Již na jaře jsme se rozhodli, že o prázdninách pojedeme někam na zahraniční dovolenou - a tak jsme zvolili jako cíl naší cesty Slovenský ráj. Výpravy jsme se zúčastnili tři : Robert, Vítek a Klihe. Cesta byla započata dne 1. srpna roku 1999 a domů jsme se vrátili po intenzivně prožitých třinácti dnech. Celou trasu jsme absolvovali Vítkovo autem a Vítek taky celou dobu řídil. Najeli jsme přes dva tisíce kilometrů a pěšky nachodili více než sto dvacet km.

Z Karlových Varů jsme spolu s Vítkem vyrazili v půl sedmé ráno směrem na Liberec. Cesta ubíhala dobře a rychle a tak jsme ke Klihovi přijeli po půl desáté. Tam jsme se najedli a odpočali si po cestě. Pak jsme navštívili místní ZOO a šli se vykoupat do ukrutně studený Liberecký přehrady (Klihe tam utrhl provazový žebřík vedoucí na čtvercový betonový blok, ze kterého jsme skákali do té ledové vody). Od přehrady jsme ještě dojeli pod Ještěd a vyšli na jeho vrchol. Po návratu jsme si naposledy prošli plán cesty, připravili jsme si stan, Klihovo věci na cestu a vše jsme naskládali do auta. Ke spánku jsme se uložili v devět hodin. Zítra nás čeká přejezd na Slovensko a proto budeme vstávat už v šest hodin.

Od Mojžíšova pramene jsme odstartovali v sedm hodin. Ještě jsme v Jablonci natankovali plnou nádrž. První část trasy naviguje Klihe. Cesta ubíhala vcelku dobře, do Olomouce jsme přijeli už před jedenáctou hodinou. Vítek jel docela slušně, jen ve vesnicích nedodržoval rychlost. Stále svítilo sluníčko a bylo vcelku teplo. Na hranice jsme dorazili ve třičtvrtě na jednu a přejeli je bez zdržení. JSME NA SLOVENSKU !!! Je lehce zataženo. Klihe neustále něco konzumoval a Vítek zase furt šteloval polofunkční autorádio (kazeta hraje jen tehdy, je-li spolu s ní do kazeťáku zasunuta malá umělohmotná lžička - jak se později ukázalo, bylo by lepší, kdyby se kazeťák byl rozsypal hned na začátku). Před Bytčou začalo velmi drobně pršet. O kousek dále, za Žilinou jsme projeli vcelku hlubokým údolím řeky Váh skrze Malou Fatru. Ve tři hodiny odpoledne jsme přistáli u Liptovské Mary. Protože opět vysvitlo slunce, postavili jsme s Klihem společnými silami stan a Vítek se mezitím pokusil o opravu rádia - úspěšně. Pak jsme si ještě zajeli do Liptovského Mikuláše do obchodu, koupili jsme si chleba a pěti a půl kilový meloun, který jsme po návratu ke stanu ihned sežrali. Zbytek večera jsme leželi ve stanu, hráli karty a studovali zítřejší trasu. Vítek se ve stanu neustále vypouštěl a s Klihem jsme málem zahynuli strašlivou smrtí zadušením. Spát jsme šli už v sedm hodin večer.

V noci bylo vcelku zima. Ráno jsme vstávali v šest hodin, nasnídali se a zabalili stan. O hodinu později jsme vyrazili směrem na Poprad. V půl devátý jsme dorazili do Podlesku - do cíle naší cesty, do SLOVENSKÉHO RÁJE. Něco málo k historii Slovenského ráje : počátky turistiky ve Slovenském ráji jsou spjaty s objevením Dobšinskej ľadovej jaskyně báňským inženýrem Ruffinym roku 1870 a s vybudováním prvního turistického chodníku v letech 1877 až 1878 k již déle známému přírodnímu úkazu pod Havraňou skalou - Občasnému prameňu. O organizované turistice je však možno hovořit až po roce 1873, kdy zde vznikla první turistická organizace - Uhorský karpatský spolok, jež od roku 1891 sídlí ve Spišské Nové Vsi. Pod vedením prof. Rótha se postupně prozkoumávaly soutěsky a některé se i zpří-stupňovaly pro veřejnost : roku 1898 to byla soutěska Veľký Sokol se známou Róthovo roklinou, roku 1900 byla zpřístupněna část soutěsky Suchá Belá, po sedmiletém úsilí byla zprůchodněna soutěska Kyseľ, Sokoliu dolinu a Piecky otevřeli roku 1911, již dříve známou Kláštorskou roklinu zpřístupnili až v roce 1960, kdy Prielom Hornádu překlenula lanová lávka. V té době vzniklo na území Slovenského ráje také několik turistických chat a útulen. Ve dvacátých letech se též intenzivně budovaly turistické trasy a byly vydány první mapy značkovaných turistických cest ve Slovenském ráji. V roce 1944 se toto území stalo jedním z bojišť Slovenského národního povstání. Samotný název Slovenský ráj se poprvé objevil v turistické literatuře v prvním ročníku časopisu Krásy Slovenska roku 1921.

