Santiago de Chile založil r. 1541 španělský dobyvatel Pedro de Valdivia na místě staré indiánské osady Mapocha. Leží na úpatí And na řece Mapucho a má dnes přes pět milionů obyvatel. Název vznikl ze španělského Sant Iago - svatý Jakub, národní patron Španělů. ;Buenos días - seňor Krous? Dva snědí pánové od British Airways se na mě rozpačitě usmívali, zatímco já trpělivě čekal po mnohahodinovém letu na zavazadla. Sí , odpověděl jsem. Podívali se na sebe a pokračovali: Vy jste zde seňor Krous, ale vaše zavazadla, ta jsou v Římě. Překvapeně jsem na ně pohlédl. Nebojte se, zítra přesně v poledne přiletí s Al Italia, kupte si, co potřebujete a ubytujte se v hotelu, vše vám British Airways uhradí. Pokud budete mít nějaké nepříjemnosti, zde je telefon. Vzal jsem si od jednoho z nich nabídnutou navštívenku a vyšel z příletové haly. Ubytoval jsem se v centru, na hranici starého města a diplomatické čtvrti Providencia, v malém penzionu PARADA - Zastávka. Tři minuty na stanici metra Pedro de Valdivia a čtrnáct dolarů za noc se snídaní rozhodlo. Pokojská byla celá nesvá, že jsem bez zavazadel. Neměla co odnést a tedy za co dostat propina - spropitné. Nakonec si s tím nedělala hlavu a prostě nastavila ruku. Santiágo je skvělý, plný lidí, který se tváří přátelsky a jsou přátelský, plný smogu, kterej není na první pohled vidět - doporučuju vylézt na San Cristóbal - nejlépe v neděli - uvidíte smog nad Santiágem, bohoslužbu a hory. Konzul na ambasádě se mi omluvil. Jsem tu teprve pár týdnů a tak vám toho o Chile moc neřeknu, ale dám vám telefon na jednoho Chilana, má rád Čechy, a ten vám poradí. Druhý den jsem mu zavolal. Sešli jsme se u něho v kanceláři v devátém patře výškové budovy - jediné moderní na Plaza de Armas. ALKORD s.a. Alexis Alvarez Guerrero - director general, stálo na dveřích a otevřít mi přišla půvabná sekretářka. Seděli jsme nad mapou Chile a já si zapisoval co stojí za to vidět, čemu se vyhnout, na koho se kde obrátit, jak a kde se nenechat napálit. Jsi svobodný, zeptal se Alexis. Ne, mám ženu z Ostravy. Já znám v Ostravě nějakého Píšu. Sestra mojí ženy se jmenuje Píšová. Jak se jmenuje její muž? Lumír, proč se ptáte. Má sestru? Ano, jmenuje se Lída. Beze slova vzal telefon a začal horečně vytáčet číslo. Volal svojí ženě. Ta byla totiž také z Ostravy a Lumír a Lída její příbuzní. A tak první Chilan, se kterým jsem se seznámil, byl můj příbuzný, i když vzdálený. Zapít jsme to šli do baru za rohem. Chilské víno je skvělé. Pili jsme červené, hodně suché.

Chcete-li v Chile někam cestovat autobusem, máte dvě možnosti. První. Zajdete, zajedete nebo zavoláte na autobusové nádraží a koupíte nebo objednáte jízdenku. Autobusy jsou v Chile spolehlivé, přesné a cestující se v nich cítí skutečně jako zákazník nikoli jako obtížný hmyz, jak je tomu občas u nás. Druhá. Ta je pro ty, co neradi plánují, rozhodují se třeba cestou do lékárny nebo mají rádi dobrodružství. Vidíte, že se k vám blíží autobus, na ceduli vpředu, které bývají v Chile velké, zahlédnete název svého vytouženého cíle. Pak není nic jednoduššího. Stačí mávnout. Autobus v Chile vás totiž naloží rád, ať je to kdekoli. Párkrát jsem to zkusil. Jdu po Alamedě (tak zkracují Chilané Avenida Alameda Bernarda OHigginse) a rozhodnu se podívat k moři. Pohlédnu na vozovku. Mezi blížícími se autobusy je jeden s nápisem Viňa del Mar. Zdvihnu ruku a ... Tak a teď si můžu na hodinku zdřímnout. Vystoupil jsem z autobusu a už jsem slyšel to hřmění. Přešel jsem dvě ulice a zůstal stát. Olověné moře, zima, třímetrové vlny se tříští s ohlušujícím rachotem o hráz na konci pláže. Tam někde je Austrálie. Asi hodinu jsem se potuloval po prázdném pobřeží, zvláštní pocit. Na konci pláže jsem zahlédl telefonní budku. 123004242568223 - Ano,.. to seš ty, jak se máš, Ahoj, ten Tichej oceán je vážně krásnej. Telefony v Chile fungujou bezvadně. A tahle budka dokonce zadarmo. Asi odměna od toho nahoře.

První zastávka nějakejch 700, 800 km jižně od Santiága. Pucon. Takové chilské Doksy. Jezera a sopky. Ubytoval jsem se na privci u místního ševce. Jmenuje se Roberto. Čtyři a půl dolaru inclusive desayunar ( se snídaní ). Ševcová vede domácnost a velice pěkná, asi osmnáctiletá dcera, po mámě napůl indiánka, studuje večerní gymnasium. Prší. Tak takhle jsem si subtropy nepředstavoval. Teploměr se líně převaluje někde na dvanáctce. Ševcová mě ochotně nechala zavolat. Telefony jsou v Chile nejen spolehlivé, ale taky levné. Několik soukromých společností se předhání v kvalitě služeb. Proto také musíte před tím, než vytočíte číslo, nejprve zvolit trojčíslí společnosti, kterou se necháte spojit. Doktor Filípek ? Tady Jindra Krous dostal jsem na vás číslo od Alexise, do ordinace v nemocnici sv. Františka, za chvíli tam budu. Mezi kapkami deště jsem přeběhl tři ulice a zaklepal na dveře zubařské ordinace doktora Karla Filípka. Pan Filípek byl velice příjemný statný šedesátník. Při pohledu na vrtačku, zřejmě ještě předválečné výroby, jsem si v duchu řekl, že s těmi Indiány, co v pončech statečně čekají před ordinací, bych neměnil. Zachytil můj pohled a řekl: Není zas tak špatná, ve své soukromé ordinaci, kde pracuji odpoledne a večer, mám sice o něco modernější, ale s touhle jsem spokojen. Domluvili jsme si společnou večeři. Dr. Filípek do Chile utek před komunisty a kromě pár let, které za Aliendovy vlády strávil v Kalifornii, zde žije už skoro padesát let. Nejprve v Santiágu a pak zde. Nebydlí přímo v Puconu, ale v domě za jezerem, kam se dá dojet jen lodí, pěšky nebo na koni. Cesta tam neveda žádná. A protože pěšky i na koni je to velmi daleko a jezero bývá často rozbouřené a cesta na motorce, jak říká svému motorovému člunu, je nebezpečná, přespává nezřídka na gauči ve své ordinaci. S manželkou udržuje spojení vysílačkou - ideální. Pokud by vám někdo řekl, že v Doksech žije Chilan, považovali byste to určitě za zvláštnost. Pokud by vám ale někdo řekl, že v Doksech žijí dva Chilané,... V Puconu ale dva Češi žijí. S tím druhým jsem se seznámil o den později, po mém nepodařeném výstupu na sopku Villarricu , dostal jsem se sice skoro až na vrchol, ale cestou dolů jsem v dvoumetrových závějích a silném větru trošku omrz. A tak mohu říct, že mi to docela bodlo, když mě pan Pollak pozval bydlet do svého hotelu. Přece nebudete bydlet u ševce, když mám prázdnej hotel. A že to byl hotel. Antumalal. Indiánský název. Sluneční dvůr. Stál asi dva kilometry před Puconem. Kolem statné eukalypty. Asi nejslavnější hotel v Chile. Když jsem si prohlédl v hale galerii návštěvníků a uvědomil jsem si, že tu přede mnou spal Aliende, Pinochet, belgický král i americký president, byl to zvláštní pocit. Bydlel jsem tu tři dni a trochu si vyléčil omrzlá a rozedřená stehna. Panu Pollakovi je 82 let, ale svůj hotel i farmu na mléko nedaleko v horách řídí pevnou rukou. Pak najednou skončil déšť, vysvitlo slunce. Rychle jsem sbalil batoh, napsal panu Pollakovi vzkaz a postavil se na silnici kousek za hotelem. Sbohem Pucone. Jedu na jih.

