Letošní Deník pojmu víceméně stejně jako ostatní. Nastanou ovšem dvě změny: za prvé budu prokládat líčení zážitků citacemi z našich deníků z cesty, a druhak nebudu letos uvádět žádné ceny: veškeré ceny se mi letos podařilo zaznamenat, takže budou k mání v přehledné tabulce pro ty, kteří potřebují detailnější informace… Tolik na úvod a jdeme na to!

Sobota 5.5.
Ve čtvrt na čtyři odpoledne je ta chvíle KONEČNĚ tady! Sedíme ve vlaku, za zády nám mizí Svinov a my jsme KONEČNĚ na cestě! Ale že to trvalo! Otevíráme plechovku a jen tak sedíme… Každý se zaobírá vlastními myšlenkami… Ben se snaží setřást ze sebe stres posledních dnů a týdnů (daří se mu to ovšem definitivně až aoutobude z Istanbulu do Teheránu…), já se zaobírám myšlenkami na lidi, kteří mi budou na cestě chybět… na to, že jsem nestihl zavolat…a na to, že šest týdnů nepošlu z mobilu sms a nepustím si ICQ. Internetová komunikace je strašlivý zlozvyk! Cesta ubíhá nejdříve mlčky, ale později nám to nedá a začínáme jako obvykle: plánovat, jak co stihneme, dumat, co se nepovede… prostě klasika na počátku cesty… Ani se nenadějeme a je tady Brno… Já jdu telefonovat a Ben mezitím dokupuje filmy. Vše se daří (telefony i nákupy) a za chvíli sedíme v rychlíku do Nových Zámků… hranice (PRVNÍ hranice - a že jich po cestě zase bude!) je v pohodě my jsme v cizině - totiž na Slovensku. Nové Zámky jsou taky v pohodě. Sedíme na "naší" lavičce před nádražím, čekáme na vlak a vzpomínáme na Směnáka…

Nakonec se ani nenadějeme a vlak do Komárna je tady. Před půlnocí přecházíme hranici a jsme opět po roce v Komárom v Maďarsku. Měníme nějaké peníze a zjišťujeme, jestli námi vymyšlený vlak skutečně jede. Jede. Jelikož letos není přednostka stanice tak vstřícná jako loni a do připraveného vlaku nás nepustí, těsně po půlnoci.

Neděle 6.5.
Zaleháváme na lavičky a pevně doufáme, že se před čtvrtou vzbudíme. Vzbudili jsme se,paráda.

Nákup lístků je v klidu a my sedíme ve vláčku, který nás za pár hodin (po cestě jen něco vína, džentlmeni přece nepijí před polednem) doveze do Budapešti.

V Budapešti se pár hodin zdržíme, vlak do Szegedi hned tak nejede. Dáváme si jídlo, pivko (musíme se probudit!) a metrem jedeme na nádraží, ze kterého nám odjíždí vlak (přijeli-li jsme na Nugati, jedeme na Keleti a naopak, tyhle dvě místa si já imbecil vždycky pletu).

Deník Ben:"Na Nugati, odkud jedeme, jsme si nakápli pívo a pokecali s fajn dědou, co pracoval v Německu. Uměl "Salam aleikom" a "Na zdravičko". Teď je nám fajn."

Cesta do Szegedi je příjemná, sluníčko svítí, víno se ještě nestačilo ohřát a piva máme zatím dost…

Deník Ben: "10.20. Opět přihrnuto do hlavy. Moje obavy: žádné. Sláva vlasti. Svítí slůničko, Maďarsko je fakt lautr rovina a je to nuda, ...Jo...a Maďarul jsou paka - na té rovině se snaží pěstovat stromy, ale je to hodně depresívní vidět topoly nasázené v řadách a tvořící čtvercovou síť. A humus je, že je to po celé zemi."

Deník Ben: "Byl jsem na veřejném WC. Hnus jako loni. Ale asi budu vzpomínat na vůbec takovou záležitost jako je veřejné WC. Teď jiná otázka: čo len buděme robiť v tom Turecku, když vůbec, ale vůbec turecky neumíme?..."

Na hranici čekáme na výměnu služeb a posunujeme hodinky. Přechod je bez problémů a v půl osmé místního času jsme v Rumunsku! Domlouváme se s řidičem taxíku (zjišťujeme, že umí slušně slovensky) a po chvíli handrkování jedeme do Aradu.

V Aradu nám sice chvíli trvá, než koupíme lístky, ale nakonec je vše v pohodě a my máme ještě čas na neuvěřitelně hnusný hamburger (podle mě musel být z pomletých psích uší, jinak to není možné! Ben to vyhrál, dal si promyšleně nějakou sladkou housku politou čokoládou či co to bylo, s tím hnusem jsem se trápil jen já) a jeden plechovkový Tuborg…

Deník Ben:"U vlaku jsme se !anglicky! domluvili, že lezeme do správného vlaku. Pak jsme se domluvili se sprievodcou, že nás ráno ve čtyři před Craiovou vzbudí. Tak jsme si zakoupili kapání (4ks) a teď jsme si nakápli palivo do raket (brácha minimálně jako prevenci, bo si v Aradu koupil tak ohavnou záležitost, kterou vydávali za hambáč, i když to bylo krmivo pro rumunské šajzehundy."

Vlak je poloprázdný, daří se nám i spát, až na to, že nás po půlnoci vzbudí nějaký trouba, že prý má ZROVNA v našem kupé místenku…no nezabili byste ho? Otřes… Ale nakonec to doklimbáme a v půl čtvrté.

Pondělí 7.5.
Ráno jsme v Craiově. Už v Aradu se nám zdálo, že se něco děje a Craiova nám to potvrdila - Rumunsko to se začleněním do Evropy vzalo skutečně vážně! Je čistší, méně opruzů, žebráků, lepší služby… po všech stránkách se lepší… Velmi pozitivní zjištění… Nutno ovšem podotknout, že jsme opět viděli jen nádraží a blízké okolí…ale i tak může člověk srovnávat a mám pocit, že ke změnám skutečně dochází a že jsou viditelné…

Dvě a půl hodiny v Craiově si krátíme s povídáním s místním mladým vexlákem. Je v pohodě, asi se taky nudí a tak nás i sebe baví tím, že se nám snaží prodat úplně cokoliv. Vrcholem je jeho "Ultima bysnys", při kterém se nám snaží prodat flašku strašlivé domácí kořalky s ručně malovanou etiketou, o které tvrdí, že je to koňak! V přátelském duchu setrváme až do odjezdu vlaku a něco po desáté přijíždíme známou "Calafatskou strelou" do hraničního města Calafat (ale ani ta "Strela" už není, co bývala - je docela pohodlná a dokonce i relativně čistá…relativně!!!)

Na trajektu pře Dunaj se za rok nezměnilo vůbec nic - všichni až na nás mají dost času, takže více než hodinu sedíme, pozorujeme chcíplé psy (předtím ale ještě ukecáváme asi 10 minut obsluhu ve směnárně, aby nám zbytek rumunských lei vyměnila na dolary - nějak jsme to v Aradu přepískli) a nakonec jeden úplně neskutečný manévr: už při našem příchodu na hranici jsme viděli blížící se trajekt… byl malý, dovezl asi tři aoutobusy a asi dva kamiony… Na naší straně bylo podobné, ne-li menší množství vozů… Přesto trajekt HODINU stál, nic se nedělo, pak PRÁZDNÝ odplul a připlul z DRUHÉ strany další PRÁZDNÝ trajekt, obrovský, a na něj se těch pár aoutíček rozložilo a jeli jsme… Ne vše asi půjde hned dopředu, že… a nebo to možná mělo nějaký smysl, který nám ovšem unikl…

Každopádně jsme na trajektu a blížíme se k Vidinu… Už při nájezdu kamionů na trajekt jsme si všimli, že s námi jede jeden s SPZ-kou Nové Zámky. Jdeme si tedy pokecat se skorokrajanem a nakonec se z něj vyklube velice pohodový člověk. Jmenuje se Miro a veze zásilku NATO do Makedonie… A sám od sebe nám nabízí, že nás vezme do Sofie… Nepředpokládám, že si někdo z vás myslí, že jsme odmítli.

V Bulharsku je prohlídka také formální, dostáváme statistické lístky, měníme peníze a v hospůdce hned za hranicí čekáme nad chlazenou Kamenitzou na to, až Miro odbaví kamion. Po odbavení nasedáme, jedeme ještě do bezcelní zóny natankovat a pak už hurá po zcela šílených, úzkých a rozbitých cestách do Sofie! Cesty v Bulharsku jsou opravdu děsné, bereme to jako přípravu na to, co nás čeká v Asii. Kamion se kodrcá tak 30-40 km v hodině a my vedeme řeči… Asi v půli cesty stojíme na benzince, hřejeme se na sluníčku a střídavě i mokneme, popíjíme pivko z plechu a po protažení zase vyrážíme. V Sofii jsme po páté hodině večerní. Miro i s kamionem nás dováží na seřadiště a parkoviště tiráků na kraji Sofie. Je tady bufet a hotel pro řidiče. Potkáváme nějaké řidiče z Čech, takže spolu s Mirem a s nimi sedáme, dáváme pivko a povídáme si. Přejí nám mnoho štěstí při naší cestě (padají slova o bláznech) a Miro nám domlouvá taxíka, který nás za pár leva hodí až na sofijské hlavní nádraží.

Po příjezdu na nádraží (kolem sedmé večer) zjišťujeme, že nám asi o 10 minut odjel přímák do Istanbulu… K***A! Naštěstí si jdeme zjistit cenu a už nás to tak moc neštve - stál 25 $ na osobu… (menší vsuvka pro ty, kteří plánují podobnou cestu: od cestovatelů v Indii jsme se dozvěděli, že je v současné době výhodnější jed do rumuské Bukurešti a odtud že jezdí za cca 19 $/os jednou denně přímý vlak až do Istanbulu… Cenově tedy naprosto stejné, ale jednodušší v tom, že to je vlak přímý a odpadají problémy s přestupy a čekáním na nádraží - viz následující historky z bulharského Plovdivu…)

Zjišťujeme tedy vlaky a je to to samé, jako loni: vlak jede koem půl jedenácté, je nutno vystoupit v Plovdivu, kde jsme asi v jednu ráno a tam čekat až do půl šesté do rána na přípoj do Svilengradu na hranicích s Tureckem… Paráda, odpornému Plovdivu se nevyhneme ani letos… Ale co už, že… bude hůř… Jdeme si tedy koupit pivko a promýšlíme další taktiku. Dvě noci jsme už pořádně nespali, tak máme obavy, jak se vzbudíme… No co, to teď nevyřešíme… Jdeme něco sníst (pizza - a kupodivu i dobrá!) a po místním trhu, který ale spíš připomíná doupě překupníků, kupujeme baterku do budíku. Aspoň něco!

Deník Ben:"Takže jsme si tedy koupili baterku, bezva pizzu (hodně mastná-asi se poseru) a teďkom čekáme na 22.40, kdy nám vole jede vlak do pojebaného Plovdivu, kde budeme tvrdnout 4 hodiny jak čuráci a pak další vlak do Svilengradu. Ve Sviloši budeme kdovíkdy."

Pak už je čas nastoupit do vlaku. Po naprosto zmateném značení odjezdu (na ceduli je napsáno jedno nástupiště, informátorka v Informacích nám říká jiné a jediný vlak, který na celém velkém nádraží stojí, stojí na úplně jiném nástupišti…ano, správně: bylo dobře, že jsme nedali na mluvené a psané informace a šli k vlaku. Byl to pochopitelně on…) se usazujeme v kupé, kde už jsou nějací studenti a protože po deseti minutách po odjezdu vlaku cítíme, že ty dvě hodiny asi nespat nevydržíme (teplo vlaku a houpání - to se prostě nedá, domlouváme se s nimi, aby nás probudili, kdyby něco… Nakonec to nebylo třeba, vzbudili jsme se sami.

Úterý 8.5.
Stojíme v jednu ráno rozespalí v odporném Plovdivu. Pokud se někdo diví, proč furt na Plovdiv nadávám, nechť si přečte loňské líčení cesty do Iránu… Procházíme nádraží a zjišťujeme, že to letos možná až tak kritické nebude - v bistru, kde byly loni jen sušenky, kafe a spící obsluha to letos vypadá lépe - sušenky a kafe zůstaly, ale obsluha je vzhůru a navíc přibyly sendviče, televize s videoklipy (dokonce 3x Metallica, z toho byla jednou koncertní verze Creeping Death - mňamky) a především: STUDENÉ PIVO, DOKONCE V PLECHU A DOKONCE KAMENITZA!!! Sedíme tedy v bistru, koukáme na klipy, píšeme deníky a popíjíme pivko. Když už na někoho jde krize, jdeme se projít po venku - je tam slušná kosa a leje jako z konve…

Deník Ben:"Pěknej průšvih nás čekal samozřejmě v Plovdivu. Čekali jsme tam zase 4 hodiny. Unavení, nakapat jsme si nemohli - ekl. Hnusáci se váleli na všech okolních lavičkách. Naštěstí bylo otevřeno v kapárně a tak jsme si aspoň dopřáli ze dvě pivka. Calafátská strela je šílená, ale rozhodně si v ničem nezadá s tou Svilengradskou. Rozbitý vagón, špína, smrad a fujfujzáchodek. Navíc ten žobrák, co si hrál na průvodčího si myslel, že nás okrade, ale to netušil, že ho máme totálně na salámu a tak odtáhl někam doprdele."

Deník CEON: "…1.28 – vzbudili jsme se. Sedíme v bistru na nádru v Plovdivu a čeká nás hnusné, čtyřhodinové tvrdnutí, než v 5.20 pojede vlak do Svilengradu. Zatím to jde – mají tady pivo i kafe! …Jsou dvě ráno – ještě tři hodiny… Celkem solidní vidoklipy…3.50 – došly prachy, dopíjíme pivo a před námi ještě hodina a půl… Hrůza! Klipy jsou už nudné, spánek tíží… Nějak to ale zmákneme! 5.20 – vlak vyjíždí, průvodčí se nás snaží ojebat!…”

Nakonec jsme to nějak překlepali a v půl šesté už se klepeme zimou v naprosto promrzlém vlaku. Tak to teda ne! Vytahujeme spacáky a téměř okamžitě usínáme, abychom byli za pár minut surově probuzeni otrhancem, který o sobě prohlašuje, že je průvodčí a že naše lístky nejsou platné a že máme zaplatit a … BULLSHIT! To se teda zatraceně spletl! Nemáme skutečně náladu na takové hovadiny, a proto mu VELMI důrazně a jasně (a hlavně - česky) vysvětlujeme, CO si o něm a jeho debilních a trapných pokusech vyrazit z nás prachy myslíme… něco huhlá a odchází i s lístky… Nezájem! Za chvíli je nicméně drban zpět a tváří se, že to bylo trapné nedorozumění a že je vše v pořádku! Jediné štěstí! Usínáme a v devět ráno jsme ve Svilengradu. Prší. Ani se moc nerozmýšlíme a po chvilce handrkování se o cenu si bereme taxi přímo z nádraží až do vesnice Kpt. Andreevo, kde je přechod. Na přechodu taky nic zvláštního, Bulhar s námi zažertuje na téma:"Po zemi do Indie? Jste blázni!", sebere nám statistické karty a orazí pasy bez sebemenšího zájmu. Kupujeme si víza a za chvilku už jsme v Turecku. Tady poprvé projeví zájem (ale jen slovní) o naše zavazadla, ale celník je přáteský, usměvavý a po dalších dvou kontrolách pasu jsme za hranicí.

Při nákupu víz jsme si už vyměnili turecké liry, takže když na nás hned za hranicí mává řidič dolmusu mířícího do Edirne, bez váhání nasedáme a na rozdíl od loňska můžeme i zaplatit v místní měně. Za pár minut jsme v Edirne a jdeme pěšky (je to kousek) na aoutobusák, ze kterého jsme odjížděli do Istanbulu loni. Omyl! Z nádraží je zarostlá travnatá pláň, odkut nejen, že zmizely aoutobusy, ale taky budky prodejců, záchody a čekárny! Ptáme se tedy kolemjdoucího Tima, co že to jako má znamenat a dozvídáme se, že nové nádraží je za městem, nějakých pár kilometrů a že máme jet aoutobusem. Dobrá tedy. Jdeme na zastávku a za pár minutek už jedeme na nádraží. To je úplně nové, moderní a příjemné. Kupujeme lístky, dopíjíme bulharské zásoby Kamenitzy (poslední plechovka padne až před iránskou hranicí - zásobili jsme se) a domácí calvados a čekáme na bus. Bus přijíždí a než se vymotáme z Edirne, usínáme… Budí nás pohůnek s kávou, ale cestu do Istanbulu stejně proklimbáme.

V Istanbulu už jsme staří mazáci (ehm ehm ehm …) Metrem jedeme na konečnou Aksaray a odtud tramvají do čtvrti Sultanahmed, kde jsou vedle Modré mešity soustředěny levné hotýlky. Chvilku chodíme, ale jsme moc utahaní na nějaké obcházení deseti hotelů kvůli jednomu či dvěma dolarům rozdílu. Ubytováváme se v hotelu SINBAD a jdeme se zlidštit - jsme poněkud…špinavějšího charakteru. Po rozsáhlé hygieně se jdeme najíst a projít se po Istanbulu, ale jsme jako mátohy. Jdeme tedy do hotelu, posíláme maily a sms-ky z místního internetu a celkem brzy - kolem půl jedenácté - usínáme…

Deník Ben: "Po zcivilizovaní se jsme zaskočili na internet a pak šli na malou procházku k mešitě, kousek k Marmarskému moři. Cestou jsme byli odchyceni prodavačem koberců, u kterého jsme poseděli, pokecali a vypili čaj. Nalhal jsem mu, že teď si nemůžu koupit jeho koberec, protože jedeme pryč, ale že se u něj určitě v říjnu zastavím. To bylo tím, že jsem nevěděl, jak se ho zbavit."

Středa 9.5.
Dáváme si načas - z postele se vyhrabeme až v půl jedenácté a i tak se nám nechce. Leč nic jiného nám nezbývá a proto po jedenácté opouštíme i s bágly hotel a jdeme do čtvrti vedle university, kde sídlí iránské cestovky, zprostředkující dopravu mezi Istanbulem a Teheránem. V jedné, kterou jsme proklepli už včera, trvají na svých nesmyslných 25 $ (původně chtěli 30$), tak jdeme jinam. V Tehran Tur se Ben poprvé vyznamenává - když jsou neústupní a trvají na 25 $, lehce jim poví, že stejně peníze nemáme, že tedy zajdeme do bankomatu vybrat a vrátíme se… Jen se otočíme, obchodník je u nás a povídá: "OK, za 20 $, ale nikomu to neříkejte - a do lístku napíšu 30 $, OK?" No jasně, neboj, vůbec nikomu to nepovíme. Máme tedy lístky za slušnou cenu, necháváme v cestovce bágly a jdeme se projít po městě, něco sníst (gyros v naší oblíbené jídelničce, že Směnáku?), koupit, napsat a poslat pohledy a hlavně: najít kopírku a udělat si kopie pasů a víz! To jsme totiž už doma nestihli. Nakonec je i toto vyřešeno a my zbývajících pár desítek minut couráme městem. Pak hodinku postojíme před cestovkou, narveme se do minibusku, absolvujeme naprosto nesmyslné kolečko po přilehlých uličkách a nakonec dojedeme na nějaký hrozivý plac, kde stojí aoutobus. Tam nám po půlhodince čekání vrátí pasy, které nám zabavili už v cestovce a posléze nás i usadí v busu. No a za další slabou půlhodinku vyrážíme! Neuplyne ani pět minut jízdy a už se s Benem cpeme. Vedle cestující Iránci nám přátelsky dávají kus výborného tureckého chleba kus kuřete… Díky vám . Spokojení a sytí se koukáme z okna na ubíhající Istanbul, přejíždíme po mostě přes Bospor a jsme v ASII! Oproti loňsku se nic zvláštního neděje - stojíme co pár hodin, venku je zima, ale v buse teplo, a tak se nám daří přečkat noc celkem pohodlně a dokonce se i prospat.

Deník Ben: "Po půl hodině jsme přejeli Bospor. Venku se mračí, asi sprchne. První zastávka byla už po 1.5 hod. A první jídlo (kuře a chleba) jsme dostali od sousedů asi po 7 minutách po odjezdu. Při pauze jsme se dali do řeči s Iráncem a vysvětlili si základní fráze - on neumí anglicky a my fársí. Taky jsem od něho dostal cigáro. To vykouřím na další zastávce".

Čtvrtek 10.5.
Jsme na okraji Kurdistánu. Zastavujeme na parkovišti, kde jsme stáli i loni při cestě tam i zpět a dáváme si za poslední peníze místní specialitku - masové kuličky v pikantní omáčce, k tomu brambory a rýže… Velká mňamka. Nasycení se dáváme venku do řeči s dvěma Čechy, kteří se vrací z Indie a posloucháme historky. Nechce se jim domů (ani se jim nedivím) a jsou DOST nalehko - vše, co mělo hodnotu, prodali, aby mohli v Indii ještě zůstat… Taky dobrý… Nám to vzhledem k délce dovolené nehrozí.

Deník Ben:"Pak se víceméně nic nedělo, až na klasickou konverzaci s postupně celým autobusem, včetně starého Dagestánce, co možná pracoval v Rusku. Těžko říct, uměl jenom arabisí, fársí a jánevímsí"

Posléze načínáme poslední plaskačku calvadosu, pevně rozhodnutí ji neprovézt - nechceme nic riskovat, ten konzul si o nás zjistil dost informací a třeba mohl i nějaké informace i poskytnout na přechod - a nemáme zapotřebí se kvůli flašce handrkovat. Za chvíli aoutobus odjíždí a po poledni jsme pod Araratem… Tady delší dobu stojíme a protože není nic otevřeného, bloumáme kolem busu, snažíme se fotit Ararat (nic moc výsledek - byl v hnusném oparu…) a klábosíme s australanem, který jede ve vedlejším busu. Je celkem v pohodě, s drobným problémem - má naprosto příšerný přízvuk… Takže každou větu musí opakovat…a nehrozí, jak vidno, že by chtěl svou mluvu změnit… Tak se snažíme se jeho dialektu aspoň trochu naučit, ale nic moc …

Ve tři čtvrti na osm večer přijíždíme na hranici a začíná šílenství, které se sice pokusím popsat, ale už teď mi je jasné, že to bude jen slabý odvar skutečnosti. Vylezeme z aoutobusu a jdeme - bez báglů - k budově celnice. Známá místa s neznámým obsahem: v místnosti, kde se čeká na turecký výstup, se tísní snad stovky lidí…a řvou… Turci v pohodě… stavíme se do fronty a zjišťujeme, o co jde… Mezitím řev v místnosti před námi (fronta končí na chodbě) sílí… Jdeme se podívat, co je to za strašlivé rány… Dveře, kterými se vchází do rozsáhlé místnosti, která stojí na hranici mezi Tureckem a Iránem a ve které se čeká na vstup do Iránu, se prohýbají pod šílenými údery. Turci jsou v klidu… Po cca 5 minutách ohlušujícího rámusu se ke dveřím lenivě přiklátí Turkyně v uniformě, otevře a začne na lidi uvnitř řvát…dav nereaguje, zavlní se a…vynesou z něj dvě těla…okamžitě kyslík, sanitku… Nechápeme absolutně nic… Nakonec se dozvídáme (dílem od Australana se strašlivou výslovností, dílem od jedné iránské rodiny, se kterou jsme se dali už po cestě do řeči a jejíž otec byl skutečně skvělý člověk a moc nám později pomohl…leč nepředbíhejme), že Turci jsou zcela vymazaný národ! Posuďte sami: ráno kolem osmé nahnali asi dvě stovky lidí dovnitř do místnosti, kde je vstup do Iránu - bez pasů, ty jim vybrali… a zjistili, že jim nejdou počítače… Ne aby nechali síť opravit, vyřídili ty lidi telefonicky… ne - oni je v té nevětrané místnosti nechali stát dvanáct hodin!!! Magoři! Situace je napjatá - Turci vytlačují z místnosti, kde se čeká na turecký výstup, všechny lidi do chodby… My stojíme ve frontě, která začíná pozvolna postupovat… Dav se postupně (jsou tady všichni jako děti ze školky - řeknete jim, že něco nemají dělat, oni chvilku stojí tam, kde jim ukážete…a pak jdou tam, kam nesmí…) vrací zpět do místnosti, ale zdá se, že se konečně Turci rozhoupali… Stojím už v řadě skoro u okénka… Pro asijské národy je typické, že je něco jako řada nevzrušuje a předbíhání a rvaní se dopředu považují za běžnou metodu nákupu a odbavení a vůbec všeho.