Ale teď zpět k našemu putování: je zamračeno, trochu chladněji, no alespoň se v tom počasí lépe půjde. Vyšli jsme na trasu podél Hornádu. Po žluté značce jsme šli brutálním kopcem nad údolím Hornádu, občasné průhledy směrem dolů dávaly tušit poměrně hluboké údolí. Výhled je zakryt stromy a jen občas jsme viděli protější strmé kopce. Ze všech strašlivě lilo. Po hřebeni jsme došli přes Zelenou horu (658 m) na skalní útvar Čertova Sihoť, odkud jsme fotili kotlinu Letanovského mlyna s protékajícím Hornádem. Až ke dnu je sráz dolů asi tak 150 až 170 metrů, vápencové skály jsou šedé. okolí je hustě zalesněné. Z Čertovej Sihotě jsme lezli dolů ukrutným krpálem (asi 60°). Cestička byla z udusanýho bahna, strašně to klouzalo. Klihe se v půli cesty natáhl, Vítek až skoro úplně dole. Bylo pod mrakem a šlo se perfektně. U Letanovského mlýna jsme se napojili na modrou značku a po té se vydali proti proudu Hornádu. Cesta je místy zabezpečena řetězy, dřevěnými mostky, žebříky a rošty. Když jsme potřetí přešli po lanové a řetězové lávce přes vodu, dostali jsme se k ústí Kláštorské rokliny, na rozcestí se zelenou a žlutou značkou. Kláštorská roklina je soutěska vytvořená potokem pramenícím pod Kláštoriskem, ústícím do Hornádu. Byla zpřístupněna v roce 1960. Vydali jsme se po zelený směrem vzhůru. Šlo se řečištěm potoka a místy po jeho březích. Okolo dvou jeskyní jsme dorazili k vodopádu Objaviteľov. Po žebříku jsme vylezli nad něj a potokem se dostali pod největší vodopád této soutěsky - pod Dúhový vodopád. Vypadal skutečně skvěle. Po dlouhém žebříku jsme vystoupali nad něj a opět jsme šli řečištěm okolo menších vodopádů a přes pěkné kaskády jsme došli až k Malému a posléze i k Machovému vodopádu.

Potom jsme stoupali stále do kopce otevřenější částí soutěsky, lesem okolo vodopádu Kartuziánov, až jsme se objevili na Kláštorisku. Pot z nás tekl proudem. Vrcholu jsme dosáhli v pravé poledne. Na Kláštorisku je několik rekreačních chat a zbytky kláštera kartuziánů. V prostoru Kláštoriska našli v roce 1241 obyvatelé okolních obcí útočiště před Tatary, a to především díky tomu, že je tato lokalita je jen těžko dostupná - ze třech stran je chráněná soutěskami a hlubokými údolími. Na tomto místě okolo roku 1305 vybudovali klášter pro kartuziánskou řeholi s kostelem sv. Jána Krstiteľa. V 15. století jej obsadili husiti a po nich bratříci. V roce 1543 dala Spišská župa objekt zbourat, aby nemohl sloužit jako útočiště pro zbojníky. V současné době zde probíhají rozsáhlé vykopávky.

Dali jsme si oběd - dvě konzervy luncheonmeatu. Hlad už jsme měli opravdu veliký. Po obědě a kratším odpočinku jsme se vydali po žluté zpět k ústí Kláštorské rokliny. Tam jsme došli za chvilku a zase jsme se putovali po modré střídavě po obou březích řeky. Cesta šla chvílemi opět po železných roštech - místy i přímo nad vodou. K autu na parkoviště v Podlesku jsme dorazili v 14:15. Hoši byli jaksi unavení a nepřekypovali nadšením z další části cesty. U auta jsme se napili a zjistili jsme, že nám dochází voda - spíš nám došla. O patnáct minut později jsme vyrazili směrem na Suchou Belou. Vycházíme z nadmořské výšky 550 m. n. m. Šli jsme řečištěm potoka stále po kamenitém terénu, místy po dřevěných lávkách. Pak se před námi objevil Misové vodopády a jejich roklina (jsou pojmenované po prvním vodopádu s charakteristickou mísou pod ním). Pomocí žebříků a stupaček jsme se dostali nad vodopády. Za chvilku jsme došli k nejužšímu místu soutěsky nazývanému Roklina. Byla asi jen jeden metr široká a stěny se vypínaly do výše přibližně dvanácti metrů, byl tu vcelku chládek a velmi příjemně. Z Rokliny jsme došli pod Okienkový vodopád. Žebříkem po skalní stěně jsme skrz skalní okno vylezli nad vodopád. Odtud jsme došli korytem potoka Suchá Belá po dřevěných můstcích k mohutnému Korytovému vodopádu. Nad něj jsme se dostali opět po ocelovém žebříku, a šli jsme už širší částí soutěsky vedle Bočného vodopádu, vytvořeného přítokem Suché Belé. Za ním se údolí zase trochu zužuje a my jsme prošli po dřevěných lávkách přes úsek nazývaný Kaskády. Lesem podél místy vyschlého potoka jsme dorazili k pramenu Suché Belé - takové dřevěné studánce, kde jsme se osvěžili. Odtud už to byl jen kousek na rozcestí se žlutou. Toto rozcestí je 959 m. n. m. Vystoupali jsme tedy 409 metrů, a to cestou vedoucí jen stále do kopce. Na vrchu jsme ve čtvrt na pět, tedy za dvě hodiny.

U rozcestníku jsme si tak trochu odpočali, najedli se a napili se fernetu z placatky. Odtud jsme se vydali po žluté a následně po červené lesem zpět do Podlesku. K autu jsme přišli v půl šesté. Byli jsme celkem unaveni a všechny nás docela dost bolely nohy. Nabrali jsme vodu a odjeli směrem do Čingova. Za parkování jsme na celý den platili 50 SK. V Čingově jsme přijeli do kempu a rozhodli jsme se zde zůstat. Zaplatili jsme 210 SK za všechno. Večer jsme si zajeli do Smižan do hospody na jídlo. Skvěle jsme se najedli a Vítek si dal super řezaný pivo - černý bylo dole a světlý tvořilo oddělenou horní vrstvu. Bylo to pivo Šariš. Dorazili jsme se v kempu, kde jsme si v restauraci dali palačinku s čokoládou a k tomu pivo. Spát jsme šli okolo půl desáté.