Chilané občas přehánějí a tak si myslím, že se nějaké nádraží ještě jižněji než v Puerto Montu. najde, ale možná taky ne. V každém případě tu ale na chilské straně pevniny končí zpevněné silnice a začínají fjordy. Rybí trh v Puerto Montu je nejživější časně po ránu, rybáři přijíždějí s úlovkem a majitelé obchodů a restaurací nakupovat. Ochutnat se tu dá vše. PICO ROCOS se jedí pečené na dřevěném uhlí. Mořští ježci a ústřice syrové, pokapané citronovou šťávou. Chutnají výtečně. Rybáři, co úspěšně prodali, berou do ruky kytary a začíná ta správná indiánská zábava. Autobusem jsem zajel do Puerto Varasu podívat se na Lago Llanquihue - největší jezero tady na jihu nad kterým se tyčí jeden z nejkrásnějších chilských vulkánů,Osorno. CABAŇAS PRAGA. Tenhle nápis mě upoutal. Nakonec jsem zazvonil. Majitel hotelu se jmenuje Evžen Krol a pochází z České Lípy.Z Čech odešel před padesáti lety. Poobědvali jsme spolu. Dál na jih už prej žádnej Čech nežije, alespoň v Chile ne. Prší. Už ani nevím, kolikátej den. Tam za průlivem je ostrov Chiloe. Odtud prý pocházejí brambory a Indiánky tu vaří skvělé místní speciality do kterých kromě koření také občas plivou. Déšť však rozhodl. Na sever. Do teplých krajů. Zpátky do Santiága je to tisíc kilometrů.

V Santiágu jsem se už dlouho nezdržoval. Předposlední den jsem strávil v horách nad městem. Kamioneta vás vyveze asi do výšky dva a půl tisíce metrů do lyžařského střediska EL Colorado. Teplota oproti 12 stupňům v Santiágu klesla o dvacet stupňů. V jedné z horských restaurací jsem si vypil kávu a vydal se pěšky na 3333 m.n.m. vysoké EL Colorádo. Výstup byl velmi obtížný, protože tam, kde chyběla sněhová pokrývka, se postupovalo po zmrzlé kamenné suti. Abych nezapomněl, i tady jsem narazil na jednoho našeho krajana. Jedním z dopravců a zároveň lyžařských instruktorů je tu mladý učitel tělocviku z východních Čech. Po fakultě emigroval do Německa, kde se po několika letech oženil s chilskou studentkou práv a teď už tři roky žije v Santiágu. Nezdá se vám taky, že těch Čechů je v Chile příliš mnoho ? Když jsme sjížděli pozdě odpoledne z hor, kroužil nad údolím kondor a sníh měl v zapadajícím slunci jasně červenou barvu.

Autobus opustil předměstí Santiága před půlnocí a já okamžitě usnul. Čekalo mě přes tisíc kilometrů na sever. Probudil jsem se krátce před svítáním. Všude kolem byla poušť, kterou za chvíli začalo Slunce osvětlovat ostrým světlem. Fascinující a nehostinné. Večer vjel konečně autobus do údolí, kde rostly nějaké stromy. Antofagasta. Příjemné město na břehu Pacifiku a jedno z největších v Chile. Prošel jsem několik ulic a v jednom ze dvorů našel malé autobusové nádraží, odkud odjížděly autobusy dál na sever podél moře. Čekalo mě ještě sto kilometrů do malého pobřežního města Mejillones. Asi po hodině cesty jsme minuli ceduli s nápisem TRÓPICO DE CAPRICORNIO. Mimoděk jsem si vzpomněl na šílený román Henriho Millera. Trochu jsem si oddychl. Konečně v tropech. Očekávané teplo se však nekonalo. Naopak se setměním nastala pravá pouštní zima. Vůbec takřka celé chilské pobřeží je ochlazováno studeným Humboltovým proudem. Do Mejillones jsme přijeli po setmění. Začal jsem se shánět po nějakém ubytování. Dostal jsem typ na staré nádraží u něhož pronajímá nějaký senhor Spacek pokoje. Ten nebyl doma, ale v jednom z jeho domků mi otevřel český montér ze Škodovky Milan Válka. Zdálo se mi, že je docela rád, když jsem na něj promluvil česky. Byl tu už delší dobu z Čechů sám. Zdržel jsem se tu několik dnů. Projel pobřeží Pacifiku na hranici tropů a subtropů. Je tu příjemně. Ve vodě loví lachtani a na plážích ukrytých v útesech se povalují lvouni. Mejillones - městečko na vzestupu. Možná v budoucnu jedno z neprůmyslovějších v Chile. Dvě továrny na rybí moučku - dnes nejvýhodnější chilský vývozní artikl. Firmy Škoda a Siemens tu dokončují tepelnou elektrárnu. V okolní poušti se těží téměř vše, ale především měď. Jeden den jsem využil k cestě do Antofagasty. Na Bolivijském konzulátě jsem měl připravené vízum. Tenkrát jsem ještě netušil, že ulice kolem přístavu i celý přístav, kterým jsem procházel z konzulátu, za tři týdny po mém odjezdu zničí zemětřesení. Večer jsme si s Milanem naposledy sedli a dlouho do noci povídali a popíjeli chilské červené. Víte, že ten senhor Spacek byl skutečně potomek majitele Kokořína Špačka. Ráno mě Milan cestou do práce hodil na výpadovku. Rozhodl jsem se dál pokračovat stopem. Stopem napříč pouští Atacama. Jedním z nejsušších a nejnehostinnějších míst Země. Musel jsem jet opět přes Antofagastu a pak dále do vnitrozemí směrem k Andám. Mým dalším cílem bylo San Pedro de Atacama. V Antofagastě jsem stopnul trajler, který jel do Iquique. Svezl mě až do oázy Carmen Alto, kde kromě benzinové pumpy a několika domků dělníků není nic.

Je to jen takové místo v poušti.San Pedro. Náměstí, kostel, pár ulic, ohrady a indiánský hřbitov. Cestou jsem naposledy přejel obratník Kozoroha. Naposledy na této straně Ameriky. Za dva měsíce ho totiž překročím ještě jednou směrem jih a pak zase na sever na východě. O tom jsem však v té době neměl ani tušení. Stop se dařil. A tak jsem se s jedním přestupem v Calamě dostal odpoledne do San Pedra. Víc měst než jedno tu cestou, ani v poušti, nebylo. Historie však sahá do doby daleko před říši Inků. Chilské Věstonice. A taky turisti. Ubytoval jsem se v jednom z levných hotelů.

Na pokoji už bydlel Francouz z Guyany. Cestoval opačným směrem než já, a tak jsme si vyměnili typy na bydlení a zkušenosti. Žil s matkou od pěti let ve Francouzské Guyaně. Jeho otec byl Čech, ale zůstal ve Francii. Michael neuměl česky ani slovo. Do hor jsme vyjeli kolem třetí hodiny ranní. Čekalo nás téměř sto kilometrů a převýšení přes dva tisíce metrů. Suchá poušť se měnila v ještě sušší hory. Byla zima, jemný pouštní prach se dostával všude a nepříjemně svědil. Konečně jsme přejeli sedlo ve výšce asi 4500 m.n.m. a před námi se rozevřela mělká pánev na úpatí sopky Tatio. Začínalo svítat a zároveň začínalo to velkolepé divadlo gejzírů Tatio. S východem slunce se začalo z desítek děr v zemi k nebi řítit obrovské množství horké vody a páry. Celá pláň se během několika minut zahalila do páry, kterou propichovalo ostré horské slunce. Jak slunce pomalu stoupalo, erupce gejzírů ustávala, až se pláň zcela vyčistila.

Za hodinu nebylo po krásném sopečném divadle ani památky. Slunce příjemně hřálo, ale pod nohama stále křupal led. Bylo pod nulou. Jedeme se vykoupat, řekl náš řidič. Nasedli jsme do Jeepu a začali stoupat až do téměř pětitisícové výšky. Přejeli ostrý hřeben a před námi se objevilo hluboké zelené údolí Puritama. Prořezávalo suché hory jako zelená řeka a stékalo směrem k poušti. V dálce se tyčil šest tisíc metrů vysoký vulkán Licancabur s bílou čepicí na vrcholu. Tady, zaváta sněhem leží nejvýše položená svatyně na světě a útroby sopky jsou plné zlata, které indiáni pokládali na zamrzlé jezero v kráteru. Když led roztál a zlato kleslo ke dnu, bůh oběť přijal. A ještě dále za ním stoupal dým z dalšího šestitisícového vulkánu Lascar. Začali jsme klesat do údolí. Na dně tekl potok, spíše malá říčka, s vodou teplou 45 stupňů celsia. Břehy se zelenaly bujnou trávou, pár metrů od potoka byl však led. Nadmořská výška byla stále nad čtyři tisíce metrů. Koupání bylo skvělé.

