochařů.

Od muzea jsme se šli podívat do Asklépionu, posvátného okrsku. Moc toho nezbylo, jen základy budov a chrámů. Stával zde Asklépiův chrám, řecké lázně, stoa, tholos (kruhová mramorová stavba), gymnásium, odeon a řada menších budov. Mezi tím šla dlážděná Svatá cesta. Od vykopávek jsme přešli k nejznámější části Epidauru, k divadlu. Bylo zbudováno počátkem 3. století př.n.l. ve svahu na okraji areálu. Je to patrně nejzachovalejší divadlo v Řecku a také jedno z největších. Z boku u jeviště (dříve orchestry) stojí dvě brány (parados), kudy vcházeli herci. Divadlo je ohromné: 59 řad na sezení. Spodních 34 řad bylo vybudováno ve 3. století př.n.l. a zbývajících 21 řad bylo dobudováno až za nadvlády Římanů. Řady jsou vybudovány do půlkruhu. Amfiteátr pojme najednou neuvěřitelných 14 000 diváků. Mezi starou částí a novější je širší ulička. Akustika je tu dokonalá, i z vrchu je výborně slyšet lidi, kteří se bavili dole na orchestře, dnes jevišti (to dříve stávalo za orchestrou, dnes jsou z něj jen základy).

Byla tu mimo jiných i skupina mladých Chorvatů, jeden z nich dole zpíval a jeho kamarádi ho úplně seshora mohutně povzbuzovali. Ještě jednou se vracel dolů a pokračoval. Bylo to dobrý a byl slyšet dost zřetelně i na okrajích divadla. Bylo vybudováno vskutku geniálně. Obešli jsme jej vrchem a po okraji dolů k jevišti. Působí impozantním dojmem. Pak už jsme odkráčeli pryč a kolem třetí jsme odjeli.

Asi po hodině jízdy jsme zastavili na odpočívadle u silnice a uvařili jsme si k obědu polévku. Naplnění jsme pokračovali dál; ještě jsme se zastavili v supermarketu doplnit zásoby. Ve čtvrt na šest jsme dojeli ke Korintskému průplavu. zajeli jsme za most nad jeho nejvyšší částí a šli jsme se podívat na tento technický div. Byl prokopán v letech 1892 až 1893. Je zajímavé, že původní plány císaře Nera z roku 67 počítaly s téměř totožnou trasou. Průplav je hluboký až 80 metrů, dlouhý je 6 300 metrů. Hloubka vody v něm je osm metrů a u hladiny má šířku 23 metrů. Největší lodě, které jím mohou proplout mají výtlak 10 000 tun. Pro obrovské nákladní lodě je ale již příliš malý. Menší lodi jsou protahovány skrz průplav remorkéry. Pohled z mostu dolů byl úžasný, dole hluboký zářez, stěny strmé.

Vrátili jsme se na starou neplacenou silnici do Athén. Přijeli jsme k mostu přes začátek průlivu. Most byl akorát zanořený na dně a vlečný remorkér právě přivážel menší tanker. Projeli kolem nás, bylo to zajímavé. Pak se most pomalu vynořil z vody, zvedly se závory a my jsme pokračovali v cestě. Jeli jsme kolem několika velikých rafinerií, byl tam odporný smrad. Toto bylo už průmyslové předměstí největšího řeckého města Athén. V sedm hodin jsme se napojili na rychlostní silnici do Athén. rychlostní - no spíš pomalostní, popojížděli jsme. Ve třičtvrtě na osm jsme po poměrně dlouhém motání se po Pireu zastavili v přístavu. Zaparkovali jsme mezi auta a šli se porozhlédnout po okolí. V půl deváté jsme našli konečnou stanici rychlodráhy, která jezdí do centra Athén. Stanice vypadá jako nádraží. Všude kolem, i v celém Pireu, je strašně moc špíny a bordelu, celý je to tu prochcaný, smrdí to tu. potloukalo se tu spousta podivných existencí. V devět hodin jsme se vrátili k autu. Začali jsme si dělat večeři, vytáhli jsme vařič a vedle auta jsme tvořili potravu. V přístavu je čilý ruch, plno trajektů. Udělali jsme si spaní v autě. Po večeři (kaše a párky) jsme po deváté ulehli. V přístavu byla spousta Turků či cikánů, někteří tu asi bydleli, prádlo rozvěšené na plotu, kolem ušmudlané děti… Podivné místo.

Na dnešek jsme měli naplánovanou prohlídku Athén, hlavního města Řecka. Je to největší řecké město, spolu s Pireem má přes 3,2 milionu obyvatel. Athény jsou osídlené již neuvěřitelných 7 tisíc let a jsou kolébkou evropské kultury a demokracie. podle mytologie založil Athény Kekrops, napůl člověk a napůl had. Bájný král Theseus zde sjednotil attické kmeny do prvního státního útvaru.

Na Akropoli stávala opevněná palácová stavba mykénského typu už ve 2. tisíciletí př.n.l. Když kolem roku 1200 př.n.l. upadla mykénská kultura, Athény nezanikly, nezničil je ani nápor Dórů. Postupně se rozvinula forma otrokářské demokracie (vyhlášení demokratické ústavy Solónem v roce 594 př.n.l.). Po řecko - perských válkách (492 až 479 př.n.l.) se Athény staly vedoucí silou v Řecku jako hlavní mocnost athénského (délského) námořního spolku. V této době byla Akropole a agora přestavěny. Tehdy měly Athény až půl milionu obyvatel. Toto je také období největšího rozkvětu města za Temistoklese a za Perikla.

Sparta měla stále větší moc a tak konflikt s Athénami nemohl dát na sebe dlouho čekat. Začaly tzv. peloponéské války, které skončily roku 404 př.n.l porážkou Athén. Pak se Athénská politická moc vzchopila jen na krátkou dobu; konec moci Athén i ostatních řeckých městských států učinil Filip II. Makedonský. Athény ztrácely politický i kulturní význam. Jediné, v čem si Athény udržovaly vedoucí postavení byla filosofická škola. Římané se Řecka zmocnili roku 146 př.n.l. a od 3. století dochází za vlády Hadriána k částečnému rozvoji města. V roce 267 byly Athény zpustošeny germánskými Heruly, roku 529 uzavřel císař Justinián v rámci boje proti pohanství athénské filosofické školy. Athény klesly na úroveň provinčního města a došlo k dalšímu úpadku.

Při dělení Římské říše připadlo město Byzanci. Od roku 1201 tu vládli křižáci. Ti z něj udělali roku 1225 sídlo vévodství. Roku 1465 dobyli Athény Turci. Z Parthenonu (předtím přeměněném na křesťanský chrám) se stala mešita. Na Akropoli postupně vyrostly desítky tureckých budov. Za osvobozovací války dobyli Řekové Athény v roce 1821, za šest let jej Turci znovu získali a opět byli vytlačeni až v dubnu 1833, tedy tři roky po vyhlášení nezávislosti Řecka. Od 1. 1. 1834 jsou Athény hlavním městem Řecka. Město se začalo zvětšovat obrovskou rychlostí, během 150 let se počet lidí zestonásobil.

A teď z minulosti zase hezky zpátky k nám. V autě se spalo docela dobře. Vstali jsme v sedm hodin, kolem už panoval čilý ruch, lidé a auta se cpali na trajekty a naopak. Trajekty tu byly obrovské, několikapatrové i superrychlé lodě jezdící na křídlech; přístav byl plný velkých i malých přepravních lodí. Zabalili jsme auto a nasnídali jsme se. Za půl hodiny jsme vyrazili na metro. Nasedli jsme do rychlodráhy a uháněli jsme k centru Athén. Jak jsme vystoupili, hned jsme si kupili kulatou koblihu. Byla vidět Akropole, náš cíl. Šli jsme do kopce kolem agory (starověkého obchodního a společenského centra) a staré čtvrti. Zaplatili jsme celkem 12 € vstupného. Akropole je vidět už zdaleka (Akropolis = Horní Město). Je zapsána jako památka UNESCO. Prošli jsme kolem divadla Heróda Attica, které bylo vybudováno v roce 161. Divadlo bylo pod námi. Prošli jsme Propylajemi, vchodem do Akropole. Začal se stavět v roce 437 př.n.l. a dokončeny byly později. Propylaje tvoří obdélníková centrální budova, a je opatřena řadou dórských a jónských sloupů. V minulosti Propylaje sloužily jako rezidence arcibiskupa, francký palác, turecká pevnost a zbrojnice. V průběhu věků byly Propylaje poškozeny; za Turků zde vybuchl střelný prach.

Hned vedle Propylají stojí malý chrám Athény Níké. Byl postaven v letech 426 až 421 př.n.l. na paměť vítězství Athéňanů nad Peršany. Sloužil jako svatyně bohyně vítězství Athény i jako pozorovatelna. Turci jej roku 1686 zničili a v letech 1834 až 1838 byl znovu rekonstruován. Roku 1935 se málem zřítil; byl rozebrán a po zpevnění podloží opět složen. Chrám je malý, lemují jej čtyři sloupy. Začalo se to tu hemžit lidmi. Už jsme viděli Parthenón a jeden menší chrám vedle - Erechtheion. Mezi Parthenónem a Propylajemi stávala devítimetrová bronzová socha Athény Promachos (Přední bojovnice) od Feida.

Parthenón je dost veliký, impozantní. Začal se budovat v roce 447 př.n.l.; je jednou z nejznámějších řeckých staveb. Navrhli jej architekti Kallikratés a Iktínos. V chrámu byly dvě celly - vnitřní prostory. Západní cella byla vyhrazená kněžkám a ve východní, větší celle, stávala dvanáctimetrová socha bohyně Athény a obětiny jí věnované. Socha byla ze slonoviny a zlata. Vytvořil jí vynikající řecký sochař Feidiás. Ten vyzdobil plastikami i vlysy nad sloupy. Těch bylo 17 na boku a 8 z čelní strany. Práce na chrámu trvaly devět let. Chrám má půdorys 70 x 31 metrů. Vnitřní části jsou dnes v rozvalinách, na stavu Parthenónu se nedobře podepsala Turecká nadvláda nad Řeckem. Počátkem 19. století byla většina vlysů sejmuta a prodána Britům; dodnes se nacházejí v Britském muzeu v Londýně. Za tureckých dob byl v Parthenónu sklad střelného prachu; za benátského obležení byl roku 1687 chrám zasažen z děla a výbuch odnesl střechu, zbořil vnitřek chrám a zničil čtrnáct vnějších sloupů. Dnes se Parthenón opravuje a zabezpečuje mimo jiné proti nepříznivému vlivu nepříliš čistého athénského ovzduší.

Obešli jsme tuto dominantu Athén a šli jsme se podívat do muzea. Tady byly některé originální fragmenty z výzdoby Akropole. Byly tu veliké i miniaturní mramorové sochy, části vlysů (co zbyly, jinak většina je v Anglii). Jinak tu byly modely, jak vypadaly vlysy nad sloupy Parthenónu. Musel být opravdu nádherný. Sochy z vlysů byly dost ohromné, většinou v nadživotní velikosti. Na konci muzea byly čtyři originály Karyatid, které stály v jižní předsíni Erechtheia. Tam jsou dnes nahrazeny kopiemi.

Pak jsme se procházeli po vršku Akropole, koukali jsme na město. Athény jsou strašně veliké a roztahané město. Pod námi byla vidět stará čtvrť Plaka; jako jediná měla taškové střechy. Většina budov tu totiž má rovné betonové střechy. Došli jsme k Erechteu. Byl to chrám zbudovaný v letech 421 až 406 př.n.l. na nejposvátnějším okrsku Akropole. Podle mytologie právě tady Poseidon (bůh moře) při sporu s Athénou o vládu nad Attikou udeřil trojzubcem do skály, až z ní vytryskl pramen. Athéna zapíchla do země kopí a to se zazelenalo a vyrostl z něj olivovník. Ten tu roste dodnes. Erechteion je jako jediná stavba na Akropoli zbudován v jónském stylu. Navzájem spojuje několik svatyní. Jeho nejznámější částí je směrem k Parthenónu otočena předsíň s Karyatidami. Jsou to ženské postavy a nahrazují sloupy. Originály jsme viděli před chvílí, jednu odvezl lord Elgin spolu s vlysy do Anglie a jedna neměla hlavu. Dnes jsou tu jejich kopie. Erechteion byl roku 1827 za národně osvobozeneckého boje té+měř zničen tureckým granátem.