Vstávali jsme v sedm hodin a posnídali instantní gulášovou polévku. Ráno jsme ještě operativně pozměnili trasu. Vyšli jsme v osm hodin a zamířili k Sokolí dolině. Šli jsme kolem Bieleho potoka, kde se docela dlouho šlo po vodorovných dřevěných žebřících. U ústí Sokolí doliny jsme stanuli ve třičtvrtě na deset. Ústí soutěsky je 572 m. n. m. Po žluté jsme šli celkem dobrou cestou potokem i po jeho březích. Po asi tak půl hodině jsme došli k Závojovému vodopádu. Bylo to naprosto dokonalý, prostě víc než dost dobrý. Padal ve třech na sebe navazujících částech. Je to největší vodopád Slovenského ráje - je vysoký 80 metrů. Po docela dlouhých žebřících a po skalní traverze s pomocí řetězů jsme se dostali na vyhlídkový mostík v asi polovině vodopádu. Odsud byl nádherný výhled na protější strmé svahy Jabloně (989 m). Přes další řetězem zabezpečené úseky a ocelové žebříky jsme se dostali na druhý mostek úplně na vrcholu Závojového vodopádu. Nahoře jsme byli docela přísně zničení a brutálně propocení. Odsud jsme po železných roštech za přidržování se řetězů došli za chvilku k již mnohem menšímu Vyšnému vodopádu. Okolo něj jsme se dostali už do širší části údolí.

Nad Vyšným vodopádem jsme si dali malou pauzu a snědli jsme lehkou svačinu. Potok je vcelku malý, voda v něm je úplně čistá a dost studená. Svítilo sluníčko, ale zde v údolí byl ve stínu příjemný chládek. Po žluté značce jsme šli dál podél Bieleho potoka. Stoupání bylo opravdu přísné. Vršek Sokolí doliny je vysoko 1002 m. n. m. Převýšení co jsme absolvovali bylo 430 metrů. Stoupání bylo prudší než v Suchej Belej - asi na poloviční vzdálenosti jsme vystoupali stejné převýšení. Po zelené jsme odtud pochodovali směrem k ústí Kyseľu. Daleko jsme však nedošli - zelená byla uzavřená (i když byla zakreslena v naší nové mapě, tak byla neschůdná od požáru v roce 1976). Nedalo se nic dělat, museli jsme to tedy obejít. Po žluté, modré a červené jsme si zašli asi hodinu proti plánu a na Kláštorisko jsme se dostali ve třičtvrtě na jednu. Tam jsme dali sušenky a krátký odpočinek. Klihe celou cestu mlel o jídle (všichni jsme měli hlad). Začalo být vcelku teplo, slunce už dost pálilo. Z Kláštoriska jsme se vydali po modré směrem k Čingovu, cestou se nám skýtal super pohled na protější údolí. Cestička byla samý kořen a kámen, šlo se ale celkem dobře, akorát nás trošku pobolívaly nohy. Klihe s Vítkem pořád na něco nadávali - na kvalitu cesty, na to, že je to moc do kopce, moc horko, příliš prudce dolů, že mají hlad. . . Do Čingova jsme dorazili o půl třetí. Všichni jsme byli dosti propocení, unavení a značně vyhladovělí. Ihned jsme zřídili nápravu - zajeli jsme si nakoupit do Spišské Nové Vsi. Koupili jsme si chleba, zásobu sušenek a spišské párky, ty jsme po návratu okamžitě sežrali.

Celý zbytek odpoledne jsme se rozhodli prolenošit a tak se taky stalo. Před pátou hodinou začalo pršet. Do stanu začalo asi za dvacet minut zatékat - na stropě se objevila mokrá skvrna, která se pořád zvětšovala. Celý zbytek večera pršelo, ve chvíli menší intenzity deště jsem šel zaplatit za kemp - 190 SK. Ve stanu jsme se celkem nudili, je tedy rozhodnuto o tom, že budeme hrát karty. Klihe s Vítkem chtějí pořád jíst a už žerou i bonbóny, co máme na zítřejší cestu. S těmi kartami to bylo nakonec takto: zahráli jsme si jen jednu hru a pak nás to přestalo bavit. Ještě poznámka k cestám autem: už mě opravdu docela přestává bavit poslouchat ty tři kazety debilní muziky, na rádiu totiž nejde nic naladit. Okolo deváté hodiny večerní přestalo pršet. Ihned jsme využili situace a šli jsme si uvařit těstoviny s kečupem a konzervou vepřového masa. V autě a v předsíni stanu začal být šílený bordel - hlavně Klihovo bágl a okolí je ukrutný, ve stanu se válely kromě nás i prázdný lahve od minerálky, hajzlpapír, boty, nádobí a na šňůře visely zpocený trička a ponožky. Klihe vždy ráno (ihned po probuzení) myslel na to, co bude konzumovat k obědu a k večeři, a o tom nám dokázal povídat celý den. Vítek si zase furt stěžoval na to, že ho bolí nohy (sice není sám, koho bolí, ale s Klihem o tom nemeleme). Klihe nám stále říkal "kluci moje nebo bože moje" ; včera na nás uprostřed soutěsky, když jsme stáli ve velmi úzkém místě na kládách, zavolal: "bacha kluci, auto !" a Vítek i já jsme se instinktivně otočili. Klihe z nás měl srandu, je to blb. Při vaření vody na těstoviny už zase nahlas přemýšlel o snídani. Povečeřeli jsme okolo třičtvrtě na deset a po desátý jsme ulehli. V noci už nepršelo.