Polední slunce příjemně hřálo, když jsme zastavili v malém městečku v poušti asi 60 km od San Pedra. Myslím, že se jmenovalo Toconao. Na hlavní ulici postávalo pár Indiánů. Jinak se městečko zdálo prázdné, suché jako z Marquezových románů. Pár kilometrů za městem začínal Salar. Obrovské, téměř vyschlé solné jezero. Sůl vykrystalizovaná do velkých krystalů, narostlá na červeném pouštním kamení. Do nekonečna se táhnoucí bělošedé čerstvě zorané pole. Sem tam najdete v soli malá a střední jezírka, ve kterých se zdržují růžoví Flamengos - plameňáci. Slunce začalo zapadat, poušť červenat, ale hlavně začala zima. Jen sníh na vrcholu Lascaru byl jasně bílý stejně jako pára, která z vrcholku stoupala. V útrobách našeho automobilu to zachrčelo a náhle vše ztichlo. Po čtvrt hodince nám řidič oznámil, že auto bez opravy v dílně dál nepojede. Na hlavní cestu 40 km. Do nejbližší oázy 80 km. Teplota ve vychládající poušti už klesla pod deset stupňů. Společně se řidičem nás tu uvízlo pět. Čtyři muži a jedna žena. Kromě mě všichni Chilani. Asi po dvou hodinách čekání, když už jsme se smířili s tím, že budeme muset v poušti strávit chladnou noc, se na obzoru objevila světla automobilu. Směřoval k horám na hlavní cestu a byl asi dvacet kilometrů od nás. Začali jsme mu naším reflektorem dávat znamení. Po deseti minutách světla k naší radosti změnila směr a po další půlhodině jsme už na korbě malého náklaďáčku uháněli k San Pedru. Po dvou hodinách jsme zcela promrzlí zahlédli první světla San Pedra. Bylo to však lepší, než zůstat bez teplého oblečení a bez spacáku v poušti

Tak směr sever. Stop se daří a pouštní kilometry utíkají. A najednou tma, ta pravá pouštní, zima a prázdná silnice. Začal jsem hledat nějaký příbytek. Nakonec jsem se musel spokojit se starou chatrčí, která tu na rozcestí zůstala po dělnících, kteří tu stavěli benzínovou pumpu. Ráno jsem vstal, opláchl se u kohoutku, který trčel ze zdi benzínky. Cesta, po které teď jedu, je zcela bez měst. Stovky kilometrů pouští a žádné město. Ta jsou vždy dál od hlavní silnice. Asi po třista kilometrech jsem stopování vzdal. Zastavil si autobus, zaplatil a pohodlně usnul. Když jsem se vzbudil, autobus už prudce klesal z náhorní plošiny směrem k moři. Poušť začala ustupovat keřům a tu a tam lesíkům a zahradám. Příjemný pohled po mnoha dnech, kdy nevidíte nic, než písek. A konečně Arica - nejsevernější chilské město. Ubytoval jsem se v penzionu blízko centra a hned druhý den jsem se sháněl po nějakém spojení do Bolívie. Nejbližší spojení bylo za tři dny bolívijskou společností Bus Litorial, a tak jsem měl dost času na toulky městem, okolím a hlavně na odpočinek v příjemném penzionu. Sestupoval jsem po Camino al Morro a přemýšlel o tom, jak to tady vypadalo před sto lety, kdy toto území, po slavné bitvě, právě tady na útesu Morro de Arica, Chile definitivně sebralo Peru. Sešel jsem až do centra Arici a v jedné z hospůdek jsem si dal pivo.

U stolku vedle seděl asi padesátiletý vlasatý Američan, přesně ten, co v šedesátých letech dělal květinovou revoluci a teď si svou penzi vysokoškolského učitele biologie užívá na jihu . Mluvili jsme o Pinochetovi, Kunderovi a rozdílu mezi českými a americkými breweres, nebo chcete-li pivovary. Arica je příjemné město pro život.

Vzbudil jsem se zimou a také tím, že autobus stál. Zeptal jsem se muže před sebou, co se děje. Jsme na chilské celnici, ale úřaduje se až od sedmi, tak tu budeme ještě dvě hodiny čekat. Po chvíli byla zima tak nesnesitelná, že jsem musel ven, jít se trochu pohybovat. Dva domky celnice stály ve výšce kolem pěti tisíc metrů nad mořem. Úctyhodný výkon pro náš starý mikrobus mercedes, vyrobený někdy v padesátých letech. Z Arici, která leží u moře, jsme sem dorazili za pět hodin. Bylo asi dost pod nulou, protože kaluže byly promrzlé až na dno. Konečně, ospalý celník nám nedůvěřivě prohlížel pasy. Autobus se rozjel a za celnicí se ve vycházejícím slunci leskly dvě šestitisícové sopky pokryté ledem a sněhem. Asfaltová cesta skončila. Jsme v Bolívii. O kilometr dál se autobus znovu zastavil. Bolivijský celník dal všem bez ptaní razítko do pasu. Jen mě si zavolal velitel do kanceláře. Čekoslovakia, kroutil hlavou a prohlížel si mé vízum. Asi tudy Češi nejezdí každý den. Pak mi pas vrátil a popřál šťastnou cestu. Náš řidič se tu asi příliš nevyznal, protože se na každé pláni dohadoval s domorodými indiány, kterým směrem se dát. Kolem nás byly jen hory, porostlé řídkou trávou a sopky pokryté ledem. Kolem autobusu pobíhala stáda lam a sem tam bylo vidět běžícího indiána. Ano skutečně mnoho indiánů překonává obrovské vzdálenosti mezi vesnicemi v poklusu. Dokonce jsem jednou zahlédl běžící matku s dítětem v ranci na zádech. Běžela po pláni od obzoru k obzoru, bez přestání, bez oddechu. A opět další rozcestí a dva indiáni v pončech se dohadují s řidičem v tlustém, chlupatém, vlněném svetru, kudy dál. Každý přitom ukazuje na jinou stranu. Nakonec se indiáni shodnou a řidič podvolí. Pokračujeme. Před vjezdem do Orura, prvního většího bolivijského města, zvedl náš autobus z hladiny skoro vyschlého solného jezera hejno plameňáků. Obloha zrůžověla. Konečně asfaltová cesta.

Do La Pazu jsme dorazili po setmění. Autobus pomalu klesal z náhorní plošiny do kotle, kde milionové město zářilo jako rozdupaný oheň. Ubytoval jsem se v jednom z hotelů na Manco Kapac. La Paz je zvláštní město. Bylo založeno roku 1548 španělským důstojníkem A. Mendozou a pojmenováno Pueblo Nuevo de Nuestra Seňora de la Paz, což znamená nové město naší Paní Míru. Z dlouhého názvu přežilo jen poslední slovo La Paz - Mír. Řekl jsem, že La Paz je zvláštní město. La Paz je víc než zvláštní.

Nachází se ve výšce hodně přes tři tisíce a musíte tu zůstat alespoň několik dnů, abyste nasáli jeho atmosféru. Strmé ulice vám trápí srdíčko a pouliční prodavači vás nenechají vydechnout. Městská doprava je tak zmatená, že pro cizince je její použití téměř nemožné. Naštěstí taxikář vás za čtyři boliviány, což je našich dvacet korun, sveze kamkoli ve městě. I v La Pazu jsem narazil na několik Čechů. A seňora Kočí manželka jednoho z nich právě odcestovala na návštěvu do Doks za svými rodiči. Autobus překonal sedlo a začal se z pětitisícové výšky spouštět do oblasti Severního Yungas. Cesta tu vede nebezpečnými kaňony, kde malé zaváhání znamená zřícení do mnohasetmetrové propasti a jistou smrt.

To se tu taky občas stává. Samotné Yungas jsou ráj. Horská tropická džungle. Příjemné klima a spousta ovoce. Moje první cesta vedla do Coroica - příjemného městečka, obklopeného banánovými a citrusovými háji. Zůstal jsem tu pár dnů v penzionu s bazénem a výhledem na hory. Udělal jsem si dovolenou. Cílem mé cesty však byl Jižní Yungas - hlavní oblast pěstování koky v Bolívii. Zrovna v tu dobu byl v celé zemi vyhlášen kvůli týhle kytce vyjímečnej stav. Vláda se totiž snaží omezovat pěstování koky, ale zemědělci se brání. Je totiž jejich hlavním zdrojem příjmů, a tak když se zemědělci s vládou nedohodli, pohrozili odstřelením obou přístupových cest do Yungas, čímž by celou oblast na dlouhé měsíce odřízli nejen od státních úředníků, ale také od armády. Naprostá většina koky se v Bolívii nepěstuje na výrobu kokainu, ale na maté de koka - velice dobrý čaj. Pěstování koky a prodej maté de koka je v celé zemi legální. Indiáni koku také žvýkají - bagují . Je to starý indiánský zvyk. Žvýkání koky zvyšuje výkonnost a zahání únavu. Z Coroica jsem dále pokračoval v jeepu se dvěma Kanaďany, stopl jsem je za městem, když už jsem měl lenošení v hotelu dost. Asi po deseti kilometrech se objevila první pole koky, aby nás provázela desítky kilometrů na jih. Krajina teď byla ještě divočejší. V Coripatě se naše cesty rozcházely. to do Chulumani. Tam jsem se musel ubytovat v hotelu a přečkat do druhého dne. Časně ráno jsem se opět postavil na stopa. Jiná volba taky ve směru na Irupanu není. Divil jsem se, když jsem zahlédl, jak malí školáci kromě tašky drží v ruce poleno. Teprve později jsem se dozvěděl, že si každý den ve škole společně s učitelem vaří oběd a něčím se přece v kamnech topit musí. Asi za hodinu mě vzali na korbu místní dřevaři. Cesta byla dost nebezpečná, což dokazovalo i několik vraků na dně strží. Všechno však dopadlo dobře a odpoledne jsme vystoupali do Puebla Irupana. Byla veselá a barevná, dva dny před velkou fiestou. Osmdesát procent veškeré dopravy v celém Yungasu obstarávají motocykly. V těžkém horském terénu jsou ideálním nákladním vozidlem i taxíkem. Často vidíte, jak na motocyklu sedí indiáni ve třech i čtyřech za sebou. V celém Yungasu, věřte nebo nevěřte, jsem neviděl jinou značku, než Jawa. A když jsem se jednou zeptal indiána, jak je s touto značkou spokojen, řekl: Á mejd in Čekoslovákija. Maquina excelente. Nepatřím mezi zapálené vlastence, ale tohle upřimné hodnocení mě potěšilo.