Deník Ben: "...Mezitím jsme si povídali s Kiwim. Byl to hňup, bo absolutně neuměl mluvit. Computeru říkal kompjús apod. S bráchou jsme se natlačili docela dopředu k tureckému okýnku. Takže než jsme přišli na řadu, Kiwi nám dal pas na orazítkování. Tam jsem zjistil, že se jmenuje Mark nebo Mike Pestrzulka nebo tak nějank. Dotazem pak, že jeho matka byla Ruska a otec Polák. Kiwi bylo dost vysoké (cca 210, možná víc) a to se nám pak hodilo v čekací místnosti..."

Zezadu mi Ben podává Australanův pas - promeškal vhodnou chvíli a je až vzadu… Podávám naše pasy do okénka a neuvěřitelné: po pár desítkách minut je mám zpět - a dokonce s tureckým výstupem! Za nějakou dobu se otevírá místnost hrůzy a my vstupujeme dovnitř s myšlenkami: "Jak dlouho tady budeme tvrdnout, když turecký výstup už máme?" Měníme si s Mikem (Australan) úlohy - on se svými dvěma metry se celkem v pohodě prorve davem až ke dveřím a podaří se mu nacpat naše pasy úředníkovi… Také podivnost - logické by bylo v jedněch dveřích pasy vybrat a ve druhých je vydávat… Ne tak na iránských hranicích! Jedny malé dveře fungují jako sběrné místo pasů i jako výdej řečených… Chaos. Navíc lidé stéle přichází a nosí nové a nové pasy… Horko. Stojíme a čekáme, co se stane. A pochopitelně - když už máte pocit, že horší to být nemůže, zjistíte velmi rychle, že je to omyl!

Již minulý rok jsem popisoval, jak místnost vypadá - že je podélně rozdělená na dvě části, oddělené pletivem: levá je pro vstup DO Iránu, pravá pro výstup Z Iránu. V pletivu jsou dveře. Na konci místnosti - už na iránské straně - jsou v obou částech - vstupní i výstupní - dveře na chodbu, která spojuje tuto místnost s Iránem - slouží jako příchod do této místnosti, když Irán opouštíte. Jak říkám - dveře jsou z této chodby jak do naší části, tak do části, kde stojí lidé čekající na výstup z Iránu. Snad jsem dostatečně srozumitelný, neboť nyní si dovolím položit vám otázku: dovedete pochopit, proč je nutné, aby když PŘIJEDOU TŘI AOUTOBUSY IRÁNCŮ, JEDOUCÍCH DO TURECKA, MUSELI BÝT TITO HNÁNI NAŠÍ MÍSTNOSTÍ MEZI DAVEM LIDÍ, ČEKAJÍCÍCH NA VSTUP DO IRÁNU A NEMOHLI PROJÍT DVEŘMI K TOMU URČENÝMI, V JEJICH ČÁSTI??? Přitom jsme viděli, že dveře jsou funkční… Tohle mozek prostě nebere… Ale jako průprava pro situace, které nás čekají - dobrý…

Ti lidé se mezi námi courali a řvali dobrou půlhodinu, než je všechny nahnali tam, kam patří… Chaos podruhé… To vše by bylo ještě v pohodě a člověk by to nějak skousl… Problém byl, že v okamžiku, kdy se začali trousit první, vyšel z našich dveří člověk s první várkou pasů a začal tichým hlasem číst jména… Pochopitelně nebylo slyšet vůbec nic, že… Načež se toho ujal jeden Hlásný Trouba, který začal jména z pasů předeřvávat… Jenže za chvíli se vyskytla další potíž: děti (pardon - cestující do jiné země, ovšem chováním děti) se poté, co zjistili, že jsou vyvolávána JMÉNA, začali tlačit kupředu ke dveřím s pasy, bez ohledu na to KTERÉ jméno si má jít pro pas… do toho lidé, nosící pasy k předložení, kteří přišli až teď…zmatek mezi lidmi, kteří chtějí VEN z Iránu a neví kudy… Absolutní chaos… Načež přišel Hlásný Trouba s nápadem: začal řvát jako smyslů zbavený "Arabéši - béši béši!" - neznaje dokonale fársí, pochopili jsme nicméně, že je to zřejmě nějaký povel z modlící procedury, protože lidé kolem … si začínali klekat. Hlásný Trouba se zaradoval a s novým elánem se jal vyřvávat další várku jmen… Jeho štěstí vydrželo tak tři minuty… Pak se děti opět poddali pudům a začali vstávat a tlačit se dopředu… Vidíce, že situace je zcela beznadějná, jdeme na druhou stranu místnosti a odevzdaně čekáme…

Nakonec - asi po hodině - se dav konečně vyřádil, pozvolna se procpal dveřmi a zůstalo jen pár lidí…mezi nimi my dva s Benem a Mike… Nakonec procházíme - třikrát hurá a zároveň třikrát "Do hajzlu!!!" za deset minut dvanáct do iránské části celnice… do hajzlu proto, že v pase máme pochopitelně dnešní datum…tím pádem nám z přidělených pěti dní jeden za deset minut skončí… Absolutní deprese…

Pátek 11. 5.
Stojíme těsně po půlnoci v Iránu. Dáváme se do řeči s naším známým iráncem - otcem rodiny (má obchod se starožitnostmi v Teheránu a pobočku v Istanbulu a pravidelně tuto vzdálenst létá i s manželkou a čtyřletou dcerou… Jelikož ale jeho dcera chtěla jet busem, absolvoval tuto cestu kvůli ní… Mno, myslím, že to bylo naposledy) a vykládáme mu důvod naší očividné nasranosti. K našemu překvapení říká: "Moment, promluvím s úředníkem a uvidíme, co se dá dělat" Skutečně s úředníkem promluvil, nastínil mu problém a světe div se! - po nepříjemnostech nastává pronikavé zlepšení nálady! - úředník bere naše pasy, PŘETISKUJE RAZÍTKA, PÍŠE NA OKRAJ VÍZ VYSVĚTLENÍ A S ÚSMĚVEM NÁM PASY PODÁVÁ!!! Nádhera - hned je vše lepší! Už klidní se couráme celnicí, koukáme na šílený iránský film o chrabrém Iránci a strašlivě zlých Američanech, kecáme s lidmi kolem a čekáme na odbavení batohů… Kolem půl druhé se konečně dostáváme k aoutobusu, který projel k naší budově. Bereme si bágly a za další půlhodinu jsme i s bágly v Iránu - kontrola nebyla ani formální - prostě nám ukázali, že máme jít. Další hodinka čekání a v půl čtvrté ráno se aoutobus dává do pohybu a my KONEČNĚ opouštíme hranici, která nám připravila nezapomenutelný zážitek…

Ve čtyři, po kontrole těsně za hranicí, zastavujeme v prvním městečku. Iránci se jdou nacpat do místní jídelny, my s Benem nejprve měníme u místního vexláka (taky pokrok – loni nás obtěžovali vexláci přímo na ulici, letos jsme přišli v jídelně ke stolku, kde měl místní směnárník stolek a něco jako kancelář Pohoda.) 100 $ a po chvíli už jsme zase bohatí a dáváme si místní variantu coly (ale už ne Zam-Zam jako loni, ta prý zkrachovala… Ta nová verze ovšem chutná úplně stejně – sladce). Po páté hodině se dává bus znovu do pohybu a celkem klidně a nerušeně jedeme přes Tabríz do Teheránu, kde jsme v pět odpoledne. Loučíme se s milou iránskou rodinkou, Ben si je všechny fotí a slibuje, že jim tu fotku pošle (to jsem tedy zvědav!). Po drobném motání se kolem Azadi monumentu (aoutobus nás nevysadil na Azadi terminalu, ale přímo vedle památníku. Je to sice kousek, jenže jsme…ehm…jak ponižující o tom mluvit… zvolili špatný směr a celý památník pěkně obešli, než jsme dorazili na Terminal… Holt i mistr tesař…) jsme konečně na teheránském UANu.

Tady ze všeho nejdříve zjišťujeme spoje a posléze i kupujeme lístky do Yazdu – bus jede v 19.00, takže máme dost času (a jak se ukáže za chvíli, více než dost – posunuli jsme si hodinky na hranicích o 1,5 hodiny kupředu a teď zjišťujeme, že mají v Iránu letní čas, tudíž posunujeme hodinky o hodinu zpět… Jelita, jako kdybychom tady nebyli loni) S nastalým časem naložíme přesně tak, jak jsme si celou dobu slibovali – nejprve si dáváme v jednom z bufetů sendvič a colu, a pak hurá! Jdeme do místní hnusné jídelny, kde jsme byli i loni, a dáváme si…ANO! Čaj a po roce opět vodní dýmku přímo v Iránu (ne, že bychom ji doma – alespoň v mém případě - nekouřili téměř každý týden, ale jde o pocit, že si ji dáváme na stejném místě jako minulý rok…) Po dýmce a pokecu s místní obsluhou bufetu a strejdou, který se s námi dává do řeči, ač neumí slovo anglicky, se jdeme projít ven před budovu nádraží a chvíli do odjezdu si krátíme hovorem s místním studentem a dozvídáme se o radostech i strastech studia v Iránu. Nemají to jednoduché – Irán je obrovský, zájemců spousta a univerzit a možností studia je málo… ale všude ve světě je něco – u nás třeba zase hospody a pivo, že… To taky VELMI ohrožuje studia našich studentů. To jsme mu ale neřekli, nebudeme přece kazit muslimy řečmi o pivu a dalších lákadlech života ve společnosti, kde je možné téměř vše (a že to u nás platí doslova…)

Deník Ben: "...V umaštěném bufetu jsme si dali čaj a první faju v Iránu. Hned se kolem nás seběhli všici pohůnci, jeden z nich řekl něco jako Czech monet a jakmile brácha vytáhl mince, hned začaly mizet před očima. No na to, že jsme je měli mít na celou cestu, nás okradli teda dost brzo."

Konečně se přiblížila sedmá hodina večerní a my se skládáme do nemožně malého aoutobusu. Cesta je už docela utrpení, třetí den v busu se projevuje. Projíždíme ale ještě před usnutím ortodoxním muslimským městem Qom (Khom) a jelikož je zde nějaký svátek, je na co se koukat. Nakonec se k nám do busu narve obrovská iránská famílie – celkem snad 20 lidí a dětí. Hodinu trvá, než si všichni poposedají tak, aby to bylo z hlediska etikety a já nevím čeho všeho v pořádku… Jen si sedne poslední z nich, bus staví na pozdní večeři. Tudíž opět chaos… Je to ale stejně zvláštní, sledovat i malé, osmi až desetileté holčičky, jak už se učí chodit zahalené… Děkuji, ale nechtěl bych být ženou v Iránu a v muslimských zemích obecně… Skutečně ne… Nemám proti jejich způsobu života nic, je to jejich záležitost, styl, víra a kdo ví co ještě, ale nechtěl bych… Naštěstí mi tato alternativa jaksi nehrozí a pravděpodobně mě nebude ani nikdo přesvědčovat, abych se muslimskou ženou stal.

Sobota 12. 5.
V odporně brzkou hodinu (5.30) jsme po třech dnech v aoutobuse utrmácení, omlácení a děsně ospalí v Yazdu. Jedeme do Aria hotelu, jenže ouha! Dědek (stejný hluchoun jako loni), co dělá přes noc vrátného, se zrovna modlí a kýve na nás, že je plno! Co teď? Jdeme tedy ven a pokoušíme se hledat jiný hotel… Usínáme ovšem téměř v chůzi. Další hotel (Pars), který měl být kousek, jsme nenašli a ve Fahrang hotelu nám ten dement, co stál v recepci, řekl naprosto nesmyslnou cenu: prý 400.000 Rialů za dvoják… blázen, psychopat! Copak jsem naftovej magnát či co? Drtíce v ústech nadávky, jdeme ven… všude je ještě zavřeno, tak si sedáme na obrubník cesty, odpočíváme a čekáme, až hodina trochu pokročí… Nechce se nám věřit, že by v Aria hotelu bylo plno… Musíme asi pěkně vypadat po těch třech dnech v aoutobuse, protože se s námi dává do řeči i podezřívavý policajt. Nakonec je ale vše OK a po sedmé jdeme znovu do Aria hotelu. No vida! A pak že nic! V osm hodin už bydlíme na dvojáku se sprchou a záchodem, a je i dost čistý. Krása, po třech dnech si moci lehnout, a dokonce být odhmyzený!

Deník CEON: "… Osprchovaní jdeme spát, na nic jiného se necítíme. Za zaznamenání stojí, že jsme na jeden zátah (bez spaní, hotelu a pauzy) urazili cca 3000 km (Istanbul – Yazd ) … Slušná práce. Samotné jízdné zatím vychází na 72 $ z Ostravy do Yazdu! 14.00 – ač jsme minuli 4 cedule “Internet”, žádný není funkční. Ani Hossein! Sedíme v “čajovně” a přemýšlíme, co dál. Vodní dýmka už se nese… BTW: Ben našel “dýmkovnu” po čuchu…"

Deník Ben: "Dopravili jsme se taxálem z nádraží k ARIA HOTELU. Tam jsme vyrušili opět toho starého smrdutého dědka. Asi se právě modlil nebo co a my ho vyrušili. Začal ukazovat, že pro nás dva v hotelu místo není. Tak jsme se smradlaví sebrali a šli hledat alternativu. Všechno bylo zavřené. Ve Farang hotelu nám nabídli nehoráznou cenu 400.000 IRR. Vypadli jsme odtamtud, sedli venku na ulici a působili tak uboze, že nás málem začal vyhazovat policajt. Zašli jsme k Hosseinově inetkavárně. Zavřeno. Dolezli zpět. Vlezli zpět do AriaHotelu. Dědek plesnivá se začal culit jako by se nic nedělo. Místo pochopitelně bylo. Hajzl jeden."

Po krátkém spánku jsme se vypravili do města, kde jsme hodlali co nejdříve najít a posléze i okupovat internet, ale ne vše bylo tak jednoduché – všechny internetové kavárny byly zavřené. Nakonec to ale dopadlo dobře – po cestě zpět na hotel (počkáme do večera, třeba otevřou…) se dáváme do řeči s mladým Iráncem (Mr. Shokranee) a jsme pozváni do jeho hodiny angličtiny coby atrakce – prý máme krásný přízvuk (ehm ehm ehm) a prý to bude pro jeho třídu velmi zajímavé (tak to ano, tomu věřím – větší exoty už si přivézt nemůže…) Domlouváme se na pět odpoledne před hotelem – jdeme ještě chvíli pospat…

V pět hodin nás Tim čeká před hotelem a jdeme s ním do třídy – jak se záhy ukazuje, je to jen přes cestu. Uvnitř narazíme na cca 30 lidí ve věkovém rozpětí 15-50 let, kteří nás zavalí spolu s jejich učitelem hodinovým proudem otázek…a jsou DOST zvědaví – na víru, na to, co si myslíme o jejich zemi, o Chomejním… občas je s odpovědí celkem problém, ale zvládáme to (přesněji: hlavně Ben!) na výbornou – důkazem toho je, že se loučíme až po hodině a na cestu dostáváme nanuk a hlavně průvodce, který nás vede do internetové kavárny!!!

Po hodince na internetu se jdeme flákat starým městem yazdským, jeho šílenými uličkami… nádhera a skvělá relaxace… Hledáme čajovnu, ve které jsme byli loni, ale nějak bloudíme a nenalézáme…škoda… V půl desáté se konečně domotáváme do známých oblastí a pomalu se loudáme k hotelu. Tam akorát píšeme deníky a o půlnoci usínáme…

Neděle 13. 5.
Budíme se před desátou, jdeme na čaj a faju do Benem včera objevené čajovny – dýmkovny a potom máme v plánu prohlédnout si jednak starý zoroasterský chrám věčného ohně ( Ateshkade ) a pak se chceme podívat na tzw. Towers Of Silence (Věže mlčení – místo, kde zoroasteriánci pohřbívali své mrtvé – jelikož jim víra zapovídala znečistit živly, vynášeli své mrtvé na nepřístupné věže, kde hořel věčný oheň, pokládali zemřelé kolem ohně a ten spolu se sluncem a supy vykonal pohřeb velmi rychle).

Deník Ben:"Vstali jsme kolem 10. Včera u mě začaly první střevní potíže. Z hledání internetu jsem musel potupně dolézt na hotel, kde jsem na poslední chvíli doletěl na hajzlík. Bohužel byl babský. No jak ty na mě čuměly, to byla fakt paráda. Až jsem se začal obávat mezinárodního skandálu. Pak na internetu jsem si musel půjčit klíč od MegaFabky, uzamykající obyč. hajzl+konvičku. Mělo to být pouhé varování."

Po příchodu k chrámu zjišťujeme, že mají zavřeno. Dá se s námi ale do řeči místní Tim, ze kterého se vyklube provozovatel cestovky. Od něj se jednak dovíme, že Ateshkade otevírá až ve tři, a dále nám poradí, jak se dostat místní dopravou (nesrovnatelně levnější než taxi – lístek na jednu jízdu busem (libovolně dlouhou!) – stojí jen 25 Rs) na Towers Of Silence a nabízí nám i slušnou cenu (90.000 Rs za oba) za výlet na další zoroasterský chrám, zvaný Chak – Chak, který je v poušti kousek od Yazdu. Předběžně souhlasíme a domlouváme se na dopoledne druhého dne, že nás vyzvedne v hotelu…

Tim s námi čeká na aoutobus, který jede naším směrem a ještě zaúkoluje jednoho Iránce, aby nám při přestupu ukázal správnou linku… Jsou opravdu milí a přívětiví tihle Iránci. Zjišťujeme ještě, jak má otevřeno internetová kavárna (na večer máme domluvené nějaké chaty…) a už je tu bus. Jedeme jen pár zastávek a vystupujeme na velkém kruhovém náměstí. Tady čekáme asi 20 minut, než přijede spoj, který jede k Towers Of Silence. Konečně je tady a my nasedáme. Neskutečné – Iránci nás jako cizince pouští sednout! Sedáme tedy a záhy jsme osloveni dědoušem, co nastoupil po nás. Nejprve nás baví anglickými hádankami a jazykolamy, později z něj vypadne, že před léty žil 14 roků v Bombaji a že je zoroasteriánec… A před výstupem nás nekompromisně zve k sobě domů… Váháme, ale jen okamžik – tohle se neodmítá. Vystupujeme tedy a jdeme s dědoušem do zajímavé, oplocené čtvrti, hlídané uniformovanou stráží… Působí to na nás jako poměrně luxusní domov důchodců a zřejmě jsme se příliš nespletli. Dědouš bydlí ve třetím patře v prostorném a velmi slušně zařízeném bytě se svou druhou ženou, dcerou a vnučkou. Ihned jsme uvedeni dovnitř, usazeni na pohovku a za pár minut už se cpeme vynikajícím chlazeným melounem. Mezitím se bavíme s dědou o životě, vesmíru a vůbec. Nakonec se, ač neradi, asi po půl hodině loučíme, i když jsou všichni skvělí a přesvědčují nás, ať se odstěhujeme z hotelu a jdeme bydlet k nim a nebo ať aspoň zůstaneme na jídlo… Po záplavě zdvořilostí (opravdu nás to mrzelo, ale tlačil nás čas ) nakonec odcházíme… VELMI příjemné posezení!

Vycházíme z areálu a přemýšlíme nad směrem… Bus pochopitelně odjel a kdy jede další netušíme – jízdní řád je ve fársí a vrátný je sice ochotný, ale zjevně nechápe, co po něm chceme, když se ho ptáme, jestli neví, kdy jede místní doprava směrem k TOS. Volíme tedy náhodný směr do pouště a jdeme po cestě vpřed. Po cca 20 minutách se nám podaří stopnout auto, jehož řidič nám poví, že… pochopitelně jdeme blbě. Vracíme se tedy, měníme směr a podaří se nám (Benovi) stopnout školní aoutobus plný dětí, který jede naším směrem. Super zážitek – řidič neumí stejně jako děti anglicky, a tak se bavíme jen pomocí našeho chatrného fársí.. Ale jde to a děti i řidič se baví … nakonec nás za odměnu vysazuje asi 300 m od věží… Jdeme si je prohlédnout (já mám na prohlídku víc času, Ben je zaneprázdněn svým náhlým…ehm…problémem)

Deník Ben: "(Towers of Silence)...Vypadaly jinak, než jsem si představoval, což mě patrně natolik rozrušilo, že jsem si nasral do gatí..."

Nakonec se shodujeme, že v tomhle šíleném počasí nahoru nepolezeme a poté, co si TOS vyfotíme jdeme pomalu zpátky směrem, kterým jsme viděli jet bus, o kterém si myslíme, že by mohl jet tam, kam my chceme – klasická zenová navigace. Na MHD ale nakonec nedojde – stopujeme si aouto se dvěma Iránci, kteří nás ochotně dovezou na námi požadované známé velké náměstí a ještě nám ukážou, odkud jede bus k našemu hotelu. Krása a pohodka. Vystupujeme ale místo před hotelem před Chrámem ohně a chceme jít na net. Omyl! Ben zřejmě blbě slyšel odpověď, otevírají až za hodinu. Jdeme tedy k Chrámu a protože už je otevřeno, jdeme dovnitř… a vidíme, že i do Iránu proniká organizovaná turistika – uvnitř totiž potkáváme výpravu německých turistů. Asi přijeli na dovolenou s Fisherem…

Zoroasterská víra i symbolika je zajímavá, ale chrám samotný je zajímavý jen tím, že v něm už několik století udržují věčný oheň… jinak je to nudná stavba s nezajímavým interiérem… Přemýšlíme o tom, že Chak – Chak vynecháme i letos – má být velmi podobný… Rozhodneme se ale až ráno, teď jdeme na net. Po hodině toho má Ben dost a jde na hotel. Já ještě hodinu a půl pokračuji v chatování a psaní zprávy pro naše stránky... Pak zjišťuju, že jsem se nějak „zakecal“ a spěchám za Benem na hotel… Málem jsme se minuli – už měl napsaný vzkaz a šel mi naproti. Není mu ale nejlépe (asi chytl úžeh z toho poledního slunce) a tak se rozhodujeme, že nákupy necháme na zítřek a jdeme se jen najíst do nejbližší jídelníčky. Po cestě zpět do hotelu vede brácha silácké řeči, že si dá místní iránskou polévku – blitku, ale když zjišťuje, že je s kusy ledu, odvaha jej přechází.