Ráno jsme vstali v půl sedmé. Po snídani a očistě nás i nádobí okolo osmé hodiny jsme vyrazili po žluté na Tomášovský výhľad. Byla modrá obloha a začalo být horko. Na rozcestníku jsme si přečetli, že kempoviště na Čingově - Džurkovci, kde stanujeme je 565 m. n. m. Po 35 minutách jsme došli okolo skalních útvarů zvaných Ihly a Kazateľnica na Tomášovský výhľad. Skála je dost vysoká - asi 50 metrů. Vršek Tomášovského výhľadu tvoří skalní plošina asi 10 x 10 metrů. Je z ní nádherný rozhled - naproti je vidět údolí Bieleho potoka a vrch Čertova Sihoť a kus pod jejím vrcholem skálu u vstupu do 65 metrů dlouhé jeskyně Čertova diera. Údolí je hodně hluboké, okolní svahy jsou porostlé smrky a jsou poněkud prudké. Pohled odsud byl vskutku úchvatný. Tomášovský výhľad je 690 m. n. m. Okolní lesy jsou v lehkém oparu. Je vidět cestu, po které jsme včera šli. Cestou sem jsme viděli datla v akci. Na zpáteční cestu jsme zvolili stejnou trasu jako při výstupu sem. Zpět do kempu jsme došli za dvacet pět minut. Sbalili jsme stan a z kempu z Čingova jsme vyrazili směrem na Levoču.

Za chvilku jsme tam dojeli a zaparkovali jsme na náměstí (jelikož jsme nenalezli automat na parkovací lístky, tak tedy parkujeme bez něj a střed města si prohlížíme za pochodu). Okolo náměstí jsou pěkné měšťanské domy, uprostřed náměstí radnice, muzeum a chrám sv. Jakuba ze 14. století. Ten jsme se rozhodli navštívit a tak se taky po zaplacení 20 SK vstupného stalo. V chrámu je známý křídlový oltář od mistra Pavla z Levoče - ten je opravdu perfektně vyřezávaný a zdobený, vskutku mistrovské dílo. Překrásně vyřezávané jsou i lavice, zpovědnice a kazatelna. Vše je bohatě zlaceno. Po prohlídce chrámu sv. Jakuba jsme opustili Levoču a vydali se ke Spišskému hradu. V podhradí jsme zaparkovali (30 SK) a vydali jsme se nahoru k hradu. Cesta je přímo do kopce a hlavně - na slunci. Od parkoviště to vypadalo jako mírný kopeček, ale pravda to nebyla. Hrad je vskutku veliký - taky to je největší hrad ve střední Evropě. Pochází z 12. století. K bráně do hradu jsme dolezli dost propocení a žízniví. Zaplatili jsme 20 SK vstupného a vydali se na prohlídku. Prošli jsme hlavní částí hradu, odkud byl perfektní výhled do okolí. Prolezli jsme i spodní patra rekonstruované hlavní části hradu, kde byla expozice z historie Spišského hradu a okolí a byly zde vystaveny historické zbraně. Ještě jsme se procourali po hradbách směrem k dolním baštám. Po prohlídce jsme jeli směrem ke Spišské Nové Vsi. Před vesnicí Dobrá Voľa jsme spatřili něco naprosto neskutečného - cikánskou osadu. Skoro se to nedá ani popsat - chatrče z roztodivného materiálu, střechy z rezavých pokroucených plechů, všude spousta dětí. Museli jsme se autem vrátit, abychom si to mohli ještě jednou prohlédnout a vyfotit. Obdobnou kolonii jsme pak viděli ještě za obcí Bystrany.

Po příjezdu do Spišské Nové Vsi jsme si nakoupili a projeli se po náměstí v historické části města. Město je poprvé zmiňováno ve 12. století, ve 14. století je to už důležité obchodní centrum Spiše. Město bylo v letech 1412 až 1772 v držení Polska. Na náměstí v historické části je gotický farní kostel z druhé poloviny 14. století, jehož věž postavená na konci 19. století je nejvyšší na celém Slovensku - 87 metrů, dále je zde velké množství měšťanských a řemeslnických domů s renesanční a klasicistní úpravou fasád. Provinčný dom, bývalé sídlo Provincie 16 spišských měst, má bohatou rokokovou štukovou výzdobu. Klasicistní radnice je z roku 1780.

Zajeli jsme si na místní koupaliště (vstup 30 SK). Bazén zde byl mělký (160 cm), bylo v něm strašně moc lidí. Alespoň jsme se poprvé na Slovensku pořádně umyli. Odjeli jsme do Novoveské Hute, kde jsme v hospodě nabrali vodu. Kousek za Novoveskou Hutou jsme si k pozdnímu obědu (16:30 h) uvařili vejce. Zakempovali jsme okolo šesté hodiny večerní nedaleko sedla Grajnár, odkud zítra podnikneme výstup na nejvyšší vrchol Slovenského ráje - Veľkou Knolu. Dnes celý den svítilo slunce a bylo dost horko. Hoši jsou nějak líný, stále chtějí redukovat trasy. Večer promýšlíme, jaké trasy budeme v nejbližší době chodit a jaké zredukujeme. V lese kde kempujeme je veliké množství hladových lesních much. Zbytek večera věnovali jsme kartám a přípravě večeře (polévka s těstovinami). Spát jsme šli v půl desáté.