pOd jednoho člověka v La Pazu jsem se dověděl, že tu v horách nad pueblem žije Čech a živí se pěstováním jahod. Ovoce, které jinak v Bolívii těžko seženete. Chtěl jsem se s ním setkat, a tak jsem pokračoval dál do hor pěšky. Zastihl jsem ho uprostřed jeho jahodových polí. Žije tu v malém ráji, uprostřed citrusového háje, banánovníků a kávovníků. V chaloupce ztracené v horách. Přišel sem po válce a skoro celý život pracoval v La Pazském SKOBOLu - Skoda Boliviana. (Tato československo-bolívijská společnost prodávala v padesátých a šedesátých letech do Bolívie obrovské množství Oktavií, Felicií a především motocyklů, jejichž počet mnohonásobně převyšoval ostatní světové značky. Dnes v La Pazu najdete pouze americké a japonské vozy a výhradně japonské motorky. Časy se mění.) Těď už pár let žije tady na samotě, v ráji. Za ženu si vzal indiánku z puebla. Pěstuje kávu a jahody. Z jahod vyrábí marmeládu, kterou výhodně prodává v La Pazu. Svěřil se mi, že si ho indiáni z puebla moc váží a chodí se za ním radit. Přemlouvají mě, abych jim dělal starostu. Ale já jsem takhle spokojený, řekl. Teď mě mají všichni rádi, až bych začal v pueblu zavádět pořádek, určitě by to skončilo a já chci svůj život dožít v klidu a míru. Pohostil mě rybou a jahodovicí. Ptal se, co je doma nového. Pak mi řekl: já už bych se nedokázal vrátit, já už jsem doma tady. Já už jsem jedním z těch Indiánů. Tak tam u nás pozdravuj a zase se zastav. Doprovodil mě na hranici svých pozemků a zamával. Šťastnou cestu. Dalšího krajana jsem potkal až v Peru.

Cestujete-li z La Pazu na západ, směrem k jezeru Titicaca, narazíte asi po sto kilometrech na rozsáhlé rozvaliny. Leží tu na vyprahlé, větry bičované pláni Alti Plano už stovky let. Je to Tiahuanaco. Hlavní město dávné a tajemné kultury, jejíž původ sahá na počátek prvního tisíciletí před Kristem a ke které samotní Inkové váží svůj původ. Bloudil jsem tu hodiny mezi kamenými monolity, podzemními paláci, pyramidami a opuštěnými branami, nesoucími znamení Virachoči - stvořitele. Podle některých teorií přiváželi Aymarští indiáni stavební materiál na rákosových člunech po kanálu, který spojoval město s jezerem Titicaca. To je odtud vzdálené deset kilometrů. A ještě jednu vzláštnost tu můžete vidět. Na východní straně Tiwanaka leží do kamene vytesaný model chrámu s mnoha schodišti. Indiánští hlídači ruin z nedaleké vesnice turistům tvrdí, že se jedná o model - kamenný plán, podle něhož bylo Tiwanaku postaveno. Ve skutečnosti však jde o jakýsi astronomický kalendář, podle něhož staří zemědělci určovali správnou dobu pro setbu a sklizeň.

Když jsem dorazil k břehům Titicaca, necestoval jsem už sám. Před odjezdem z La Pazu jsem se spřátelil se dvěma rakouskými horolezci - Josefem a Robertem. Dohodli jsme se, že do peruánských And pojedeme společně. Uvítal jsem to, protože putovat sám, pěšky, vysoko v horách, je nebezpečné. Jezero jsme přejeli na člunu - jmenoval se Titanic - přes Tiquinskou úžinu. Tudy vede jedna z cest do Peru, která využívá minimální šířky jezera mezi s.Pablem a s.Pedrem. Jezero Titicaca je nejvýše položené velké jezero - leží v téměř 4000 metrech nad mořem. Tiquinskou úžinou je rozděleno na dvě části, severní, zvané Velké, a jižní, Malé, aymarsky Huiňaymarka. Velké je nehostinné, větrné a málo osídlené. Výjimkou jsou dva ostrovy, ostrov Slunce a ostrov Luny, oba historicky významné svými stavitelskými památkami, svědčícími o jejich prastarém osídlení. Malé jezero je daleko živější. Není tak hluboké a je hodně porostlé rákosem totora. Na své ploše má spoustu ostrůvků od pradávných dob osídlených indiány národa Aymarů. Po několika kilometrech nehostinou, ale krásnou krajinou, jsme se dostali na peruánské hranice a večer do Puna. Tady jsme se s Rakušany ubytovali v hotelu a šli shánět spojení do Cusca. Ze tří možností - letadlo, vlak a autobus - jsme nakonec zvolili tu třetí - nejlevnější.

Cusco se snad musí líbit každému, kdo sem zavítá. Celé je postavené ve starém španělském koloniálním stylu, na místě starého sídla Inků. To Španělé po jeho dobytí zcela srovnali se zemí. Cusco je cílem mnoha turistů ze všech koutů světa. Můžete tu potkat Japonce, Izraelce, Němce, Američany, všichni sem přijeli obdivovat památky z období říše Inků, kterých je kolem města nespočetně. Cusco je také plné příjemných barů, kde můžete sedět dlouho do noci a probírat zážitky dne. My jsme celý den věnovali nakupování zásob na cestu do hor. Nejlépe se nakupuje na hlavním tržišti, kde seženete všechno. Líbilo se mi tu moc i proto, že jsem mohl ochutnávat vynikající olivy, které tu obchodníci nabízejí ve velkých kádích naložené na mnoho způsobů. Autobus nás vyložil ve vesnici Chilca. Cesta vedla podél Urubamby, posvátné řeky Inků, pak začala stoupat pěšinou mezi kaktusy, stále vzhůru. Čekalo nás krásných pět dnů v horách, sto kilometrů po skalách, chudí indiáni, kolibříci a inkovské ruiny. První noc jsme přespali nad indiánskou vesničkou Wayllabamba, večerní společnost nám dělali indiánské děti, které kolem našeho stanu čekaly na zbytky po večeři. Cesta vedla stále nahoru a dolů, strže, holá skála, horská džungle, vodopády a indiáni. Ze čtyř a půl tisíce jsme sestoupili k Rio Pacaymayo o dva tisíce níž. A pak zase nahoru.

Blížil se večer. Cesta traverzovala příkrou skalní stěnu. Všude kolem horská džungle, plná orchidejí a bromélií. Stoupali jsme na hřbet, kde se proti obloze rýsovaly nějaké ruiny. Vešli jsme do zbytků kamenné brány a pak se před námi rozprostřela velkolepá podívaná. Ta brána, ve které jsme stáli, bylo Inti Puntu. Vstupní brána do Machu Picchu, které se pod námi skvělo v celé své monumentalitě pozlacené zapadajícím sluncem. Seděli jsme dlouho a zírali na tu krásu, dokud ji nezahalila mystická noc. Rozdělali jsme oheň. Machu Picchu objevil v roce 1911 Hiram Bingham, profesor z Yaleské university. Přišel do Peru hledat poslední útočiště Inků, bájnou Vilcabambu. Místo ní objevil nad řekou Urubambou, pralesem zarostlé záhadné a krásné město, které do dnešních dnů neodhalilo všechna svá tajemství. Dodnes toto posvátné místo Inků vyzařuje enrgii, tolik potřebnou pro naše duše. Stačí si jen sednout, opřít se o skálu a nechat ji do sebe vtékat.