Zachované stavby Akropole vznikly všechny v krátkém časovém období mezi léty 450 a 405 př.n.l.; kromě nich tu stávala ještě celá řada dalších chrámů a svatyní, které ale v běhu dějin zanikly. Dnes jsou tu patrné jen někde jejich základy. Naše prohlídka Akropole se blížila ke konci. Moc se nám to tu líbilo, jen těch lidí tu mohlo být míň. Sešli jsme kolem divadla dolů, pod Akropoli.

Směřovali jsme do zdejšího největšího parku. Je to šestnáctihektarový park, původně královská zahrada. Uprostřed něj stojí klasicistní budova Záppeionu, původně výstavní síně a dnes kongresového centra. Procházeli jsme parkem, byla tu spousta koček. Podívali jsme se na prezidentský palác. Je to větší vila v zástavbě podobných budov. Původně to byl královský palác postavený v roce 1878. Kolem se pohybovalo plno policistů a dva évzones - vojáci Národní gardy ve zvláštních uniformách.

Vrátili jsme se do parku a šli jsme k budově parlamentu. Našli jsme velikou želvu. Ale spolu s námi ji našel i toulavý pes. Ten na ni škrábal, štěkal a snažil se ji chytit do tlamy. Vůbec mu to nešlo. Pozorovali jsme je docela dlouho. Pes nakonec odběhl a želva zalezla do křoví. Pak jsme obešli budovu parlamentu k její přední straně. Řecký parlament sídlí ve velké, avšak nepříliš pěkné stavbě. Před ní je větší náměstí se spoustou holubů. Poblíž hrobu neznámého vojína stáli na stráži členové Národní gardy.

Směřovali jsme k jednomu ze zdejších kopců, odkud měl být krásný pohled na město. Cestou jsme našli telefonní kartu s 1 € a o chvíli později i další, tentokrát s 8,70 €. Večer si zavoláme domů. Došli jsme ke spodní části lanovky na pahorek Lykavittós (mimochodem je to nejvyšší místo v Athénách - 277 metrů). Antičtí Řekové věřili, že je to skála, kterou náhodou upustila Athéna a která měla být citadelou Akropole. Lanovka byla pekelně drahá a tak jsme se na ní vyprdli a vyrazili jsme na vrcholek pěšky. Došli jsme tam ani ne za deset minut. Bylo před polednem. Z vrchu se nám naskytl panoramatický pohled na celé Athény. Bylo odsud vidět Akropoli, park uprostřed města i budovu parlamentu. Vylezlo sluníčko a udělalo se dost horko. Na vrcholu byla kaple Agios Georgios z 19. století; nahlédli jsme do ní: zlacené ikony, kadidlo a svíčky, prostě klasický pravoslavný stánek boží. V dáli nad okrajem Athén byly černé mračouny, nad námi a nad mořem byla modrá obloha. I cestou dolů strání plnou agáve byla krásně vidět Akropole. Dali jsme si svačinu - pro změnu opět pomeranče. Jestli to tak půjde dál, tak za chvíli budeme jak ty pomeranče i vypadat.

Cestou k Agoře začalo drobně poprchávat. Prošli jsme kolem muzea umění. Je postaveno ve starořeckém stylu - sloupy a nad nimi vlysy. Déšť se stupňoval a my jsme mokli čím dál tím víc. Došli jsme na pěší zónu. Tady to dost žilo, kavárny a taverny byly narvané lidmi, i na ulicích jich bylo dost. Rušná třída pokračovala do staré čtvrti. Kolem jeden obchod vedle druhého, samý lákadla na turisty; dost drahý. Lidí tu bylo snad ještě víc. Sortiment zboží byl dost široký, od keramiky přes alkohol a oblečení až po kýčovité suvenýry.

Vešli jsme do komplexu vykopávek a muzeí na Athénské agoře. Agora neboli tržiště byla od konce 7. století př.n.l. hlavním obchodním a politickým centrem starověkých Athén. Největšího rozkvětu dosáhla v době řecko-perských válek v 5. a 4. století př.n.l. Tou dobou stávaly hlavní veřejné budovy, jako byla radnice a sídlo městské rady, na západní části agory, poblíž Hefaistova chrámu. Šli jsme se k němu podívat. Je to údajně nejlépe zachovalý chrám v Řecku. Byl vybudován kolem roku 450 př.n.l. a byl zasvěcen bohu řemesel Hefaistovi. Viděli jsme jej i z nedaleké Akropole. Na rozdíl od Parthenónu má Hefaistův chrám zachovalý jak vnitřek chrámu, tak i všechny sloupy, dokonce i střecha je původní. Je poměrně malý, má půdorys 32 x 14 metrů, jeho průčelí zdobí šest dórských sloupů a po stranách jich je třináct.

Obešli jsme jej a procházeli jsme areál vykopávek. Odevšad byl krásný výhled na Akropoli. Šli jsme kolem základů několika stoa (stoa = zastřešené sloupořadí; ve stoa se nacházely obchody). Sem tam byly zbytky mramorových soch. Na jednom místě byla překrásně zachovalá korintská hlavice sloupu. Došli jsme k Attalově stoa, jediné rekonstruované budově na agoře. Původně byla zbudována v polovině 2. století př.n.l. Attalem II, králem z Pergama. Plnila funkci veliké tržnice. Její trosky začali ve 30. letech 20. století prokopávat archeologové z American School of Classical Studies a v letech 1953 až 1956 se za finančního přispění Rockfellerů pokusili o její věrnou rekonstrukci. Nyní v ní sídlí muzeum, které uchovává artefakty nalezené zde, na agoře. Attalova stoa je veliká dvoupatrová budova s dvojitým sloupořadím, překlady jsou z velikých trámů. Celá stoa je poměrně mohutná s taškovou střechou. Spodní patro má sloupy dórské, horní jónské. Většina soch měla uražené hlavy.

Na otevřené kolonádě mezi sloupy byly umístěny sochy a artefakty výzdoby chrámů, nalezené při vykopávkách. Vešli jsme do muzea, které je v zadní části Attalovy stoy v řadě uzavřených místností. V muzeu byla vystavena ve vitrínách užitková keramika (talíře, hrnce, vázy a nádobky na vodu a olej), malé sochy a artefakty z výzdoby chrámů a veřejných budov agory. Po prohlídce agorského muzea a krátké procházce vykopávkami jsme areál agory opustili a vydali jsme se kousek dál ke starověkému hřbitovu v Kerameikos.

Udělalo se horko a bylo na chcípnutí. Nejprve jsme nahlédli do malého muzea, uchovávajícího fragmenty náhrobních stél a keramiku nalezenou v hrobech. Náhrobky byly umístěny i pod střechou vně muzea. Mezi velkými keramickými vázami, amforami a nádobkami na olej byla i řada sošek. Z muzea jsme zamířili Příčnou cestou na Ulici hrobů. Kolem bylo několik ohromných náhrobků. Na mramorových stélách byly vytesány postavy a výjevy z mytologie. Jeden náhrobek měl podobu býka, jež představoval boha Dionýsa. Byla to umělecká díla vytvořená starořeckými sochaři a kameníky. Pohřbívalo se tu už od 11. století př.n.l., většina náhrobků pochází z 6. až 4. století př.n.l. Stojí tu jen kopie stél, originály jsou uloženy v Národním archeologickém muzeu zde v Athénách. Hřbitov stával vedle posvátné cesty (Hiera hodos) z Eleusíny na Akropoli. Dodnes v okolí probíhají vykopávky; viděli jsme tam zbytky budov a bran.

Tím naše prohlídka hlavního města Řecka v podstatě skončila. Nasedli jsme na vlak rychlodráhy a nechali jsme se odvézt do Pirea, kde jsme parkovali. Před třetí hodinou jsme nasedli do naší sluneční pece a s otevřenými okénky jsme se jali vymotat se z Athén. Trvalo nám to přes třičtvrtě hodiny. Hrůza a děs, navigace po městě nic moc.

Jeli jsme necelou hodinu a zastavili jsme u mysu Sunio. Už zdálky jsme z klikaté silnice viděli na skalnatém mysu zbytky Poseidonova chrámu. Dnešní chrám byl zbudován roku 445 př.n.l. na místě staršího. Jeho mramorové sloupy sloužili jako orientační bod pro starověké mořeplavce. Chrám měl 13 x 6 sloupů. Stavitelé použili jedinečný prvek zabraňující erozi, způsobovanou vodní tříští: místo běžných dvaceti kanelur (zářezů) bylo na sloupech vytesáno pouze šestnáct, čímž se zmenšila plocha vystavená erozivnímu prostředí. Chrám jsme si prohlédli zvenčí. Dnes je vztyčeno patnáct sloupů.

Cestou od mysu Sunio jsme si dokoupili v supermarketu jídlo. V městečku Loutra jsme natankovali plnou nádrž (a 0,70 € / l). Pobřeží je tu dementní, žádná pořádná pláž a těch pár kempů, co tu mají, bylo ukrutně drahých. Po sedmé jsme zastavili u památníku bitvy v Marathónu. Na Marathónské rovině se odehrála roku 490 př.n.l. bitva, kde spojená vojska Athéňanů a Platajských porazila Peršany. Posel běžel do Athén v plné zbroji, kde ohlásil výhru a zemřel. Na paměť této události byl na novodobých olympijských hrách zaveden maratónský běh (42 200 metrů). Areál byl ale zavřený a tak jsme jen nakoukli přes plot. Byl vidět uměle navršený desetimetrový pahorek, jež ukrývá popel 192 padlých athénských bojovníků. Peršanů zahynulo 6 500.

Na parkovišti jsme si uvařili ptáčky s rýží k večeři. Kolem osmé jsme se vypravili hledat místo na spaní. Na obloze se objevily dramatické mraky, kolem deváté začalo poprchávat a blýskat se. V půl desáté jsme zastavili na velikém parkovišti v Kapavritě. Udělali jsme si ležení v autě. Spát jsme šli kolem desáté.

V noci byla ohavná zima. Procitli jsme chvíli po sedmé. Venku bylo zataženo a foukal vítr a bylo vcelku chladno. Vyrazili jsme na cestu. Zastavili jsme se u vykopávek Amfiaraionu, posvátného okrsku s léčebným střediskem ze 4. století př.n.l. Byli jsme tu v osm a už mělo být otevřeno. Nebylo. Jeli jsme tedy dále; v jedné vesnici jsme si v pekárně koupili bagetu a dvě veliký koblihy. Byly to kalorický bomby, na každé byla asi centimetrová vrstva cukru. Před desátou jsme objeli Théby a v jedenáct jsme zastavili u kláštera Osios Loukás. Zaplatili jsme celkem 4 € vstupné.

Klášter patří mezi nejvýznamnější památky byzantské chrámové architektury. Jeho počátky spadají do desátého století, kdy zde žil poustevnickým životem blahoslavený Lukáš (Osios Loukás). Ten byl znám svou léčitelskou schopností a darem proroctví. Narodil se roku 906, zemřel v roce 953 a byl zde pochován v malém kostelíku, který se později stal kryptou hlavního chrámu. Klášter tu byl vybudován roku 1011. Za turecké nadvlády byl klášter centrem odporu a dějištěm mnoha bojů; v roce 1821 zde biskup Isaias vyjádřil podporu řeckému národně osvobozeneckému povstání.