Večer sedíme dost dlouho v atriu hotelu, pijeme čajíky, píšeme deníky a hlavně – bavíme se se spoustou lidí… Jsou všichni skvělí, pořád nás zvou na večeři, snídani, oběd, a když už to nejde jinak, donesou nám aspoň cca 4 kilový oloupaný a nakrájený meloun – a to už se nedá odmítnout. Spát jdeme něco před půlnocí.

Pondělí 14. 5.
Náš posledním dnem v Yazdu. Jak se ukáže, dnem nadmíru hektickým. Budíme se ve třičtvrtě na devět, s díky odmítáme maníka s nabídkou cesty na Chak – Chak (ještě, že jsme to neslíbili napevno, vypadal i tak dost smutně…) a plánujeme den. Benovi stále není nejlépe (průjem), já jsem zatím v pohodě. Dozvídáme se, že se v hotelu ubytovali nějací Rakušané (a brácha se pak dozví od nich, že přijeli na motorkách a že jednou z Bangladéše přes Indii, Pákistán a Irán domů! V tomhle ročním období a na motorce přes Balůčistán – to je tedy drsárna!!!) a jedeme na Terminal.

Ve tři čtvrti na deset opět zjišťujeme, že plánování v těchto zemích nemá valného smyslu – odhadovali jsme, že pojedeme do Záhedánu (hraniční přechod s Pákistánem leží ve vesnici Mirjaveh cca 100 km od tohoto města a jezdí tam pravidelně taxíky a prý i MHD…) nějakým nočním spojem, co jede večer z Yazdu a ráno je v Záhedánu. Omyl. Poslední bus jede ve tři odpoledne. To je najednou radosti! Kupujeme tedy lístky, bereme si okamžitě taxi na hotel a balíme. Bágly necháváme na recepci a jdeme na bazar. A kalvárie pokračuje – mají dnes nějaký svátek – tryznu – co já vím co a kromě neskutečných davů lidí na ulicích je i spousta obchodů zavřená…včetně toho s vodními dýmkami… Je mi to líto, vážně, ale nešlo to! Příště, slibuju! Jediné, co se nakonec daří, je setkání s Hosseinem. Jeho internetová kavárna je už otevřená a zatímco posíláme poslední maily rodičům a kupujeme pohledy a tištěné ubrusy, Hossein se ozývá telefonicky a za pár minut je tady. Máme radost, když vidíme, že vlajku, kterou jsme mu minulý rok nakreslili, na svou nástěnku pověsil a hlavně: že si nás pamatuje. Dostáváme slevu na ubrusy, čaj a Hossein nedá jinak, než že se musíme jít podívat na hotel, ve kterém pracuje. Spolu s námi jde i jedna Španělka – taky pohodová holka. Jezdí po světě, točí na vlastní triko dokumenty o zemích a prodává je španělské televizi. V Iránu je poprvé a sonduje co a jak. Hossein se s ní domlouvá, že by mohla natočit hotel, ve kterém pracuje – prý ještě není úplně hotový, ale už v něm spali nějací velvyslanci a tak… Je to holt obchodník až do morků kostí…a taky starý prasák – pořád stejné perverzní historky.

Přicházíme do hotelu a my dva s Benem s úžasem zjišťujeme, že to je stejný dům, který jsme si loni prohlíželi poslední den našeho pobytu v Yazdu s naším průvodcem Muhhamadem Alim… To je tedy fakt síla… Hotel je to pěkný, až se vše dokončí tak, jak nám Hossein líčí, bude to opravdu nádhera. Loučíme se a Hossein nám slibuje, že za pár let si u něj v hotelu připijeme vodkou – Irán prý kráčí z izolace vstříc světlým zítřkům… jsem nakloněn tomu věřit mu…

Motáme se se Španělkou (jméno mi bohužel vypadlo…) přes staré město k našemu hotelu – chce se taky ubytovat. V hotelu se loučíme, popadáme bágly a mažeme na terminál. Máme štěstí, hodil nás tam vlastním vozem jeden z místních dobrosrdečných lidí – bral to jako službu, nic za to nechtěl, byl rád, že si může popovídat… Tak nějak podvědomě tuším, že tahle vlastnost Iránců jim při cestě ke světlým zítřkům moc dlouho nevydrží…

Na nádraží kupujeme vodu, colu, poslední korálky a nějaké pistácie a sedáme do busu. Ten s nepatrným (20 minut) zpožděním odjíždí… bohužel jen z Terminalu. Po cca 300 metrech stojíme na náměstí a nabíráme led, vodu a cestující… Kupujeme s Benem ještě nějakou limošku a chleba a po půl hodině se bus rozjíždí… Po 50 m ale znovu stojíme a tentokrát je to zajímavější: od zadních dveří se ozývá šílený cinkot skla… Ben se otáčí a říká: “Ty vole, oni snad nakládají pytle odpadků!!!“ Jdeme se podívat ven a nechápeme: dozadu do busu je nacpáno několik pytlů s VELMI podezřelým obsahem (podle zvuků obsahují minimálně dva z nich skleněné střepy!) a dolů do zavazadlového prostoru je naložena snad tuna železného šrotu! Proč? K čemu? Proč musíme jet Kukavozem? Nikdo nám nedokáže odpovědět. Z Yazdu nakonec odjíždíme naloženi podezřelým a nepochopitelným kontrabandem ve třičtvrtě na pět odpoledne. (BTW – to smetí skutečně dovezli až do Záhedánu, ale proč…?)

Deník Ben:"21.45. Řítíme se do Kermánu (20km). Je příjemný chládek. Oproti vedru, které bylo v Yazdu, je to pohodička. Kolem poušť, západ slunce byl úchvatný, pokusil jsem se ho vyfotit naslepo.
...Teď sedíme každý na dvou sedadlech. Brácha chrní, kolem profukuje otevřeným oknem pouštní větřík-nádhera.

21.55. LDH (LeDaHovno)-benzinka.
Máme půl dvanácté, stojíme na nějakém kapátku (asi stejné jako loni) a já musím konstatovat, že pohůnek z autobusu je KRETÉN, DEBIL, PRIMITIV a celkově vůbec hrozně omezené stvoření. Už to jak vypadá-zapadlé oči, poďobaný obličej, křivá huba, plesnivé vlasy."

Cesta samotná je pohodová – autobus je poloprázdný, každý sedíme sami na dvousedadle, takže téměř neskutečný komfort. Píšeme deníky, koukáme se (a Ben fotí – a docela úspěšně!) na západ slunce nad pouští Lar.

Úterý 15. 5.
a my jsme v iránském městě Záhedán. Ještě pár hodin a jsme v Pákistánu! Zatím však vystupujeme, bereme si bágly (o kontraband nikdo jak se zdá nejeví zájem!) a než se stačíme otočit, přicupitá k nám dědouš taxikář a za pět minut už sedíme v terénní Toyotě a po zastávce v obchůdku (kupujeme zásoby vody, nevíme přesně, co nás v pákistánském Taftanu čeká, ale to, co víme nás optimismem rozhodně nenaplňuje) už jedeme šílenou vyprahlou pouští do vesnice Mirjaveh. Řidič nám slibuje, že nás doveze přímo na hranici. Dobrá tedy.

Deník Ben: "...Ještě jedna divná věc. Odpadky veze náš KUKA vůz stále s sebou...co s nima budeme dělat? Nezdá se mi, že by v Pákistánu měli nouzi o bordel..."

Cestu si krátíme pozorováním okolní pouště (to je teda fakt síla, neskutečná krajina… Mordor jak vyšitý – loni v Peru ty náhorní plošiny – to bylo prd!) a hovorem s afghánským staříkem. Je skvělý, má skvělou angličtinu a dostává nás hned první odpovědí na naši otázku. Když se ho ptáme, ze které země pochází, usměje se a povídá:“I have no country, I‘m from Afghanistan…“ a nám najednou není do řeči… Je ale skvělý a jeho povídání je nakažlivé. Za slabých devadesát minut nás Toyota vysazuje těsně před značkou hraničního přechodu Mirjaveh – Taftan. Ještě pár okamžiků a budeme v zemi, o které jsme ještě před dvěma lety jen občas slyšeli v televizi a kdyby nám někdo řekl, že se do ní podíváme, vysmějeme se mu. Jak krátkozraké… A jakými změnami v životě procházíme!

Stojíme asi hodinku na okraji hraničního přechodu a čekáme, až přijede pákistánský minibusek, který nás má dovézt k budově celnice – pěší pohyb mezi oběma zeměmi je jak vidno zakázán. Protože sluníčko začíná připalovat, mažeme se krémem a v poklidu čekáme. Jediné, co dnes musíme stihnout, je aoutobus z Taftanu do Quetty, a protože je něco po deváté ráno, máme času dost. Nakonec minibus přijíždí a my se spolu s několika dalšími Iránci či Pákistánci a s afghánským dědou soukáme dovnitř. Po pár stech metrech stojíme před budovou „celnice“… Pravda, taková hrůza jako turecko – iránský přechod to není, ale i tak… Iránský výstup byl opět zcela formální záležitostí, vstup do Pákistánu taky, ale: ihned na hranici je vidět neskutečný rozdíl. Iránci mají vše na počítačovém základě, celník vezme pas, naťuká jméno a za cca 15 s máme razítko a výstup. Kdepak Pákistánci ! Jednak s mírným šokem zjišťujeme, že pákistánská uniforma je v podstatě jejich klasický šalvar&kamíz (národní oděv, který na sobě tahá cca 95% Pákistánců – neskutečně široké pytlovité kalhoty a košile po kolena), jen v jednotné (špinavé…) barvě a s výložkami, to vše doplněno čepicí, a druhak se za okamžik přesvědčujeme, že Asie skutečně začíná až v Pákistánu. Pasové formality trvají „poněkud déle“, protože počítače k pákistánským celníkům ještě stále nedorazily, a proto probíhá odbavení stylem „starý ohmataný tlustý sešit, tužka a pologramotný drban, tvářící se jako celník“ Nakonec se ale vše daří (až na to, že při opisování Benova čísla víza si ten jouda omylem opsal číslo víza z loňského roku…) a my jsme v půl jedenácté místního času (tj. dalších + 30 minut) v šíleném, smradlavém, špinavém a neskutečném pašeráckém doupěti – pohraničním „městečku“ Taftan. Jsme v Pákistánu!

Deník Ben:"12.00 pákistánského času. Jsme v Taftanu. Nejdřív: hranice byly v klídku. Debil celník orazítkoval loňské vízum (nebo si ho aspoň zapsal). V Zahedánu jsme vykládku neviděli."

Ihned se na nás sesypou místní vexláci a jsou klasicky naprosto neodbytní… Měníme tedy nějaké peníze, měníme i zbytek iránských riálů a dokonce i poslední zbytky tureckých lir – berou všechno. Po provedené směně nakupujeme ihned dva lístky na aoutobus do Quetty – vypadá dobře a odjíždí prý ve dvě odpoledne. HA! Jak jsme měli zakrátko zjistit, šeredně jsme se spletli! Zatím ale necháváme bagáž v busu a jdeme do místní naprosto neskutečné, zaplivané šílené špeluňky, která jak zjišťujeme slouží jako hospoda, jídelna, bar a údajně i jako hotel… Mno… No nic. Dáváme si (poprvé na cestě!) typický pákistánský/indický čaj – hustý, sladký a pochopitelně s mlékem. V tu chvíli přijíždí z pákistánské strany Toyota a na ní dva naprosto vyřízení Japonci – kluk a holka. Ben jde zjišťovat co a jak a dozví se, že aoutobusu, který jel z Quetty, se něco pokazilo a že posledních pár hodin (přes poledne, v neskutečném vedru!) dojeli na korbě terénní Toyoty. To se máme na co těšit!

Sedíme tedy, konverzujeme s místními vexláky (kteří jsou zvědaví na vše: odkud jsme, kam jedeme, jaké pohledy s sebou máme atd. Úplně nejvíc je ovšem dostane fotka Karolíny – tu mi nakonec ani nechtějí vrátit), píšeme pohledy z Iránu, na které v tom frmolu včera nebyl čas a dopisujeme také deníky… Hic je strašlivý, po probdělé noci se nám v tom vedru klíží oči. Sice si každý z nás jde udělat krátkou procházku po okolí a nějaké fotky (Taftan je skutečně neuvěřitelný), ale únava se hlásí čím dál víc. Chvíli se rozptylujeme i hovorem s mladým Bangladéšanem, který nám udílí cenné rady co se jídla týče („Tady nejezte nic, je tady špatné jídlo…“) a poměrů v jeho zemi („Jsem rád, že můžu žít tady v Taftanu, u nás doma to je ještě horší…“ – nedokážu si představit, jak to v Bangladéši musí vypadat).

Deník Ben:"Napsali jsme pohledy, vypili 2 čaje a čekáme na 14.00, kdy bude odjezd do Quetty. Sedíme v něčem, co je snad restaurace. Oba jsme se postupně prošli po "místních pamětihodnostech". Skládka, prach a vedro. Toho tady mají opravdu fest. "

Nakonec to dopadlo tak, jak jsme očekávali – oba jsme zdřímli… Naštěstí jen na chvíli. Vybíháme ven a hledáme bus. Nacházíme jej cca 100 m od „hospody“. A rázem máme problém: řidič nám v jazyce urdu něco vysvětluje… Anglicky se nechytá on, v urdu zase my – plodná debata. Nakonec se do toho vloží afghánský děda a my rázem tušíme, že jsme si co se aoutobusu (dokonce klimatizovaného, ve kterém jsme už měli bágly) týče dělali marné naděje.

Deník Ben: "...Jestli tam ta klima bude, budeme muset vytáhnout nějaké teplé oblečení. Nerad bych ve 40°C vedru nastydl"

Ten, kterým jsme původně měli jet, je prý rozbitý, musíme jet jiným. Ten „jiný“ vypadal, jako když tam zůstal ještě po Anglánech… příšerné. Navíc jsme jako bílí „gringos“ vyfásli „exluzivní“ místa – hned za řidičem, navíc bez místa na nohy – tam byly naskládané nějaké krabice. Situace byla ještě vylepšena tím, že mé sedadlo se permanentně sklápělo, a to tak, že moc, tudíž nehrozilo, že bych se opřel… Tento „luxus“ měl trvat 18 hodin…

Ve dvě jsme tedy usazeni a v půl třetí se to monstrum dává do pohybu. Těšte se, takovou cestu jste ještě nezažili! Jízda pouští je … neskutečný zážitek! Když vystupujete z aoutobusu (a to podotýkám – NEKLIMATIZOVANÉHO!), je to jako když se ohnete a otevřete rozpálenou troubu… Poušť prostě … sálá, a to i v osm večer… Za toto strádání jste odměněni několika úžasnými zážitky: předně jsou to karavany či stáda velbloudů – to je pohled, jaký vám z paměti dlouho nevymizí… A v pákistánské poušti se k úžasným zážitkům řadí i „policejní“ kontroly. Když jsme poprvé přijeli k policejnímu “checkpointu”, nevěřili jsme vlastním očím – hliněná chýše u cesty, střecha pokrytá hadry a (snad) trávou nebo čím, přes cestu natažený kus špagátu a u něj – “policista”. Prostě trhan, oproti kterému vypadal Celník ze Tří veteránů jako poslední model od Armaniho… Samotná kontrola byla taky zážitek – drban, který se tvářil jako velitel osádky (ostatní byli pasáci velbloudů, to vím jistě) – se chvíli probíral našimi pasy, pak vzal do ruky tužku, namaloval pár nejistých písmenek, pak něco zahulákal, hodil tužku na stůl směrem k Benovi a utekl ven – psaní nepatřilo očividně mezi jeho koníčky. V podstatě stejná situace se pak opakovala na všech checkpointech v celém Pákistánu – většinou jsme se zapisovali sami, při cestě nahoru do Gilgitu musel Ben dokonce nalinkovat další stránku v sešitě…

Po “veselé” pauze s policisty jsme mohli jet dále.

Deník Ben: "Čas od času jsme prohodili něco se strejdou Afgháncem. Pak se objevilo, že i pár ostatních umí trochu English. A tak jsme zase rozdávali rozhovory"

Pouští vede přímá, v podstatě asfaltová cesta, něco v ranku naší neudržované okresky… Z Taftanu do Quetty je to sice nějakých 600 km, ale vzhledem k rychlosti jízdy je těch 18 hodin tak akorát… vzhledem k rychlosti jízdy a délce pauz je třeba dodat!!! Stáli jsme celkem pravidelně, to ano. Ale pauzy byly naprosto neskutečně dlouhé… První zastávka v poušti u hliněné chatrče ještě šla – byl v ní sud s vodou na opláchnutí – Ben si polil hlavu a košili – košile uschla do dvou minut… Další zastávka – ve “městě” Nokkundi už byla PODSTATNĚ horší…

V Nokkundi je totiž něco jako pašerácké překladiště nafty. Proto jsme byli nuceni tvrdnout tady více než hodinu a pozorovat, jak ti šílenci z osádky busu postupně nakládají na střechu vozu (která už byla i tak dost plná!) cca 1300 litrů nafty!!! Magoři! Taky už v téhle zapadlé pouštní díře umí místní domorodci česky. Když totiž byly sudy uloženy, nastalo přerovnávání věcí tak, aby byl náklad rozložen rovnoměrně. Tím pádem najednou koukám, že se můj bágl ocitl hned na kraji. Podezřívavě ty blázny nahoře pozoruji, cože s tím asi tak hodlají dělat… Je to dobrý, chtějí to přivázat provazem, tak fajn… Jenže co to? Jak začínají provaz utanovat (dole stojí dva pohůnci a vší silou rvou za lano, jako kdyby přitahovali nejmíň torpédoborec k molu… A pochopitelně přes můj batoh!!! Grrrrrrr!), zvuky, které se rozléhají pouští JASNĚ signalizují, že se něco trhá…a to něco JE MŮJ BATOH! Vyskakuju z podřepu a celou širou balůčistánskou poušť zařvu z plných plic:”KURVA!” Překvapivé – i místní domordci HNED pochopili, o co kráčí a s přátelskými gesty mě uklidňovali, že je vše OK (nakonec se ukázalo, že skutečně bylo – jen polstrování na zádech u batohu mělo takový zářez – naštěstí jen promáčknutý, ne protržený! – že se narovnalo až po návratu domů. Ten kravál asi bylo zavazadlo někoho jiného ).

Deník CEON: “…v 14.25 opouštíme nejzaplivanější díru, jakou jsem kdy viděl – slovutný Taftan! Lžu – šílená policejní stanice cca 10 km od Taftanu byla neskutečná – poprvé jsem se při kontrole pasů SÁM zapisoval. Teď je 18.20, stojíme asi půl hodiny v další prdeli s názvem NOKKUNDI a nestačíme se divit: na střechu postupně nacpali 1200 kg v podobě barelů s naftou. A to, co prováděli s mým batohem, zasluhuje pokárání důrazného! Alespoň už v Pákistánu znají pravé české ‘KURVA!’ …”

K zastávce v Nokkundi se váže ještě jedna veselá historka. Jelikož nakládání trvalo až nesnesitelně dlouho a v “městečku” nechcípl ani ten pes (kdyby tam čirou náhodou nějaký byl, sežrali by ho místní obyvatelé), rozhodl jsem se, že si dopíšu deník. Protože zůstat v busu byl nesmysl – ani venku se nedalo dýchat – vzal jsem deník a sedl si do podřepu do stínu u jedné zdi tak, abych viděl na to, co ti šílenci předvádějí při nakládání, a začal psát. Za pár minut už jsem měl kolem sebe veškeré mobilní obyvatelstvo obce – byl jsem pravděpodobně první člověk, který vesničanům ukázal, co to znamená a jak to vypadá, když někdo umí psát, což je vzhledem k mému rukopisu absolutní drzost. Vnesl jsem prostě do Pákistánu osvětu – cizí jazyk, umění psát… Paráda, misionář jako když vyšije… Po nesnesitelně dlouhé době se konečně ozývá houkání a náš “dopravní prostředek” se dává do pohybu. Už bylo načase! Pomalu se stmívá a věřte, že západ slunce nad pouští je úžasný, neopakovatelný zážitek! Asi v půl jedenácté zastavujeme na pozdní večeři a poprvé máme s Benem možnost ochutnat asijskou kuchyni v celé své kráse. U neskutečného pultu si objednáváme curry z hovězího (?) masa a chapatti. Hned zjišťujeme několik důležitých poznatků – s hygienou si nesmíme lámat hlavu (a v průběhu cesty se to ukáže jako VELMI prozíravé rozhodnut) a jídlo je tady velmi levné – což je MOC dobře!

Deník Ben: "Kolem půlnoci jsme zastavili na smrdutém kapátku, a protože to bylo 2 dny, co jsme snědli pár semínek, půlku iránského chleba a 1 darovanou placku čapati, rozhodli jsme se, že vyzkoušíme místní jídlo. Takže jsme objednali jednu dobrotu (mísa s omáčkou jako náš guláš s kusy masa-asi hovězí a kouskem bramboru. Pak jsme se dozvěděli, že to bylo karí) a čapati...Na tom kapátku jsme si taky poprvé všimli kluka, co už to má dneska asi za sebou. Furt zvracel, válel se v prachu a celkově vypadal, že ho zubatá musí každou chvíli zkosit. Pak jsme ho viděli dělat ty samé věci na každé zastávce. V Quettě ho už dokonce dva Timové museli podpírat-do té doby ho měli všichni (včetně nás) na salámu."

Před půlnocí opouštíme “motorest” a vydáváme se na neskutečnou a děsivou noční cestu do Quetty.

středa 16. 5.
Asi se ptáte, proč hovořím o děsivé cestě. Ti, co četli naše on-line zprávy z cesty asi ví, o čem bude řeč… O neskutéčných bláznech, kteří se v Pákistánu dostanou za volant. Skutečně otřes… Nejen, že v Pákistánu se dobrý řidič pozná ne podle toho, JAK jede, ale JAK troubí! Ano, správně: troubí! Každý aoutobus má totiž něco jako několikatónový klakson, na který se NEUSTÁLE troubí – s frekvencí cca co 10-15 s! Když máte místo hned za řidičem, je cesta v noci obzvlášť zábavná. Do toho je třeba připočíst příšerně zdeformovanou muziku z pomuchlaných pásků na přehrávači, který nehrál už před deseti lety a hlavně: jakožto sedící hned za řidičem máte možnost vychutnat si další pákistánskou “legrácku” – jak už jsem řekl, pákistánské cesty jsou něco jako naše okresky… tedy i podobně úzké… představte si tedy situaci: tma, kravál, nad vámi více než tuna nafty v plastu (o “veselém” zvyku řidiče a posádky odcvrnkávat vajgly z okna jedoucího busu nahoru bude lépe se zmínit pouze okrajově), ve vozidle řev, smrad, permanentně vřeštící klakson a hic… koukáte se dopředu a vidíte protijedoucí náklaďák… Blíží se, váš aoutobus k němu… Rychlost není nijak závratná – 60 km max, ale vy víte o té naftě… a o tom, že sedíte HNED ZA řidičem… Náklaďák se blíží a vy pozorujete, že jede PŘÍMO proti vám… vzdálenost se zkracuje, ovšem NIKDO nezpomaluje! Sto metrů… Klakson už řve stále… Osmdesát metrů… Blikání světel a klakson náklaďáku je nesnesitelný… Padesát metrů, tak už snad… Třicet … deset … pět …Nakonec se oba vozy vyhnou na centimetry těsně… Nebýt takový hic, je člověk mokrý… a na obzoru vidíte světla dalšího vozu… Velmi zábavné… po chvíli rezignujete – co vám také zbývá, že. Navíc se náš řidič obzvlášť povedl – střídají se za volantem dva a jeden větší dement než druhý – jedou s tím nemožně naloženým busem jak na Rallye Sahara. Nakonec asi ve tři ráno zastavujeme údajně “kousek” od Quetty a hodinku opět prožijeme čekáním na to, až pohůnci složí většinu kontrabandu. Příjezd do Quetty se vleče a nervy tečou… Po hodině opouštíme páchnoucí a temné překladiště a jedeme dál… V půl sedmé stavíme na tradiční pauze – mytí a modlitba… Nemá smysl se nějak nervovat, stáváme se apatickými… musíme se naučit, že v Asii je na všechno dost času – a bude se nám to, že se to naučíme, sakra hodit! Po nějaké době jedeme dál – asi půl hodiny…pak začínají kontroly… opětovné zapisování do knih… už nás to ale ani nevytáčí… V půl osmé ráno jsme KONEČNĚ v Quettě!