Naše cesty se rozcházejí. Josef s Robertem pokračují na sever a za čtrnáct dní z Limy odlétají. Já mám před sebou ještě měsíc a půl. Zítra zkusím nějaký autobus na jih do Arequipy. V jednom z barů na Avenida Plateros jsme si dali na rozloučenou pivo a pavou peruánskou pisco sour. Ráno jsme si stiskli ruce. Čím víc se autobus blížil k Arequipě, tím byla krajina sušší. Město samotné je velice krásné, sevřené věncem šestitisícových sopek, z nichž stále činný vulkán Misti se tyčí přímo nad městem. Navštívil jsem starou synagogu. Jednu z nejstarších v Americe. Pak jsem si vzpomněl, že mám od jednoho Němce se kterým jsem se setkal v Coroicu adresu na Čecha, co tu žije již mnoho let. Sedl jsem na autobus a za chvíli jsem tam byl. Pan Ladislav Slivka odešel z republiky v osmačtyřicátém do Spojených států, tam žil pár let, ale příliš se mu nedařilo. Tak se rozhodl, aby nedělal rodině ostudu jak mi z humorem říkal odjet do Peru. Tady se usadil a žije mnoho let se svou ženou peruánskou učitelkou. Sám se díky znalosti mnoha jazyků živí překladama a taky občas píše básně. Zašli jsme společně s jeho ženou na oběd a pak mě vyprovodil na autobus. Svěřil se mi že by se strašně rád, až mu americké úřady přiznají penzi spojených států i se svou ženou odstěhoval do Čech. Koupil jsem si lístek do Nazci. Těšil jsem se na ty známé obrazce na pouštní planině na úpatí And o kterých zatím nikdo nedokáže říct, jak vznikly. Usnul jsem. Probudil jsem se až když nad pouští začalo vycházet slunce a autobus zastavil u nějakého motelu. Zeptal jsem se člověka na sedadle vedle sebe. Nasca ? Nasca třista kilometrů, odpověděl. Ale ukázal s úsměvem palcem za sebe. Vystoupil jsem a přemýšlel, zda se mám vrátit. Chvíli jsem stopoval, ale pak jsem se rozhodl. Do Limy. Vracet se znamená smůlu.

Limu, osmimiliónové hlavní město Peru, založil na pobřeží Pacifiku a zároveň na úpatí And španělský dobyvatel Pizarro roku 1535. Protože to bylo na den Tří králů, nazval ho Ciudad de los Reyes - Město králů. Název se neudržel a město od začátku vystupovalo pod starým domorodým názvem Rimac, což je jméno řeky, nad kterou vzniklo. Rimac znamená v kečuánštině věštící. Časem se vyvinula dnešní podoba Lima. Ubytoval jsem se v historickém centru města blízko náměstí Plaza de Armas. V Jižní Americe je to jednoduché. Ve všech státech, které kolonizovali Španělé se všechna hlavní náměstí jmenují Plaza de Armas - náměstí zbraní. Tak si je pojmenovali místní obyvatelé proto, že se na nich konaly vojenské přehlídky španělských dobyvatelů. Lima je bláznivé město. Všude spousta lidí, většinou indiánů a míšenců. Pořád vás někdo obtěžuje. Gringo, kup si mé zboží, je kvalitní a levné. Gringo, přijď na naší diskotéku, je k mání kokain. Gringo, poslechni si naši hudbu a už vám navléká sluchátka na uši. Lima je také nebezpečná. Jste-li ve starém městě sami, musíte být neustále ve střehu. Jednou mě , bylo to krátce po poledni, oslovili dva muži. Indiáni. Snažili se mi vnutit adresu svého obchodu se suvenýry. Bylo mi to nepříjemné a tak jsem je odbyl. Nemám zájem. Obtěžovali dál. Řekl jsem si dobrá, vezmu si adresu a telefon a bude pokoj. Neměli však papír a tužku, přesvědčili mě, abych s nimi popošel o pár metrů dál, kde si ji u stánku půjčili a pak ještě přes ulici za roh, opřít se o zeď. Jeden z nich začal něco psát. Druhý zamával nenápadně na někoho do ulice. To už jsem tušil kolik udeřilo, zapadl jsem do obvyklého schématu pouličních lupičů. Kousek od nás zastavilo auto, dveře zůstaly otevřené a mě začali obstupovat tři muži, další stál opodál a sledoval ulice. Jednomu z nich náhle v ruce bleskl nůž. Nebylo už o čem přemýšlet. V sekundě jsem vybral stranu kde se jeden z mužů ještě nepřiblížil na dosah a vyrazil. Udělal krok ke mně, ale odrazil jsem ho ramenem. Muž, který mezitím zahodil papír i tužku, za mnou několik metrů běžel. Pak to vzdal. Měl jsem štěstí, na další křižovatce stáli policajti. To mě zachránilo. Nakonec, neznám nikoho z mých přátel, kteří navštívili Limu a neměli problémy, nebo jim alespoň něco neukradli. Velmi zmatená je i doprava. Autobusy jsou nespolehlivé a pro cizince nebezpečné. Nejrychlejší a ne příliš drahé je po městě cestovat taxíkem. Většina z nich jsou Volkswagen Brouk. Těch tu jezdí bez přehánění devět z deseti automobilů. Nejhorší je to s dálkovými autobusy. Lima totiž, na rozdíl od jiných latinskoamerických měst, nemá žádné centrální autobusové nádraží, a tak autobusy vyjíždí z ulic a dvorků rozptýlených po celé Limě a je často obtížné to správné stanoviště, ve městě osmkrát větším než Praha, najít. Co je na Limě pěkné je každodenní fiesta. Fiesta je vlastně oslava svátku patrona kostela. A těch je v Limě mnoho, a tak se slaví skoro každý den. Večer, před odjezdem z Limy, jsem si vzal taxíka a zajel naposledy k Pacifiku. Seděl jsem na útesech nad oceánem a sledoval zapadající slunce. Moje cesta se teď otáčí na východ. Tak tedy naposledy u Pacifiku.

Setmělo se. Autobus stále stoupal a kolem se na ztemnělé obloze rýsovaly vrcholy And. Pokoušel jsem se mezi hvězdami najít Jižní kříž. Pak jsem usnul. Vzbudili mě až vojáci. Všichni muži ven z autobusu. Co se děje, ptám se muže přede mnou v řadě. Nic, jen běžná kontrola, to nás teď čeká každou chvíli. Džungle je tu plná teroristů a je lepší nechat se obtěžovat vojáky, než být zastřelen. A skutečně, než jsme divokým pralesem dojeli večer do Pucalpi, vojáci nás zastavili ještě mnohokrát. Vždy stejný scénář. Muži ven. Autobus poodjel a vojáci jednomu po druhém kontrolovali doklady. Srovnávali naše obličeje s tvářemi banditů vylepených na stěnách stanice. Já, jediný běloch mezi indiány, jsem vzbuzoval občas jejich veselí a žerty. Vše však v dobrém. Někdy, musím přiznat, mi vojáci svým vzhledem a hlavně uniformou s lebkou na prsou a na šátku na hlavě spíše zapadali do představ o banditech než o vojácích. Sjeli jsme z hor do amazonské plošiny a na mnoha místech bylo v soumraku vidět hořící prales. Někde už na vypálené půdě indiáni obdělávali políčka s kukuřicí a banány. Pak se objevila světla města. Byli jsme na místě. Pucalpa na řece Ucayali. Ta, spolu se svým přítokem Apurimac, posvátnou řekou Inků pramenící v pětitisícové výšce severně od Arequipy a Amazonkou, která z ní po soutoku s Maraňonem vzniká, tvoří nejdelší tok světa. A právě z Pucalpy je splavná pro menší lodě. Odtud se měl začít plnit můj plán, sjet celý tok Amazonky. Ubytoval jsem se v hotelu a v příjemném teple tropické noci si zašel po dlouhé cestě autobusem na menu do jedné ze zahradních restaurací, kterých bylo po Pucalpě spousta. Město se jevilo daleko bezpečněji než Lima. To se nedalo říct o přístavu, kam jsem se za pár Sunů nechal nazítří odvézt mototaxi. Po půlhodince jsem sehnal loď, která měla večer vyjíždět. Natáhl jsem si hamaku na zádi, ulehl a vytáhl knihu. Za čtyři dni bychom měli doplout do Iquitosu. Dá-li bůh.