Hlavní kostel je krásná ukázka byzantského stavitelství; je to kopulový kostel ve tvaru kříže. V katholikonu byl strop i stěny zdobeny zlacenými mozaikami z první poloviny 11. století. Vytvořili je tou dobou nejlepší konstantinopolští umělci. Byly pěkně zrestaurovány. Ukazovaly výjevy ze života Krista a blahoslaveného Lukáše. V jedné boční kapli byly uloženy v prosklené rakvi ostatky sv. Lukáše, celé v černém sametovém rouchu. Jediné, co bylo vidět, byl kousek mumifikované ruky. Kopule chrámu byla zdobena freskami, protože část mozaik při zemětřeseních opadaly a už nebyly obnoveny.

Ve vedlejším přiléhajícím kostele (Theotókos), pocházejícího z 11. století, byla spousta lidí, chystaly se tu patrně křtiny. Nahlédli jsme do muzea, které bylo v jedné z budov kláštera hned vedle kostela. Vystaveny tu byly kamenné artefakty z výzdoby kláštera, kamenná okna, kříže i sochy svatých. Od muzea jsme se vrátili k chrámu a nahlédli jsme do krypty, která byla původně samotnou kaplí sv. Barbary z 10. století. Nachází se tu sarkofág blahoslaveného Lukáše z bílého mramoru a sarkofág byzantské císařské rodiny. Krypta měla zdi i stropy malované freskami.

Pak jsme obešli kostel a procházeli jsme se po areálu kláštera. Nahlédli jsme do roztomilých malinkých budov. V jedné z nich bývala asi kuchyně, měla očazený strop i dva sloupy podepírající klenbu a ve stropě bylo několik menších otvorů - komínů. Na dvoře mezi klášterními celami byla socha biskupa Isaiase a dvě děla, pozůstatek z doby turecké okupace. Od kláštera byl docela pěkný výhled na napůl zalesněné údolí.

V poledne jsme od kláštera odjeli. Jeli jsme asi třičtvrtě hodiny a zastavili jsme v Delfách u rozvalin největší řecké věštírny. Zaplatili jsme celkem 6 € vstupné a když jsme se vydali na prohlídku, tak akorát začalo pršet.

Podle staré pověsti vypustil Zeus dva orli na protilehlých stranách světa. Ti se setkali právě v Delfách a tak označili střed světa. Ve starověku tady vznikla svatyně a věštírna boha Apollóna. Ten uděloval rady prostřednictvím kněžky zvané pýthie. Tazatel musel zaplatit poplatek a obětovat zvíře. Pýthie odpovídala v transu, který byl způsoben patrně výpary vycházejícími z pukliny v zemi nad níž seděla. Její slova tlumočili kněží, často nejednoznačně a dvojsmyslně. Věštírna byla už v první polovině 1. tisíciletí př.n.l často dotazována v soukromých i státních záležitostech. Delfská věštírna hrála důležitou roli při organizování velkých akcí, jako byla např. řecká kolonizace středomoří. Delfy byly velmi bohaté, jednotlivé řecké státy tu budovaly pokladnice k úschově kultovních předmětů a obětních darů. Delfy měli i silnou politickou moc. Přílišný vliv Delf měl za následek několik konfliktů s okolními státy; ve 4. století př.n.l. delfští spojenci požádali o pomoc Filipa II. Makedonského, který nakonec zabral celé Řecko.

Zlatý věk Delf trval až do roku 191 př.n.l., kdy Řecko obsadili Římané. Ti Delfy několikrát vyplanili a odvezli odsud spoustu památek. Za římského císaře Hadriana došlo k částečnému rozkvětu věštírny, ale její definitivní konec přišel roku 393, kdy císař Theodosis zakázal během christianizace byzantské říše pohanské kulty. Delfy přestaly na dlouhá století existovat. Archeologické výzkumy v Delfách zahájili roku 1892 Francouzi.

Vstoupili jsme do areálu vykopávek. Šlapali jsme po Svaté cestě. Po jejích stranách stávaly pokladnice městských států a památníky připomínající významné události. Na mohutných kamenných základech jsou dodnes patrné vytesané nápisy. Jediná stojící pokladnice (Athéňanů) byla právě v opravě. Prošli jsme kolem sloupové síně - zbytků Apollónova chrámu. Chodili jsme mezi vykopávkami a lilo čím dál tím víc. Schovali jsme se pod strom, kde byla jen trocha listí a spousta lidí, takže na nás za chvíli pršelo znovu. Zaběhli jsme pod starý tis; tady bylo sucho. Stáli jsme a pozorovali, jak moknou sloupy chrámu, malé divadlo ze 4. století př.n.l. a celý posvátný okrsek.Když se déšť trochu utišil, vylezli jsme a pokračovali v prohlídce.

Vystoupali jsme nad divadlo. Odtud byl krásný pohled na celé vykopávky. Byli jsme strašně zmoklí. Alespoň se to tu vylidnilo a mohli jsme si to tu v klidu prohlédnout. Obešli jsme divadlo a kolem Attalovy stoá, starověkých ubytoven a Sibyliny skály, kde věštily pýthie jsme se vrátili zpátky ke vchodu. Přestalo pršet, ale stále bylo nepěkně zataženo. Od posvátného Apollónova okrsku jsme po silnici zamířili do spodní části vykopávek, na terasu zvanou Marmaria, kde se rozkládal okrsek bohyně Athény. Zde stávalo gymnázium, jehož pozůstatky jsme prošli. Základy gymnasia jsou dost rozlehlé, hlavní budovy lemovalo sloupoví. Kolem základů dvou pokladnic a chrámů jsme došli k velice známé stavbě, ke kruhovému tholu se třemi sloupy. Její stáří je asi 2400 let a dodnes se neví, k čemu přesně sloužila, ale tholos byl kultovním střediskem již v mykénské době.

U tholu naše prohlídka nejvýznamnější a největší starořecké věštírny skončila. Vrátili jsme se zpátky k autu. U muzea jsme si dočepovali pitnou vodu do všech šesti lahví. Kolem třetí jsme z Delf odjeli. Jeli jsme asi hodinu a zastavili jsme u silnice, abychom si udělali něco k jídlu. Byl tu hezký výhled po okolí, stejně jako cestou z Delf - samé spoře zalesněné, resp. zakřovinované kopce. Bylo pořád pod mrakem a chvílemi i krápalo, ale bylo teplo. Hlad jsme zahnali bagetou, vejci a rajčaty. V okolí bylo plno dolů. Sjeli jsme z hornaté krajiny a pak už jsme jeli dlouhou dobu rovinatou zemědělskou krajinou. Kolem silnice byly pole, pole a zase pole. Rostly tu hlavně brambory, mezi tím byla kukuřice a místy tabák. V sedm hodin jsme zastavili a udělali si něco na zub. Vařili jsme na okraji ořešákového háje. Večeře byla tradiční - těstoviny se směsí. Za hodinu se zešeřilo a to byl pro nás povel jít hledat místo na spaní. Chvíli po deváté jsme projeli pobřežní město Volos. Od silnice bylo krásně vidět, jak je osvětlen. Jeli jsme kousek směrem na poloostrov Pilio.

Zastavili jsme v malé vesnici na parkovišti mezi domy. Rozložili jsme si spaní v autě a pak jsme studovali mapy a průvodce a plánovali, co ještě navštívíme. Po krátké procházce po městečku jsme kolem půl jedenácté šli spát. Během noci se parkoviště docela vyprázdnilo; místní se vrátili z taveren, nasedli a odjeli. Nikdo si nás nevšímal. V noci nebyla zima, spalo se dobře.

Probudili jsme se kolem sedmé. Venku byly jen drobné bílé mráčky. Posnídali jsme bagetu s paštikou. Kolem osmé jsme složili auto a vyrazili jsme na Pilio. Tento hornatý poloostrov je pokryt bohatou vegetací. Podle mytologie tu žil v jeskyni moudrý kentaur Chírón, učitel Asklépia. Ve starověku se tu sbíraly léčivé byliny. Pilio bylo poprvé osídleno ve 13. století, kdy se sem uchýlili Řekové před Turky.

K této oblasti se pojí i legenda o zlatém rounu: rouno bylo ze zlatého berana a činilo svého nositele neviditelným. Toto rouno se vydal hledat Iáson s posádkou padesáti mužů. Vypravili se z království Iólkos, dnešního Volu. Dopluli do Kolchidy, kde před lety Iásonův bratranec Frixos berana obětoval a kde se nacházelo u krále Aiéta. Aby rouno dostal, musel Iáson splnit několik úkolů. Iáson se zamiloval do královy dcery Médey, splnil úkoly a triumfálně se vrátil spolu s Argonauty do Iólku.

Zpět od bájí k současnosti. Vjeli jsme do kopců, odkud byl překrásný výhled na Voloský záliv, dole na pobřeží s rybářskými vesničkami. Silnice byla velmi úzká, bez jakýchkoli svodidel; dál byl už jen příkrý sráz. Okolní kopce jsou porostlé křovím a stromy. Projeli jsme horskou vesnicí, kde většina domů byla kamenná a střechy měly z placatých šutrů, dost pěkný. Ve vesnici Vízitsa byly kromě kamenných domků i panská sídla se zděným spodkem a roubenou horní částí, která přesahovala spodek. Byla to taková pěkná víska.

Zatáhlo se, v dáli byly vidět z černých mraků vystupující dva větrné víry, taková malá tornáda. Jeli jsme zalesněnou krajinou, z cesty bylo vidět do údolí. Okolí bylo dost zalesněno a celé zelené. Ze stromů vynikaly jedlé kaštany se světle zelenými ježatými koulemi plodů. Zatáhlo se ještě víc, připutovaly dramatické mraky. Zastavili jsme na veliké ploše u silnice. Začalo pršet. Pročetli jsme si průvodce a přemýšleli jsme, co budeme v tomhle hnusném počasí dělat. Ve chvíli, kdy se počasí trochu zlepšilo jsme vyrazili dál. Déšť ale nepřestal a začalo cedit naprosto hrozným způsobem, několikrát jsme dokonce museli zastavovat, abychom nejeli v tom nejhorším.

Počasí se nepatrně umoudřilo. Zastavili jsme ve vesnici Tsagaradia u nejstaršího platanu v Řecku. Je to skutečný velikán; je starý přes tisíc let. Jeho kmen je vskutku mohutný. Teď už víme, proč je tento poloostrov tak zelený: pořád tu prší. Je to vidět i jinak - každou chvíli jsme míjeli studánky s tekoucí vodou. Cestou po silnici se samými zatáčkami jsme našli uprostřed vozovky ležet slamák, tak jsme se ho ujali. Pozvolna jsme sjížděli z hor, byly vidět okolní hory, moře i bílé město Volos, ležící na samém konci zálivu. V půl jedné jsme sjeli do Volu a projeli jej.

Kus za ním jsme jeli kolem pštrosí farmy. Opět jsme projížděli zemědělskou oblastí. Ve městečku Agios jsme si koupili sýr, ovčí máslo a pečivo. Před třetí jsme se zastavili na odpočívadle u nedodělaného altánku s tekoucí vodou a naobědvali jsme se. Po chvilce jízdy jsme se objevili na pobřeží. Hned jsme koupili něco proti kurdějím: hroznové víno, hrušky a taky brambory. Okolo páté opět vysvitlo slunce a udělalo se horko; zrovna, když jsme byli na pláži.

V pět jsme zajeli do kempu v Paltamonas, na jižním konci Olympské riviéry. V jedné budově sprch netekla teplá voda, tak jsme chtěli odjet a dohadovali jsme se s chlapíkem u brány. Dělal blbýho, že nám nerozumí, že chceme jinam (měl naše pasy). Ukázal nám, že v druhých sprchách teplá voda teče. Ukecal nás, ať tu zůstaneme. Platit budeme jen 8 €, míň o 1,80 €. Vrátil nám pasy. Převlékli jsme se do plavek a šli se vykoupat. Kemp byl přímo nad pláží. Krásně jsme si zaplavali v průzračném moři. Pak jsme se osprchovali; akorát tlak teplé vody kolísal, asi nám ji přiškrcoval. Když jsme si vařili večeři, tak si přišel pro těch 8 €. Povečeřeli jsme brambory s na másle osmahnutou cibulkou. Pozvolna se setmělo. Nabili jsme vše, co se nabít dalo (obě baterky do kamery i telefon). Pak jsme se šli projít po městě Platamonas.