Deník Ben: "...Co je ale v Pákistánu opravdu jiné, než třeba v Iránu, je totální absence žen na ulicích. Ti magoři je drží doma pod zámkem. Další věc, která mě napadá je vzpomínka na Balúčistán. Tam není nic. Opravdu šílená poušť. Vedro, hic. ... Na všech zastávkách už bylo jasné, o co v Pákistánu půjde. Všude bordel, ale dycky lidi příjemní. Co se týče čubičky (interní označení "Cesty na východ" manželů Brezinových), která psala, že autobusy přes noc nejezdí-je to blbost. Sice sám nechápu, ale těch 600km jsme jeli opravdu 18h. Přepadávání autobusů v tomto ročním období asi taky nepřipadá v úvahu, bo je takové vedro, že i v noci je lepší někam zalézt a na všechno se vysrat."

Vylézáme z busu a zatímco čekáme na bágly, nevěřícně se rozhlížíme… Místní UAN stojí za to… Neskutečné prostransví, plné bláta, lidí, busů, oslů, rikš, vozíků, kár, řevu a smradu. Welcome in Asia, říkáme si a je nám fajn přes prožité útrapy cesty. Konečně jsme skutečně v Asii! Bereme si bágly, co si naopak nebereme, jsou místní taxíky – taxikáři jsou neuvěřitelně dotěrní, platí na ně jen zatvrzelé “No!” s poukazem, že nás čekají před “nádražím” známí… Před nádražím si bereme za zlomek taxikářem nabízené ceny motorikšu a vezeme se na vlakové nádraží. Víme sice, ve kterém hotelu budeme spát a kde se nachází, ale nechceme, aby nám hoteliér naúčtoval do ceny i bakšiš, který dostane rikšák, který nás doveze… Před vlakovým nádražím vysedáme a jdeme (po krátkém zmatkování) směr naše bydlení – konkrétně Hotel Muslim.

Hotýlek je přesně dle očekávání – špinavý až hrůza, ale zároveň levný až hrůza.

Deník Ben: "...Jinak to byla hnusná smrdutá díra se třema ekl postelema se zavšivenýma, flekatýma a špinavýma prostěradlama, hajzlem a místo sprchy kohoutek, kýbl a hrnek na polívání. Pokojík jako klícka stál 150Rp za oba!"

Vděčně shazujeme bágly a… rozhodujeme se, že přeci jen vyběhneme ještě teď, špinaví a nemytí, na nádraží zjistit, jak jezdí vlaky do Lahore. Strašně se nám nechce, ale chceme být v Lahore co nejdříve a moc se v Quettě nezdržovat – koneckonců, není tady nic moc k vidění (spíše vůbec nic) a protože je před monzunem, je stejně vyprahlá jako okolní poušť. Za normálních okolností prý Quetta působí jako oáza zeleně v okolní poušti – důvodem je, že se nachází na náhorní plošině a tudíž jsou tady příznivé klimatické podmínky…

Za dvě hodiny jsme zpět v hotelu – máme za sebou frontu a martyrium na nádraží, odkud poté, co zjišťujeme, že lístky na vlak, co jede další den v půl druhé odpoledne, ještě jsou, jedeme rikšou do centra, kde měníme peníze. Sice mírně nevýhodně, ale není každý den posvícení, že… Po cestě zpět nacházíme i internetové kavárny, na nádraží kupujeme lístek na 1st. class vlak (na vyřízení slevy už nemáme síly), před hotelem si ještě necháváme okopírovat pasy pro hoteliéra a kupujeme něco k jídlu a pak už… jíme, myjeme se a … usínáme.

Budíme se k večeru a jdeme se projít… kupujeme nějaké jídlo (konečně!), pití, děláme fotky a posíláme z netu zprávy blízkým, že jsme v pořádku. Na nějaké ponocování se ovšem necítíme a jdeme celkem brzy – tj. kolem desáté až jedenácté – spát. V noci mám potom to potěšení seznámit se při cestě na WC s našimi spolubydlícími – poté, co rosvítím, na mě vesele pomrkává cca 20 kvalitních švábů.

Čtvrtek 17.5.
Se ukáže jako poklidně-uspěchaný. Poklidně proto, že mimo internetu a nástupu do vlaku nás nic nečeká, uspěchaný proto, že díky mizernému připojení málem nestihneme vlak… Z hotelu odcházíme něco po desáté, necháváme v něm bágly na “recepci” a jdeme na internet… máme v plánu jen poslat zprávu na web a pak se chceme podívat do jednoho z místních muzeí… Bohužel – ani po třech hodinách se nám nedaří zprávu odeslat (ještě štěstí, že je v Quettě ten net tak levný!) a proto dobíháme na vlak na poslední chvíli, bez muzea a s jazykem na vestě. Vlak jede kupodivu načas – jen asi s desetiminutovým zpožděním! Chvilku nadáváme na mizerné připojení, ale pak se uklidňujeme, děláme si pohodlí (jsme v kupé sami) a pozorujeme ubíhající cestu… Je pořád na co se dívat: lidská obydlí na naprosto prázdných a pustých částech pouště, velbloudi, později průjezd Bolan passem (spousta tunelů a mostů, některé tunely jsou obydlené!!!), ještě později západ slunce… Do toho spousta lidiček, kteří si chtějí popovídat, prodavači čehokoliv jednak ve vlaku, jednak na nádražích, kde stavíme, voják, který se v rozvodné skříni hrabe holýma rukama a spojuje nějaké dráty, aby v kupé šly ventilátory a světlo… Vedro je celou cestu strašlivé, nepomáhá ani to, že je vlak v pohybu, ani to, že ventilátory jedou naplno – jsem úplně mokří… Čteme si v Lonelyplanetu, fotíme okolojedoucí náklaďáky a píšeme deníky. A mezitím pochopitelně stále pilně konverzujeme – zájemců je spousta.

Deník Ben: "21.40. Zjevil se tady pohůnek s konvicí čaje (obalenou špinavým hadrem-hadr byl tak špinavý, že jsem uvažoval, jestli je to vůbec ještě hadr). Na to, že měl s sebou ještě kýbl s hrnkama a jedeme skoro osumdesátkou, je to úctyhodný výkon, jelikož průchody mezi vagóny, stejně jako v Peru, neexistují, tak to oblízá venkem. Magor! Ten čaj byl jako obvykle sladký s mlíkem (původ neznámý), ale jedna věc byla nová - byl s nějakým kořením-tipl bych to na zázvor-chutnalo to po sušenkách."

V deset večer přichází naprostá šílenost: už odpoledne se Benovi daří vyfotit písečná tornáda, ale to, co přijde večer… Osmihodinová písečná bouře… a kvalitní… Dalo by se to popsat způsobem, že někdo stojí na střeše jedoucího vlaku a háže dovnitř lopatou písek… Zavřít okna? Blbost! Jednak to nejde, druhak bychom umřeli vedrem…Trpíme… pokoušíme se spát, ale je to téměř nemožné…

pátek 18.5.
Kolem šesté ráno se bouře uklidňuje.. Později si v novinách přečteme, že si tato bouře vyžádala oběti na životech a vlaky v opačném směru (tedy Lahore – Quetta) měly až 24 hodin zpoždění!

Deník Ben: "...Mylně jsem se domníval, že to třeba po půlnoci přestane, ale ono ani náhodou. Ještě kolem 6 raáno, i když se objevila vegetace, stromy a taky bůvoli a lidi, je všude kolem opar. Jsme to ale špinavci. Cítím se jako pravý místní trhan. Košile je jak od cigánů hadr na vytření podlahy. O bráchově tričku nemá smysl debatovat. Ušpiněný hadr, se kterým bych nemyl ani chodník."

Během dne dospáváme, posedáváme, poleháváme (jsme neskutečně špinaví – přímo nepopsatelně) a těšíme se, až přijedeme do Lahore. Díky bouři se nám nedaří to, co jsme chtěli ze všeho nejvíc – totiž dojet do Lahore za světla. Na hlavním lahorském nádraží zastavujeme přesně v osm večer.

Probíjíme se davem k východu, s díky odmítáme nabídky taxikářů a rikšou se necháváme odvézt na Anarkali bazaar – hotely v okolí nádraží jsou sice nesmírně levné, ale po celém světě pověstné tím, že téměř každý cizinec je tam okraden! Děkujeme, nepotřebujeme. Procházíme se přeplněnou ulicí Anarkali a hledáme námi vybraný Queen’s Way hotel. Všude plno lidí, rikš a zboží, ale hotel nikde. Najednou před sebou vidím nápis Garden hotel. “Zajdi se zeptat na cenu, jsem utahaný jako kráva” povídám Benovi. Za pár minut je zpět: “Je to sice dražší, ale hotel je super a já toho mám tak akorát – chci sprchu a postel! Pojď se podívat na pokoj” Ploužím se tedy dovnitř. Pokoj je super – ČISTÝ, ventilátor jede, hoteliér je vstřícný… jenže! Když mu oznámíme, že pokoj bereme, chce po nás UKÁZAT PENÍZE!!! Chvíli nechápeme, co vlastně chce… když pochopíme, nechápeme proč: zatím jsme se setkali s přístupem: bílý ksicht = prachy = vyždímáme ho. Ale aby po nás někdo chtěl peníze vidět předem… Ben vytahuje z tobolky svazek rupií a dolarů a hoteliér se málem klaní až k zemi a najednou je samé “Yes sir, of course, sir!”.

Pochopíme až na pokoji při pohledu do zrcadla – ta cesta v bouři fakt stála za to. V Čechách by nás zavřeli. Vypadáme úplně příšerně – černí, já mám na hlavě krustu něčeho, co byly kdysi vlasy, na sobě neskutečně špinavé hadry… děs! Sundaváme bágly a rozhodujeme se, že špína nešpína – jdeme se najíst a koupit něco k pití. Nehodláme chodit nikam daleko – už je tma a my sotva stojíme na nohou. Naštěstí je kousíček od hotelu jídelnička. Dáváme si hovězí curry, k tomu každý dvě coly, chapatti a cpeme se. Platíme těch pár rupek a potácíme se k hotelu – jídlo nám dodalo – usínáme za chůze. Vedle ve stánku kupujeme ještě Colu, Fantu a vodu a pokračujeme do hotelu.

Večer už jen pijeme litry a litry tekutin, válíme se a píšeme deníky. Máme dost. Po desáté usínáme – ještě, že jede větrák… Máme za sebou třetinu cesty a jsme v cíli naší cesty – Lahore bylo bráno jako východisko k cestě na sever do pákistánských hor i později k cestě do Indie.

Sobota 19.5.
Pro nás začíná sluníčkem v osm ráno. Jen se tak válíme a bilancujeme – statistika, vzdálenosti a podobně… Upravujeme také časový rozvrh cesty – rozhodujeme se, že ubereme cca 5 dní z Indie ve prospěch Pákistánu – chceme vidět kromě Lahore i Gilgit, Rawalpindii a Taxillu… Možná Peshawar.. Je toho tolik a TAK málo času!

Kolem deváté se zvedáme a jdeme se projít po zatím klidném a prázdném Anarkali bazaaru.

Deník Ben: "Po noci jsme byli pěkně vyžízněni, a tak jsme si při nejbližší příležitosti dali šťávu z těch malinkejch citrónků. Není to špatný, ale ta třtinová dobrota je lepší (tu jsme si pak dali taky-s ledem...co to s náma udělá nevím."

Když nás to přestává bavit, vyrážíme rikšou na Fort Lahore – starou obrovskou pevnost z dob vlády mughalů. Přímo naproti pevnosti stojí Bedeshi mosque, mešita, kde se údajně pomodlí najednou až 60.000 lidí… A je skutečně obrovská… Po její prohlídce jdeme na druhou stranu náměstí a vcházíme do Pevnosti. Sama o sobě je z dálky impozantní, nádherná… Zblízka je bohužel zchátralá a neudržovaná. Je poměrně rozsáhlá, proto tady trávíme několik hodin. Průvodcem je nám místní obuvník (dal se s námi do řeči s tím, že ho zajímají mé sandály – z profesního zájmu) Khalil Ahmed. Provází nás pevností a ukazuje zajímavá místa. Posedíme s ním na colu v jednom z několika občerstvení uvnitř areálu pevnosti a domlouváme se, že nám ukáže, kde je internet. Prý nedaleko. Dokončujeme tedy prohlídku, vycházíme ven a míříme zpět do chaosu města. Ač zchátralá, byla pevnost aspoň oázou klidu.

Internet je skutečně nedaleko, je levný a nám se KONEČNĚ daří po více než dvou hodinách usilovného psaní (a chatování) odeslat upgrade stránek Cikorskému… Však už bylo načase!

Po odeslání mailů se loučíme s Khalilem a jdeme na zhruba dvě až tři hodinky na procházku starým lahorským městem… Old Lahore je neskutečná směs uzounkých uliček a je v podstatě celá jeden jediný veliký bazar!

Deník Ben: "...Úzké uličky plné lidí, šílenci na motorkách, osli, špína, látky, bižuterie, zdechliny, uvázaná slepice za nohu, kočka pod stolem, kde se porcuje maso, chlapi sedící a odhánějící mouchy, super krámek s kořením, zvláštní a krásná vůně-směska všeho dokupy; prodavači smažených dobrot. A taky typický zmatek-lidi proudící sem a tam. Taky obchod s botama Baťa, předznamenávající Obzor Obuvních událostí v jiné části bazaru. Nic jiného než obchody obuví, kterou ale nikdo nekupuje."

Fotíme stánky s kořením a kupujeme si nějaké samosy. Přijímáme také pozvání na čaj od jednoho přátelského Paštuna a asi půl hodinky sedíme s ním a jeho kamarády vedle dílničky, kde opravují vše, co má kola a jezdí. A vaří vynikající čaj – asi nejlepší, který jsem po cestě ochutnal.

Deník Ben: "...A pozval nás na bezva čajíka. To bylo zase v oblasti, kde místní odrůda Paštunů opravovala stroje (motorky, auta, busy a myslím, že by s jejich kladivem zvládli letadlovou loď i PC. Snažil jsem se vyfotit jednu z bran do Starého města a hradby. Jenže byl tady problém. Všude zparchantělé sloupy a dráty. O smetišti, skládce a kompostu, žebráky nevyjímaje, se zmiňovat nebudu. Taky mi zatím valná část Pákistánu připadá jako dílem skládka a dílem kompost. Taky-cestou z bazaru, na poměrně velké a hlavní cestě leží hrudní koš nějaké krávy, špinavec cpe do hnusného pytle zbytky peří a kusy slepic, smradu jak v kafilérce."

Ještě foto na rozloučenou a pomalu míříme k poslední atrakci, kterou jsme si na dnešní den připravili – památník založení samostatného Pákistánu – 73 m vysoký betonový Minari-i-Pakistan. Vnitřkem tohoto obludného kolosu vede schodiště a je možno vylézt až úplně nahoru. Výhled je impozantní, minaret stojí na kraji Lahore, v obrovském parku, kde je celý lunapark, cestičky, fontánky a neskutečně velké prostranství (Letná hadr), kde jsou desítky hřišť na kriket – Pákistánci jsou jím úplně posedlí a hrají jej v podstatě stále a všude. Není problém vidět na nádraží skupinky hráčů, jak odpalují míčky přímo mezi kolejemi…

Děláme nějaké fotky (hlavně západ slunce do smogu nad Lahore – ve všech městach, které jsme po cestě navštívili, byl naprosto neskutečný smog – TADY by Greenpeace, Děti Země a podobní chytráci nedali ani minutu), kocháme se výhledem na Bedeshi mosque a Lahore Fort a pomalu se chystáme zpět na hotel…

Po cestě zpět prožíváme jeden z nešílenějších okamžiků celé naší cesty. Začátek je naprosto nevinný – bereme si rikšáka a necháváme se odvézt na Anarkali bazaar. Po cca kilometru jízdy však rikša zastavuje a řidič nám vysvětluje, že dál musíme pěšky, že na cestě je policejní zátaras… No budiž tedy. Jdeme naznačeným a zároveň námi odhadnutým směrem, kecáme a divíme se, proč je kolem nás tolik policistů… Najednou vidíme, že davy na ulicích houstnou. Nechápeme, co se děje… před námi je obrovské srocení lidu, megafony a řev… Zastavujeme a rozhlížíme se, koho bychom se zeptali, o co tady vlastně jde. Najednou se z davu před námi ozývá střelba a k nám se valí zástup běžících lidí, následován oblakem dýmu… cítíme slzák a až v tom okamžiku nám dochází, že to před námi je demonstrace a policistům se právě přestala líbit. Bereme tedy roha boční uličkou, kašleme slzák a snažíme se vymanit ze směru, kterým je unášen větrem… Po pár minutách se nám to daří… Jsme v naprosto neznámé části Lahore a snažíme se nějak zorientovat – jde to ale “poněkud” obtížně, kolem jsou samé temné uličky a valem se stmívá…

Nakonec vše dopadlo v naprostém pořádku – po zhruba deseti minutách se nám podařilo zastavit prázdnou rikšu a za čtvrt hodiny už jsme na kraji Anarkali bazaaru (mimochodem – druhý den byly té demonstrace plné veškeré noviny v Lahore. Nějaké spory mezi náboženskými frakcemi uvnitř země – demonstrace byly tehdy i v Quettě, Karáčí atd…) Nakupujeme zásoby tekutin, meloun, chvilku tápeme, než nacházíme směnárnu, ale nakonec je vše OK a my jsme kolem deváté na pokoji. Píšeme pohledy a deníky a rozebíráme dnešní události. Skvěle prožitý den!

Deník CEON: “Vyměnili jsme v Pákistánu celkem 140 $ Až nám dojdou prachy, jedeme do Indie… Dnešní jídelníček – 2 ks samosy s omáčkou + litry a litry Coly a Fanty”.

Neděle 20.5.
Vstali jsme ve třičtvrtě na osm a vytyčili program dne: jídlo, muzeum, dělo Zamzama, Shalimar gardens, internet, Golden mosque&Wazir Khan mosque a bazar na Old city …Uvidíme, jak to všechno dneska dopadne.

Začínáme jídlem, o kterém se nemohu nezmínit: 2x zeleninové curry s chapatti a 2x čaj nás DOHROMADY stálo úplně neskutečných 18 Rp!!! Nevěřícně kroutíme hlavou, kupujeme šťávu z cukrové třtiny (tuhle dobrotu jsme si skutečně zamilovali a později v Indii nám moc chyběla!) a loudáme se k muzeu. To se nachází kousek od Anarkali bazaaru na třídě Mall, která je jakýmsi ekonomickým centrem Lahore. Budova je krásná, celé okolí je udržované a i uvnitř je to moc pěkné – bohužel ani já, ani Ben nepatříme mezi muzejní fandy a po třech hodinách toho máme plné zuby. Ale mohu lahorské muzeum vřele doporučit! Jenom zbytečně neplaťte poplatek za foťák, stejně se tam fotit nedá – dosti temno a exponáty povětšinou za sklem…

Deník Ben: "Je pravda, že k vidění toho je tam fest. Jenže já muzea moc neumím a hned se unavím. Ale byly tam pěkné figurky zobrazující různá povolání, taky zbraně byly fajn-šavle, meče, jeden obzvlášť šílený rituální mač na porážení zvířat, pistole, pušky, z doby kamenné kuličky do praku, oblečení Moghulů, nálezy staré 2500-1800 let B.C. z Moenjodara a Harapy, staré mince, mince i z našeho tisíciletí a století, známky, výstava současného umění-obrazy. Obzvlášť skvělý byl portrét ženy a nějakého asi Punjábce. Kresba tužkou nebo co to bylo. Moc hezké, ale byly za sklem, tak to nemělo smysl fotit. Taky sloní kly. Některé skvěle vyřezávané s postavami Buddhy-vydlabávané, že bylo vidět skrz, ale přitom zachovávající tvar klu. No síla. Taky soch a zobrazení Buddhů a Bödhatisavů spousta. Manuskripty Koránu, bible v tibetštině, vytištěná Moravian Press. Kousky berlínské zdi."

Vylezeme z muzea a zjišťujeme, že venku mezitím pršelo!!! A my to prošvihli! Damned! Jdeme si prohlédnout dělo Zamzama, které stojí kousek od muzea (prostě dělo, no, nic na něm není) a pak asi dvacet minut marně přesvědčujeme rikšáky před muzeem, aby nás odvezli do Shalimar gardens. Ti pacholci jsou líní a tohle pro ně nejspíš není lukrativní rito. Nakonec se nám daří až kousek od Anarkali bazaaru a jedeme těch cca 10 km na okraj města. Zahrady jsou pěkné, poměrně dosti rozlehlé, jenže: jako všude v Pákistánu je i v místě, kde si místní jezdí odpočinout, spousta odpadků, které nikdo neuklidí a hlavně: vzhledem k ročnímu období je vše spíše došeda, tráva je spálená sluncem… je vidět, že je těsně před monzunem… Umím si představit, jak to tady vypadá, když je po monzunu a vše se zazelená… děláme pár fotek, asi půl hodinky se procházíme a pak jen tak posedáváme a pak se necháme odvézt (teď už ochotnějším a taky levnějším) rikšákem na okraj Old city – přímo k bráně Dehli gate, poblíž které jsou výše zmiňované mešity, které si rozhodně nechceme nechat ujít.

Wazir Khan mosque je asi nejhezčí mešita, kterou jsme v Pákistánu viděli – je zdobená kresbami, udržovaná… opravdu hezké… Až na ten přístup ovšem. Nejprve jsme ji celou obešli, pak jsme vchod do ni našli spíše po čuchu, když jsme měli chvílemi dojem, že za dalším rohem uličky už bude ne dvorek, ale přímo nějaký pokoj. Ale námaha stála za to, moc se nám tady líbilo!

Aby nebylo nadšení příliš, tak Golden mosque je naopak nudná… Kopule jsou sice “zlaté”, ale celá mešita prochází něčím jako rekonstrukcí (nebo že by ten binec kolem byl normální?) a jedinou zajímavostí je to, že stojí na vyvýšeném místě uprostřed uličky, která kopeček jakoby obkličuje z obou stran. A taky je neuvěřitelně malá!

Po prohlídce mešit jdeme nejprve chvíli pěšky směrem k našemu hotelu, po chvíli nás to ale v tom hicu přestává bavit a bereme si rikšu. Kousek od hotelu zasedáme do super internetové kavárny (chládek, výborná cena, kvalitní a rychlé připojení… prostě paráda), chatujeme s domovem a posíláme maily.