Vstávali jsme v půl sedmé. Po snídani a sbalení stanu jsme dojeli do sedla Grajnár. Spali jsme asi jen jeden kilometr po silnici dolů pod sedlem - naším výchozím bodem. Odsud půjdeme po modré na Veľkou Knolu. Z Grajnáru (1022 m. n. m. ) jsme vyrazili o půl osmé. Bylo zataženo, ráno trochu krápalo. Za necelou hodinu jsme dorazili na vrchol Veľkej Knoly (1266 m. n. m. ). Zapsali jsme se do vrcholové knihy - i s Klihovo obrázky jsme popsali celou jednu stranu. Rozhled po okolí nám zkazila mlha - vidět je jen na okolní (nejbližší) vrcholy, a to ještě mizerně. Vrchol Veľkej Knoly je plochý, porostlý trávou, borůvčím a malými smrčky. Na cestu zpět jsme se vydali po stejné cestě. Ze sedla Grajnár jsme sjeli do Dedinek. Zde jsme se ubytovali v kempu, platili jsme 330 SK za všechno a všechny na tři dni. Na jednom z mála rovných míst jsme si postavili stan. Ten jsme měli asi 50 metrů od dolní stanice na Geravy. Od stanu bylo vidět na pře-hradní jezero Palcmanská Maša na říčce Hnilec. Obec Dedinky vznikla sloučením dvou, dnes již z části zatopených obcí Štefanovce a Imrichovce. Nejstarší zmínky o obcích jsou z roku 1380. V Dedinkách a zejména v blízké osadě Mlynky za SNP (1944) působili partizánské oddíly pod vedením kpt. Nálepky a kpt. Kvietinského. Ve vesnici Dedinky jsme dokoupili zásoby. Od půl jedné jsme se váleli na sluníčku. Bylo fakt ukrutný horko, nebe bez mraků.

Po obědě jsme se rozhodli, že si půjčíme loďku. Koupat se nám totiž zrovna moc nechtělo, voda v přehradě byla docela studená, přímo ledová. Šlapadlo nám nechtěli půjčit s odůvodněním, že je jen pro dvě osoby, což je podle nich 150 kilo. Tak jsme si tedy propůjčili loďku - úzkou, laminátovou. Veslovali jsme postupně všichni. Když jsem byl u vesel já, tak se Vítek na přídi pořád rozčiloval, že na něj cákám vodu. Uprostřed přehrady jsme s Vítkem zjistili, že se nám chce močit, a tak jsme museli vykonat akutní potřebu z loďky do vody - a málem jsme se u toho převrátili. Celkově přesuny v lodičce byly dost náročné a mnohdy nechybělo mnoho a byli jsme ve vodě. Pak začalo pršet. My uprostřed Palcmanský Maši - začali jsme zuřivě pádlovat a Vítek byl čím dál tím víc mokrý. Až to nakonec vzal do rukou sám a dovesloval ke břehu. To už zase ale přestalo pršet a bylo pěkně. Zbytek odpoledne jsme strávili odpočinkem a sbíráním sil na další túry (váleli jsme se ve stanu a nedělali vůbec nic). Počasí bylo značně proměnlivé - co pět minut střídalo sluníčko brutální mraky. Ve stanu jsme napsali pohledy a naplánovali trasy na nejbližší dni. Spát jsme šli okolo desáté hodiny večerní.

To byla zase noc! Dole v hotelu byla diskotéka a do čtyř hodin jsme slyšeli pořád jen duc duc. To by nebylo to nejhorší. Nějaký debilové, co měli stany nad námi tam halákali do půl čtvrtý. Od hotelu sem skoro celou noc svítil ukrutný halogen - když jsme se s Klihem byli po třetí hodině ráno vymočit u stromu, tak to zase rozsvítili, takže bylo na nás perfektně vidět. Nejen na nás, ale i na celý kemp. Aby toho nebylo málo, tak v celém kempu jsou otevřeny jen dvě umývárny se studenou vodou a dva zevnitř neuzavíratelné pánské záchody. Ráno jsme vstávali v osm hodin. Ke snídani jsme si uvařili gulášovou polévku. Klihe je krapet neschopný - nedokázal najít v mé tašce kleštičky od ešusu a neuměl otevřít polévku z pytlíku. Vítek nám během přípravy snídaně předčítal o mírovém využití jaderné energie v SSSR. Na túru jsme vyrazili v půl desáté. V úvodu jsme jeli lanovkou na Geravy. Lanovka je vcelku dlouhá. Na začátku jsme viděli celý kemp a speciálně náš veliký oranžový stan. Po vyjetí na Geravy (asi tak 20 minut) jsme se vydali po žluté do údolí potoka Zajf. Cesta vede údolím podél potoka s úplně čistou studenou vodou. Při slézání do údolí jsem se natáhl a Klihe s Vítkem se mohli potrhat smíchy. Takřka ihned potom sebou práskl Vítek. Z údolí Zajfu jsme šli stále po žluté do kopce směrem k Občasnému prameňu a Havranej skale. Tu je několikrát po cestě zdálky vidět. K Občasnému prameňu přímo jsem slezl jen já, Vítek i Klihe byli líný scházet z cesty a tak po mně házeli alespoň šišky, naštěstí nebyli schopni trefit se. Občasný prameň je přírodní rarita Slovenského ráje - vytéká z podzemních prostorů o kterých se předpokládá, že mají tvar obráceného písmene V. Časové rozdíly mezi jednotlivými výtoky jsou různé - odtud název. Pramen vytékal dřevěným korytem. Sem vedl první turistický chodník na Slovenském ráji. U pramene je umístěna pamětní deska slovenského geologa Dionýza Štúra. Cesta za chvíli mohutně přitvrdila a stala se arcipřísnou - šlo se přes vrstevnice přímo do kopce pod úhlem asi 45°. Pod skálou jsme byli úplně hotový. Na samý vrchol Havraniej skály (1157 m. n. m. ) jsme dorazili v pravé poledne. Byl odsud perfektní výhled do okolí, jen je trochu opar. Zde jsme si dali oběd. Pak jsme pokračovali dál po žluté. V jednom místě jsme špatně odbočili a trochu jsme si zašli. Nakonec jsme se napojili zpátky na žlutou a dostali se do Stratenské doliny, kterou vedla klikatá silnička a protékal Hnilec. Silnice k Dobšině tento úsek překonávala blízkým tunelem. Tou jsme prošli a vydali se po červené do obce Stratená. Tam jsme si v hospodě dali pivo Smädný mních. Klihe se u výčepu musel zeptat, co to je česky smädný - vrtá nám to hlavou už dlouho. Smädný = žíznivý. Ze Stratené jsme přes kopec došli do Dedinek do kempu. U stanu jsme byli okolo čtvrté hodiny. Večer jsme si zašli do vesnice na jídlo. Zbytek večera odpočíváme ve stanu. Ke spánku jsme se uložili asi v deset hodin.