Panoval tu čilý ruch, kolem hlavní třídy byla spousta obchůdků s cetkami pro turisty, kaváren a taveren. V dáli byl vidět osvícený hrad, tam se podíváme zítra. Když jsme se z korza vraceli zpátky, tak začalo drobně poprchávat a když jsme vlezli do kempu, tak krápalo už víc než bylo zdrávo. Hodili jsme věci zvenku do auta a čekali, co bude dál. Pršet přestalo za chvíli. Vybalili jsme věci z auta zase na zem a uložili jsme se ke spánku. V noci se spalo dobře, akorát v noci začalo čtyřikrát krápat, ale ne na moc dlouho a ani moc intenzivně, takže jsme se nemuseli balit.

V noci bylo slyšet šumění moře. Vstali jsme v osm hodin a nasnídali se. Pomalu jsme zabalili spacáky a karimatky. Bylo zataženo, olověná obloha a to neslibovalo nic dobrého. Dojeli jsme na okraj města Platamonas a zaparkovali jsme u hradu. Po nedlouhé stezce jsme došli k bráně hradu s kovanou mříží. Vlezli jsme dovnitř. Na nádvoří byla vidět osmiboká věž s opevněnou spodní částí. Celé hradby i věž mají cimbuří. Uvnitř hradu bylo několik domků a kostelík. Stále se tu provádí vykopávky, které odhalily už základy několika obytných a hospodářských budov. U věže stávaly cisterny na vodu. Ve vitríně byl model stráně pod hradem, kde byly vykopáno dvacet šachtových hrobů a asi padesát klasických, všechny z mykénské doby. Z hradu byl úchvatný pohled na obě strany na dlouhé písečné a oblázkové pláže. Když jsme se pokochali pohledem na modré moře, tak jsme se vrátili k autu. Akorát se sem hnaly davy lidí z autobusu a z několika vypůjčených terénních aut.

Naše cesta pokračovala dále po pobřeží, po Olympské riviéře. V Leptokarii jsme si koupili sedmikilový meloun za 0,70 € a tři kila hroznů za 2 €. Byli tu samí Češi, hnus jak všechno přepočítávali. Opět se udělalo ohavné počasí a tak jsme po krátkém váhání opustili kraj pod Olympem a vyrazili jsme k Thessaloniki (Soluni). Najeli jsme na dálnici a kousek po ní jeli. Pak jsme se motali po vedlejších silnicích. Furt lilo. Projížděli jsme pod pohořím Olymp; je poměrně vysoké s vrcholky v mracích. Za Dionem hnal pasáček přes cestu veliké stádo oveček. Všude okolo na polích rostly kytky, ze kterých se dělá Ouzo. Lilo strašně moc. Opět jsme najeli na dálnici a pokračovali jsme v cestě úplně placatou krajinou. Místy bylo z dálnice vidět moře. Před Soluní jsme se na ploše před mýtnicí otočili a vyjeli na nedalekém výjezdu z dálnice. U nejbližší pumpy jsme natankovali plnou nádrž (a 0,687 € / l).

V pravé poledne jsme dojeli na okraj Thessaloniki. Soluň je druhé největší město Řecka. Bylo založeno roku 315 př.n.l. králem Kassandrem, který město pojmenoval podle své manželky, dcery Alexandra Velikého Thessaloníky. Město se postupně rozvíjelo, po zničení makedonské říše se Thessaloniki stalo roku 146 př.n.l. centrem římské provincie Macedonia (ke které byla později přičleněna římská provincie Achaia, zahrnující pevninské Řecko). V té době nastal mohutný rozkvět města. Ve vyhnanství tu žil básník Cicero a apoštol Pavel tu založil první křesťanskou obec v Evropě. V byzantské říši se Soluň vydobyla postavení druhého nejvýznamnějšího města v evropské části říše.

V první polovině 9. století se tu narodili pozdější slovanští věrozvěstové Konstantin (sv. Cyril) a sv. Metoděj. Město trpělo vpády nájezdníků, zejména Saracénů (roku 904) a Normanů (roku 1085). V roce 1430 město dobyli Turci. Město se výrazně vylidnilo a ztratilo svoji dřívější moc a slávu. Kolem roku 1600 se smělo v rozvalinách města usadit 20 000 španělských židů. Řekové se sem vrátili ve větší míře teprve v 18. století. Součástí moderního Řecka se Thessaloniki stala teprve roku 1912. V roce následujícím zde byl zavražděn řecký král Jiří I. a roku 1917 město téměř zcela vyhořelo. Po 1. světové válce došlo k výměně tureckého obyvatelstva za Řeky uprchlé z Malé Asie. Další válku pro změnu provázelo vysídlení a vyvraždění většiny židovského obyvatelstva. Po válce město rostlo a stalo se z něj důležité obchodní, průmyslové a kulturní centrum severního Řecka.

Z historie zase k naší cestě. Najeli jsme směrem na centrum. Pomalu jsme jeli po nábřeží, až jsme dojeli k Bílé věži, snad nejznámější památce Soluně. Kdysi bývala součástí městského opevnění. Byla vybudována Benátčany v tureckých službách v 15. století. V 18. století se z věže stalo vězení, kde Turci povraždili janičáře, vojenskou elitu z řad poturčelých balkánských národů; proto se po určitou dobu nazývala Krvavou věží. Pak byla natřena na bílo a odtud je dnešní název.

My jsme se v Thessaloniki ale nezastavovali a pokračovali jsme směrem k poloostrovu Chalkidiki. Po Soluni jsme se motali jak vítr v bedně, naprosto debilní značení. Jezdili jsme přes půl hodiny po nějaké obytné čtvrti než jsme se dostali na silnici, která nás vytáhla za město, sice trochu jinam, než jsme původně chtěli. V jedné přilehlé vesnici jsme měli opět silné problémy s navigací, ze zoufalství jsme se šli podívat do obrovského kostela. Pak jsme chytli správný směr. Začalo pršet. Zastavili jsme v pobřežní vesničce, dlabali jsme meloun a čekali, až se počasí umoudří.

Když se déšť trochu utišil, pokračovali jsme v cestě. Opět jsme viděli lidi, jak sbírají na polích a u silnice patrně šneky. Ve čtvrt na čtyři jsme dojeli k Petralonské jeskyni. V jeskyni však nešel proud a tak jsme se šli podívat do přilehlého archeologického muzea. Jeskyně byla objevena v roce 1959, rok poté se tu našla lebka mladé ženy, která zemřela ve věku asi 25 let. Postupně se našla i celá její kostra, nejstarší v Řecku. Její věk se odhaduje až na 700 000 let. Rekonstrukce nálezu je v muzeu. Lebka byla pokryta vrstvou rezavě hnědočerveného vápence (to jak ležela u stěny, po která pomalu stékala voda). Kromě toho byly ve vitrínách muzea zuby a kosti prehistorických oslů, jeskynních medvědů i dalších zvířat, další nálezy lidských pozůstatků, různých pravěkých nástrojů z jeskyně i celé Chalkidiki. Vedle toho byly koprolity - zkamenělá hovna a bobky.

Po prohlídce muzea jsme se vrátili ke vstupu do jeskyně a zaplatili jsme vstupné. Mezitím nahodili proud. Vstoupili jsme do jeskyně. Poslechli jsme si krátký úvod v angličtině o historii a objevení Petralónské jeskyně. Připojili jsme se ke skupince Rusů a výklad jsme slyšeli i v ruštině. Jeskyně má očazený strop, to jak tu pradávní obyvatelé dělali oheň. Byl vidět i původní vstup do jeskyně, který se ale časem zasypal. Jelikož jeskyně leží ve vápencích, bylo jasné, že tu budou krápníky. Nejprve jsme viděli malinké, krátké. Pak se ukázaly větší. Všechny byly šedivé nebo tmavě žluté. Dál v nitru skály byla krápníková výzdoba hustší a krásnější. Mezi sloupy visela ze stropu tenká brčka.

V jeskyni bylo překvapivě teplo: stálá celoroční teplota je tu 17 až 21°C. Bylo tu odkryto několik archeologických vrstev, napočítali jsme jich patnáct. Tady se taky našla zmíněná lebka a kostra pračlověka. Po železných lávkách jsme se dostali do veliké síně. Z boku jsou velikánské krápníky, dost impozantní. Pak už jsme se vraceli; asi po půl hodině strávené mezi krápníky a vykopávkami jsme vyšli na denní světlo. Vysvitlo slunce a bylo teplo.

Dojeli jsme k pobřeží, zastavili jsme se na samém začátku poloostrova Kassandra. Hned vedle parkoviště byla krásná písečná pláž s průzračným mořem, nad ní bungalovy a taverny. Bylo modré nebe. Z taverny vedle hrála hudba. Uvařili jsme těstoviny se směsí k večeři. Nadlabali jsme se, v půl sedmé jame vzali meloun a šli jsme si sednout na pláž. Postupně jsme celou kouli melounu snědli. Za hodinu a půl jsme se vrátili do auta a vyrazili jsme směrem k třetímu prstu Chalkidiki, k Athosu. Jak jsme tak jeli liduprázdnou sešeřelou krajinou, tak najednou koukáme, že tu na silnici chybí asfalt. Prašnou cestou jsme jeli několik kilometrů.

Okolo půl desáté jsme dojeli do Ouranopili, odkud vyjíždí výletní lodě k plavbě kolem poloostrova Athos. Proběhli jsme městečko, zjistili ceny lístků. V městečku panoval čilý společenský život, taverny a restaurace byly zaplněny téměř do posledních míst, na hlavní ulici korzovalo plno turistů i místních. Zajeli jsme kousek zpátky do kempu. Už kolem půl jedenácté jsme šli spát.

Vyspali jsme se dost dobře. Vstali jsme ve třičtvrtě na sedm a o chvíli později jsme už projížděli branou kempu, aniž bychom dnešní noc platili (neměli naše doklady a tak neměli ani peníze). Zajeli jsme zpátky do Ouranopoli, v autě jsme zabalili spacáky a posnídali jsme. Při procházce ranním městem jsme si koupili lístky na loďku k hoře Athos; dohromady stály 30 €.

Athos leží na nejvýchodnějším cípu Chalkidiki. Polovinu poloostrova zabírá autonomní oblast Ajio Oros (Posvátná Hora), která má od roku 1920 charakter mnišské republiky pod svrchovaností řeckého státu. Zabírá oblast dlouhou osm a širokou pět kilometrů. Řídí ji dvacetičlenné Svaté společenství Posvátné Hory Athos, kde má každý klášter svého zástupce. Všechny kláštery dohromady obývá asi 2000 mnichů. Celá mnišská republika se svými kláštery byla zapsána na seznam UNESCO.

První poustevny vznikly na území Athosu již v 5. století a první klášter byl založen roku 963. Vládla tu tuhá mnišská řehole. V 17. století zde stávalo až čtyřicet klášterů (s volnějším řádem), ve kterých žilo až 40 000 mnichů. Vedle toho tu byly vystavěny menší poustevny (kellie) pro dva až čtyři mnichy a samotky (asketerie). V minulosti bohatství klášterů nejednou přilákalo lapky a cizí vojska, proto byly všechny kláštery opevněny, i když byly postaveny v ne příliš dostupné krajině. Dokonce ani za turecké nadvlády nepřestaly kláštery fungovat.

Dodnes tu funguje dvacet klášterů, z toho dvanáct s tuhou řeholí. Používá se tu byzantský kalendář i čas (je posunut oproti času středoevropskému asi o 4 hodiny - půlnoc zde připadá na svítání). Život tu není příliš komplikovaný: osm hodin mniši spí, osm hodin pracují a osm hodin se modlí a studují náboženské texty. Vstává se se svítáním, následuje modlitba, dvakrát denně se podává jídlo, převážně z toho, co si mniši sami vypěstují. Čas mezi ranní a večerní bohoslužbou tráví mniši prací a modlitbami. Za rok musí držet 159 postních dní, kdy smí jíst jen jeden pokrm denně a to ještě jen něco.