V půl páté odpoledne už jsme z internetu pryč a zbytek dne hodláme prožít na bazaru. Dáváme si voňavý kebab, k tomu šťávu z cukrové třtiny a navrch ještě 3 dcl pomeračové, čerstve vylisované šťávy – lahoda. Couráme, nakupujeme nějaké suvenýry (kožené náramky, nic jiného, co by nevypadalo jako od kolotočů tady ke koupi není…) a orientačně zjišťujeme ceny tradičního pákistánského oděvu – širokých kalhot šalvar a dlouhé košile po kolena, které se říká kamíz. Ceny tady jsou ale nesmyslně drahé, rozhodujeme se, že s koupí ještě počkáme po návratu z Gilgitu a ostatních měst. Třeba to bude jinde levnější… Nakupujeme ještě tekutiny na hotel a celkem brzy se do něj i vracíme – zítra ráno vyrážíme do Gilgitu, tak je třeba zabalit a připravit vše na cestu. Nakonec to končí u deníků a pohledů jako předešlý večer a v případě Bena i brzkým spánkem – balí až ráno. Já si část věcí balím už večer, ale pak to i já balím a taky jdu spát – život v Lahore je vyčerpávající, a to tady nemají hospody.

Pondělí 21.5.
Ukáže se jako kritický den, alespoň pro mou maličkost. Leč popořadě. Vstali jsme ve třičtvrtě na osm a tentokrát se neflákali, ale rychle balili. Čím dřív budeme na aoutobusáku, tím lépe. Už při balení mě začíná pobolívat břicho, ale zatím se nic vážného neděje. Čeká nás cesta busem do Rawalpindii (cca 5-6 hodin) a odtud také busem (cca 16 hodin) do Gilgitu. Takže hurá do toho, ať to máme za sebou, že ano.

Z hotelu jedeme rikšou na místní UAN a odtud po drobném hanrdkování odjíždíme v deset dopoledne směr Rawalpindii. Cesta by byla v pohodě, kdyby si s námi nevyměnila místa nějaká rodinka, která prý z důvodů etiky či náboženství nemůže sedět rozdělená… Kecy!!! Nechtěli sedět vzadu na posledních sedadlech – nejdou sklopit, je tam málo místa a nepříjmná zima od klimatizace, která má přímo dole pod nohama otvor, kterým se nasává vzduch a DOST to tam tánhe… Ale je to jen cca šest hodin, tak co… To ovšem ještě netušíme, co nás čeká na cestě do Gilgitu! A břicho bolí čím dál víc… zatím držím hubu, říkám si, že to třeba přejde..

Po půl čtvrté jsme v Rawalpindii a po marném přetahování se o cenu nám nakonec nezbývá nic jiného, než akceptovat vydřidušského taxikáře a nechat se jím za ohavných 100 Rp odvézt na nádraží Pir Wadhai, odkud odjíždí busy do Gilgitu. Nevíme totiž, na kterém okraji Rawalpindii nás aoutobus vyklopil… Nakonec to ani moc daleko nebylo, ale co už naděláme, že… Navíc mi začíná být pěkně mizerně a cítím, že mám už i horečku. Vystupujeme na ohromném nádraží a jsme taxikáři vděčni, že nás odvezl přímo k busu, který za necelou hodinu odjíždí do Gilgitu. Aspoň něco! Po deseti minutách smlouvání dostáváme celkem přijatelnou cenu (a jak záhy zjišťujeme, naprosto nepřijatelné místa – STEJNÉ jako v aoutobuse do Rawalpindii. Tak se nám to smlouvání moc nevyplatilo) a kupujeme ihned dva lístky. Dáváme bágly nahoru a protože máme ještě trochu času, jdeme koupit nějaké pití. Je mi ale už tak mizerně, že se to déle nedá vydržet a říkám o tom Benovi. Vybaluje lékárnu a dává mi dva brufeny. Snad zaberou, říkám si… Omyl. Zatím ale polykám tabletky (za značného zájmu okolí), liju do sebe asi litr coly a po návštěvě místní … ehm … “toalety” (teda ta ale byla) je pomalu čas usadit se v busu.

Čeká nás (a mě obzvlášť) naprosto pekelná, šestnáctihodinová cesta, kdy ten blb za volantem je zcela zřetelně mentálně retardovaný a má pocit, že optimální rychlost na úzké a vymlácené Karakoram Highway, kde se stěží vyhnou dvě aouta a kde neexistuje něco jako krajnice, je 80 km a vyšší; kdy není šance pokusit se usnout, protože je třeba se držet nejen rukama, ale i nohama; kde není možné si na sedadle u okna SEDNOUT, ale člověk se musí šíleně skrčit jako pod převisem (vydržím tam cca hodinu, pak to nejde – horečka, křeče v břichu… takže většinu cesty na tom mučícím a nesnesitelném místě odseděl chudák Ben… navíc odspodu neskutečně táhlo od klimatizace, tudíž si z této cesty pořídil i kvalitní angínu, kterou bylo nutno přeléčit antibiotiky… ale k tomu dojdeme);kde po celém buse smrdí zvratky (ten maník vedle nás na sedalde to očividně nezvládl); kde je nutno bojovat nejen s nepohodlím míst k “sezení”, ale i s okolosedícími Pákistánci, kteří jsou naprosto v pohodě a co chvíli zkouší, jestli si z vás nemohou udělat polštář… prostě idylická cesta…

Deník Ben: "19.45. Jsme někde na KKH v nějaké vývařovně. Řidič=debil, co včera ještě pásl bůvoly, dneska ráno poprvé řídil potah s hnojem a navečer, kdoví proč, mu svěřili autobus s lidma. Bohužel jsme v něm i my."

Zatím ale jsme teprve na začátku, díváme se z okna na okolí a odhadujeme, v kolik asi budeme v Gilgitu. V osm večer stojíme cca hodinku v něčem jako je motorest. Dávám si (nevěda, co mě čeká) poslední jídlo před třemi dny nechtěného půstu – rýži s hovězím a kuřecím masem (kupodivu mám ještě chuť k jídlu – to se má ovšem co nevidět změnit ) a čaj. Po osmé vyrážíme dále. Situace se zhoršuje – lítáme v buse jak nudle v bandě, horečka je takových kvalit, že baštím co dvě hodiny dva brufeny (v neskutečně se natřásajícím buse je to akrobatický výkon) a to je teprve jedenáct večer… Na zastávce se protahujeme a odpočíváme – cítíme, že tady si asi fakt hrábneme na dno sil. A taky že ano!

Úterý 22.5.
Po půlnoci se bus rozjíždí. Zhruba ve dvě ráno nastává krize – nepřetržité křeče v břichu, horečka odhadem 40°C, na kterou nepomáhá už ani brufen a hlavně – NEMOŽNOST být alespoň na 1s v klidu! Příšerné! Utrpení končí až v půl páté ráno, kdy stavíme v Chilasu. Potácím se z busu a zoufale hledám záchod… nalézám, bohužel nesvítí světlo a neteče voda.. nezájem… jdu do podřepu s pootevřenými dveřmi, abych alespoň něco viděl, a Ben mezitím před “WC” odhání dotěrné Pákistánce, dobývající se za mnou za stejným účelem, a hledá papír. Lezu ven a cítím se jako znovuzrozený… křeče ani horečka sice nepolevily, ale jsou menší a po další porci brufenů nakonec i horečka na okamžik vyklízí pozice (ovšem JEN na okamžik, bestie) Navíc už je cesta neskutečně klikatá, takže ten debil za volantem už si nemůže hrát tak často na Rallye Nevímkde a jede pomaleji. Vyjíždíme a mi se (kupodivu!!!) daří na cca hodinku usnout… Díky tomu jsem přišel o výhled na Nanga Parbat (uvidím ji až při cestě zpět) Dojezd je klasicky znervózňující (už máte pocit, že to za zatáčkou musí být, a ono nic ), ale v půl osmé ráno konečně stavíme uprostřed Gilgitu.

Deník Ben: "...Včera kolem 11 večer brácha chytil horčku jak prase. Taky se zase objevily křeče břicha. Horečku se podařilo na chvilku zaplašit 2 brufeny. Křeče snad na chvilku přestaly poté, co si ulevil na hajzlu. Cesta byla fakt šílená. Zvláště na těch zadních sedadlech jsme lítali ze strany na stranu, nahoru, dolů. Čurák, který navrhl design autobusu byl retarda. Na místě, kde jsem seděl, bylo místo pro málo urostlého trpaslíka. Kolikrát jsem se za cestu praštil do hlavy, to se snad nedá spočítat. Štěstí taky bylo, že byla tma a tak jsme neměli to potěšení sledovat tu šílenou jízdu se vším všudy. Kolem třetí ráno se bráchovi vrátila horečka. Další brufeny. Kolem páté jeho utrpení skončilo (aspoň na chvilku), když si na zastávce v Chilasu ulevil zase na hajzlu. Asi neudělal nejlíp, když si včera taky dal v té vývařovně rýži s masem. Kdoví. Podle LP má cesta Chilas-Gilgit trvat 1,5 hodiny, což je lež jako věž. Do Gilgitu jsme dorazili za 2,5 hodiny v 8.00 ráno. Křeče nepolevily ani na chvilku."

Jsme oba v takovém stavu, že se rezignovaně necháme vést nějakým pohůnkem do nějakého hotelu… je nám vše jedno, chceme jediné – vodorovnou plochu, na kterou se dá lehnout (oba) a WC v přijatelném stavu do 50 m od této vodorovné plochy (já) Nakonec se ukáže, že nechat se vésti pohůnkem byl výborný tah – ubytováváme se totiž v hotelu Medina guest house, který známe z Tripu – přílohy magazínu Koktejl. Setkáváme se Jaqoobem, o kterém se zmiňuje i Trip, a bez řečí bereme pokoj. Je levný, čistý, záchod nedaleko – neskutečná rozkoš. Ležíme a je nám… děsně. Příšerná bolest zad, krku a křížů, u mě navíc “vylepšená” permanentními křečemi v břiše a horečkou “jen” 39,3 °C – brufeny začaly zabírat! Ale vše je v porovnání s dobou od 02 do 04.30 ráno pohádka a idylka… Už jsem zažil ledacos, ale na tyhle dvě a půl hodiny NIKDY v životě nezapomenu! Nikdy!

Po půlhodince tupého ležení si rozdělujeme úkoly – já budu ležet, chodit na záchod a hlídat pokoj , Ben jde zjistit, jsou-li v hotelu nějací Češi, koupit něco k pití a celkově si “osahat” Gilgit. Pěkná dělba práce, což.

Vrací se asi za dvě hodiny (já zatím střídavě odbíhám, dřímu a píšu deník – s frekvencí tak jeden řádek – jedna cesta – 10 minut dřímoty) s novinkami: v hotelu prý jsou nějací dva Češi, dvojice, ale jsou mimo, budou až večer… Ben jim jde později dát na dveře vzkaz. Donese taky spoustu studené Fanty a Coly (nádhera!!!) a ja najíždím na Endiaronovou dietu. Ben si moc “pochvaluje” dobrotu, kterou si dal na ulici (“kuřecí” směs na nějakém koláčku, prý “Fresh, mister, fresh!!!”) a po další výpravě mimo pokoj mi oznamuje, že v hotelu jsou dva známí zmizelé (a zavražděné) české dvojice, o jejímž osudu víme už delší dobu z netu a z mailů našich známých a rodičů. Je s nimi domluvený v osm večer před recepcí – stolečky, čajík, slunečníky… pokud do té doby neumřu, snad se tam ukážu i já… Zatím ale vše nasvědčuje tomu, že se Ben bude muset naučit plést pohřební věnce.

Nakonec se mi podařilo posedět asi hodinku a půl, přibližně do půl desáté. Libor s Katkou jsou z Fenštátu, jsou to blízcí kamarádi obou zmizelých a o té hrůze se dozvěděli z mailu v Indii, kde se už přes půl roku vyskytovali (a projeli ji na kolech ze severu na jih!) Povídání je neveselé, na všech sedí jako těžká deka nedávná strašná událost… Přesto se s Benem dozvídáme spoustu užitečných informací o Indii a těšíme se tam čím dál více!

V půl desáté už to je opravdu na hraně, 39,4°C je tak akorát na cestu do pokoje a paralenovou večeři J Co dvě hodiny chodím (přesněji – vleču se) na záchod a někdy uprostřed noci přichází krize: horečka jak prase, křeče téměř neustálé a k tomu se i žaludek rozhodl, že se přidá k všeobecnému veselí. Ač není z čeho, je mi na blití a šíleně mě pálí žáha… Nakonec pomáhá asi pět tablet živočišného uhlí a po nějaké době se mi daří i usnout.

Středa 23.5.
Proválím celý den jako zdechlina v posteli a mými společníky jsou Endiaron a Ibubrofen.. Aby toho nebylo málo, Ben je celý nějký slabý a … začíná ho pěkně bolet v krku! To je radosti! Nicméně se přeci jen jde ven najíst (curry s rýží, vaří tady prý dobře!) a koupit nějaké pití…

Deník Ben: "...Hned vedle hotelu a vedle pekárny chapati je vývařovna, kde si dávám rizoto s nějakým masem. Půjde zřejmě o zbytek mršiny, o které mluvil včera Libor, že ji tam viděl viset již před několika dny. Taky jsem k tomu dostal obligátní talířek s cibulí a 2 zelené čili papričky. Jako novinku jsem dostal na talířku nějakou omáčku z asi místního hrášku."

Já celý den jen piju, večer se opět potkáváme sa Liborem a Katkou. Ben si dává jogurt, já opět jen černý hořký čaj… Posezení je tentokrát kratší, Benovi je blbě.. v noci se u něj stupňuje horečka spolu se zimnicí (dokonce vypínáme ventilátor!!!), bere si Paralen, ale vše marné – ve čtyři ráno jde “odložit” jogurt …

Deník Ben: "...Tak je to jasné. Mohlo za to zasrané air condition v pojebaném busu. Ze středy na čtvrtek jsem v noci málem nespal. V krku mě bolelo tak, jako kdybych si čuchnul nějaké žíraviny a tam mi celý nosohltan rozleptala. Do toho pochopitelně teplota. Ve středu k večeru jsem si ještě, já mlsná huba, dal misku jagurtu. A tak jsem musel ve čtvrtek nad ránem upalovat na hajzlík. Celý čtvrtek jsem ležel jak chcípák. Bráchovi bylo líp, a tak zašel koupit pití a meloun. Vedle na pokoji umírá nějaká Francouzka s dyzentérií. Byla si dokonce nechat udělat testy. Bráchovi to taky doporučovala, naštěstí to snad opravdu nebude třeba. Léčba Endiaronem zabrala."

Čtvrtek 24.5.
Jsme přesně v polovině naší cesty, ale nálada je … neveselá. Je mi ale o dost lépe, dokonce jsem snědl kus melounu. I Benovi je lépe, je jen hodně zesláblý… Odpoledne se jdu do města poohlédnout po nějakém internetu, ale všude je plno. Večer se už tradičně potkáváme s Liborem a Katkou, sedíme cca do půl deváté, pak jdou oni dělat fotky na večerní bazar a my jdeme na internet. Máme už nejvyšší čas – poslední zprávy domů jsme posílali někdy před týdnem… Na internetu je stále obsazeno… Vracíme se tedy ve třičtvrti na deset a konečně to klapne! Posíláme zprávy a ač jsme na u PC jen půl hodiny (ještě stále nejsme ROZHODNĚ OK!), platíme vydřiduchovi pálku za celou hodinu (a že byl v Gilgitu nejdražší net v celém Pákistánu!) Po odeslání krátkých mailů a sms-ek blízkým se vlečeme do pokoje – dnešní den byl vzhledem k našemu “stavu” přímo nabitý událostmi a my hýřili aktivitou Jdeme tedy před půlnocí spát..

Pátek 25.5.
Ráno už jsme oba OK (až na můj ohavný opar na rtu a Benovu šílenou rýmu ) Měníme na recepci nějaké peníze a vyrážíme do města – nákupy a fotky! Musíme také poslat pohledy (nejen pákistánské, ale i pohledy z Iránu – v Yazdu nějak nebyl čas …) a postupně nakupujeme pro oba šalvar&kamiz, krásné šátky na hlavu (v čepici, potažmo Benově „klobouku“ se v tom hicu téměř nedá vydržet…) a konečně se po třech dnech i najím – Ben si dává rýži se zeleninou, já vzhledem k prožitým útrapám zůstávám u dhalu s chapatti.

V poledne se vracíme na pokoj a když se navlečeme do místních oblečků, můžeme se potrhat smíchy. Přesto odpoledne srdnatě vycházíme ven, abychom se v oděvu adaptovali. Kupodivu ani nebudíme přílišnou pozornost. Snažíme se koupit někde prsten do Benovy sbírky, ale nedaří se – pokud prsteny mají, jsou z 90% s kamenem a zbývajících 10% je tak ohavných, že by byla hloupost je kupovat. Ben si také kupuje mimořádně kvalitní kuřivo – cigarety K2 jsou skutečně hodny svého jména – po vykouření jedné cigarety získáte poměrně jasný pocit, jaké to je vylézt na K2.

Deník CEON: “První zkušenost s K2:’Počínající požár v popelnici poblíž domů s levnou činží’ (A. Demouzon) voní lépe”

Večer už standartně trávíme před hotelem – tentokrát se naše česká kolonie rozrůstá o Viktora (bratr zmizelého Petra) a Tomáše (kamarád), kteří přiletěli včera do Islamabádu pevně rozhodnuti donutit místní flákající se policajty k činnosti. Přidává se ještě další krajan (jméno mi bohužel vypdlo, omlouvám se!!!), který se skupinou Švýcarů jede na kole po Karakoram Highway z Číny… Je pořád o čem mluvit a tak se naše česká skupinka rozchází až těsně před půlnocí…

Sobota 26.5.
Náš poslední den v Gilgitu (pravda, většinu času jsme prožili na pokoji, ale co se dá dělat – zdravotním problémům se člověk občas nevyhne) Vstáváme už v půl osmé a balíme. Máme dnes v plánu udělat si menší vycházku po okolí Gilgitu a hlavním cílem je Kargašský Buddha – „socha“ Buddhy, vytesaná ve skále pár kilometrů za Gilgitem. Nejprve ovšem platíme hotel, necháváme bágly v recepci a zjišťujeme odjezd aoutobusu. Máme čas do pěti odpoledne. Využíváme tedy služeb místního „průvodce“, kterého nám doporučil Yaqoob, a vezeme se pár kilometrů za město. Pak si vyšlapeme k Buddhovi a po cestě zpět se zastavíme u příbuzných našeho průvodce. Dostáváme čaj, nějaké sušenky a seznamujeme se s rodinou – spousta bratrů, sestra, maminka, otec a řvoucí dítě . Asi půl hodinky si povídáme a pak jdeme okolo příjemného, čistého potůčku pomalu směrem ke Gilgitu. Díky nadmořské výšce a potůčku je kolem plno svěží zeleně, stín… Idylická vycházka! Fotíme panoramata a kolem čtvrté jsme v hotelu. Dáváme si s Yaqoobem poslední čaj, loučíme se s Liborem, Katkou, Viktorem a Tomášem, kteří míří společně s místními policisty a vyšetřovatelem z Islamabádu na místo, kde Petr s Gábinou naposledy tábořili, zatímco my čekáme na bus.

V šest hodin večer už sedíme v natřásajícím se busu (tentokrát jsme se IHNED přesvědčili, KTERÉ místa máme . Naštěstí bylo vše v pořádku!) a kocháme se úžasnými pohledy na okolní hory.. Těsně před západem slunce se nám konečně naskýtá pohled na horu, kterou jsme původně chtěli vidět z mnohem kratší vzdálenosti a mnohem delší dobu… Bohužel z výletu na Fairy Meadows z mnoha důvodů (nejen zdravotních!) sešlo a tak se alespoň za jízdy kocháme výhledem na Nanga Parbat a říkáme si, že se tady určitě jednou vrátíme… Koneckonců jsme to slíbili Yaqoobovi…

Opět si neodpustím poznámku k řidiči. Tento se celou noc jevil jako nesporná výjimka z galerie idiotů, kteří nás na naší cestě vozili.

Deník Ben: "...Cesta byla celkem klidná. Řidič byl jenom poloviční šílenec s občasnými návaly normálnosti..."

V deset dopoledne přijíždíme do Rawalpindii a po tentokrát trochu úspěšnějším smlouvání si bereme taxi (bohužel opět taki, v Pindii snad rikšu nepotkáte) a necháváme se zavézt na vlakové nádraží. Poté, co si prostudujeme odjezdy vlaků, se rozhodujeme, že prohlídku Islamabádu a hlavně Shah Faisaal mosque letos vypustíme – po noci v busu jsme utahaní, navíc Benovi není nejlépe – své potíže evidentně přechodil.. Kupujeme si tedy lístek na vlak ve tři čtvrti na jednu – a rozhodujeme se, že pojedeme tou nejlevnější, třetí třídou. Opět si rozdělujeme úkoly: Ben bude hlídat bágly a já se vypravuji v předpoledním vedru na cestu za studenou tekutinou… Jelikož se blíží poledne, je téměž vše zavřeno a já projdu skoro půl města, než se mi podaří narazit na obchod, kde mají něco studeného k pití (a málem u toho pojdu žízní!) Nakonec se ale zdárně vracím obtěžkán… co to píšu za bláboly? Vracím se tedy s plnou taškou pitiva k Benovi a ve tři čtvrti na jednu se cpeme do vlaku.

Vlak je ihned po příjezdu beznadějně plný… Ukládáme tedy bágly a sebe na uličku a cca půl hodiny stojíme či posedáváme na podlaze. Pak se ale projeví pákistánská pohostinost a bílí sáhibové si mohou sednout . Pravda, na lávce pro čtyři osoby nás sedí šest až sedm, ale lépe takto než ve stoje, že … Na jedné z mnoha zastávek se do kupé nahrne početná pákistánská rodinka (cca 14 žen a dětí nejrůznějšího věku) a naše kupé je vychovaně pouští sednout… naštěstí jedou asi jen hodinku a když vystoupí, bílým sáhibům je opět nabídnuto místo. Pohled z okna je sice jednotvárný, ale ve vagóně se pořád něco děje, a když ne, daří se nám celkem úspěšně klimbat a proto nám ani nepřijde, že to z Rawalpindii do Lahore trvalo šest hodin. Je sedm večer a my jsme opět na lahorském hlavním nádraží. Rikšou se dopravujeme na známý Anarkali bazaar a tentokrát si dáváme tu práci a hledáme – a asi po 10 minutách i nacházíme – hotel, ve kterém jsme chtěli bydlet původně. Je to již zmiňovaný hotel Queen’s Way, je levný, hoteliér nás na uvítanou častuje láhví ledové vody (a tím nám zachraňuje život) a po drobné pauze (ukízeli nebo vyklízeli náš pokoj?) se ubytováváme. Pokojík je docela čistý, bohužel je přímo pod střechou, tudíž je tu pekelné vedro… Pouštíme větrák a jdeme ven.

Po hodinové pouti celým bazaarem a přilehlými uličkami nadáváme na tu pákistánskou bandu – za celou HODINU jsme nenašli JEDINÝ obchod, kde by měli STUDENOU vodu či Colu či Fantu či COKOLIV STUDENÉHO!!! Grrrrrrrr! Kupujeme tedy to, co je, přikupujeme meloun a náladu si vylepšujeme až nákupem báječného koktejlu. Dáváme si banánový a ananasový – je ho spousta, je to levné a je to neskutečně lahodné!!!

Spokojení a napojení se vracíme do hotelu. Provádíme komplexní očistu, Ben si bere antibiotika (máme před sebou celou Indii a je třeba, aby se co nejdříve vzpamatoval…) a po desáté usínáme – cesta z Gilgitu byla náročná, ale hlavně: zítra nás čeká INDIE!