V noci bylo opět slyšet diskotéku a taky zase svítil halogen. Před třetí hodinou ranní se začalo blýskat a o chvíli později propukla opravdu brutální bouřka. Naše obava ze zatékání do stanu se ukázala jako lichá. Lilo vcelku dost, já s Klihem jsme museli vyběhnout ven a přivázat igelitové okno nad moskytiérou. Docela dost jsme při tom zmokli. Vítek srabácky ležel ve stanu a smál se nám. Ráno jsme procitli v osm hodin. Ke snídani nebyla do té doby obvyklá paštika, ale marmeláda. Venku se udělalo pěkně, jen z okol-ních lesů se valila pára. Za hodinu od probuzení jsme vyrazili na túru. Po červené jsme došli k rozcestí ve vesnici Biele Vody, kde jsme uhnuli na modrou do Zejmarské rokliny. Cesta šla dost do kopce až k vodopádům kpt. J. Nálepku, pojmenovaných takto na paměť jeho působení v osadě Biely Vody. Okolo vodopádů jsme vyšli po žebříkách. Pak jsme řečištěm potoka došli na Geravy. Zde jsme operativně změnili trasu - na sedlo Čertova hlava jsme nešli, a to proto, že na Geravách a okolí byla poměrně dost hustá mlha a ze slibovaného výhledu by nebylo nic. Tak jsme sjeli dolů do Dedinek lanovkou. V kempu jsme byli něco před jedenáctou hodinou. Dali jsme si lehký oběd a rozhodli o další cestě. Autem jsme se vydali k Dobšinské ľadové jaskyni. Tady jsme od parkoviště šli ještě asi kilometr ke vstupu do jeskyně. Zaplatili jsme vstupné - 60 SK za každého a po chvíli jsme byli vpuštěni do útrob jeskyně. Jeskyni objevil roku 1870 báňský inženýr E. Ruffini. O rok později ji zpřístupnili veřejnosti. Dolů do jeskyně jsme vstoupili po dřevěných schodech. Byla tam docela dost zima - uvnitř byla teplota -2°C. Chodilo se po lávkách po ohromném množství ledu - v Dobšinskej ľadovej jaskyni je až 25 metrů silná vrstva ledu a led zaujímá plochu 11 200 m2. Jak se procházelo tunelem v ledu, tak bylo dobře vidět jak je led vrstvený. Ve velké síni jsou ledové útvary jako "vodopád a oltár" a veliký dutý ledový sloup dole s jezírkem, ve kterém voda nikdy nezamrzá. Celková délka jeskyně je 1386 metrů. Zpět na povrch jsme vyšli asi za 50 minut a byli jsme tak trochu zmrzlí. Dobšinská ladová jaskyňa byla opravdu pěkná. Odtud jsme jeli do obce Dobšiná pro benzín a pak zpět do Dedinek do kempu. U stanu jsme si uvařili oběd - rizoto. Po obědě - to znamená okolo čtvrté hodiny jsme ulehli k odpolední siestě (prostě jsme šli chrápat). Po šesté večer jsme procitli a Klihe se mě asi osmkrát zeptal, jestli budeme dělat oheň. Obloha byla opět napůl zatažená. Klihe s Vítkem vběhli do lesa pro dřevo, za chvíli se vrátili - bez dřeva. Vítek ještě po cestě našlápl na sandály hovno. Tím naše přání zažehnout oheň skončilo. Tak jsme raději začali ve stanu hrát karty. Večer se v kempu několik skupinek lidí pokoušelo zapálit ohně. Jen málokomu z nich to však hořelo dobře, to namoklý dřevo akorát ukrutně kouřilo a tak to spíš vypadalo jako kdyby indiáni dávali kouřové signály. Místo večeře (byli jsme ještě plný rizota) jsme si dali kafe a tatranku. Dnes budeme místo diskotéky poslouchat hru na kytaru vedle stanujících Brňáků. V devět hodin jsme opět ulehli ke spánku.