Do klášterů na Athosu se nedá téměř dostat, je potřeba zvláštních povolení a vstup mají povoleni pouze muži. My jsme samozřejmě na území Svaté Hory nešli, spokojili jsme se s obhlídkou klášterů z moře. Před desátou jsme nasedli na výletní loď a zabrali jsme si strategická místa. Ve čtvrt na jedenáct jsme z Ouranopoli vypluli. Pěkně byla vidět přístavní pevnost, taková dvoupatrová věž. Pluli jsme asi čtyřicet minut podél pobřeží, když v tom se ukázal v dálce první z klášterů, opevněný s věží uprostřed. Střed každého kláštera tvoří katholikon, hlavní kostel. Byl to klášter Docheiaríou z 10. století. Uchovávají tu fragment kříže, na kterém byl Ježíš ukřižován. Na pobřeží se ukázaly další dva kláštery - Moní Xenofóntos z 10. století a Agíou Panateleímonos o století starší. Je to jeden z největších klášterů. Klášter tvoří řada nalepených staveb a chrám se zelenými kopulemi. Z reproduktorů nám povídali řecky a anglicky historii jednotlivých klášterů, o tom, co se v nich uchovává za liturgické vzácnosti a jak rozsáhlou mají knihovnu.

Propluli jsme kolem malinkého přístavu Dafni, jediné zásobovací přístupové cesty z moře ke klášterům. Nad ním byl malý klášter Moní Xiropotámou, opět starý tisíc let. Jeho dnešní budovy jsou ale modernější, z 18. století, protože tento klášter (ostatně jako většina ostatních) vyhořel. Další z klášterů nebyl na pobřeží, ale v půli příkré stráně. Vypadal spíše jako pevnost. Moní Símonas Pétras byl ve 14. století založen na místě, kde svatý Šimon viděl při modlitbách a rozjímání zvláštní světlo.

Pak se zjevili z oparu hned tři kláštery: Moní Grigoríou ze 14. století. Po požáru roku 1761 byl znovu obnoven a přestavěn do dnešní podoby. Druhým klášterem byl Moní Agíou Dionysíou, který byl postaven v 16. století kousek nad pobřežím. Ještě výše je klášter Moní Agíou Pávlou. Ten obývá 90 mnichů. Jeho knihovna je jedna z největších na Athosu a čítá 13 000 svazků. Klášter je vysoký, asi pětipatrový s věží. Spíš než obydlí mnichů připomíná pevnost. Na pobřeží je ještě poustevna Néa Skíti, je to jen několik malých domků. Nad těmito kláštery se v mracích tyčila majestátní hora Athos, se svými 2033 metry nejvyšší na poloostrově. Jen chvílemi se mraky roztrhaly a bylo vidět i samotný vrchol Athosu.

Byli jsme už na samém konci poloostrova a tak jsme se otočili a vraceli jsme se podél západního pobřeží zpátky. Ještě jednou jsme si prohlédli kláštery na pobřeží. Pluli jsme celkem tři hodiny a vystoupili jsme zase na molu v Ouranopoli. Tam jsme hned z lodi šli na přístavní věž. Byla kamenná a schody a patra byly dřevěné. Seshora byl úžasný pohled na malý přístav s rybářskými a výletními loděmi. Cestou k autu jsme si koupili vynikající gyros. Kolem druhé hodiny jsme nasedli do auta a vyrazili jsme směrem k druhému prstu poloostrova Chalkidiki. Zase se zatáhlo a začalo pršet. Zase jsme najeli do vnitrozemí. Včera i dnes to tu vonělo bylinkami, asi tymiánem. Zastavili jsme vedle bagrů a čekali jsme, jak bude.

Kolem páté přestalo pršet a vyrazili jsme dál. K večeru vysvitlo sluníčko a bylo krásně. Jako by tak nemohlo bát přes den, kurva. Vjeli jsme do pobřežního města Nikiti a zastavili jsme u nádherné, hrozně dlouhé pláže. Vedle kempu jsme zaparkovali a převlékli se do plavek a hurá do moře. Zaplavali jsme si a kvalitně se vykoupali. Voda byla nádherná, dno písčité. Na písku bylo vidět, že tu dost lilo. Pak jsme se byli v kempu osprchovat. Sice se nás nějaký maník, co tam hrabal listí ptal, jestli jsme v kempu ubytovaný, tak jsme mu řekli, že jsme před chvílí přijeli. Odsolení jsme se vrátili do auta. Jízda po písku byla úžasná. Na silnici o kus dál jsme viděli malou želvu, nějací místní ji odklidili z vozovky.

Zajeli jsme kus za pobřeží do vnitrozemí a na parkovišti u stadionu ve městě Ormolia jsme se nadlabali (tuňák s rýží). Pak jsme zajeli více do centra a zastavili jsme na parkovišti mezi domy. Jelikož bylo teprve půl deváté, šli jsme se projít po městečku. Byl tu čilý ruch, hodně mladých. U místních jsme budili pozornost asi tím, že jsme se drželi za ruce (místní tak nechodí) a že jsme měli kraťasy a ne dlouhé kalhoty jako všichni kolem. Když jsme se vrátili z procházky, tak jsme si upravili auto do spací podoby a kolem půl desáté jsme ulehli ke spánku.

V autě se spalo naprosto výborně. Probudili jsme se chvíli před sedmou, zabalili jsme věci v autě. Pohled na napůl zataženou oblohu nám řekl, že by mohlo být hezky, ale asi nebude. Cestou k pobřeží jsme natankovali (a 0,688 € / l). Sjeli jsme do Nea Moudanie na parkoviště u restaurace, kde jsme už dříve byli. Pozorovali jsme oblohu; slunce zalezlo za hradbu šedivých mraků a na druhé straně to vypadalo ještě hůř. Nic moc, bude pršet. Operativně jsme změnili plán: na Chalkidiki prdíme a odjedeme směrem na Thessaloniki a dál do vnitrozemí.

Bylo pěkně zataženo a létaly blesky. Netrvalo dlouho a strhla se totální průtrž mračen, stěrače skoro nestíhaly, blýskalo se dost divoce. Zajeli jsme k Carefouru na okraji Soluně. Tady se nám povedl dobrý nákup: nacpali jsme do vozíku věci za 19,30 €. Když jsem platil dvacetieurovkou, tak pokladní napočítala drobné, položila je na dvacku a s lístkem od nákupu mi je vrátila. Rychle jsem to naspal do kapsy. aby toho nebylo málo, tak jsme k nákupu zdarma ještě nabrali malé balení sáčků s pracím práškem, co někdo zapomněl za kasou. Ještě na parkovišti jsme snědli bagetu s ovčím máslem a sýrem.

Cestou k Verii se udělalo trochu lépe. Projížděli jsme obrovskou broskvovou plantáží. Chvíli před jednou jsme zastavili ve Vergině u vykopávek. Značení sem bylo naprosto debilní. Areál vykopávek je zapsán na seznamu kulturního a historického dědictví UNESCO. Při vykopávkách v roce 1977 nalezl archeolog Manólis Andrónikos vchod do komorové hrobky. V hrobce nalezl v mramorových sarkofágách dvě zlaté skříňky o váze 8,5 a 11 kilogramů. Na jejich víku bylo šestnácticípé makedonské slunce. Obsahovali kosti zabalené do zlacené tkaniny. Podle defektu na kosti dolní končetiny a podle lebky s poškozenou oční jamkou byla vyslovena teorie, že jde o hrob Filipa II. Makedonského (který kulhal a na zranění v obličeji zemřel). V hrobech bylo nalezeno i velké množství dalších cenných předmětů, jež dovolili datovat hrobku do doby kolem let 350 až 320 př.n.l.; to potvrdilo, že se jedná o makedonskou královskou hrobku a že na území dnešní Verginy leželo královské město Aigai.

Prohlídku jsme započali u zbytků divadla. Bylo velice malinké, jen několik řad. Dnes to byl spíše dolík se třemi stupni po obvodu. Za divadlem byly odkryty základy rozsáhlého paláce. Sešli jsme po silnici kousek níž, k hrobce. Je to menší budova, celá v zemi. Průčelí je zdobené čtyřmi sloupy. Tady vevnitř byly nalezeny ony zlaté schránky s ostatky Filipa II. Makedonského. Vykopávky byly celkově docela malé, stále se tu odkrývají další a další stavby.

Cestou odtud jsme se ještě chtěli podívat k dalšímu z makedonských hrobů, ale byl uzavřen. Alespoň jsme si natrhali pytel výborných úplně zralých velikánských švestek. Cestou jsme je všechny naráz snědli. Po půl hodině cesty jsme dojeli k Edesse. Už zdáli bylo vidět toto město na skále a taky jsme rozpoznali vodopád řeky Vody, padající z města dolů. Edessa se kdysi jmenovala Vodena; to když tu žili Slované. Ve tři hodiny jsme ve městě zastavili. Prošli jsme nejstarší částí města, kde byly pěkné hrázděné domy. Některé jsou polorozpadlé, horní patra jsou o kus šurší než spodní. V kalném potoce plavaly kachny. Cestičky byly dlážděné plochými kameny a v okolí centra byly krásné domy. Celé centrum je protkáno sítí vodních kanálů. Voda dříve poháněla mlýn a pilu. Byl tu náhon, veliké vodní kolo, transmisemi se poháněl katr. Vše bylo pěkně zrestaurované.

Došli jsme na okraj srázu, na němž město leží a sjeli jsme dolů (na dvakrát) výtahem. Dole byla budova staré továrny na zpracování konopí. Dnes je z ní stylová restaurace. V obrovské hale bylo několik ohromných strojů neznámého účelu, veliké mašiny na zpracování vláken, dost dobrý. Vše bývalo poháněno silou vody. Vrátili jsme se nahoru, na útes a za chvilku jsme došli k velikému vodopádu Káranos. Byl naprosto perfektní. Voda se s ohlušujícím rachotem řítila 24 metrů dolů ze srázu. Prošli jsme i za vodopádem zezadu. Naprosto výborné. Za vodopádem vede také malá jeskyně, bohužel nepřístupná. Na vodní tříšti se dělala duha. Vypadalo to úžasně. Hleděli jsme na vodopád docela dlouho.

Pak jsme vylezli na vršek a procházeli jsme se kolem sítě kanálů plných vody. Opět začalo poprchávat. Vzali jsme si z auta deštník; přestalo pršet. Motali jsme se na okraji velikého srázu, byl odtud dobrý výhled na políčka a vesnice mezi nimi. V ulicích a parcích se toulala spousta psů. Asi za hodinu a půl jsme už celou Edessu prošli. Cestou z Edessy opět silně lilo. Projeli jsme město Florina a zastavili jsme kousek za ním a čekali, až přestane pršet. Pak jsme si uvařili večeři - brambory s cibulkou. Setmělo se. Vrátili jsme se do Floriny a zastavili u supermarketu. Dlouho jsme seděli v autě a povídali si a promýšleli, co v tomhle hovadským počasí dělat. Obchod zavřel, pak zhasl, nakonec se vytratili i zaměstnanci. Na parkovišti jsme osiřeli. Až kolem půl jedné jsme si udělali ležení a usnuli jsme.

V noci byla zima, přesto jsme se vyspali dobře. Vstali jsme před sedmou. Zajeli jsme kousek za město a tam se dospali. Stáli jsme o kostelíka. V půl deváté, když jsme se probudili, svítilo sluníčko a bylo teplo. Všude kolem byly větší kopce, všechny zalesněné, sytě zelené. Dočepovali jsme vodu ze studánky (pramene) u malého bílého kostelíku s červenou střechou. Nahlédli jsme do něj; byl vymalován freskami, včetně stropu. Samí svatí. Za tu dobu, než jsme se zabalili a vypravili, tak se tu zastavilo několik převážně starších lidí, pomodlili se a jeli dál. Ve třičtvrtě na deset jsme jeli dál i my.