Pondělí 28.5.
Ráno mě budí sluníčko už něco po sedmé, a pokud se nestane nic mimořádného, vstoupíme dnes na indickou půdu! Zatím ale máme dost času – Ben kupříkladu ještě chrápe - a tak si v poklidu dopisuju deník. Ben toho už ale moc nenaspí – dole, přímo pod okny hotelu se usídlil prodavač limonády a v liduprázdné ulici řve na celé kolo jako smyslů zbavený a pochopitelně se mu daří to, co se nepodařilo mi – budí bráchu z tvrdého spánku . Jelikož už je vzbuzen, pomalu balíme, bágly necháváme na pokoji a jdeme ven. Měníme posledních 10 $ a jdeme do internetové kavárny poslat poslední maily z pákistánské půdy. Také krátce chatujeme s domovem a pak už se jen stavíme do hotelu, bereme bágly a bereme si rikšu na vlakové nádraží, odkud jezdí busy do vesnice Wagah, kde je jediný pákistánsko-indický hraniční přechod.

Deník CEON: “…bereme si rikšu (30 Rp), až třetí, dokonce si jeden šmejd dovolil říct, že za 30 Rp na nádraží nejede, hajzl! Však taky nejel !”

Než se na nádraží stačíme rozkoukat a odmítnout asi tak stopadesátosm dotěrných taxikářů, kteří jsou ochotni nás na hranici dopravit jejich auty (za jejich “Good prize!”), sedíme v rozhrkaném aoutobusku, který nás za pár rupií zhruba za hodinu dopraví do vesnice Wagah. Hned poté, co vylezeme z busu, jsme odchyceni panem Latifem, obchodníkem z použitými průvodci, mapami a podobnými potřebami, který má svůj krámek přímo u brány hraničního přechodu. K seznámení došlo krásně – vystupujeme z busu a já říkám bráchovi:”Hele, tady někde by měl být ten krámek, co o něm píše Brezina, ne?” Načež se za námi ozve:”You’re Czech?” Nechápavě se otáčíme, jak to mohl někdo poznat, a pan Latif pokačuje:”Mluvili jste o panu Brezinovi, ne? Znám ho, psal o mě ve své knize – mám ji tady v krámku!” nádhera. Dostáváme čaj, měníme zbylé pákistánské rupie za indické, prohlížíme si nabídku a po srdečném rozhovoru se asi po půlhodině loučíme. Necháváme mu na krámku nějaké knížky o Pákistánu a pomalu jdeme směrem k přechodu. Za pár minut vstoupíme do země, která láká už celé generace cestovatelů svou tajemnou atmosférou, náboženstvím, památkami, přírodou … za několik okamžiků vstoupíme do Indie!

Vstup do Indie byl nakonec díky pákistánskému “celníkovi” poměrně dramatický … Proč píšu “celníka” do uvozovek? No protože podle našeho mínění nešlo o celníka, nýbrž o nějakého drbana, který mohl zastávat tak maximálně funkci uklízeče (kdyby ovšem v Pákistánu taková funkce existovala, že) Ten se na nás přilepil hned za vstupem na “území nikoho” a natolik nás zblbnul přesvědčováním a výhružkami, že nás bude při kontrole bagáže držet až do konce provozu celnice (tj. do 16.00) a nepustí nás, že jsme nakonec podlehli, a ač jsme věděli, že to Brezina ani ostatní cestovatelé VELMI nedoporučují, vyměnili jsme u něj nějakých 20 $ (pravda, ve velice slušném kursu, ale zato jsme další půlhodinu trnuli v obavách, aby nedal avízo svým indickým kolegům a ti aby nás neprošacovali a indické rupie, které je oficiálně zakázáno do země dovážet, nám nezabavili. Prý je to na pákistánsko – indické hranici běžná praxe…) Nakonec ale vše dopadlo k naší spokojenosti a po několikanásobné, leč zdvořilé kontrole indických uniformovaných celníků konečně přicházíme k budově celnice, vypisujeme registrační kartičky, dostáváme razítko a po formální kontrole báglů jsme v půl čtvrté místního času po více než třech týdnech putování v cíli naší cesty – v Indii!!!

Ač je už odpoledne, nic nenasvědčuje tomu, že by se počasí mohlo umoudřit a oba jsme zcela promočeni… Sedáme ke stolku v první občerstvovně hned u hranice a objednáváme colu a vodu. Ochlazujeme se, zaháníme žízeň, odmítáme vexláky (ale posléze měníme – abychom si ověřili kurz – 10 $ na indické rupie) a po diskusi se stopadesátiosmiletým rikšákem nakonec začínáme smlouvat s místním taximenem. Daří se nám a po dvaceti minutách odpočinku jedeme přes vesnici Attari do hodinu cesty vzdáleného Amritsaru.

V Amritsaru se necháváme vysadit na nádraží a po zdvořilém odmítnutí místního informátora jdeme směrem k vyhlédnuté čtvrti domů, která má být dle LP plná levných hotýlků. Zase takové kvantum hotelů tady není, nicméně se nám daří ubytovat se ve Frinds hotelu (není nejlevnější, ale relativně čistý, má větrák a sprchu a hlavně – jsme na začátku Indie a peněz je relativně dost J Poznámka pro ty, kteří se neorientují v cenách ubytování – není nejlevnější = na místní poměry, ne na naše! Po smlouvání při placení jsme nakonec platili za noc za dvoják 150 Rp, což je asi 2,5 $) V hotelu se moc nezdržujeme a okamžitě vyrážíme na prohlídku Indie – vstřebat rozdíly mezi Indií a Pákistánem a co nejrychleji se, bude-li to nutné, na ony změny adaptovat.

Na okraji amritsarského Old City si dáváme v jídelničce první jídlo v Indii (a zároveň poslední masité jídlo po celou dobu pobytu. Toto ovšem vyplynulo z okolností a stravovacích návyků v Indii a nijak jsme si to neuvědomovali – přišli jsme na to až při cestě letadlem domů…) Kuřecí stehno v curry omáčce nás definitivně přesvědčuje o tom, že jsme skutečně v Indii – je mnohem ostřejší než curry v Pákistánu. Nasycení a spokojení zvolna bloumáme městem a nasáváme atmosféru. Po dvou hodinách loudání (a občerstvení v podobě jedné Fanty) se vymotáváme na okraj Old City a jelikož narážíme na internet, posíláme domů krátké zprávy. Pak už se ale zvedá vítr a protože se stmívá, ubíráme se přímou cestou k hotelu. Po cestě provádíme finanční přepočty a zjišťujeme, že budeme muset omezit nákup Coly, Fanty a podobných ochucených limonád – jsou mnohem dražší než v  Pákistánu (a ani tam nebyly extra levné) a vzhledem ke spotřebě osoba/den se rozhodujeme, že budeme pít převážně vodu – nechceme utratit všechny peníze za nealko.

Po cestě na hotel míjíme spoustu obchůdků a občerstvoven, inzerujících “Indian beer” Zatím je statečně ignorujeme … Na hotelu se věnujeme domácím pracem (praní), osobní hygieně a spisovatelství… Venku zatím začíná VELMI slušná bouřka (Směnáku, z té bys měl URČITĚ radost!) Po ulici létají kusy plechů, reklam a kdovíčeho ještě a obloha je od blesků téměř neustále bílá … Usínáme jak v hororu …

Úterý 29. 5.
Jsem celý nějaký líný a nic se mi po ránu nechce. Nakonec se ale zvedáme, neboť máme před sebou něco, na co se těšíme celou cestu: sikhský chrám Golden Temple! Před hotelem si dáváme snídani (omeletka a opečený toastový chleba, ať máme taky nějakou změnu…) a rikšou se vezeme doprostřed Old City, přímo před Temple. Dáváme si na hlavu šátek, zouváme boty a vstupujeme dovnitř. Chrám je … úžasný, nádherný … Nemá smysl o něm moc povídat, raději se podívejte na fotky… V Amritsaru je centrum sikhské víry, Temple je největším chrámem této víry a uvnitř se nachází Svatá kniha – kniha, kterou sepsla zakladatel náboženství, Guru Nának. Sikhové se snaží smísit hinduismus s islámem a vzniká celkem zajímavá kombinace. I když sikhové tvoří jen asi 5% obyvatelstva, zastupují díky své píli a inteligenci spoustu významných postů, patří mezi uznávané lékaže, inženýry, učitele, zastávají vysoké posty v armádě. Z původně mírumilovného náboženství se díky okolnostem (mughalové sikhy nemilosrtdně pronásledovali a pobíjeli) stala poněkud militantní organizace (údajně zde lze zjistit první pokusy o vznik organizace, později známé jako Červený kříž či půlměsíc!)

Každý sikh je lehce k poznání díky velkému, charakteristickému turbanu, který nosí. Sikhové se také pyšní svým milosrdenstvím (jen v Golden Temple navaří denně jídlo pro 30.000 lidí a v místních gurudwarách – noclehárny u každého templu – je možno zadarmo přespat) a svou spravedlností (údajně dostanete-li se do potíží, je dobré vyhledat nejbližšího sikha…) Sikhové jsou prostě zajímaví lidé (mj. i tím, že sikhské ženy jsou velmi emancipované!!!) a jejich svatý chrám je důkazem jejich šikovnosti i bohatsví. Celý zlatě září (na střechy prý bylo použito 100 kg zlata a je pravda, že jejich povrch byl i za poledního žáru chladný) a je možno se všude podívat. Kněží čtou celý den z Knihy svaté texty, které jsou doprovázeny hudbou (další zajímavostí je, že sikhové považují Knihu za živou bytost, večer v 22.00 ji ukládají k spánku a ráno ve 4.00 ji opět rituálně budí!), při odchodu dostane každý návštěvník chrámu (který se nachází na ostrůvku uprostřed posvátného jezírka, kde je možno se i okoupat a kde žijí obrovští kapři) do dlaně hrst sladké posvátné kaše, zvané “prasád” … Celý komplex je poměrně dosti rozsáhlý, kolem jezírka je vybudována něco jako kolonáda, kde je možno si sednout a odpočinout ve stínu, na jedné straně je budova, ve které je sikhské muzeum, kde jsou vystaveny různé relikvie, zbraně a hlavně kresby či fota významných sikhů (samotný sikhismus je poměrně mladý, vznikl někdy na přelomu 15. – 16. Století a Guru Nának údajně před tím, než sepsal posvátnou Knihu, procestoval celý tehdy dostupný svět včetně Evropy..) – prostě návštěvu Golden Temple plánujte na celý den…

Po prvotní, zhruba hodinové prohlídce si sedáme na kolonádu a Ben si bere antibiotika a půl hodinky si dopřáváme klid a odpočinek. Rozptýlení nám poskytuje pěkná Indka, která si bez okolků přisedá a dává se s námi do řeči. Za chvíli už dochází na výměnu adres a když se po půlhodince zvedáme, nedá Sonja jinak, než že se musíme vyfotit No budiž tedy… Po absolvování fotomodelingu se vydáváme na další kolo obhlídky, procházíme vlastní chrám a Muzeum. Zatím se den přehoupne do odpoledne a my pomalu opouštíme Temple a vydáváme se rikšou směrem k internetu. Tady asi dvě hodiny chatujeme s domovem, až je tato bohulibá činnost přerušena nepříjemnými pochody v mých střevech a já jsem neodkladně nucen prchnout na hotel, který je naštěstí nedaleko J Ben je solidární a jde se mnou. Na hotelu chvilku odpočíváme (ten den jsem fakticky nějak moc líný J) a pak se vydáváme pořádně se nadlábnout. Dáváme si velikánskou porci dhalu s chapatkami a asi 3x si přidáváme – popadá nás záchvat žravosti J Nasycení a spokojení kupujeme ještě nějakou vodu a koulíme se na pokoj… Jenže za chvilku (už se stmívá, je něco kolem osmé) vyráží Ben za VELMI speciálním úkolem a po 20 minutách se vrací – s bábovkou a plaskačkou rumu J Večer pak pereme, válíme se, píšeme deníky, plánujeme další cestu a hlavně: konzumujeme rum – a vzhledem k třítýdenní abstinenci nám ty necelé 4 dcl přivodí poměrně veselou náladičku, takže usínáme v mimořádně příjemné pohodě.

Středa 30. 5.
Den kdy máme v plánu přesun do Dharmsaly – městečka, poblíž kterého leží vesnička McLoad Ganj, kde sídlí v exilu tibetský dalajlama. Balíme tedy, jdeme se nadlábnout (obligátní dhal, tentokrát s bramborovo – cibulovými chapatkami… MOC dobé!), asi 20 minut se pak Ben handrkuje o cenu pokoje (půl dne nešel větrák, proto chceme slevu!), ale i když je pohůnek, inkasující peníze urputný, nakonec vítězí Ben a ukecává cenu z 200 Rp/noc na 150 rp/noc! Cestou na nádraží měníme nějaké peníze a přesně v poledne odjíždíme vláčkem (nejlevnější třída, ale je kupodivu skoro prázdná) směr Pathankot. Tady musíme přestoupit na aoutobus, kterým dojedeme do Dharmasaly a následně do McLoadu. Do Pathankotu dojíždíme v poklidu před třetí hodinou odpolední…

Deník CEON: „…V Pathankotu chvíli bloudíme, protože Ben chce jít na nádr pěšky, aniž ví, kde nádr je!”

Chvilku bloudíme, potom jedeme mírně zmateným rikšákem úplně někam jinam, než chceme, ale nakonec se vš vyjasní a před čtvrtou jsme na místní variantě UANu. Dozvídáme se, že bus směr Dharmsala odjíždí v 16.30 a tak si kupujeme ananasovou šťávu a pozorujeme podivně známou dvojici. Známou tím, že vypadají jako klasičtí čeští nezávislí hipíci. A taky že jo! Miloš s Žanetou se prostě sebrali, vzali bágly a cca 40.000 Kč a vyrazili do hor Pákistánu, tam se flákali asi měsíc (s minimálními mapami a minimální znalostí angličtiny…) a teď míří do Dharmsaly, odkud mají v plánu přejít do Ladakhu (bratru 400 km, max. výška 5.300 m… magoři!) V přátelském hovoru se přiblíží půl páté, my se nacpeme do busu (cesta byla celkem v pohodě, ovšem místa, místa mohlo být více) a za dvě hodinky vysedáme ve vesnici pod Dharmsalou. Ani se nestačíme rozkoukat a už sedíme v buse, který jede přes Dharmsalu přímo do McLoad Ganje – prostě nádhera!

Do McLoadu přijíždíme po osmé večer, už je tma. Orientujeme se podle LP (není to nic složitého, McLoad je malinká vesnička, v podstatě jen dvě krátké ulice…) a vyrážíme na pouť za ubytováním. Vše je plné, dostáváme ale tip na hotel Tibetan Ashoka, kde prý double stojí 90 Rp na noc. Miloš a Žaneta nejprve myslí, že vyrazí hned do hor, ale protože už je pozdě, rozhodují se také pro hotel, jen by rádi co nejlevnější… Při hledání ASHOKy ale nastává situace, která radikálně změní vše, co jsme si jak my s Benem, tak Miloš se Žanetou plánovali – v obskurním obchůdku kupujeme po chvilce smlouvání 18 g čarasu (respektive – Miloš, jsa znalcem, posuzuje kvalitu, Ben pak domlouvá, znaje anglický jazyk “poněkud” lépe, cenu…)

Motáme se po McLoadu a potkáváme Slováka Doda (poznal, odkud jsme podle našich báglů) a dozvídáme se, že bydlí… správně – přímo v ASHOKovi … Jdeme se tedy ubytovat a posléze vyrážíme do Dodovy oblíbené vývařovny – už pociťujeme hlad. Po cestě zpět kupujeme Colu, vody a cigaretové papírky a následně sedíme asi do dvou do rána u nás na pokoji, kecáme o všem možném a kouříme. Spát stejně není možné, přímo pod hotelem probíhá tibetská svatba a ta je jaksepatří hlučná …

Čtvrtek 31. 5.
Ráno si nejprve dopřáváme dlouhého spánku a vstáváme až v deset. Po nezbytném ranním jointu vyrážíme na snídani do naší vývařovny. Dáváme si (vypuknou tím celodenní žrací orgie) sýrové sendviče (sýr, zapečený v přeložené chapatce, mňam!), palačinky s mnoha přísadami (med, čokoláda, marmeláda …), později dhal a chapati – zkrátka se nechutně cpeme. Pak už je nejvyšší čas vydat se na procházku – prolézáme celý McLoad Ganj, obcházíme dalajlámovu rezidenci, prohlížíme si buddhistický klášter (dost velká moderna) a nakupujeme suvenýry a dárečky. Chvíli se také zastavíme na netu, ale jen krátce pošleme sms-ky a přečteme si maily – kolem je spousta zajímavých věcí a na net bude čas později. K večeru pak proběhne u známého (ze včerejška) Kašmířana boj o prsteny – nakonec se díky Dodovi dostáváme až na skvělé ceny a prsten pro mne, Bena a Grima je zakoupen. Táhneme se do hotelu, kde máme v plánu sežrat velikánský meloun, zakoupený taktéž při poflakování se McLoadem a … správně – zakouřit si.

Ještě později večer vyrážíme do tibetské restaurace Yak, kde si dáváme tibetská a čínská jídla (poprvé jsem konfrontován s čínskou kuchyní – chowmeiny jsou super věc! – a také s čínskými hůlkami – kupodivu se dokážu bez sebemenších problémů najíst…) a samozřejmě sousty čaje.

Po jídle se dobře naladěni suneme do hotelu, ovšem po cestě se neopomeneme stavit do blízkého obchůdku s  alkoholickými dobrotami a operativně zakupujeme falštičku rumu – spát se stejně hned tak díky probíhající svatbě vedle hotelu nepůjde, tak co… Máme v plánu udělat si rozlučkový mejdan – Dodo v pátek vyráží do Kullu, Miloš se Žanetou chtějí hned dopoledne vylézt do vesničky Dharamkot, kde mají jednak předat nějaké vzkazy v tibetském klášteru a druhak je to východisko jejich cesty do Ladakhu, no a my s Benem… my s Benem se rozhodujeme, že se o odjezdu budeme bavit až zítra, nic nás totiž nežene a momentálně se nám z McLoadu nechce. Takže sedíme na pokoji, povídáme si o všem možném, vyměňujeme si cestovatelské historky a zkušenosti, kouříme a když se ti blázni vedle hotelu konečně trochu uklidní, dokonce i my usínáme.

Pátek 1. 6.
Den velkého loučení. Vyrážíme po deváté ráno směr jídlo. Miloš se Žanetou jdou napřed držet místo, my s Dodem jdeme nejdříve koupit ještě nějaké deky s tibetské vlny (nakonec je kupuje jen Dodo, my s Benem jsme už pevně rozhodnuti odjet až v sobotu, proto s nákupy nespěcháme) a po cestě do jídelničky si rezervujeme lístky na autobus – my na zítra večer do Dillí, Dodo na pět večer do Manali, odkud se přepraví do Kullu. V jídelně se potkáváme s našimi vyslanci, dáváme si baštu a domlouváme další postup: Miloš se Žanetou si půjdou nakoupit zásoby, my si vyzvedneme lístky a potkáme se v jednu odpoledne v hotelu. Avšak ouha! Lístky není možné objednat (problém s  počítačovou sítí)! Proto jdeme nejdříve na hotel, aby se Dodo mohl včas odhlásit a dát si bágly do našeho pokoje.

Pak si jde vyměnit nějaké peníze a když se opět ukážeme u budky, kde se prodávají lístky, síť už je zprovozněna a proto si po několika desítkách minut stání vyzvedáváme lístky na zítřejší noční bus do Dillí a Dodo taktéž dostává lístek na aoutobus do Manali. Po cestě k hotelu (blíží se 13 hodina) potkáváme Miloše se Žanetou (nakoupili mezitím spoustu podivností, jako tsampu, spoustu oplatků, čaj a arašídy pražené v cukru) Rozhodujeme se, že je nejvyšší čas se najíst. Vcházíme tedy do jedné z mnoha restarací a jídelniček, kterých je po McLoadu plno (stejně tak jako je zde plno „bílých“, od normálních cestovatelů přes studenty tibetštiny, turisty, lidi, kteří hledají osvícení, těch, kteří čekají na některou z dalajlámových veřejných audiencí … prostě přepestrá směsice lidí snad z celého světa!) a dáváme si další z tradičních tibetských jídel – placičky „momo“, plněné podle chuti buď zeleninou nebo masem a podávané buď uvařené na páře, nebo přímo v polévce. Taky mňamka, ale chowmeiny jsou (alespoň pro mne) zatím jasnými favority.

Po jídle máme ještě chvilku času, tudíž jdeme do hotelu na jointa, pak do naší jídelničky na palačinky (pokud se vám zdá, že program v McLoadu je poněkud monotematický, tj. jídlo a jointy, tak vězte, že ANO Potřebovali jsme si s Benem konečně trochu oddechnout a nemyslet na to, že zítra už je tolikátého a my musíme být tam, protože jinak nestihneme tohle … zkrátka relax a nádech před závěrečnou cestou po Indii … Někteří hledají v McLoadu osvícení, v našem případě ovšem osvícení = více než jedno jídlo za dva dny a odpoutání se od myšlenek na to, že nám zbývá už jen 14 dní … No a taky jsme chtěli skutečně vyzkoušet, JAK vlastně působí a funguje hašiš a co na něm ta spousta lidí vidí – někteří úžasnou věc, jiní nepřítele lidstva … Považuji to osobně za VELMI cennou zkušenost, navíc umocněnou atmosférou … jsem toho názoru, že být v Indii a neochutnat čaras by bylo stejně zvláštní jako navštívit Českou republiku a nedat si pivo. Ale dosti filosofování, zpět k naší cestě!) Po sladkém zákusku je už nejvyšší čas, aby všichni, kteří opouští McLoad dnes, popadli z našeho pokoje bágly a vyrazili.

Nejpreve odjíždí něco po páté Dodo, chvíli po něm se loučí i Miloš se Žanetou a míří směrem na Dharamkot. Po třech dnech prožitých ve společnosti fajn lidí tak zůstáváme s Benem opět sami dva. Bloumáme chvíli po uličkách, ale na jídlo se nám už nějak nechce (nemáme motor v podobě Doda a Miloše – ti dva by se dokázali cpát téměř nepřetržitě) Kupujeme proto jen meloun a ploužíme se setmělými uličkami do hotelu. Meloun je během okamžiku zhlcen, ale Ben ještě furt nemá dost (že by se nakazil žravou nemocí?) Vybíhá tedy ven a zanedlouho se vrací s opékanou kukuřicí (zajímavé – opékají kukuřičné klasy na žhavém uhlí, ale kromě posolení je po upečení ještě potřou šťávou z limetky – MOC dobré!), kterou do sebe nasouká a téměř ihned poté vytuhne Já si ještě čtu, píšu deník, ale v deset večer taky usínám – svatba skončila dnes dopoledne, je tedy klid.