Urubamba je v Pucalpě ještě říčka, srovnatelná s našim Labem asi tak v Děčíně. Celý den se loď plnila všemožným zbožím potřebným pro obyvatele Amazonie: Nářadím, součástkami pro říční rybářské čluny a taky nezbytnými basami Coca - coly, která i zde vytlačila nebo alespoň úspěšně konkuruje tradičnímu indiánskému pití. Konečně se před soumrakem loď pohnula. Zaplněná zbožím a indiány. Byl jsem tu jediný běloch. Moji spolucestující byli sympatičtí. Když opadl polední žár, sedával jsem s některými na stříšce nad kapitánským můstkem a povídali jsme si. Zajímalo je hlavně co v Evropě dělám, čím se živím, kolik vydělávám, také moje rodina a proč cestuji. Bohužel nikdo z nich neuměl anglicky a moje lámaná španělština na všechno nestačila. Kde však došla slova, nahradil je úsměv a gesta. Spřátelil jsem se s rodinou jednoho medicinmana, který kromě toho, že léčil, obchodoval s lodními šrouby na malé rybářské čluny. Čas od času jsme přirazili ke břehu a naložili náklad banánů. Strava, která byla zahrnuta do lodního lístku byla skutečně chudá. Ke snídani byl každý den Quaker - řídká kaše, trochu podobná naší krupicové, s nalámanými suchary. K obědu a večeři většinou slané ryby s rýží. Stravu jsme si zpestřovali tropickým ovocem Quava, štíhlé, zelené asi 80 cm dlouhé lusky, ze kterých se jí sladký vatovitý obal semen. K mání byly také melouny Roca a Aquaje, červené tvrdé ovoce velikosti švestky s nevýraznou chutí. V každém přístavu jste si mohli koupit místní typické jídlo Juane, kořeněnou rýži pečenou v banánovém listu. Konečně jsme po čtyřech dnech dopluli do Iquitosu. Největší město peruánské Amazonie leží už na Amazonce a je velmi pěkné. Ulice jsou čisté a lidé vlídní, což se o většině velkých jihoamerických městech říct nedá. Ubytoval jsem se v příjemném a poměrně levném penzionu Anita na Rua Ramirez Hurtado, kde se dalo i levně a slušně jíst. Menu, tedy hovězí polévku, seviche jako předkrm, dobré místní peruánské jídlo dle vlastního výběru a k tomu kávu nebo maté de coca, se tu dalo pořídit za tři suny, tedy jeden a půl dolaru. Druhý den jsem se vydal do přístavu ptát se po lodi na brazilské hranice. Cestou jsem potkal indiána, který mi začal nabízet své služby průvodce. Opravdu nechcete pár dnů strávit v peruánské džungli. Specializuji se na lov hadů. Podívejte se, mám zde na fotografiích některé své úlovky. Obchoduji i se zahraničím, můj největší odběratel je senhor Dostál z Československa. Víte kde je Československo ? Bohužel jsem se v Iquitosu nemohl dlouho zdržovat, jinak bych se s tímto sympatickým chlapíkem určitě za jeho hady vypravil. Moje loď měla vyplout nazítří. Jmenovala se Ecograsa. Naposledy jsem tedy prošel ulicemi tohoto příjemného města v tropech, naposledy jsem si v sevichérii El Che s velkým portrétem Che Guevary na vývěsním štítě objednal porci pravých peruánských seviche, což je peruánské národní jídlo. Syrové ryby nebo jakékoli vodní živočichy naložené s ostrým kořením a zeleninou na dvě hodiny v čisté citrónové šťávě. Chutnají výborně.

Vyplouváme. Loď naložená, až praská ve švech. Sudy s naftou, betonové sloupy na elektrické vedení, bedny součástek, batatos, banány a nezbytná coca - cola. Zbylý prostor do poslední skulinky vyplněn pasažéry. Nejsem tu z bělochů už sám. Se mnou na lodi cestuje ještě francouzka Olga a dva misionáři z Texasu. S jídlem je to ještě horší než na Ucayali. Lodní kuchyň přímo vedle toalet. Voda na vaření se používá z řeky. Přiznám se, že některé chody jsem i přes svůj silný žaludek vynechal. Hamaky na sebe byly tak namačkané, že jsem se rozhodl pro ubytování na střeše kapitánského můstku. Tam to šlo. Jediným problémem byl hmyz, který mě obklopil, když při nočních příjezdech do přístavu kormidelník rozsvěcoval signální světlo, které jsem měl přímo nad hlavou. Etymolog by na mém místě jistě skákal radostí. Mě však nálety tropického hmyzu uváděly spíše v zoufalství a často jsem ráno vyklepával ze spacáku obrovské chrobáky. Přes den jsem nejčastěji seděl na střeše lodi a bavil se s Američany nebo s Olgou. Cestovala po světě už jedenáctý rok. V jižní americe strávila zatím tři roky, převážně v Brazílii. Po dvou dnech nás Američané opustili. U jednoho z přítoků je čekal malý člun a několikadenní cesta do hloubi pralesa. Zamávali jsme jim na pozdrav. S nimi byl na břeh vysazen i jeden indián nakažený malárií. Na starost si ho vzali lidé z malé vesnice na břehu. Na lodi však zůstalo asi šest lidí s cholerou v nedobrém stavu. Při hygieně, která na lodi panovala, jsem se tolika nemocným ani nedivil a byl rád, že mě očkování alespoň částečně od těchto nepříjemností chrání. Loď opět zastavila a celý den se tu měly vykládat sloupy na elektrický proud, který sem chce vláda zavést. Spíš bych ale věřil, že tu brzy bez použití zarostou pralesem. Vykoupal jsem se v řece. Amazonka je v těchto místech už velmi široká a druhý břeh je jen malý proužek tmavé zeleně. Když kapitán oznámil, že odjedeme až pozdě večer, vydali jsme se s Olgou po stezce pralesem do blízké vesnice. Cesta trvala hodinu. Lidé byli příjemní. Nabídli nám ovoce a pečené ryby. Cestou zpět se začalo stmívat a prales se zaplnil pestrou směsicí zvuků. Loď byla připravena k vyplutí.

23. srpna jsme ještě v noci přistáli na kolumbijské straně řeky. Blízko městečka Letica. Čekalo nás teď s Olgou několik povinností. Nejprve získat razítko od peruánských úřadů, o legálním opustění Peru a pak razítko od brazilských úřadů, o legálním vstupu do do země. Jste-li totiž v Brazílii kontrolováni a tyto náležitosti nemáte vpořádku, mohou vás čekat skutečně velké potíže. S kolumbijským rybářem jsme usmlouvali částku, za kterou nás odveze do peruánské Santa Rosy a pak do kolumbijské Letici. Později jsem se od jednoho Poláka na letišti v Manausu dozvěděl, že i v tomto kolumbijském městečku uprostřed džungle žijí dva Češi. V jednom z domků jsme konečně našli peruánského úředníka. Zíral na nás ospalýma očima a po chvíli už jsme se s potřebnými razítky plavili zpět do Kolumbie. Tady si Olga koupila novou hamaku na další cestu po Amazonce a pak jsme taxíkem přejeli do brazilské Tabatinky pro další razítko. Ještě štěstí, že jsem byl dopředu informován a vybavil se dlouhými kalhoty. Nemáte-li je, brazilská byrokracie s vámi prostě odmítne jednat. Když jsme měli obě potřebná razítka, vrátili jsme se na Ecográsu pro věci a rozloučit se s kapitánem. Od lidí na lodi jsme věděli, že většina lodí do Manausu odjíždí z dalšího brazilského přístavu na druhé straně řeky. Náhoda nám do cesty přihrála školní loď, která rozvážela děti ze školy po chýších na břehu řeky a končila právě v Benjamin Constans. Naše loď měla odjíždět za dva dny, ale kapitán řekl, že se můžeme ubytovat ihned. Uvázali jsme s Olgou hamaky a za soumraku odešli do městečka něco sníst. Restaurace Tres fronteiras stojí přímo na hranici Kolumbie, Peru a Brazílie. Vaří tu dobré amazonské speciality a platit můžete měnou všech tří států a navrch ještě dolary.

Než jsme vypluli, přidal se k nám ještě jeden běloch. Richard byl štíhlý, vysoký blonďák. Vypadal jako Švéd, ale byl to Australan. Na cestách už byl sedmý rok. Po získání doktorátu mediciny si sbalil matildu a vzal to nejprve do Nepálu a Tibetu, nějaký čas pobýval v Africe a teď mu po roce pobytu v jižní Americe zbývalo do odletu domů, do Austrálie, čtrnáct dnů. Až se vrátím domů, pokusím se otevřít si v Perthu ordinaci, ale nevím, jak dlouho to na jednom místě vydržím. Když mi pak za půl roku poslal pohlednici s klokanem jménem Olga, připravoval se už opět na cesty. Cesta na brazilské lodi příjemně ubíhala. sedávali jsme společně na zádi lodi, bavili se o všem možném a vařili si dobrou brazilskou kávu. Amazonce v této části od hranic až do soutoku s Rio Negro Brazilci říkají Solimoes. Po pěti dnech plavby se v pozdním odpoledni objevily černé vody Rio Negra. Loď nabrala kurs na sever. V dálce nás vítal Manaus . Nechali jsme si věci na lodi a šli se podívat do města. Připadal jsem si tu tak trochu jako doma. Zdálo se, že se tady za ty tři roky, kdy jsem odtud odletěl, nic nezměnilo. Dokonce i indiáni lákající turisty pokřikováním Jungle trip, amigo, stáli na svém místě před jedním z hotelů v Zóna franca. Pak přišel čas rozloučení. Olga pokračuje lodí dál až do Atlantiku. Pro mne se kruh uzavřel. Cestou, kterou bude Olga pokračovat, jsem cestoval před třemi lety. Teď jsem měl v úmyslu pokračovat dál lodí do Porto Vehlo, protože tento svůj plán jsem před třemi lety vzdal. Chtěl jsem ho do konce dotáhnout nyní, ale už jsem měl cestování lodí dost. A tak si bude muset nejvýchodnější brazilský stát Rondonia na mou návštěvu ještě počkat. S Richardem jsme se rozhodli cestovat ještě jeden den spolu. V cestovní kanceláři jsme koupili letenky do Brasílie. Ráno jsme si na letišti v hlavním městě podali ruce. Richard pokračoval dál do Argentiny a mě za chvíli odlétá letadlo do Belo Horizonte. Oba jsme se ještě ohlédli. Take it easy. Zdálo se mi, že se známe už velmi dlouho.