Vstávali jsme v sedm hodin a o půl hodiny později jsme zabalili stan. Konečně jsme vypadli z tohoto kempu. Venku byla mlha, která se držela jen nad hladinou Palcmanské Maši v údolí, jinak byla modrá obloha. Ještě jsme si zajeli do Dedinek koupit ke snídani sladké pečivo a vyrazili jsme na cestu k tiesňavě Veľký Sokol. Zaparkovali jsme u ústí soutěsky po deváté hodině. Ještě jsme museli přeparkovat auto (nějaký blb se tam rozčiloval, že stojíme za zákazem vjezdu a jestli známe značky). Po nabalení vody a svačiny jsme vyrazili na túru. Bylo už docela horko. Vyšli jsme z výšky 610 m. n. m. Tiesňava Veľký Sokol je nejmohutnější ve Slovenském ráji. Cesta byla zprvu široká a šlo se podél vody. Dále jsme postupovali korytem potoka Sokol. Pak se údolí zúžilo - okolo jsou skalní stěny vysoké až 300 metrů. Tento úsek se nazývá Kamenné vráta. Šlo se nám vcelku dobře, jen jsem si několikrát brutálně nabral vodu do pravé boty, což ve Vítkovi i Klihovi vyvolalo záchvaty smíchu. Řečištěm jsme přes Malé Kaskády došli Malému vodopádu. Nad něj jsme se dostali pomocí žebříku a opět korytem potoka Sokol jsme dolezli k Veľkým Kaskádám. Nad Veľký vodopád, který následoval, jsme vystoupali také po žebříku. Po chvíli jsme došli do Róthovy rokliny. Ta je velmi úzká - jen 1,5 až 2 metry a má dost vysoké stěny. Roklinou se šlo po dřevěných lávkách. Byla tam mlha a docela příjemný chládek. Po krátké chůzi do prudkého kopce jsme došli na Glackou cestu (849 m. n. m. ). Odtud jsme se vrátili po červené zpět k hájovně Sokol. U auta jsme před jedenáctou hodinou. Ještě jsme si podebatovali s nějakým lesníkem o stání na zákazu, skončilo to tím, že nám řekl: "ať vás tu čo raz nevidím. " Odjeli jsme do Píly, kde jsme zaparkovali pro změnu na placeném parkovišti (50 SK). Byli jsme ukrutně zpocení, bylo hrozný vedro, nebe bez mraků. V jednu hodinu jsme se vydali na cestu do tiesňavy Piecky. Ve vesnici Píla jsme tak trochu bloudili, ale pak jsme se na cestu trefili. Cesta vedla (jak je v soutěskách zvykem) korytem potoka. Všichni jsme si postupně nabrali do bot. Prošli jsme spodní částí soutěsky zvaným Biela dolina a dorazili jsme k Veľkému vodopádu. Na lávku nad ním jsme se vydrápali po strmé stezce. Cesta šla dále úzkým údolím až ke druhému, Terasovému vodopádu. Dál jsme šli korytem potoka už nepříliš širokou částí soutěsky. Po chvíli cesty do kopce jsme zastavili a po krátkém odpočinku padlo rozhodnutí o návratu k autu tou samou cestou, tedy po proudu potoka. Na vrchu jsme byli jako už tradičně dost zpocení. Otáčíme ve čtvrt na tři. Cestou nahoru i dolů jsme navzájem před sebe házeli kameny do vody a krapet jsme se namočili. Po cestě dolů Vítek málem spadl do vody z dřevěného žebříku, visel tam za jednu ruku na stromě. S Klihem jsme se náramně pobavili. Na konci cesty jsme se smočili v potoku - byl poněkud ledový. Namočili jsme si boty i veškeré oblečení. V Píle jsme byli v půl čtvrté. Odtud jsme odjeli do Podlesku, kde jsme ještě doplnili zásoby vody. Okolo čtvrté jsme opustili SLOVENSKÝ RÁJ. Jeli jsme přes Poprad do Tatranské Lomnice. Chtěli jsme tu někde zakempovat. Kempy jsou zde ale víc než kurevsky drahý a proto se na Vysoké Tatry můžeme vykašlat a odjeli jsme pryč. Beztak byly hory v mlze a viděli jsme kulový. Přesunuli jsme se tedy k Liptovské Maře. Přijeli jsme tam okolo půl osmé večer a zakempova

Vstali jsme o půl osmé. Bylo modré nebe a to slibovalo super počasí. Po osmé hodině jsme vyrazili k Demänovské ľadové jaskyni. Za necelou hodinku jsme stanuli u ní. Po zaplacení vstupného (60 Sk za osobu) jsme vešli dovnitř. Procházeli jsme podzemím bez ledu a s trochou krápníků. Jeskyní poletovali občas netopýři. Přes dva větší dómy (ten druhý - nazývaný Jánošíkův - je vysoký 35 metrů) jsme se dostali do zaledněné části jeskyně. Je zde několik ledových sloupů a množství rampouchů. Přes další síň s ledovým vodopádem jsme po 45 minutách prohlídky vyšli ven. Od Demänovské ľadové jaskyně jsme přijeli po půl dvanácté zpět ke stanu. V pravé poledne jsme se byli vykoupat - voda byla dost špinavá a plná řas. Jak člověk plaval, tak za ním na hladině zůstávala pěna. Celkově to tady v té zátoce nějak smrdělo rybinou. Slunce hrozně pálilo a bylo super počasí. Ještě než jsme si uvařili oběd tak jsme dostali něco výborného guláše od lidí ze sousedního stanu - ten jsme ihned snědli. My jsme si pak dali špagety s konzervou vepřového. Zjistili jsme, že nám dochází jídlo i peníze. Kolem stanu a hlavně v něm bylo strašné množství much, byly i v autě. Jak jsem ležel ve stanu (abych se nepřipálil), tak jsem byl těmi mouchami obsypaný a Klihe se mi smál. Pak si lehl vedle mě a za chvilku byly i na něm. Nemělo cenu je ze sebe odhánět, stejně za pár vteřin přistály zpět. Bylo neskutečné vedro, chodili jsme se chladit do vody. Klihe je hrozný bufeťák - po cestě z vody nalezl žvýkačku (originál zabalenou) a sežvýkal jí. Celý zbytek odpoledne jsme polehávali střídavě na slunci a ve stanu a hráli karty. Okolo půl šesté začalo intenzivně pršet a tak jsme přerušili karetní hru a stáhli jsme se do našeho zamouchovaného stanu. Zahájili jsme proto ihned masakr a vybili jsme přes čtyřicet much. Hráli jsme dál karty a Vítek neustále žral bonbóny jako chleba, takže spořádal skoro sám celý pytel bonparů. Po půl osmé byl déšť ještě přísnější. Do stanu nezatékalo, vnitřek stanu jsme totiž postavili zrcadlově než obvykle, takže teď kape do předsíně. Takto jsme ho nepostavili však úmyslně, ale vlastně omylem. S opékáním buřtů jsme už ani nepočítali, ale po osmé hodině déšť ustal a obloha už nevypadala tak dramaticky. V půl deváté jsme rozdělali oheň ze dřeva, které jsme před deštěm uchránili uschováním v předsíni stanu. Po zkonzumování buřtů a po likvidaci dalších much jsme ulehli ke spánku okolo desáté hodiny.