Sobota 2. 6.
Brzy ráno (okolo páté – GRRRRRRRRRRRR!) nás budí místní hoteloví „psi“ Kdo zná „to“, co mají doma naši rodiče, ví, o čem mluvím… Pro ty neznalé věci – jsme v tibetském hotelu, tudíž nemůže chybět tibetský čokl – lhasa apso! Roztomilá, leč tupá a uňafaná stvoření nás tedy jako každý den budí v nechutně brzkou hodinu. Jako obvykle se nám ale podaří tuto epizodu zaspat a definitivně vstáváme až ve čtvrt na devět. Jdeme se nasnídat do Yaku a čekání na jídlo si krátíme psaním deníků – v posledních dnech jsme na to „nějak“ neměli čas Po jídle kupujeme poslední suvenýry a jdeme na hotel zabalit. Bágly necháváme v recepci a míříme směrem k buddhistickému klášteru. A taková náhoda! Kohopak na ulici nepotkáme: Miloše se Žanetou Vrátili se z Dharamkotu doplnit nějaké zásoby a podívat se na zpívající mnichy. Jdeme tedy do templu, chvíli sedíme, ale potom nám to nedá a jdeme na několikakilometrovou procházku po pěšince, která obkružuje celý kopec, na kterém stojí jednak klášter, druhak i dalajlámova rezidence (dalším důvodem, proč Miloš a Žaneta sešli ještě jednou dolů bylo i to, že se naposledy pokusili vyzvědět datum nejbližší dalajlámovy veřejné audience.

Bohužel – dozvídáme se, že minimálně týden audience, ač je dalajláma přítomen, nebude. Škoda.) Obcházíme tedy (tak, jak se na buddhistické památky sluší, ve směru hodinových ručiček) klášter, míjíme tibetské babičky a dědečky s modlicími mlýnky, jak cupitají po cestičce a drmolí mantry, pozorujeme opičky, hrající si poblíž cesty, sluníčko svítí a hřeje – idylka! Zhruba po dvou kilometrech nacházíme další buddhistický chrám a chvíli nato objevujeme krásné zákoutí, přímo vybízející k odpočinku. Neváháme, sedáme a … Miloš plní čerstvě zakoupeným čaráskem jeho novou šlukovku – prý je třeba oslavit setkání a také zakouřit šlukovku Pod dohledem zvědavé krávy ji tedy zakuřujeme a s nelibostí konstatujeme, že se nebe nechutně rychle zatahuje nehezkými mraky. Zvedáme se tedy a jdeme směrem k vesnici.

Bus nás dováží do Dharmsaly, kde si musíme sednout na naše místa (do té doby byl úplně prázdný) a nastává jedna z  nejhorších cest této naší výpravy. Nejprve zjišťujeme, že není kam dát můj bágl. Benův se vejde pod sedadlo, ale můj ani náhodou. Navíc se nevejde ani do síťky nad sedadly a protože venku prší, nemám v úmyslu jej dát na střechu. Nakonec ale opět prokazuji svou genialitu - batoh přivazuji nad naše hlavy POD síťku. Bezkonkurenční řešení Zbytek cesty nemá valného smyslu popisovat – bus je malý, není možné byť jen trochu natáhnout nohy, navíc jsou „sedačky“ něco skutečně šíleného – i na holém dřevě by se sedělo lépe. A aby toho nebylo málo, je v buse nepředstavitelné množství lidí – skutečně hlava na hlavě. Poprvé (a rozhodně ne naposledy) se přesvědčujeme, že Indové jsou skotečně neobyčejně skladní…

Neděle 3. 6.
Do Dillí přijíždíme v těžko popsatelném stavu v devět ráno. Benovi je blbě, má horečku – pravděpodobně se vrátila nedostatečně doléčená angína. Bereme rikšu a necháme se dovézt na New Dehli railway station – vlakáč, vedle kterého se nachází čtvrť levných hotýlků Paharganj. A našemu utrpení ještě zdaleka nemá být konec! Po vystoupení z rikšy nejprve inkasujeme šok v podobě leprózní žebračky, posléze se pokoušíme zorientovat.. Asi po deseti minutách určujeme směr a nevědouce, že nádraží je řešeno DOSTI zvláštním způsobem – má budovy po obou stranách kolejišt, v podstatě dvě nádraží naproti sobě – obcházíme jej asi dvoukilometrovou oklikou po mostě. Nechceme si brát na Paharganj rikšu, zdá se nám to kousek… Neskutečné vedro, žízeň, únava a dusivý smog – wellcome in Delhi!

Domotáváme se na Paharganj a začíná hodinová pouť po hotelích. Něco je špatně – ceny nám připadají nesmyslně vysoké… Po asi pátém pokusu a dalších kilometrech v přecpaných ulicích se teprve zorietováváme – sice jsme na Paharganji, ovšem v poněkud jiné části, kde jsou tzv. „middle“ hotely! Proto ty ceny! Vlečeme se tedy dalších asi 500 metrů a konečně nacházíme ulici, kterou jsme měli původně v plánu. Ale k***a – to snad ne! Všude je plno! Bezmoc a zoufalství. Nakonec se na nás ale přeci jen usměje štěstí a my se ubytováváme v hotelu Camran Lodge, přestavěném ze staré mešity (a tím se také zcela náhodně plní jedno z našich přání, které jsme si předsevzali už doma při četbě cestopisů Davida Kučery – totiž bydlet PRÁVĚ v tomto hotelu!)

Deník CEON: “…bereme rikšu na New Dehli Railway Station a odtamtud jdeme pěšky na Paharganj. Děs. Vedro, hic. 2,5 h scháníme hotel. Nakonec bydlíme totálně mokří, utahaní a zničení v hotýlku Camran Lodge…”

Na pokoji se Ben ihned hroutí do postele a bez ohledu na vysoký stupeň zašpiněnosti a cekové propocenosti usíná – má toho skutečně plné zuby, už po výstupu z busu měl horečku a sotva se držel na nohou, a přesto byl schopen tři hodiny se trmácet v tom nepopsatelném vedru a smogu … klobouk dolů, Bene! Já se asi hodinu (nebo dvě až tři) sprchuji, poté zhruba do čtyř zalehávám a pak vyrážím na nákupy. Zatímco Ben se po probuzení (už je mu mnohem lépe, zbaštil Brufen a ten zabral) oddává komplexní očistě, já se oddávám nákupům a obtěžkán spoustou balíčků se samosami, pakorami, ovocem a hlavně! TEKUTINAMI! Vracím se asi po hodině zpět na hotel. Ten den už nehodláme nic jiného podniknout. Jíme tedy na pokoji, já pak píšu deník a v deset večer si na oslavu dosažení Dillí dáváme jednoho z posledních jointů. Hezká tečka za dnem, který hnusně začal, ale nakonec dobře skončil! Po jedenácté spokojeně pod hučícím větrákem usínáme.

Pondělí 4. 6.
Ben je už skoro v pořádku a my můžeme vyrazit v půl deváté ráno na celodenní pouť po ekonomickém centru Dillí – náměstí Connaught place. Cíl je jasný: koupit co nejlevnější letenky na cestu domů a zbavit se tak největší starosti, která nás ještě na letošní cestě čeká. Hned po odchodu z Paharganje nás na okraji Connaught Place zastihne déšť. Spojujeme tedy příjemné s užitečným (jak já MILUJI vzletné fráze) a jdeme se najíst do nejbližší jídelničky. Dešťová přeháňka zakrátko končí a my přibližně v deset dopoledne začínáme systematicky (= LP a velké bloudění s občasným šťastným tipem v podobě vlezlých rikšáků) pročesávat Connaught Place. Air Austria, Air India (hlavně kvůli tomu, abychom zjistili ceny u velkých společností) a dalších snad dvacet především koncových prodejců. Ve čtyři odpoledne toho máme plné zuby, přičemž výsledek je mírně řečeno nevalný – poletíme s největší pravděpodobností, neseženeme-li ještě něco levnějšího, s ruským Aeroflotem přes Moskvu do Prahy. To by samo o sobě bylo skvělé, TOHLE jsme si přece plánovali! Co jsme ovšem neplánovali, byla cena – nejlevnější, na kterou jsme se ten den dostali (pominu-li vyložené krámky, kde vám „letenku“ napíšou na zadní stranu obálky – neskrývaná zlodějina!), stojí 18.900 Rp. Rozebíráme ještě variantu Frankfurt n. M., ale cena není AŽ tak nízká, aby mělo smysl trmácet se přes půl Německa – co bychom ušetřili na ceně letenky, spolkne doprava přes Německo (víte, KOLIK v Německu stojí pivo? A VÍTE, že jsme ho už zatraceně dlouho neměli, he? No tak se těmto úvahám nedivte)

Utrmácení se vlečeme zpět na Paharganj na net, kde trávíme asi dvě hodiny. Pak se jdeme najíst (Ben má dietku v  podobě rajčatového salátku, já si dopřávám své oblíbené chowmeiny – v McLoadu měli teda lepší!), kupujeme nějaké banány, flaštičku asi nejlepšího (z toho, co jsme ochutnali) indického rumu, známého jako Old Monk, nějaké nealko a kolem osmé se plouháme do hotelu. Neumíte si představit, jak vyčerpávající může být celodenní trmácení po podezřelých kanclech, v neskutečném vedru a smogu, v davech lidí Nejprve postupně trávíme nezanedbatelné množství času ve sprše a pak si dáváme siestu – totiž liči, banány a rum Vzhledem k déletrvající abstinenci má na nás více než pozitivní vliv, mizerná nálada z vysoké ceny rychle mizí a po jedenácté večer už usínáme jako vyloženě šťastní lidé!

Úterý 5. 6.
Máme žízeň Hasíme ji tedy a dostavuje se – díky rumu – i hlad! Neslýchané! Doposud jsme jedli víceméně z povinnosti (tedy s vyjimkou McLoadu, ale i tam měl hlad své opodstatnění, že …) Jdeme se tedy najíst do jedné z nesčetných jídelniček na okraji Paharganje, přímo naproti New Dehli Railway Station. Soukáme do sebe dhal a chapati a plánujeme, kde vybereme peníze na kartu. Nejsme si totiž jistí, jestli nás nečekají možná větší komplikace než s koupí letenky. Jak jsem již psal, kartu máme půjčenou, není tudíž na naše jméno. A nenajdeme-li funkční bankomat (zatím jsme viděli jeden – nefungoval ..), myslím, že máme problém, Houstone!

Po jídle vyrážíme směr Connaught. Po cestě se dáváme do řeči s mladým sikhem, a po hovoru s ním se necháváme dovézt do (údajně – a nakonec se ukázalo, že je to pravda) kanceláře státem garantované a vlastněné společnosti, kde nám prý letenku prodají a platit můžeme přímo kartou! Paráda! Další obava, kterou jsme měli, plynula z toho, že bychom mohli být VELICE lehce vzáni na hůl a mohli by nám být prodány neplatné letenky (ne že bychom byli takoví jelimani, ale nebyli bychom první, že …)

V kanclu nejprve zjišťujeme, že letenka bude o 200 Rp dražší (K***A! Už zase na nás vydělávají! Ale co se dá dělat – zařízení na kartu tady mají, to, že karta není naše, prodejci nijak nevadí a vůbec – už máme Connaught Place plné zuby), ale najednou se vynořuje daleko vážnější problém! S naší kartou není něco v pořádku! Co to má zase znamenat, he? Skládáme tedy proti stvrzence zálohu 2000 Rp a jdeme k bankomatu zjišťovat, co se to vlastně děje. No a po cca deseti minutách je vše jasné – na kartě nejsou prachy! Ale JAK TO? Při odjezdu tam přece byly! Jdeme okamžitě na net a posíláme Daveovi, jemuž karta patří, sms-ku. No a rázem je po pár minutách na chatu (a několika nervózních sms-kách, neboť Daveovi nejde doma net, takže s námi komunikuje prostřednictvím našich rodičů) vše jasné – Dave nám prošustroval prachy Nepočítal s tím (ano, jistě – Indie se jezdí stejně jako ze Svinova do Mostů, že? Koupí se na nádru lístek a nasedne se, co? Dosti legrácek, ale je to prostě jeliman, no ne? ANO), že budeme kupovat letenku tak brzy (tj. deset dní před odletem!) a peníze použil – vždyť mu přijde výplata, tak co.

Existuje jediné možné řešení, když se kdekoliv na světě vyskytnete bez peněz – náš zachránce Erbik Po deseti minutách na chatu jsme domluveni – za tři hodiny si peníze po předchozí domluvě na chatu vyzvedneme v nejbližší pobočce Western Union – firmy, která se transferem peněz po celém světě živí (a živí se slušně – za cca 35.000 Kč si účtují 1450 Kč transfer poplatky … tak dík, Dave …) Ještě, že tak … Kariéra čističů bot nebo žebráků v centru Dillí nás nijak neláká.

Jdeme tedy do pobočky oznámit, že letenky koupíme ve tři odpoledne (teď je zhruba poledne) a čas se rozhodneme ukrátit si výletem na památku, která mne osobně v Indii zajímá nejvíce – ruiny Qutab Minaru (bývalého to sídla mughalů), které jednak obsahují údajně nejvyšší kamenou věž na světě (a po níž je celý „komplex“ pojmenován), měřící 73 metrů, ale hlavně! Nachází se zde 7 m vysoký nerezavějící železný sloup, vztyčený na přelomu třetího a čtvrtého století! To se prostě musí vidět! Leč ouha! Jsme přece v Indii, není-liž pravda? Ne vše funguje podle našich představ. Nejprve bereme po dlouhém smlouvání rikšáka na druhý konec Dehli. A tam to začne!

Deník CEON: “…Čas vyplňujeme cestou (rikša 80 Rp) na Qutab Minar. Kurvy!!! Vstup stojí 10$ na osobu, přičemž Indové platí 15 Rp! Svině líné fašistické! Zasraný rasizmus!…”

Proti zlovolným indickým vymyšlenostem bojujeme tradičním českým přístupem Po řevu a nadávkách před pokladnami odcházíme pryč a obcházíme celý komplex. No a vida! Na jednom místě zeď vypadá, jako že by se dala přelézt! Po chvíli otálení (přeci jen jsme slušní hoši…) nakonec přelézáme (zároveň nejsme magoři, abychom platili 30x vyšší sumu!) a tváříme se, jako že hledáme vhodný záběr. Hehe – to určitě! Po pěti minutách jsou u nás tři pohůnci a něco pořvávají. Volíme taktiku „Ja neponymat, co vy chtít?“, ale pohůnci stále řvou (MOC dobře jim rozumíme, O CO jim jde) a ukazují k  uniformovanému hlídači. Samozřejmě, klidně si promluvíme se vzdělanými lidmi S uniformou mluví Ben už pochopitelně anglicky a drze vysvětluje, že jsme prošli hlavní bránou před dvaceti minutami s dalšími dvěma cizinci, že to jsou naši známí, mají naše lístky („Vždyť jsme si je kupovali, DESET dolarů nás stál jeden, chápeš to???“) a vzadu za komplexem jsme byli jen kvůli focení… Uniforma se tváří nedůvěřivě, pohůnci do něj furt něco hustí. Nakonec to řeší jednoduše – pohůnky posílá za svou prací (později se ukázalo, že ti iniciativní špinavci byli normální uklízeči! Asi měli slíbené prémie) a nás SLUŠNĚ žádá, abychom s ním šli k jeho veliteli. Ale zajisté, jak je ctěná libost! U velitele předvádí Ben své mluvní cvičení už naprosto jistě včetně podrobností našich známých (kolem sice JSOU mraky lidí, jenže … ehm … jaksi … žádný cizinec Bodejť! Nikdo není takový magor, aby za hromadu kamení – nelžu! Qutab je jediná celá a udržované stavba, zbytek zvesela pustne a chátrá! – zaplatil tak nesmyslnou sumu…) a po jeho výstupu nás velitel jasným gestem pouští DO areálu! Ben ho holt ubil argumenty.

(Možná teď někteří z vás namítnou cosi o morálce, nečestném a nesportovním chování, podvodech a tak. Jenže – Mirkové Dušíni dávno vymřeli nebo jsou vycpaní v muzeu a cizinci jsou v Asii okrádáni na každém kroku. OK, to patří k věci – všude je možno smlouvat. JENŽE toto je naprosto nevkusný státní terorismus nejhrubšího zrna! Má-li někdo jiný názor, budiž. Já s bratrem se na věc díváme takto. A nejsme sami – v areálu jsme se dali do řeči s místním Indem, který nám dokonce dával telefonní číslo na místní noviny, kde si máme stěžovat, a strašně se rozčiloval nad tím, kolik peněz tady tahají z cizinců.)

Jdeme se tedy projít po areálu – a za 15 minut je vymalováno! Ono tam fakt vyjma dvou sloupů (a že ten železný JE síla!!!) a rozbořené mešity není NIC! Jak říkám – hromada šutrů. A za ty prachy …

Jdeme před areál, a protože jsme pěkně ušetřili, bereme si rikšu až na Connaught Place. Na netu krátce chatujeme s  Erbikem a opisujeme číslo transferu. Postojíme 20 minut v kanceláři Western Union, vyplníme formulář – a ve čtvrt na čtyři jsme i s penězi v pobočce, kde po dalších dvou hodinách (a po trapné zkoušce, že letenky budou druhý den ráno … HAHAHA) kolem šesté večer KONEČNĚ máme letenky!

Venku si bereme rikšu a jdeme se do pobočky Aeroflotu ujistit, že nám neprodali žádný hadr. Jenže ouha! Zavřeno, přijďte zítra. Co zbývá. Protože jsme se s rikšákem domluvili, že nás k Aeroflotu vezme zadarmo, prohlédneme-li si jeden obchod (tradiční disciplína místních rikšáků, budou vám to nabízet stále. Vtip spočívá v tom, abyste si obchod prohlédli, povykládali s majitelem a prodavači a během té doby si vymysleli důvod, proč si nic nekoupíte, protože ceny nejsou nejlevnější. Rikšák pak shrábne provizi a vy jste cestovali zadarmo. Někdy je dokonce možné se s rikšákem domluvit na podílu z provize a navštívit obchodů několik. Chce to ale čas) Bude to pro nás sice mírné zdržení, ale toto jsme stejně chtěli vyzkoušet, tak co.

Obchod sám je MOC pěkný, prodavačů spousta, hovorní, příjemní, věci krásné, kupodivu ani ne moc drahé (no – letět do Indie na 14 dní s Fisherem, pravděpodobně bych si spoustu věcí koupil, že … Pro nás bylo po koupi letenek drahé skoro všechno), a tak nám ta půlhodinka uběhla poměrně rychle.

Rikšák nás poté dle domluvy odváží na Connaught Place a my poté jedeme na Paharganj. Tam skočíme na 20 minut na net (jen poslat sms-ky, že je vše OK a že z nás žebráci v Indii nebudou), kupujeme meloun a jdeme na hotel. To už se blíží devátá hodina večerní. Cpeme se melounem, ale po desáté Ben nevydrží a zoufalý hlady vybíhá na ulici pro nějaké samosy Holt náročný den, no … Sežereme i samosy a takřka ihned usínáme s pocitem, že to nejdůležitější jsme definitivně zařídili.

Středa 6. 6.
Vstáváme kolem deváté a jdeme se najíst. Pak se šlapákem vezeme na Connaught Place. Chvilku se jen tak flákáme, na 10 minut koukneme na net, co je nového – čekáme totiž, až otevřou pobočku Aeoroflotu, letenky nám nedají spát … Po otevření jsme opětovně ujištěni, že je opravdu VŠE v pořádku a že námi zakoupené letenky jsou v pořádku. Uklidněni se procházíme po náměstí, stavujeme se Fantu a kafe (!!!) v jedné z nesčetných kavárniček – vývařoven a listujeme v místním TIME OF INDIA.

Po chvilce flákání se si bereme dalšího šlapáka a necháme se provézt přes celé Old city až k Red fort. A opět nám nezbývá než se uchýlit k vulgarismům – zatímco místní platí za vstup do pevnosti 5 Rp, cizinci tady platí 5 $. S  nadávkami tedy odcházíme a Red fort si fotíme pouze zvenčí…

Uklidnit se jdeme procházkou přes Old city … Je velmi podobné tomu lahorskému (to ostatně pevnost taky!) – jen uličky jsou poněkud širší než v Lahore a také lidí je jaksi více. Máme namířeno k Jamme Masjiid. Bohužel jsou zrovna dvě odpoledne, čas motlitby, kdy je mešita přístupná pouze muslimům … navíc máme bermudy … co se dá dělat, podíváme se dovnitř příště … I mešita je VELMI podobná Bedeshi mosque v Lahore – stejně obrovská, stejně monstrózní … Chvíli sedíme na schodech před mešitou a pak procházíme pomalu celým Old city kolem nádraží až k hotelu …

Po nezbytné sprše jdeme vyzkoušet novou inetkavárnu, kterou jsme objevili … Připojení je mizerné, pomalé … trávíme tady proto dvě hodiny … na druhou stranu – stálo pouze (připojení pochopitelně) 10 Rp na hodinu – asi věděli, jak mizerné je.

Z inetkavárny jdeme na nádraží s jasným úmyslem – koupit lístky. Ale sakra! Člověk míní a místní mění Až do 11. června je prý vše směr Varánásí vyprodáno! Ach jo… co se dá dělat … rozhodujeme se, že pojedeme třetí třídou bez rezervace – tady lístek seženeme vždycky … bude to sice drsné, ale nejsme přece šunky, že … Jdeme zajíst rozladění večeří, kupujeme ovoce a vodu a míříme k hotelu – je třeba vyprat, dopsat deníky a zalehnout, ráno musíme nejpozději v  osm vstát a vypadnout, chceme-li vše stihnout.

Večer se vše (tj. praní i psaní) daří a tak kolem desáté usínáme docela v poklidu.

Čtvrtek 7. 6.
Ráno vstáváme podle plánu v osm a po půl deváté je po tvrdé šichtě vše zabaleno a my můžeme vyrazit. Jdeme se nejprve nacpat (ty hory jídla, které v místních jídelnách servírují, jsou neskutečné!) a pak jdeme zkusit štěstí na nádraží – co kdyby. A ono se na nás usmálo! V 11 jsme zpět v hotelu se dvěma lístky na 2nd sleeper, který odjíždí DNES večer v  osm a ráno v osm je v MUGHALSERAIi, městě 11 km vzdáleném od Varánásí! Tip jsme dostali od informátora v místnosti, kde se prodávají lístky pro cizince z turistické kvóty, za což mu ještě jednou děkujeme (i když nemyslím, že zrovna toto poděkování ocení)

V půl dvanácté platíme za hotel, bágly necháváme v recepci a jdeme se projít, máme ještě pár hodin času. Chceme najít Lakshmi Temple, o kterém se pochvalně zmiňuje LP. Bohužel – bloudíme sice dlouho (mezitím procházíme zcela šílenými chudinskými slumy, to je fakt nátěr: obydlí postavená z větví a igelitu, opřená přímo o stěnu domu či stěnu zahrady, lidé žijící JEN na ulici … hrůza …), ale i přesto, že nějaký templík (zasvěcený pravděpodobně Ganéšovi – odhadujeme to jen podle soch, krom usmrkaných harantů hrajících kriket nebyl kolem nikdo, kdo by nám poskytl informaci…) nacházíme, Lakshmi nám zůstal utajen. Škoda. Posedíme alespoň hodinku před vchodem na lavičce a pozorujeme blížící se bouři, konverzujíc v mezidobí se sportovně nadanými haranty.

Po půlhodince bloudění docházíme na Connaught Place a záhy nastává děsivá legrace s místními čističi uší – Ben si nechává čistit uši, já zašít boty, potom dojde i na mé čištění uší a poté dojde k hodinové tahanici o peníze Marně na nás mizerové zkoušeli všemožné fígle, ukazovali usmolené notýsky, ve kterém se Amíci dušovali, že jejich služby jsou „Perfect!“ a prý ROZHODNĚ stojí za těch 1700 Rp za uši/osobu a 1500 za zašití sandálů … Blbost, zlodějíčci, nejsme dnešní … Nakonec po mnohých fintách i z naší strany platíme za vše 100 Rp a 1 $ a loučíme se s nejvytrvalejším čističem jako nejlepší přátelé Byli sice ze začátku drsní, ale my taky A za tu legraci to stálo, nemyslíte?