Zatáčkami v horách jsme se dostali nad Prespanská jezera. Za chvíli jsme viděli modrou hladinu Malého i Velkého Prespanského jezera. Oblast jezera Mikri Prespa je chráněna od roku 1974 jako přírodní park. Spolu s jezerem zahrnuje i přilehlé bažiny. Je to jedinečný ekosystém, hnízdí tu vzácné druhy vodního ptactva a rostou vzácné endemické rostliny. Kolem jezera jsou vysoké zalesněné kopce. Informační centrum jsme nenašli, tak jsme se aspoň podívali po kamenné vesničce Agios Germanos. Nahlédli jsme do malého kostela z počátku 11. století, jednoho z nejstarších v oblasti. Jsou v něm velice staré tmavé fresky. Z vesnice byl výhled na jezera, ležící na řecko-albánsko-makedonské hranici.

Na rovině u jezera se pěstují fazole. Zastavili jsme na pásu oddělujícího obě jezera a z dřevěné vyhlídky jsme pozorovali rozsáhlé rákosiště, hnízdiště ptáků. Je to ta nejvíce chráněná část parku. Byl tu absolutní klid, nikde nikdo, ticho. V půl dvanácté jsme se zastavili ve vesnici Psarades. Tady končila silnice i Řecko. Dál je jen Makedonie. Prohlíželi jsme si plánek okolí, kudy se po jezeře jezdí loďkami. Jeden místní rybář nám nabízel projížďku, ale chtěl za ní 30 €, pak slevil na 25, což se nám zdálo i tak moc. Hlavní, čím nás překvapil, bylo to, že uměl česky. Prohodili jsme pár vět o tom, jak to u nás teď vypadá. Místo projížďky lodí jsme se šli projít po břehu jezera. Na skalách na břehu jsou někde namalovány ikony, kus dál jsou na ostrůvcích dva kostely.

Rozhodli jsme se dojít aspoň k první ikoně. Šlapali jsme po velkých bílých oblázcích. Všude byla vyplavena spousta podivných tvrdých pichlavých plodů; neodolali jsme a nasbírali si jich hrst. Nad břehem byla skála. Viděli jsme hejno malých černých kormoránů a nějaké volavky. Byl tu skvělý klid, který byl sem tam rušen projíždějícím člunem. Na břehu byla černé brka z pelikánů. Došli jsme až k ikoně namalované přímo na skále. Byla trochu oloupaná, ale stále patrná. Sedli jsme si na kameny, rozjímali a sledovali ptactvo . Voda v jezeře byla úplně čistá a chladná. Dno poměrně rychle spadalo do hloubky. Bylo vidět, že na jaře bývá hladina jezera daleko výše, asi o dva metry. Na hladině jezera Mikri Prespa byly v dáli vidět obrovská hejna kormoránů a racků.

Před půl druhou jsme se vrátili do auta; bylo v něm ohavné horko. Ve vesnici jsme našli na chodníku hezkou větší suchozemskou želvu. Pak jsme opustili oblast Prespanských jezer. Znovu jsme přejeli přes rákosím porostlou šíji oddělující obě jezera. Rostlo tu kolem silnice plno divizen. Zastavili jsme u dvou altánků s výhledem na jezera a uvařili jsme si jídlo. Podávala se bramborová polévka z pytlíku s bramborami. Strašně jsme se přecpali. Kolem třetí jsme definitivně odjeli.

Jeli jsme kousek od albánských hranic, asi osm kilometrů. V údolí potoka, kolem kterého jsme jeli stály čtyři milíře, jeden hořel a v údolí byla spousta smradu a kouře. O kus dál nás zastavil policista (jako všechny, kdo projížděli). Ptal se po dokladech od auta. Když jsme se začali vytahovat z batohu (mezitím se koukl na značku), tak na nás mávl, ať jedem. Kolem čtvrté jsme dojeli do Kastorie. Je to docela pěkné město, jeho staré domy jsou nacpané na stráni nad jezerem. Kastoria = bobr. ti žili ve zdejším jezeře. Město je velmi staré, za Římanů se jmenovalo Keletron. Díky bobrům se město stalo v 17. století centrem kožešnictví. Obchod s kožešinami zajistil městu rozkvět.

Objížděli jsme poloostrůvek, na kterém se Kastorie nachází. Jeli jsme alejí přímo po břehu jezera. Voda v něm byla brčálově zelená. Na jezeře plaval pelikán a plno labutí. Vrátili jsme se přes starou čtvrť Kastorie. Ve městě byla neskutečná spousta kostelů, mnohé z nich byzantské. Kostely byly dobře značené, což se o silnicích říct rozhodně nedalo aneb navigace po městě stála za prd. Když jsme se vymotali, jeli jsme liduprázdnou krajinou, kolem byly jen pole a louky. V Graveně jsme si koupili gigantickou zmrzlinu a celou jsme jí na posezení snědli. Míjeli jsme pak oblast Meteory, zítra se sem vrátíme, ale teď jsme potřebovali najít místo na spaní. Viděli jsme vysoké skály a jeden z klášterů. V supermarketu jsme si koupili brambory a bagety. V půl deváté jsme zastavili na okraji Trikaly, otevřeli si konzervu pikantních kalamárů. Byly to malinký tělíčka a hlavičky s chapadly. Byly výborný. Zajeli jsme na okraj parkoviště a kolem desáté jsme šli spát.

Probudili jsme se kolem půl osmé. V noci byly vidět hvězdy. Auto bylo zevnitř kvalitně orosené. Za třičtvrtě hodiny jsme se nasnídali, zabalili a parkoviště u obchodu jsme opustili. Projeli jsme starou čtvrtí Trikaly, pod pevností byly pěkné roubené domy. Nedalo se tu nikde zastavit, značení naprosto debilní. Vyjeli jsme směrem k Meteoře. Cestou jsme dotankovali plnou nádrž (a 0,697 € / l). Vjeli jsme mezi skály Meteory.

Meteora je oblast skalních věží a stěn, na jejichž vrcholcích byly ve středověku vybudovány těžko přístupné kláštery. Ve slepencových skalách nad Kalambakou se roku 985 usadil poustevník Barnabáš, časem se k němu přidali další. Konečně roku 1362 na jedné ze strmých skal založil mnich z Athosu Athanásios první klášter - Metamorfosis. Klášteru se začalo říkat Megalo Meteóro, tj. Velký klášter vznášející se ve vzduchu. Název Meteora se postupně ujal i pro ostatní kláštery, kterých zde do 16. století vyrostlo dvacet čtyři. Potom docházelo k postupnému úpadku klášterů v Meteoře, některé podlehly zubu času a zůstaly v troskách. Dodnes jich je v provozu jen šest. Poloha klášterů na vysokých a často nepřístupných skalách umožnila mnichům zachovat si klid pro meditace a modlení. Do některých klášterů byl dlouhá léta přístup pouze po provazových žebřících a lanech či v síti spouštěné z věže; teprve ve dvacátých letech 20. století byly vysekány ve skalách schody. Celý komplex klášterů v Meteóře je zapsán jako památka UNESCO.

Projeli jsme pod dvěma kláštery - Agio Nikolaos z roku 1368 a Rusanu, který byl založen roku 1388. Skály mají místy kolmé stěny a jsou dost vysoké. V půl desáté jsme zastavili na parkovišti pod klášterem Metamorfosis neboli Megali Meteora. Je to nejvýše položený klášter ze všech a je také nejstarší, byl založen roku 1362. Pod ním je vidět klášter Varlaam. Ke klášteru Metamorfosis jsme se vydali. Prošli jsme po mostku přes rokli, pak tunelem vydlabaným ve skále a dále po příkrých schodech nahoru k bráně. Čekali jsme asi dvacet minut než otevřeli. Nahrnuli jsme se dovnitř s davem turistů a tak jsme se vyhnuli placení vstupného.

První, kam naše kroky směřovaly byl katholikon, hlavní kostel kláštera. Byl postaven v 16. století. Jeho zdi byly zdobeny freskami. Jedna stěna zobrazovala výjevy ze života Ježíše, zbytek byly fresky o umučení svatých, dost drastické: sekání hlav, napichování na kůly, vaření a upalování a podobné. Před kostelem bylo zavěšené veliké dřevo; klepáním na něj se mniši svolávali k jídlu či na bohoslužbu. Byli jsme se podívat na vyhlídce na okraji klášterního komplexu. byl odtud strhující výhled na skály a na zřícené kláštery i na dosud stojící. Pobíhala tu malinká rezavá kočička; mňoukala, když jsme ji zlobili. Prošli jsme se po celém klášteře, v malém muzeu byly místní kroje a uniformy janičářů, šavle a pušky. Nahlédli jsme také do jizby, kde bylo zemědělské náčiní, sudy a demižony. Mezi tím vším se vyjímala krásná měděná destilační aparatura. Po hodině prohlídky jsme pomalu vyšli ven.

Dovnitř se hnalo čím dál víc turistů. Po silnici jsme se vrátili kousek dolů, ke klášteru Varlaam, který od roku 1517 stojí na místě staré poustevny. Vevnitř jsme se podívat ale nebyly, podle fotek by to bylo stejné jako v předchozím klášteře. Prohlédli jsme si jej zvenčí. I odtud byl krásný pohled na vysoké strmé skály. Za poměrně malou skalnatou oblastí meteory jsou jen zalesněné nevelké kopce.

Bylo horko na padnutí. Celí splavení jsme se přesunuli k dalším vyhlídkám a ke klášterům Agia Triada (z roku 1438) a Agios Stefanos. Ten byl založen roku 1367 srbským knížetem Katakuzenem. Kousek od tohoto kláštera končí skály a rozprostírá se zvlněná krajina. Všude se pohybovaly davy lidí a spousty aut. Ještě naposled jsme si prohlédli od silnice kláštery i celou Meteoru.

Zamířili jsme do hor, cesta se klikatila přes horské sedlo ve výšce 1690 metrů. V okolí Metsova jsou samé lyžařské sjezdovky. Přejížděli jsme pohoří Pindos. Mířili jsme směrem k Ioannině. Silnice byla kvalitní, ale samé zatáčky. Z cesty se otevíraly skvělé pohledy do hlubokého údolí a na okolní štíty. Pak se před námi objevilo jezero a na jeho břehu veliké roztáhlé město - Ioannina. Zatáhlo se a začalo lejt. Zastravili jsme v Peramě, kousek od krápníkové jeskyně. Počkali jsme, až přestane tak strašně pršet a vydali jsme se ke vstupu do jeskyně.

Peramská jeskyně byla objevena roku 1940 pastýřem, který se tu schovával před Němci; prozkoumána byla ale později. Je to nejrozsáhlejší jeskynní systém v Řecku. Je dlouhá 1100 metrů a zaujímá plochu 14 800 m2. Původně byla korytem řeky (v pozdním pliocénu), dnes je však suchá. Je to první místo v Řecku, kde byly nalezeny kosti jeskynního medvěda. Celoročně se tu udržuje teplota 17°C.

Zaplatili jsme dohromady 5 € vstupné. Prošli jsme nejprve částí, kde bylo krápníků málo. V dalším sále bylo krápníků už požehnaně, veliké i malinkaté, různých tvarů i barev. Pojmenované byly podle tvarů: kříž, svíce, šikmá věž, sfinga. Taky tu byl pozoruhodný zlomený krápník - ulomená část byla opřena o vedlejší skálu a v původním směru rostl krápník dál. Tento útvar se jmenoval zlomená strom. Barva všech krápníků v jeskyni byla světle žlutá. Průvodce povídal v řečtině a pro nás dva anglicky. Prohlídka peramské jeskyně trvala asi hodinu, byla dost pěkná. Kolem čtvrt na šest jsme se vrátili do auta a sjeli jsme do Ioanniny.

Ioannina byla založena někdy v 7. století. Ve století čtrnáctém zde sídlili srbská knížata a od roku 1431 byla v rukou Turků. Město se nejvíce rozvíjelo za panování tureckého guvernéra Ali paši Tepelenského (paša Janinský). Ten byl šikovným diplomatem a ovládl území od Albánie po Peloponés. To se nelíbilo sultánovi Mahmúdovi II., proto proti Alimu poslal vojsko, které Ioanninu obléhalo. Ali paša kapituloval a během jednání o příměří jej Turci zabili (24. ledna 1822). Součástí novodobého Řecka se Ioannina stala roku 1913.