Okolo osmé hodiny jsme vstali. Po snídani jsme ve stanu hráli žolíky. V půl jedenácté jsme odjeli ke zřícenině hradu Likava. K hlavní bráně hradu jsme došli v jedenáct hodin. Zjistili jsme, že je brána zavřená. Naštěstí nám nějaká slečna co tam šla se psem poradila, že se do hradu dá dostat chodbou z druhé strany. Obešli jsme tedy hrad a vstoupili dovnitř úzkou chodbou vytesanou ve skále. Hrad Likava je docela veliký a některé budovy jsou nově dobudované z kamenů a mají betonové podlahy. Z hradeb bylo vidět část města Ružomberok. Procházeli jsme se po hradě a čekali na zatmění slunce, které mělo ten den nastat. Bylo lehce pod mrakem, což ale nevadilo, naopak to umožnilo pozorovat slunce jen přes dvoje sluneční brýle. Ve třičtvrtě na jedenáct se do kotouče slunce zprava začal zakusovat Měsíc. Slunce mělo tvar stále se zmenšujícího písmene C. Vítka to pozorování po pár minutách přestalo bavit a chtěl už jet a byl nějak nasraný, když jsem s Klihem stále hleděl na ten neopakovatelný nebeský úkaz. Srpek slunce byl stále tenčí a tenčí. Venku se pří největším zastínění zešeřilo a bylo prazvláštní nažloutlé světlo. To bylo okolo 12:45. Pak se svit slunce začal dost rychle navracet do normální intenzity a když jsme o půlhodinu později nasedali do auta byl již kotouč slunce zakryt Lunou jen malou měrou. Byl to neopakovatelný zážitek. Pozorovali jsme tento úkaz přes dvoje až troje sluneční brýle najednou. Klihe asi pětkrát po sobě hodil na zem sklíčko vyšroubované z mých protisluncových brýlí. Od hradu Likava jsme jeli do Ružomberku pro jídlo a pro vodu a pak zpět k Liptovské Maře ke stanu. Tam jsme provedli jeden vcelku masochistický tah - k obědu jsme si totiž dali asi kilovou konzervu fazolí. Po obědě jsme lenošili ve stanu a ve vodě. Klihe nám četl o Leninovi, který pravil, že jen socialismus vytvoří takové podmínky, aby dělník nemusel nikdy pracovat ve špíně, prachu a kouři (z knihy Co jsou koloidy z roku 1952). Až do večera bylo překrásné počasí. Vyfotili jsme si Nízké Tatry, protože až dnes byly vidět naprosto super, bez mraků a mlhy. Stan byl opět plný much. K večeru jsme si opět rozdělali oheň a opékali jsme si buřty, které jsme si v Ružomberku dnes koupili. Ty buřty byly ale nějak divný - takový světlý a na chuť byly ještě divnější, takový mdlý a moc nám nechutnaly. Opekli jsme si jich tedy jen polovinu z celkového množství. Spát jsme šli po půl jedenácté.

Ráno jsme se probudili okolo půl deváté. Po snídani jsme hráli zase žolíky - neměl jsem v této hře konkurenta. Kluci hráli nějak špatně, počítali jsme to a měl jsem o polovinu méně než oni a nenechali si vymluvit, že v tom jsou léta dřiny a odříkání, abych tak dobře hrál. Po desáté hodině jsme vyjeli ke zřícenině hradu Liptov. Nalezli jsme k němu cestu (spíš tankodrom), avšak nahoru jsme nešli. Nebylo totiž kde zaparkovat - v lese to nebylo možné a po cestě neustále jezdili lesáci se dřevem. Stejně by asi z hradu nebyl žádný výhled - je totiž ukryt na zalesněném kopci. Zajeli jsme proto do blízké vsi nakoupit a nabrat vodu a vrátili jsme se pak k Liptovské Maře. U stanu jsme poobědvali polévku s nalámanými špagetami. Celý den jsme se věnovali karetním hrám, neboť bylo stále zataženo a byla vcelku zima. Okolo čtvrté hodiny odpoledne padlo rozhodnutí o přesunu zpět do vlasti z důvodu nepřízně počasí. Sbalili jsme tedy věci i stan a v půl páté jsme po rozloučení se sousedy vyrazili jsme na cestu. Holky z vedlejšího stanu si myslely, že jsme bráchové, hlavně já a Klihe. Peníze jsme utratili úplně všechny. Zpět jsme jeli po stejné trase jako sem. Cesta ubíhala docela v pohodě a rychle a tak jsme na hranicích byli v půl sedmé. TÍM SKONČILO NAŠE PUTOVÁNÍ PO SLOVENSKU. Bylo vcelku dobré počasí a Vítek jel poměrně rychle. Za Olomoucí jsme ještě natankovali. Vítek už od Olomouce nedodržoval předepsanou rychlost (přes vesnice jel i 110 km/h) a proto jsme do Liberce přijeli už něco po jedenácté hodině v noci. Po lehké večeři u Kliha doma jsme ulehli ke spánku. Ještě předtím jsme Klihovo rodičům povyprávěli naše největší zážitky ze Slovenska.

Ráno jsme vstali v devět hodin. Po snídani (teď už poněkud bohatší) jsme jeli do Liberce do bazénu trochu se odmočit. Jezdili jsme na tobogánu a taky trochu plavali. Po obědě jsme ještě jednou, tentokrát podrobněji Klihovo rodičům povyprávěli svoje zážitky a ukázali jim naše putování na mapě. Od Mojžíšova pramene jsme s Vítkem odstartovali v půl páté odpoledne. Bylo polojasno a příjemné teplo. Vítek jel poměrně rychle a tak cesta domů uběhla rychle. Do Karlových Varů jsme přijeli okolo osmé hodiny večer a tím cesta definitivně skončila.