Flákáme se ještě chvíli po C. P., dáváme si pití a jdeme pomalu na Paharganj. Tady sedáme na čaj a vodu do jedné jídelničky a máme to potěšení pozorovat místního elektrikáře při práci. Neskutečné! Nejprve vylezl pomocí lana nahoru, pak se tam přivázal, vytáhl si po laně nějaký tlustý kabel, vedoucí do domu přes cestu a zručně jej nožem odizoloval. Pak přistoupil k jemným finesám elektrikářské práce – kleštěmi naprudko přimotal (jinak se tomu nedá říct, prostě ho pomocí kleští přivázal ) řečený drát k jednomu z mnoha drátů, vlnících se v beznadějném klubku kolem izolátorů… Něco se mu asi nezdálo, tak po krátké konverzaci vytáhl asi metr dlouhý kus kabelu, který po opětovném zručném odizolování použil pro nějaké naprosto nesmyslné přemostění … cvok! Když začaly sršet jiskry, usoudili jsme, že jsme viděli dost, zaplatili jsme a odešli.

Před sedmou jsme se stavili do hotelu pro bágly a krátce po sedmé už jsme na nádraží a cpeme se do vagónu. Naše místa nám kupodivu patří nejen podle seznamů na nástupišti a na vagónu, ale i ve skutečnosti. Po cestě nás ještě šokuje obrovský býk, který se v poklidu prochází po nadchodu nad kolejemi … Když jdu po chvíli koupit nějaké pití a ovoce na cestu, srazím se s milým býkem před dveřmi do našeho vagónu – v očích mu naprosto jasně čtu, že kdyby bylo po jeho, klidně by se projel, ale když holt ti pitomí lidé udělali vagóny tak malé, že se tam normální vzrostlý býk nevejde, nepojede tedy nikam.

Vlak odjíždí v podstatě načas, a v devět hodin už ležíme na našich lehátkách a vychutnáváme privilegium cestování v  ležící poloze!

Cesta uběhla bez sebemenších problémů, jenom trochu více foukalo od otevřeného okna, ale dalo se to vydržet…

Pátek 8. 6.
V půl osmé vystupujeme ve stanici Mughalserai a do Varánásí to máme jen již zmíněných 11 km! Vystupujeme z vlaku a po odehnání žebráků, taxikářů a podobných individuí se jdeme podívat, jak to vypadá s dopravou do Varánásí – tak nějak se nám zdá, že taxikářem avizovaných 100 Rp je nějak zbytečně moc pro lidi, kteří nikam nijak zvlášť nespěchají, že. A taky že jo – za pár minut máme lístek na vlak, odjíždějící před devátou ranní, a stál nás každého celých 5 Rp! Chvíle do odjezdu trávíme na místním nádraží, které je skutečně MOC hezké …brrrrrrrrrr! To i ten žebrák, který nás obtěžuje, je příjemnější než … okolí … Naštěstí jede vlak „téměř“ na čas a zmíněnou vzdálenost 11 km překonává TAK závratnou rychlostí, že na okraji Varánásí jsme „už“ za 40 minut.

Vystupujeme na zastávce KASHI a chvíli jdeme pěšky … Vedro je ale natolik vražedné, že ujdeme sotva něco přes kilometr a jsme nuceni si vzít rikšáka … První je neskutečně drzý, chce nějakých 100 Rp … je promptně poslán do … škaredých míst a jedeme s jeho kolegou, který souhlasí s tím, že nás na Harischandra ghat odveze za 20 Rp. Jedeme asi půl hodiny v neskutečném vedru. Na ghatu dáváme rikšákovi jako výraz uznání 30 Rp – je to poprvé a myslím naposled, co jsme služby rikšáků přeplatili, ale on si to fakt zasloužil.

Sotva vylezeme z rikšy a zaplatíme, je u nás hoteliér … po shlédnutí pokoje a zjištění, že stojí směšných 100 Rp/noc (dvoják se sprchou a evropským WC) už nepátráme po hotelu, doporučeném nám Liborem a Katkou ještě v Gilgitu a ubytováváme se v hotelu SUNMONY. Z okna máme výhled přímo na malý spalovací ghát, a jak později zjistíme, na ghátu se spalování nezastaví – probíhá celých 24 hodin a najednou se spalují maximálně tři mrtví.

Na hotelu jen odložíme bágly, použijeme WC a jdeme se najíst. Vybíráme si ASHOK restaurant (ze sentimentu a jako vzpomínku na Dharmsalu) a jsme spokojeni – obsluha je fajn, komunikativní, jídlo je dobré, levné a rychlé … Po jídle se jdeme do hotelu osprchovat a celkově ze sebe udělat lidské bytosti a do čtyř relaxujeme a dopisujeme deníky (tedy: já dopisuji, Ben už na psaní deníku dávno rezignoval) Pak jdeme konečně na procházku po ghátech.

Varánásí je … neskutečné, inspirativní … pokud správně chápu pojem genius loci, tak tohle místo ho má zatraceně silný … Ganga, gháty, uličky města – to vše je prodchnuto … nechci říkat duchovnem a používat nadnesená slova, ale je prodchnuto … čímsi… čímsi hmatatelným … Návštěva Varánásí je prostě silným zážitkem i pro méně vnímavé jedince, ke kterým se já sebekriticky řadím …Jdeme pomalu po ghátech a i když i tady jsme jako obvykle středem pozornosti majitelů člunů, prodavačů čehokoliv, masérů a jánevímkohoještě , zjišťujeme, že lidé tady jsou mnohem klidnější a pohodovější než v Dillí či Amritsaru … méně stresu, méně obtěžování (pozor! Méně v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEZNAMENÁ VŮBEC), prostě … klid … Jdeme tedy po ghátech a vychutnáváme si pohled na Gangu… Je před monzunem, v řece teče poměrně málo vody, místní nám ochotně ukazují, kam až voda sahá v dobách záplav … dost vysoko U Manikarnika ghatu opouštíme řeku a přes tržiště se pomalu po hlavní cestě vracíme k hotelu… už se stmívá, ale cestu nacházíme bez potíží.

Na hotelu si na počest toho, že jsme dorazili do cíle naší letošní cesty zapalujeme náš předposlední joint a jen tak koukáme z balkónu na řeku a lidi … Nakonec ještě vybíháme pro nějaké samosy, ale krátce po desáté pokojně usínáme. Dorazili jsme do cíle!

Sobota 9. 6.
Budíme se oba shodně v sedm ráno – máme průjem Po nezbytných úkonech opět usínáme a definitivně vstáváme až v devět. Průjem je tady stále, navíc se hlásí únava – zřejmě z vedra. Počítáme finance a mrzutě zjišťujeme, že nám zbývá už jen necelých 900 Rp a z toho je třeba zaplatit hotel, cestu do Dillí, dárky … jak se zdá, službě Western Union se nevyhneme ani tady Jen jestli tady je pobočka! Doufáme, že ano. Pomalu se vlečeme na jídlo a potom máme v plánu procházku po městě. Procházka po městě je ale přerušena chvíli po odchodu z jídelny a můžu za to já a má střeva.

Deník CEON: “…Po jídle vyrážíme do města. Asi tak na 5 minut, pak zjišťuju, že mám plné kalhoty – pokusit se o uprdnutí nebyl ten nejlepší nápad…“

Zatímco já se na hotelu věnuji očistě, Ben mění u hoteliéra 10 $. Z procházky po městě sejde, poledne i odpoledne se bavíme tím, že se celkem pravidelně střídáme na záchodě Kolem páté odpolední Ben vyráží na nákup a … vrací se s rumem. Dáváme si tedy zdravotního panáka a jdeme – tentokrát oba – ven do města. Máme v úmyslu ochutnat bhang lassí (lassí s přísadou šťávy z marihuany) Nacházíme jej, kupujeme, pijeme a pak jdeme na gháty… Sedíme asi pět minut a koukáme na řeku … najednou se Ben podívá na hodinky a jejda: sedíme tady už skoro hodinu! Bhang lassí prostě funguje skvěle.

Pozorujeme západ slunce, pak naprosto spontánně vcházíme do řeky (klid, zase TAK na nás atmosféra nepůsobí, do řeky vstupujeme cca po kolena…), hledíme na zapadající slunce a pak ještě asi hodinku sedíme na ghátech a každý z nás se věnuje vlastním myšlenkám … tento večer se prostě po všech stránkách povedl!

Když se vracíme do hotelu (ne, že by to bylo nějak daleko, sedíme na ghátech asi 100 m od hotelu), je už úplná tma. Já ještě chvíli zkouším psát deník, ale nedaří se – emoce jsou na pochodu … usínáme tedy raději a slibujeme si, že se ráno probudíme brzy, ať stihneme východ slunce … Můžete už teď hádat, jak to asi dopadlo … správně – nevstali jsme.

Neděle 10. 6.
Budíme se provinile až v devět dopoledne a když už jsme nevstali, aspoň si navzájem vysvětlujeme, kdo za to může (pochopitelně Ben, kdo taky jiný, když tento cestopis píšu já, že) Další činností je čtení LP, válení se, psaní deníku (v mém případě) a konzumace černého uhlí, Endiaronu a rumu a odstranění průjmu Nakonec asi v deset s povzdechem opouštíme lože a jdeme zjišťovat spoustu informací – bude to dnes takový informativní den Nejprve se asi na půl hodinky zastavujeme v inetkavárně a posíláme zprávu rodičům a známým. Pak jedeme rikšákem na místní nádraží a po půlhodině víme vše, co potřebujeme, tj. odjezdy vlaků směr Dillí a hlavně polohu pobočky Western Union (pro ty, kteří ji budou také hledat – je v pobočce SITA TRAVELS poblíž hotelu EL PARIS – rikšáci znají Situ travels, není problém s nalezením …) Nezdržujeme se tedy a jedeme to zjistit. Vše je OK, pobočka existuje, ale jelikož je neděle, musíme se tady stavit až v  pondělí. Dobrá tedy. Jedeme tedy se stejným rikšákem, kterého jsme najali ráno před inetkavárnou, zpět na gháty a po smlouvání mu dokonce i platíme a dáváme mu mnoho nadějí, že zítra v jedenáct si jej zase pronajmeme (ehm … no ale měl tak smutné, oči, tak jsme mu to slíbili, no)

Kupujeme nějakou vodu a jdeme na hotel – přes poledne se venku téměř nedá vydržet. Dáváme si sprchu a brzy odpoledne vyrážíme na obligátní vycházku po ghátech. Zpět jdeme přes Old city neskutečně uzounkými uličkami. Dáváme si jídlo, bhang lassí (to mírně změněné, jakoby „ostřejší“ a „citlivější“ vnímání je … zvláštní, hlavně pak na takovém místě jako je Varánásí) a večer a část noci trávíme jako včera na ghátech rozjímáním.

Pondělí 11. 6.
Začíná nám poslední týden cesty. Budíme se podle plánu ve čtyři ráno a v pět už jsme na lodičce na řece a pozorujeme východ slunce. Ten pocit je … úžasný, nepopsatelný a … magický? To není to přesné slovo, nicméně východ slunce nad Gangou je další z VELMI působivých zážitků, kterými vás toto město zásobuje takřka neustále… Rozumně jsme si pronajali lodičku jen pro dva, takže máme klid a beze spěchu hledáme nejhezčí záběry pro fotky a pak už se jen necháme unášet veslařem a jen tak pozorujeme, jak si sluneční koule razí cestu vzhůru. Po hodince či dvou jsme zpět na břehu a jdeme na hotel dospat. Nespíme ale dlouho, čeká nás práce. Nejprve jedeme k pobočce WU, ověřujeme si, že je vše v pořádku a prostřednictvím netu se domlouváme s rodiči, že nám nejpozději za dvě hodiny složí v Ostravě na pobočce 4000 Kč. Jelikož máme dost času, jdeme pěšky na nádraží rezervovat si lístky. Smutné, nemáme s sebou pas. Jelikož je vedro naprosto nesnesitelné, bereme si na cestu k WU rikšu (asi tak 185 letého dědouše, při sebemenším stoupání raději slezeme, neradi bychom, aby nám po cestě umřel) a po zastávce na netu (je třeba si vyzvednout transfer kód) máme ve čtvrt na čtyři v ruce peníze. Jupíííííííííí Bereme si rikšu k hotelu, zakupujeme v přilehlém krámku láhev rumu na oslavu a pokoušíme se z jedné z nesčetných telefonních stanic rekonfirmovat letenky. Marně, do Aeroflotu se nedá dovolat… Nezbývá než věřit, že rekonfirmace u jednosměrných letenek není nutná (není, je to v pořádku, nemusíte se stresovat jako my neznalci)

Večer si opět bereme našeho známého veslaře i s lodičkou (btw: 90 minut stálo 90 Rp …) a hodinku se vozíme, fotíme a posléze i veslujeme po Ganze. Také si od projíždějícího obchodníka kupujeme „půdžu“ a pouštíme ji s myšlenkami na své blízké doma po Ganze …

Necháváme se vysadit na DASASHWAMED ghatu a po návštěvě obchodu s krásnými sárí (ve kterém prý podle majitele a fotek nakupuje i Goldie Hawn) se motáme křivolakými uličkami zpět k hotelu. Večer se nedá spát – vedro je neskutečné, několikrát za noc se sprchujeme, ale ani to nijak zvlášť nepomáhá (jen pro ilustraci – osprchovaní stojíte cca 2 minuty pod vrtulí, abyste uschli… Lehnete si na roztažený spacák – už ze zvyku, hotel byl celkem čistý – a po pěti minutách po otočení zjistíte, že na spacáku jsou KALUŽE vašeho potu …) Nakonec tak nějak trhaně usínáme …

Úterý 12. 6.
Náš posledí dne ve Varánási … Vstáváme díky řevu psů a zpěvu průvodu s nějakým nebožtíkem už v sedm ráno. Balíme, jíme na snídani meloun a posléze se vezeme rikšákem na nádraží – tentokrát máme pasy s sebou! Vlaky do Dillí jsou i z  Varánási, i z Mughalseraie obsazené, kupujeme tedy lístky na sedm večer na vlak do Agry – odtud jezdí do Dillí vlaky každou hodinu. Jedeme zpět na hotel dobalit, necháváme bágly na hotelu a platíme. Jelikož je poledne, je neskutečné vedro. Procházku po ghátech tedy prokládáme návštěvami občerstvoven a vývařoven. Na jídlo ale není příliš pomyšlení, kupujeme ale kvanta pití. Jíme až později odpoledne v našem oblíbeném Ashok restaurantu. Dvě hodiny také trávíme na netu psaním upgrade našich stránek a pak už jen zbývá čas na rozloučení s Gangou … připravila nám neskutečné zážitky; viděli jsme zástupy lidí, jak se ráno a večer v této špinavé (i když jsme si oba představovali, že to bude větší stoka … tím ROZHODNĚ nemohu tvrdit, že to je voda ke koupání!!!) řece koupou; viděli jsme po řece plout mrtvoly lidí, kteří neměli na pohřeb nebo nesměli být spáleni; viděli jsme Inda, kterak si klidně čistí zubu pár metrů od pošlého dobytčete, ležícího na mělčině; viděli jsme … ne, nemá smysl popisovat všechny zážitky … Varánásí prostě natrvalo zůstane v našich srdcích … pevně věřím, že se tady ještě jednou vrátíme!!!

V pět odpoledne odcházíme od řeky, bereme si bágly a jedeme na nádraží. Vlak už tam stojí (jen na okraj – máme STEJNÁ MÍSTA VE STEJNÉM ČÍSLE VAGÓNU JAKO PŘI CESTĚ Z DILLÍ!!!), takže se zabydlujeme. Naše oddělení bude pěkně mezinárodní – mimo nás tady jsou dva Amíci a dvě Korejky. Čas do odjezdu si krátíme hovorem s Amíky.

Deník CEON: “…Vlak odjel na čas. Pozorujeme americko – korejskou družbu a v 21 zaleháváme. Strašný hic – jako kdybych vylezl ze sprchy … pomine to až kolem půlnoci …“

Vlak odjel načas. Poslední pohled na Gangu a opouštíme Varánásí … sbohem a URČITĚ na shledanou!

Středa 13. 6.
V půl sedmé ráno jsme v Agře. Něco po šesté ráno projíždíme zastávkou Agra Fort… Amíci vystupují a i přes časnou hodinu se k nim řítí davy nadháněčů … Jak to tak pozorujeme, přestává nám vadit, že Taj Mahal letos vynecháme.

Na nádraží v Agře se nic zvláštního neděje, až na to, že jsem nucen vzít si jedno Imodium – průjem se opět hlásí. Nejsem ale sám – Ben si první tabletku vzal už včera večer V osm nasedáme do vlaku směr Dillí. Okamžitě jsme místními usazeni a cesta ubíhá v lehké a srdečné konverzaci. Na nádraží přijíždíme přesně v poledne. Jelikož jsme docela čerství, hledáme (a hned i nacházíme) hotel Dehli guest house, který vychvaluje a doporučuje Brezina. Potkáváme tady předposlední českou dvojici – Pavel s Darjou už jsou na cestě půl roku, flákali se Nepálem, Indonésií, Malajsií, Laosem, Thajskem etc, teď mají namířeno na sever do Ladakhu a Zanskaru. Bereme si troják se sprchou, necháváme tam naše i jejich bágly a jdeme si popovídat nad šálkem čaje. Před třetí odpoledne jsme zase na hotelu a pácháme očistu. Taky opět nastává čas počítání peněz …

Večer vyrážíme na nákup suvenýrů pro známé a pro sebe a tři láhve rumu (jednu na konzumaci, jednu tatínkovi a jednu Erbikovi) Před devátou jsme vysílení na hotelu. Ben je dehydrovaný, zesláblý a celkově nanicovatý… Měli jsme v plánu prát, ale to nehrozí. Brácha po chvíli usíná, já si v poklidu popíjím rum, píšu pohledy a deník a pozvolna začínám bilancovat a rekapitulovat letošní cestu … ani nevím, kdy jsem usnul …

Ráno se budíme díky uřvaným psům už v šest, ale daří se nám opět usnout a budíme se znovu až v osm s vědomím, že před sebou máme poslední den v Indii.

Čtvrtek 14. 6.
Na cestě jsme 31 den. Benovi už je dobře, takže pereme a balíme. Vybíháme pro pití a na ulici se téměř ztrácíme v utěšeném stádě potulných krav Vypadá to, že poslední den bude zajímavý! V deset dopoledne už máme zabaleno, vypráno a čekáme, až těch pár věcí uschne. Popíjíme rum a posléze si dopřáváme posledního jointa, následkem čehož dostáváme pekelný hlad. Vyrážíme tedy do jedné z jihoindických vývařoven a spořádáme neskutečné množství neuvěřitelně, nepředstavitelně pálivého thálí … Už jsme si zvykli, že pokud se nám zdá dhal málo ostrý, přikusujeme k němu bez nějakých výraznějších následků zelené chilli papričky, ale … jihoindická kuchyně je skutečně šílená! Na cestě zpět se dojídáme banány a na pokoj kupujeme ještě pár sladkostí – po kouření vyhládne Jen co vlezeme do hotelu, dává nám monzun pocítit, že už je skutečně tady – silný přívalový liják nás asi hodinku drží v hotelovém pokoji.

Po dešti dobalujeme zbytky a bereme bágly do hotelu Hare Rama guest house, kde je možno je za pár rupek nechat v  úschovně (v Dehli guest house podle Pavla a Darji chtějí za pouhé nechání báglů v recepci neskutečné prachy…)

Po hodince a půl na netu (poslední upgrade z cesty) jdeme na Connaught Place nakoupit poslední drobnosti, přičemž zjišťujeme, že na sošky nám už peníze nezůstanou. Škoda. Bereme si tedy rikšu a jedeme přes půl města na poslední památku, kterou chceme vidět – chrám sekty bahaii. Je opravdu nádherný – v podobě lotosového květu, kolem čisto, uvnitř klid … Nějakou dobu se procházíme po parku okolo templu a pak už je čas vyrazit zpět na Paharganj.

V šest večer už jsme v hotelu u báglů a domlouváme se s hoteliérem (evidentně zhulený jak paprika) na taxi na letiště a vyrážíme na jídlo. Po jídle si ještě kupujeme pití na cestu, já za poslední rupky kupuji náušnici a potom už máme jen čas na to, abychom se převlékli do čistých věcí, abychom v letadle nezpůsobili paniku a už je tady taxi. Mačkáme se spolu s dvěma Holanďany a po půl deváté jsme na letišti.

Po spoustě zmatků a více či ještě více nesmyslných informací se ve čtvrt na jedenáct konečně začínají dávat věci do pohybu. Naše bágly projíždí rentgenem a v půl jedenácté máme za sebou i check-in. V jedenáct pak obdržíme do pasu výstupní razítko a jsme v terminálu. Výstup samotný byl formalita, nikoho nic nezajímalo. Za zmínku snad stojí jen to, že naše bágly měly oba shodně 16 kg Píšu deník a čekáme na nástup do letadla – prý by měl být v jednu ráno …

Pátek 15. 6.
Po půlnoci před sebou máme poslední den cesty – procházíme další kontrolou a pozvolna se blížíme k okamžiku nástupu do letadla. Cestou potkáme bandu halasných Rusů s červenými nosy a nejistými gesty … po chvíli zjistíme, že jsme právě viděli posádku letadla Nakonec nastupujeme do letadla (IL – 96 má mnohem více místa pro nohy cestujících než Jumbo) a zhruba s hodinovým zpožděním kolem půl třetí odlétáme … NAMASTÉ, INDIA! Určitě se vrátíme!

Let je v pohodě, hned po startu se objevují letušky s občerstvením a HURÁ! Mají tady Plzeň!!! Pijeme tedy pivo, jíme po třech týdnech zase maso a pozvolna usínáme.

V Moskvě jsme v půl osmé ráno místního času a po chaosu v transferu, který s nadhledem komentujeme s mladým Belgičanem, který také letí z Indie, se při čekání na přípoj potkáváme s dalšími krajany – Zdenek studuje v Mongolsku mongolistiku (co jiného, že) a Petra jej doprovází. Čekání na letadlo nám tedy rychle ubíhá. Odlétáme v jedenáct dopoledne místního času a opět pohoda – červené víno je skvělé a výhled nádherný.

V půl dvanácté našeho času jsme po šesti týdnech zpět! Kontrola je bez problémů, jen asi hodinku čekáme na batohy. Loučíme se se Zdenkem a Petrou a jdeme na bus. Ten jede za pár minut a ve čtvrt na dvě jsme na hlaváku.

Vybíráme z karty peníze a kupujeme lístky do Ostravy. Pak jdeme volat rodičům a oznamujeme jim, že se jim nezdární synové v pořádku vrátili a ve čtvrt na osm že budeme na nádraží ve Vítkovicích (je nutno připočíst půlhodinové zpoždění … a to už nejsme v Indii!)

Nakupujeme ještě hromadu plechovek do vlaku a ve čtvrt na tři vyrážíme směr Ostrava! Před osmou jsme na nádraží jako na koni, po přivítání s rodiči jedeme na hodinku k nim domů a potom už hurá do Saloonu, kde na nás čekají naši přátelé …

Po šesti týdnech jsme se tedy vrátili z úžasné cesty, která nás troufám si tvrdit poznamenala na celý život … Bylo to neskutečné, geniální a … nenapodobitelné … Pocit, který ze mě nikdy nevyprchá … nádhera a krása … neskonalé štěstí – zvládli jsme to, viděli jsme Indii! Vřele doporučuji!