My jsme Ioanninou projeli, zastavili jsme u stadionu na okraji města a uvařili jsme si večeři. Po večeři jsme se vrátili do centra města viděli jsme mešitu paši Aslana z roku 1619, projeli jsme starou čtvrť. Nebylo kde zaparkovat a zbytek města byl ošklivý a nezajímavý. Zajeli jsme kus dál za město, jelikož začalo zase pršet, tak jsme zastavili a čekali, jak bude. Setmělo se a lilo čím dál tím víc. Vrátili jsme se k pumpě a tam jsme přečkali největší déšť. Spát jsme tu ale nechtěli, bylo tu na náš vkus rušno. Pobíhala tu tři úplně malinkatá koťátka. Zajeli jsme více k centru města a zastavili jsme na malém parkovišti u supermarketu. Kolem jedenácté jsme zalehli. Nespali jsme tu sami, během noci přijelo auto s belgickou značkou a jeho posádka tu taky chrněla.

Probudili jsme se v půl osmé. V noci byla pořádná zima a tak bylo auto zevnitř strašně orosené. Zabalili jsme věci a vyrazili jsme ke kaňonu řeky Vikos. Dojeli jsme do vesničky Monodendri, zastavili jsme na parkovišti kousek od výchozího bodu cesty. Uvařili jsme si ke snídani nudlové polévky. Bylo docela hezké počasí, modré nebe s bílými mráčky, svítilo slunce, ale bylo poměrně chladno. Aby ne, vždyť jsme byli v hrách, v pohoří Pindos, na okraji národního parku Vikos-Aoos. Vesnička Monodendri je celá kamenná, i střechy jsou pokryty placatými kameny.

V půl desáté jsme se vydali na cestu. Jak jsme tak sestupovali po kamenné cestičce dolů do údolí, tak jsme viděli plno hub. Celé to tu bylo zelené a dost vlhké - včera tu určitě lilo. Sestoupali jsme až na samé dno kaňonu. Řeka Vikos byla v těchto místech bez vody. Byly tu obrovské balvany s poskládanými kamennými věžičkami. Kolem byly strmé skály, kaňon je až 920 metrů hluboký a řadí se tak k nejhlubším v Evropě. Šli jsme ve stínu, chvílemi dnem a pak kousek nad ním ve stráni. Bylo velice příjemně. Šlapali jsme po pohodlné stezce. Nad námi byly skoro kolmé skály, čím dál vyšší. Pochodovalo se dobře. Na dně byly v některých kamenech vymleté dolíky a v nich byli pulci, už se zadními nohami. Dno bylo divoké, utvářené na jaře vodou z tajícího sněhu. V pravé poledne jsme se zastavili, nasvačili a pomalu jsme se otočili k cestě zpět. Na nebi přibylo trochu mraků. Cestou jsme sbírali houby, aby naše strava byla pestřejší. Našli jsme jich docela hodně. Bylo stále teplo, ale začalo se postupně zatahovat. Přidali jsme do kroku.

Když jsme byli na samém dně pod místem, kudy se vystupovalo nahoru na vrchol úbočí, tak začalo pršet. Nahodili jsme větrovky a nasadili smrtelné tempo pochodu. Dole ani po cestě se nebylo kde schovat před deštěm. Mokli jsme naprosto totálně, jako kdyby vedle nás někdo stál a kropil nás hadicí. Výstup ze dna nám trval 45 minut a celou dobu ukrutně lilo. Když jsme byli na vrcholu, tak samozřejmě přestalo pršet. Větrovka promokla, mokré jsme měli boty, kraťasy i trenky, tričko se dalo ždímat. Prostě jako kdyby jsme oblečení vlezlo do rybníka. V půl třetí jsme byli u auta. Převlékli jsme se do suchého.

Voda nám promočila i batohy a co bylo nejhorší: jeden foťák byl zcela plný vody, když jsme ho vytáhli, tak z něj tekla čůrkem voda, a aby toho nebylo málo, byla obarvená od sáčku, ve kterém byla kamera na červeno. Nebylo zbytí, film se nedal zachránit a putoval ven. V hledáčku byla malinká bublina, jinak byl plný růžové vody. I baterky byly mimo provoz. Tak tímto aparátem jsme již dofotili. Druhý foťák jsme naštěstí s sebou neměli. Kamera dopadla o poznání lépe, jen celý objektiv byl ve vodě; byla zamlžena, ale vnitřek snad zůstal ušetřen. Naše batohy jsou sračky (speciálně nepromokavé dno je ošidné, tam se stáhla voda, která napršela na promokavý bok báglu). Nasedli jsme do auta a pomalu jsme z hor směřovali zpátky k Ioannině. Kamera se po chvíli nahřívání u větráku odmlžila a krátkým testem jsme zjistili, že přežila bez úhony. To se o foťáku už říct nedalo. Projeli jsme okrajem Ioanniny a kolem půl páté jsme zaparkovali u vykopávek Dodonské věštírny.

Diova věštírna je nejstarší v Řecku, jsou o ní zmínky už u Homéra a v některých starých mýtech. Původně zde byla uctívána egejská bohyně Gaia (Země); řečtí přistěhovalci z ní udělali pod jménem Dioné manželku boha Dia. Hlavním božstvem se v Dodoni stal sám Zeus. Jemu byl zasvěcen posvátná starý dub, podle šumění jeho listí psali kněží kladnou či zápornou odpověď na kovovou destičku, na níž byl vyryt dotaz. Věštilo se i podle vrkání černých holubic či podle zvuku, který vydávaly bronzové kotle zavěšené na trojnožkách kolem dubu. Víra v moc dubu byla tak veliká, že sem před svou výpravou za zlatým rounem přišel z Pília Iáson, aby si ulomil větev, kterou pak připevnil na svoji loď Argo.

Kolem roku 400 př.n.l. byl vedle dubu postaven malý Diův chrám. Ve 3. století př.n.l. se chrámový komplex ještě více rozrostl. Za krále Pyrrha vyrostla například poradní sloupová síň (buleterion), stadion a divadlo. Věštírna byla zničena v roce 393, kdy byl na příkaz císaře Theodosia I. posvátný dub vyvrácen. Otázkou je, nakolik v tom měl vliv jeho boj proti pohanským zvykům a nebo mýtus, že pod dubem se ukrývá poklad. V 5. a 6. století bývala Dodona ještě sídlem biskupství, ale později zdejší sídlo zcela zaniklo, to když bylo vybudováno nedaleko odtud město Ioannina. Dodona byla znovu objevena až roku 1875.

Zaplatili jsme celkem 2 € vstupné. Obešli jsme z dálky viditelné divadlo. Zdi divadla jsou z mohutných balvanů, z buků jsou podepírány dvěma mohutnými věžemi, vysokými až 21 metrů. Spodní část sedadel byla docela dobře zachovaná, horní jsou již poničeny. Divadlo mělo kapacitu 17 000 diváků. Ta Řeků se tu pořádali divadelní hry, Římané amfiteátr přebudovali na arénu pro zápasy se zvířaty. O kus dál byly zbytky Diova chrámu, který stával kolem posvátného dubu. Vedle byly základy dalších budov a chrámů. Areál vykopávek není příliš rozlehlý.

Od vykopávek Dodonské věštírny jsme sjížděli směrem k pobřežní nížině. Počasí i tady nestálo za moc, chvílemi poprchávalo. Dojeli jsme až na pobřeží, do kempu. K večeři jsme si dali konzervu mexiko, fazole a těstoviny. V kempu nebylo plno, jen několik německých důchodců a my. Až k autu bylo slyšet šplouchání moře. Usušili jsme promoklé oblečení a boty a po pěti dnech jsme se konečně osprchovali teplou vodou. Večer jsme se byli podívat na pláži. Byly vysoké vlny a ty, jak se mlely o oblázky, vydávaly zajímavý zvuk. Když už nás koukání na moře nebavilo, tak jsme se vrátili do kempu a otevřeli si láhev bílého vína. Bylo sice dost sladké, ale dobré. Potom jsme už šli na kutě. Zalehli jsme kolem desáté. V noci bylo dost teplo, ale spalo se skvěle.

Vstali jsme už v půl osmé. Docela dlouho jsme se jen váleli, nějak se nám nechtělo vylézt. Ke snídani jsme si uvařili gulášovou polévku, do které jsme naspali veškeré houby a brambory. Byl toho strašný kotel. Vzali jsme si věci a vyrazili jsme na pláž, hned jsme hupsli do vody. Byla krásně teplá. Za oblázky, co byly na kraji byl jemný písek. Zaplavali jsme si, slunili se a zase plavali. Pak jsme dostali hlad, opět jsme ujedli něco z kastrolu naší vydatné hutné polévky. A pak zase hurá do vody. Bylo modré nebe a příjemné teplo.

Ještě několikrát jsme opalování proložili koupelí v moři. Kolem třetí jsme se v kempu odsolili. propláchli jsme nefunkční foťák čistou vodou (stejně i po tomto zásahu zůstal mimo provoz) a zabalili jsme všechny věci a vyrazili jsme z kempu. Ještě předtím jsme zaplatili 11 € za dnešní noc. Ujeli jsme jen několik kilometrů a zastavili jsme v Parze. Prošli jsme centrum, prolezli snad všechny obchody a koupili si trochu jídla. Byly tu nekřesťansky drahé potraviny. Zajeli jsme za Pargu, k nedaleké k pevnosti. Leží nad vesnicí Anthoussa. Zastavili jsme přímo pod ní a šli se podívat dovnitř. Pevnost byla zbudována roku 1815. Je docela dobře zachovaná, celá spodní patra jsou celá, stejně tak i sklepy s klenbou zůstaly neporušené. Seshora byl dost dobrý pohled na hory v dáli, na členité pobřeží i na samotnou Pargu. Moře bylo tmavě modré. Úchvatný pohled.

Bylo docela horko. Okolní kopce jsou zalesněné, tmavě zelené. Zajeli jsme kousek dolů pod pevnost a zaparkovali jsme na velikém vyasfaltovaném place. K večeři jsme si uvařili brambory s cibulí, vytvořili jsme z toho kaši. Tmavé mraky, na které jsme byli zvyklí z minulých dní byly ty tam, bylo skutečně hezky. Místo se nám natolik líbilo, že jsme se rozhodli tady dneska přespat. Nějakou dobu jsme pozorovali velikého tesaříka; pak jsme se vrátili na starou pevnost a čekali na západ slunce. Počkali jsme, až rudý kotouč zaleze za moře. Vrátili jsme se k autu, ustlali si a znovu jsme vyběhli ty dvě zatáčky nahoru kouknout se na osvětlené vesničky a městečka na pobřeží. Pevnost byla nasvícena a vypadala démonicky. Kolem deváté jsme už leželi v autě a nedlouho potom jsme usnuli.

V autě se spalo docela špatně, v noci bylo horko. Vstali jsme kolem půl osmé a za třičtvrtě hodiny už jsme odjížděli. Zajeli jsme do nedaleké vesnice Agia, v pekárně jsme si koupili jídlo. Sjeli jsme na pobřeží. Bylo tu asi pět domů a dvě restaurace a malá, ale velice hezká pláž. Byla oblázková, chráněná skalisky. Jmenovala se Sarakiniko. Tady jsme se kolem deváté nasnídali. Takhle brzo tu nebylo mnoho lidí, ale během dopoledne se pláž pomalu naplnila. Voda byla chladivá, osvěžující. Mohutně jsme se opékali na sluníčku a koupali se. Totální relaxace. K obědu jsme si uvařili zelňačku s bramborami. Zase jsme se koupali, slunili, jedli, plavali a opalovali se.