Belo Horizonte má vzláštní atmosféru. Před třemi lety jsem tu strávil pár týdnů. Mám tady spoustu přátel a známých. Zazvonil jsem v Rua Timbiras. Přivítal mě tatínek Adriany. Pojď dál, už tě čekáme, ale Adriana přijede až zítra. Je v Riu. Mají tam nějakou výstavu. Adrianu znám už dlouho, seznámili jsme se před mnoha lety v Praze. Vystudovala akademii výtvarných umění a teď se živí jako ilustrátorka novin a dětských časopisů a učebnic. Kreslí skvěle. Využil jsem její nepřítomnosti a hned druhý den zašel na Rua Rio de Janeiro za Jardou Pařízkem. Známe se od mé poslední cesty. Emigroval po válce s výučním listem kováře, holýma rukama a prázdnou kapsou. Svou pílí a pracovitostí to dotáhl daleko. Teď je na penzi, podnik předal zeti, ale denně do práce dochází. Dopoledne diskutuje se zákazníky svého velkoobchodu s obuví a odpoledne zajde na pivo do nedalekého baru. Tam obvykle zaplatí i za své méně úspěšné české krajany. Když jsem vkročil do dveří, rozesmál se. Tak tebe už jsem tady nečekal. No, šli jsme to za roh oslavit. Rua Rio de janeiro je zajímavá ulice. Kvete tu černý obchod s drahokamy, zvláště v části, kde se kříží s Avenidou Alfonso Peny.

Ale kromě toho, když potřebujete, seženete tady třeba i nájemného vraha. Do všeho mě zasvětil další Čech - Jelínek. Jak jsem se dozvěděl od Pařízka, má Jelínek s podsvětím velmi dobré vztahy. Druhý den mě Jaroslav, kterému Braziliáni neřeknou jinak než Čeko Jaro, pozval do jedné restaurace na Churasco Rodizio. Dvanáct realů vstupného je sice dost, ale pak už kolem vás číšníci běhají s desítkami druhů masa na rožních a vše je v ceně. Ochutnal jsem kapibaru, maso z anakondy, výborné brazilské hovězí. K tomu spoustu zeleniny, mořské havěti a třeba taky křepelčí vajíčka. Zapíjeli jsme dobrým brazilským pivem Brahma. Třímilionové Belo Horizonte je hlavní město státu s největší hornickou tradicí v Brazílii. Stát Minas Gerais stál na počátku politické kariéry nejznámějšího a nejoblíbenějšího brazilského prezidenta Juselina Kubicka. Zní to česky ? No ano, jeho děda se narodil v Třeboni. On sám kromě mnoha jiných prospěšných věcí nechal na konci padesátých let postavit nové hlavní město Brasílii a tím se zasloužil o zlepšení poměrů v brazilském vnitrozemí. Česky působí i jméno brazilského presidenta z let 1914 - 18 Věnceslava Bráse, který pocházel taky z Minasu, ten ale naopak patří k prezidentům, na které Brazilci vzpomínají s největším odporem. Mezi Brazilci si dokonce vysloužil přezdívku prezident vrah. Další den jsem zajel s Adrianou do starého hornického města Subara. Navštívili jsme dřevěný hornický kostelík, kde ženy na mši zpívaly staré hornické písničky a pak si zašli na oběd do typické hospůdky a objednali si tradiční jídlo brazilských zlatokopů Feijáo tropeiro. Složené z fazolí, vajec a slaniny. Zlatokopové ho nosili v plátěných sáčcích přivázané u pasu. Je kalorické a nekazí se. I další dny jsem strávil ve společnosti Adriany a jejích přátel. Potloukali jsem se po intelektuálských kavárnách v centru města, kde byla s jejími kamarády herci a mladými spisovateli nikdy nekončící legrace, zajížděli jsme na periferii do malých černošských hospůdek, kde při zapáleném ohni zpívali černoši písničky v rytmu reegee. Vzpomněl jsem si, jak jsme se s Olgou smáli, když nám Richard řekl, že Belo Horizonte nenavštívil proto, že jeho australský průvodce po jižní Americe o něm píše jako o nudném velkoměstě, kde turista nemá po dvou dnech na co koukat. Oba jsme s Olgou měli toto město v Brazílii nejraději.

Sedmého září celá Brazílie oslavuje státní svátek. Ulice Bela Horizonte byly tak plné, že jsme museli s Adrianou vystoupit z auta a doběhnout pěšky. Stačili jsme si už jenom zamávat a zavolat: Tak zase někdy. Autobus společnosti Andorinha - vlaštovka - se řítí na západ. Krajina ve vnitrozemí je sušší, s ranči a stády skotu a gauči na koních. Ráno přejel autobus řeku Paraná a pak začal mírně stoupat do vrchoviny Serra de Maracaju. Cílem bylo Campo Grande. Protože jsem chtěl co nejdříve cestovat dál, až na bolivijské hranice do pralesů Panthanalu, ubytoval jsem se v hotelu přímo naproti autobusovému nádraží. Potřeboval jsem před další cestou vyměnit peníze a pořádně se najíst. Na ulici jsem oslovil mladíka s dlouhými vlasy do culíku: A donde fíka a kambio por favor. Směnárna ? Nejbližší asi dál tímto směrem a třetí ulicí doleva. Pojď se mnou, mám to cestou. Dali jsme se do řeči. Učil na soukromé střední škole dějepis a také si přivydělával průvodcovstvím. Ukázal mi školu, zašli jsme do přírodovědeckého muzea a dohodli se na schůzce večer.

Uvidíš, budu mít pro tebe dvě překvapení. Jeden z jeho kolegů na škole byl Čech, ale zrovna odcestoval na Moravu, kde mu vrátili v restituci nějakou továrnu, tuším Pilanu Hulín. No a večer na mě Ivo vytáhl první překvapení, pojď, jsme zváni na svatbu. Moje nejlepší kamarádka se dnes vdává, i její otec je můj dobrý přítel. Se mnou jsou samozřejmě zváni i mí přátelé, usmál se. Před kostelem si sáhl na hlavu a sundal čepičku. To se do křesťanského chrámu asi nehodí, co. Byl totiž Žid. Svatba byla tradiční a atmosféra skvělá. Pilo se výborné argentinské víno. V Campo Grande žije spousta komunit, Němci, Židé, je tu i početná menšina arabská. Všichni žijí ve vzácném přátelství i Ivo má mezi Araby mnoho přátel. Víra tu nerozděluje. Druhý den jsme se sešli dopoledne při kávě v baru vedle mého hotelu. Tak a dneska ti představím jednoho tvého krajana, smál se Ivo. Už nás očekává. Jeli jsme dlouho autobusem, až na konec města, kde v pěkném domku žije pan Vlastibor Bluma. Jeho historie je zajímavá. Narodil se v Jindřichovicích na severní Moravě. Jeho otec Rakušan pracoval jako státní zaměstnanec u československých drah, matka pocházela ze slovenské rodiny, začal studovat geologii na universitě v Olomouci. Před válkou rodina bydlela ve Stvolínkách na českolipsku. Po záboru pohraničí se odstěhovali do vnitrozemí. Když Němci obsadili celou republiku, vrátila se rodina zpět na sever do Benešova nad Ploučnicí. Odtud musel ke konci války narukovat na frontu. Zažil útěk Němců od Kyjeva. Dezertoval, sehnal civilní šaty, přidal se k partizánům a s nimi se také na korbě auta vrátil na českolipsko. S otcem už se nesetkal, ten se stal jednou z obětí divokých odsunů a matka se odstěhovala za příbuznými. Vlastibor dostudoval universitu ve Vídni. Politická situace v Evropě se zhoršila a kde kdo předpovídal válku USA a SSSR.

Už jsem nechtěl žádnou válku zažít, říká. Přijal jsem nabídku přítele a odjel do Brazílie. Tady se zabýval prospektorstvím zlata a drahokamů. Přednášel na universitě v Campo Grande geologii, stal se dokonce poradcem ministra. Nyní je mu sedmdesát a stále pracuje na universitě. Rád bych se do Čech ještě podíval, když to nevyjde, pošli mi alespoň fotku našeho domu ve Stvolínkách, kde jsem prožil část svého mládí. Stojí na kraji vesnice, směrem na Kravaře. Povídali jsme si dlouho do večera. Ivo se se mnou rozloučil u autobusu.

Původně jsem nechtěl cestovat do Corumby, ale na sever, do oblasti indiánů kmene Bororo. Ivo mi to rozmluvil. Víš, ještě tam nezapomněli na nedávný incident, kdy jeden misionář zneužíval malé indiánské dívky a teď v těchto oblastech není pro cizince příliš bezpečno. Dal jsem na jeho rady a namířil si to přímo do Corumby. Ráno jsme na trajektu překonali řeku Paraquai a asi za hodinu jsme vjeli do ulic města. Ubytoval jsem se v penzionu v tiché čtvrti. U stolku před recepcí seděl mladý Němec a míchal si Batidu, což je brazilský koktejl, který se pije hlavně v Bahii. Do šejkru dáte whisku, mléko, abakachi (ananas), quaranu a led. Chutná výtečně. Dali jsme se do řeči a při batidě se dohodli, že si spolu najmem průvodce a vyrazíme na pár dnů do pralesa pozorovat zvěř. Nakonec nám majitelka penzionu zprostředkovala dva paraquaiské indiány a auto. Panthanal je rozsáhlá tektonická pánev na západě Brazílie při hranicích s Bolívií a Paraquaí. Je to vlastně jedna obrovská bažina, v období dešťů z velké části zaplavená a pro hejna komárů takřka nepřístupná. Teď, v období sucha, komáři obtěžují méně a po prašných cestách se dá jezdit terénním autem. Panthanal je plný zvířat a je nesrovnatelný s jakýmkoli jiným územím v Americe. Na loukách tu pobíhají pštrosi, v okolí jezírek žijí capibary, v korunách stromů tlupy opic, v bažinách obrovští vodní ptáci. Jezera jsou plná ryb a odevšad na vás koulí očima jacaré - krokodýli. Po pěti hodinách cesty jsme dojeli k chýši v pralese, která se měla stát na pár dnů našim domovem. Byli jsme celí špinaví a zaprášení a tak jsme rádi přijali nabídku jednoho z našich průvodců, na koupání v blízkém jezeře. Krásně jsme si při svitu měsíce zaplavali. Trošku nám zatrnulo až druhý den, když jsme za světla viděli, že je jezero plné krokodýlů. Ty nás později naučil náš průvodce chytat. Nejprve nalákáte krokodýla na návnadu připevněnou na vlasci. Když nenasytný ještěr opustí vodu, musíte mu rychle hodit smyčku na krk a táhnout. Krokodýl se snaží vrátit, cítí se ve vodě silnější. Pak nastane chvíle pro druhého lovce. Ten musí ještěra obejít, sebrat odvahu a zezadu , a zatímco se jacaré trápí s lasem, mu skočit na krk a pevně sevřít. Provazem rychle, něž se krokodýl vzpamatuje a začne kousat, obmotat tlamu. Náš největší úlovek měřil přes dva metry a museli jsme ho s Ulim zdolat ve dvou. Vycházky do pralesa, lov a pozorování zvěře byly moc zajímavé.

Chycená zvířata jsme, kromě ryb, převážně dravých piraní, které končily jako večeře, opět pouštěli. Naším největším úlovkem byl velký vzteklý mravenečník, kterého se našemu průvodci podařilo doslova uštvat a chytit za ocas. Prskal a kousal kolem sebe tak, že jsme ho raději rychle zase pustili. Jediným problémem bylo množství jedovatých hadů, na které se muselo stále dávat pozor. Společně s Ulim jsme ještě navštívili na jihu Panthanalu fazendu Santa Clara, popili s gauči maté a rozloučili se.

Zpět do Campo Grande a pak na jih. Stovky kilometrů podél Argentinské hranice ubíhají pomalu. Foz do Iguacu. Pěkné město, v jehož okolí se rozkládá jeden z nejzajímavějších národních parků Brazílie, atraktivní především pro rozsáhlé Saltos de Iguacu. Jedny z nejkrásnějších vodopádů na světě. Na nádraží jsem potkal mladého Angličana, ubytovali jsme se společně v příjemném penzionu na Rua Rebouca, který vlastnila Němka Gertruda. Celý další dva dny jsme pak strávili u vodopádů a v okolním pralese. Také jsme se zajeli podívat na hydroelektrárnu Itaipu, největší na světě. Hráz přehrady leží kousek za městem. Velký souboj člověka s přírodou. Bohužel, příroda zatím prohrává. Do jedné z příjemných churascarií jsme zašli na večeři a rozloučili se. Angličan cestuje na sever, já na východ.

Město bylo založeno portugalskými jezuity v roce 1554 na místě indiánské osady Pira-titing místo, kde se suší ryby . Na památku, že první mše ve zdejším chrámu byla sloužena na svátek apoštola sv. Pavla bylo pojmenováno Sao Paulo. Dnes má toto hlavní město stejnojmenného brazilského státu a zároveň největší město jižní polokoule přes dvacet miliónů obyvatel. Na centrální autobusové nádraží jsem přijel za soumraku. Množství lidí, tlačenice. Snažil jsem se dovolat na číslo, které jsem dostal od Olgy. Říkala, jsou to moji dobří přátelé. Poradí ti slušný a levný hotel nebo u nich můžeš přespat.

V Sao Paulu jsem se zdržel několik dní. Prohlédl jsem si universitní městečko, Down Town s mrakodrapy, občas se jen tak toulal ulicemi čtvrti Moema, kde jsem bydlel. Většinu času se mi věnoval Olgy kamarád Marcus, student historie saopaulské státní university. Navštívil jsem také přítele Mária, redaktora a hudebníka. Známe se už od mé první cesty do Brazílie, kdy jsme spolu pobývali pár dnů v pralesích kolem Manausu. Jeho ženě Flávii, krásné černošce s indiánskými předky, se zrovna před pár dny narodila kouzelná holčička, a tak jsme to dlouho do noci oslavovali po sao paulských barech. Měli jsme si mnoho co říct. Vždyť jsme se neviděli tři roky. Mário mě také seznámil se zpěvačkou a kytaristkou Helenou Meirelles. Helena je velmi populární nejen v Brazílii, kde se v roce 1924 na fazendě Jararaca narodila, ale v celé jižní Americe. Od mládí až do svých padesáti let prala gaučům na této farmě prádlo a pomáhala v domě. Pak se v ní cosi vzbouřilo. Vzala kytaru, naučila se hrát a začala zpívat příběhy, které od malička na farmě slýchávala nebo ty, které sama zažila. V krátkém čase se proslavila v celém Mato Grossu a posléze celé Brazílii. Dnes o ní vycházejí kladné kritiky všude v Americe včetně Spojených států. Byla moc fain a slíbila, že určitě někdy zavítá se svou folk-country kytarou i k nám. Před odjezdem ze Sao Paula jsem přijal pozvání českého emigranta pana Jaroslava Dostála. Během války emigroval do Británie a bojoval proti fašistům. Po návratu do vlasti, na kterou se moc těšil, se ale brzy dočkal vítězství komunistů a musel znovu do emigrace. Usadil se v Brazílii a žije zde v pěkném domku asi šedesát kilometrů od Sao Paula dodnes. Tato oblast je zajímavá velmi silnou japonskou menšinou. Ta vůbec v celém státě Sao Paulo patří k nejpočetnějším japonským komunitám na světě. Jaroslav si vzal dceru německých emigrantů, kteří se sem spolu s Italy stěhovali hlavně v druhé polovině minulého století, kdy stát Sao Paulo byl ještě skutečnou divočinou. Povídali jsme si dlouhé hodiny, já vyprávěl, jaké je to po pádu komunismu u nás a pan Dostál zase o životě Čechů v Brazílii. Pak jsme se museli rozloučit. Večer mi ze Sao Paula odjíždí autobus směr Rio. Do odletu zbývají tři dny. Nashledanou pane Dostál, mějte se tu dobře.

Do Rio de Janeira přijíždím už potřetí. Mým snem vždy bylo jeden dlouhý den lenošit a koupat se na Copacabaně. Jedné z nejznámějších zdejších pláží. Ale jak tak koukám na oblohu, ani napotřetí se mi to nesplní. Na nebi se honí mraky a teploměr na křižovatce ukazuje 19 stupňů. Místo snědých brazilek oděných do sexi plavek a pohupujících se po pláži v rytmu samby mě Rio vítá zimou. Na nádraží už čekal Alexandro, u něho jsem měl strávit poslední dva dny svého jihoamerického putování. Naposledy jsem jeho rodinu navštívil na den otců. Svátek v Brazílii velmi oblíbený. Sejde se celá rodina a otcové přijímají dary, jí se znamenité brazilské jídlo. Pokud byste to někdy chtěli zkusit, tak vždy druhou srpnovou neděli. Poslední večer jsem zůstal s Alexandrovými přáteli ve čtvrti Botafogo, přímo pod Kristem. Pila se kašasa a ve vzduchu voněla maconja Poslední den jsem nákupoval dárky. Před letištěm jsem podal Alexandrovi ruku. Usměvavá letuška British Airways mi nalila Guinness, první pozdrav Evropy. A to je konec.