Kolem půl páté jsme měli už sluníčka plné zuby, zabalili jsme věci a vyrazili jsme zase o kus dál. Cestou k Igoumenitse jsme ještě jednou dokoupili potravu a nedaleko jsme dotankovali palivo do kanystru (a 0,754 € / l). Těsně před Igoumenitsou jsme uhnuli k pobřeží, vyjeli jsme do oblasti, kde bylo příliš mnoho kempů a hotelů. Zastavili jsme na prochcaným (a nejen to) plácku u silnice a uvařili si v tom smradu večeři, co jiného než brambory. Rychle jsme se najedli. Zešeřilo se. Vydali jsme se zase zpátky. Cestou jsme v zatáčce viděli malou lišku. Nejdřív skočila za betonový blok, ale hned zase zvědavě vykoukla a zase vylezla. Byla docela hubená, ale měla nádherný huňatý ohon.

Kolem deváté jsme přijeli do Igoumenitsy objeli jsme centrum. Sjeli jsme do nového přístavu a zastavili jsme na velikém parkovišti. Pak jsme se šli projít po městě. Prolezli jsme centrum i pěší zónu. Alespoň to tu trochu žilo. Po nábřeží jsme se vrátili k autu kolem desáté, udělali jsme si ležení a za půl hodiny už jsme spali.

Probudili jsme se asi v půl osmé. Naházeli jsme věci na zadní sedačky, ani jsme spacáky nebalili. Vyjeli jsme za město. V pekárně v nějaké malé vesnici jsme si koupili bagetu a sladké kolo, obojí ještě teplé. Zajeli jsme do nedalekého kempu (Elenás beach), hodili jsme na zem deku a dospali jsme se. Když jsme se řádně dospali, tak jsme nabrali vodu. Název kempu byl zavádějící, žádná pláž tu nebyla To se nám nelíbilo a tak jsme si nechal vrátit pasy (dali nám je kupodivu v pohodě) a vyjeli jsme jinam. Cestou jsme dotankovali plnou nádrž (a 0,75 € / l). Za nedlouho potom jsme zastavili u pláže s restauracemi a tavernami. Bylo půl jedenácté a tak jsme vyrazili se koupat.

Celý den jsme se jen opékali na sluníčku, plavali a lenošili. Bylo to bezvadné. Pláž byla oblázková, kamínková a voda byla nádherně čistá. Bylo tu i několik Čechů z nedalekého městečka, kde jsme viděli jejich autobus. Kolem půl čtvrté jsme se u restaurace omyli vodou z hadice. V tom městečku jsme si koupili zeleninu a vrátili jsme se zpátky do Igoumenitsy, zase do přístavu, stejně jako včera. Kotvilo a naloďovalo se tu několik trajektů do Itálie a na Korfu. Zase jsme prošli celé město, nakoukli jsme snad do všech supermarketů, co tu byly.

Za hodinu a půl jsme se vrátili na parkoviště a uvařili jsme si rýži a fazole s konzervou mexiko k večeři. Až do teď bylo celý den naprosto nádherně, vedro a blankytně modré nebe. Po jídle jsme prošli celé nábřeží. Na konci města jsme si koupili dvě lahve místního piva, takový normální. V přístavu pomalu utichl ruch. Jinak tu bylo plno Turků a celkově se tu potloukalo dost podivných existencí. Udělali jsme si ležení a kolem půl desáté jsme šli spát.

Vylezli jsme kolem půl osmé. Spalo se nám dnes docela dobře, akorát když nad ránem vyjížděly auta a kamiony z trajektu, tak přejížděly železný rošt a dělaly dost rámus. Opět jsme věci nebalili, jen jsme je naházeli do zadu. Tentokrát jsme vyjeli druhým směrem, na sever. Po zastávce v pekárně jsme zajeli na pláž, kde už stály dva německé karavany. Nebyla tu pláž ani kamínková, ani písečná, byla tu tráva skoro až do moře. Vyndali jsme deku a usnuli jsme. Po probuzení, tedy kolem jedenácté jsme obhlédli okolí - pláž byla dost divná a ani koupání se nám nelíbilo, vypadalo to tu jako u rybníku a ne u moře. Zajeli jsme kousek dál. Cestou jsme míjeli veliké stádo oveček i s pasáčkem a psíkem.

Zajeli jsme k pláži, na dohled od vjezdu do zátoky, na jejíž konci leží Igoumenitsa. Jmenovalo se to tu Drepanos. Viděli jsme plno trajektů, jak míří do přístavu. Byla tu dlouhá písečná pláž, téměř liduprázdná. Celé to tu je písečná kosa, z jedné strany otevřené moře, z druhé bažina. Pořádně jsme se vykoupali a zaplavali si. Moře se svažovalo velice pozvolna, na dně byl jemný písek. Opalovali jsme se. Na plážích bylo hrozně moc lastur. Zase jsme se koupali. Voda byla příjemně teplá. Pomalu se zatáhlo.

Vrátili jsme se do Igoumenitsy, dokoupili část potravin na cestu zpátky a taky jsme dotankovali necelých deset litrů benzínu (a 0,786 € / l). Zaparkovali jsme zase v novém přístavu, jako předchozí dny. Šli jsme se projít. Navštívili jsme snad úplně všechny obchody po cestě. Po dvou a půl hodinách jsme s jídlem na cestu dorazili do auta. Jen co jsme nasedli, začalo poprchávat. Deštík se změnil v bouřku, blýskalo se a lilo hrozně hustě. Připravili jsme si jídlo na cestu a čekali jsme, až přestane pršet. V autě bylo ohavné dusno, větrat se ale nedalo, protože jinak pršelo dovnitř.

Když se počasí umoudřilo, tak jsme si honem uvařili večeři. Bobma byla skoro úplně prázdná, hořel jen jeden plamínek a brambory jsme vařili padesát minut. Vedle nás stáli dva týpci, vyráběli z kartonu SPZ na auto, asi hodinu to tvořili a zkoušeli a stále se hrabali v dalších dvou autech. Pak vyrobenou značku nalepili, nastartovali a kamsi odjeli. Po dešti bylo venku trochu chladno. Při podvečerní procházce jsme si koupili výborný gyros. Kolem desáté jsme šli spát.

Vstali jsme chvíli před sedmou, přeparkovali jsme si blíže ke vjezdu do přístavu. Akorát otevřeli odbavovací buňku a hned jsme se nechali odbavit. Pak jsme v autě udělali trochu pořádek. sbalili jsme spacáky a věci na palubu do batohů. Už jsme jen čekali na nalodění. Aby jsme se trochu zabavili, šli jsme si koupit ke snídani čerstvé pečivo. V přístavu bylo dost živo, stále přijížděla nová auta a kamiony. Bylo tu plno Turků s německými auty, jeli z dovolené zpátky za prací.

Kolem půl desáté se konečně objevila naše loď El. Venizelos. Přistála u mola a najeli jsme dovnitř. Navigovali nás po lodi dost chaoticky, nakonec jsme zaparkovali v dolních garážích. Auta tu byla strašně našlapaná, lidi měli problémy z nich vystoupit. Naběhli jsme nahoru, na vyšší palubu. Dostali jsme razítko na lodní lístek a našli jsme si vcelku slušné místo pod schody, na koberci. Proti nám byla lodní kaple, klasická pravoslavná: ikony, zlato, svíčky. Ty nejlepší místa byla už zabraná lidmi jedoucími z Patry. Vypluli jsme (s půlhodinovým zpožděním). Naposledy jsme viděli Igoumenitsu a vlastně i pevninské Řecko. Tak ahoj, někdy zase přijedeme.

Vrátili jsme se pod schody a trochu jsme si zdřímli. Pak přišel stevard v bílé uniformě a řekl, že tady spát nemůžeme, ať jdeme na sedadla. Vyhodil úplně všechny, co se poblíž utábořili. Trajekt zastavil na ostrově Korfu (Kerkyra). Najeli do něj další auta a naběhli další lidé. Ti zabrali ty uvolněné místa, i to, kde jsme byli my. Taky nás ten debil nemusel vyhazovat. Zabrali jsme ale alespoň dvě uličky mezi trojsedadly, budeme spát na zemi. Z Korfu jsme vyrazili s dalším půlhodinovým zpožděním. Když jsme Korfu opouštěli, tak bylo zataženo a poprchávalo. Neměli jsme co dělat, bloumali jsme po lodi, sedli si na záď a dlouho jsme koukali na zpěněnou čáru za lodí, na pobřeží i volné moře.

Postupně jsme prolezli všechny přístupné paluby na trajektu. Je to mnohem mohutnější loď než ta, co nás vezla do Řecka. Na trajektu byla i výprava Čechů. Podívali jsme se až na nejvyšší, desátou palubu. Čas ubíhal pomalu, nebylo do čeho píchnout, relativní nuda. Chvílemi jsme pospávali. Pak jsme se najedli a zase chodili po palubách lodi, koukali na moře a západ slunce. Kolem osmé hodiny italského času jsme se uložili ke spánku definitivně.

V noci se spalo na koberci docela dobře. Vstali jsme kolem půl osmé. Pomalu se probudila celá loď. Sedli jsme si ven, na devátou palubu (spali jsme na sedmé). Pozorovali jsme moře. Jen dvakrát jsme zahlédli rybářskou loď. Na pravoboku byla vidět pevnina či ostrovy, jeli jsme kolem chorvatského pobřeží. Posnídali jsme rajče a čekali, až dojedeme do Terstu. Opět jsme pospávali, bloumali po lodi a neměli co dělat. Kolem druhé hodiny už jsme se přiblížili k přístavu.

Nahnali nás stát frontu na pasovou kontrolu. Už teď jsme měli dvouhodinové zpoždění. V relativně úzké chodbě plné lidí jsme stáli asi hodinu a čtvrt a nic se nedělo, jen pasažérů přibývalo. Pak se připlazil italský celník a laskavě se začalo pouštět do garáží. Tam jsme čekali skoro hodinu, než odjeli kamiony a auta. Parkovali jsme totiž ve spodní garáži. Chvíli jsme se motali po změti malých prostor členité garáže a nemohli jsme naše auto najít. Auto jsme našli a po chvíli jsme (mezi posledními) konečně vyjeli z trajektu. Celkem jsme nasbírali čtyři hodiny zpoždění, organizace vystupování a vyjíždění v přístavu byla naprosto debilní.

Objeli jsme po okružní dálnici Terst a ve čtvrt na pět jsme bez jakéhokoliv zdržení projeli hranice z Itálie do Slovinska. Cestou jsme snědli i tuhý starý slunečnicový trvanlivý chleba (co jsme vozili celý měsíc) s poslední paštikou, padali jsme hlady. Bylo krásné počasí a modré nebe. Cesta Slovinskem ubíhala v pohodě, postupně se zešeřilo a už za tmy jsme před osmou jsme už byli v sedle Jezersko, na hranicích s Rakouskem. Ani jsme pořádně neukázali pasy a jeli jsme zase dolů. Cesta Rakouskem byla v pohodě, jeli jsme bez větších navigačních potíží.

neděle 15. září

Už po půlnoci jsme zastavili na parkovišti u Eisenerz, protáhli jsme se, doplnili pitnou vodu a trochu si odpočinuli. Taky jsme doplnilo benzín z kanystru. Venku byla dost hnusná zima. Nezdrželi jsme se ale dlouho, asi po půl hodině jsme zase nasedli a uháněli jsme k domovu. Cestou ke Steyru začalo na chvíli pršet. Přesto jsme jeli docela rychle, v noci byly prázdné silnice, téměř nulový provoz. Ve třičtvrtě na tři jsme byli ve Wullowitz, na hranicích. Projeli jsme opět rychle, bez zdržení. Cestou ku Praze už od Budějovic lilo jako z konve. Cestou jsme ještě dotankovali. Počasí bylo odporné a byla zima, pouhých 8°C. Únava byla stále silnější, ale i tak jsme stále jeli. V pět jsme přijeli na okraj Prahy a v půl šesté jsme byli už v Dejvicích. Z Terstu sem jsme ujeli 804 kilometrů. Vyndali jsme jen nejnutnější věci z auta, trochu jsme se najedli a šli jsme spát.