Po velkých úvahách s mým bratrem, kdy už konečně podnikneme nějakou pořádnou cestu po světě jsme se na začátku roku 1997 rozhodli, že nejlepší místo, kam bychom se chtěli podívat jsou národní parky a města Spojených Států Amerických. Plánovali jsme navštívit Kalifornii, Arizonu, Utah, Nevadu a zde Los Angeles, San Francisco, Monterey, Las Vegas, Grand Canyon, Yosemitský národní park, Sequoia park, Death Valley, Zion park a mnoho dalších úžasných míst na severoamerickém kontinentě. O tom všem pojednává moje další vyprávění pro ty, které USA jenom zajímají nebo pro ty, kteří do této země plánují cestu a shánějí informace, tak jako tenkrát my, jsou totiž k nezaplacení. Pokud se chcete na něco informovat, můžete mě kontaktovat na mé adrese.

Velké přípravy.

Všechno začalo sháněním letenek a víz, na které jsme si museli v únoru vystát frontu před americkou ambasádou asi 5 hodin, to byla pohoda proti tomu, co se dělo po nás, ve frontách se potom čekalo i dva dny. Úředníci měli velice nepříjemné otázky, například proč tam jedeme, co tam budeme dělat, divili se, že mě pustili v práci, kde máme peníze na cestu, chtěli vidět letenku a stačilo opravdu velice málo, aby jsme se úředníkovi nelíbili a s naší vysněnou cestou by byl absolutní konec hned na začátku. Náhodou ale vše proběhlo OK a vízum s platností na 10 roků za 600,- Kč bylo naše. To byl ale teprve začátek. Museli jsme si zjistit veškeré možné informace od možností ubytování v hotelích a motelích až po vypůjčení automobilu, který je v Americe prakticky nezbytností. Ten jsme si asi měsíc před odletem zarezervovali přímo na konkrétní půjčovnu (Alamo) v Los Angeles v Kalifornii přes jejich zástupce na pražském letišti (vřele doporučuji). Potom nastalo shánění všech možných map, průvodců a cestopisů z míst, kam jsme se chtěli vypravit.

Konečně nastal den D, úterý (podle statistik nejmenší letecký provoz) 22.4.1997. Jelikož můj bratr pracuje na pražském letišti, naše odbavení proběhlo velice rychle a bez problémů a my za chvilku nasedali do luxusní byznys třídy letadla Boeing 757 společnosti British Airwais (náhodou v ní bylo volno), směr Londýn, letiště Heathrow. Předešlý den proběhlo ve všech našich sdělovacích prostředcích, že na tomto letišti byl absolutně ochromen provoz pro údajně umístěnou bombu, proto jsme vůbec nevěděli, co nás čeká. Za ty dvě a čtvrt hodiny letu jsme se alespoň stačili pěkně nacpat jídlem a vše zapít dobrým vínem.

Letiště London - Heathrow.

Letiště Heathrow je největší londýnské letiště, skládá se ze 4 terminálů, mezi nimi se přepravujete autobusem. Díky již zmíněné bombě nám naše tašky a kameru snad 5 krát zrentgenovali, po hodině a půl běhání a shánění palubních lístků na další letadlo jsme konečně seděli u gejtu na Los Angeles, ve 12:00 hodin místního času se konečně otevřeli dveře a my nastoupili do největšího dopravního letadla na světě, Boeingu 747, obrovského létajícího kolosu (kapacita 413 cestujících), člověk úplně žasne, že se to vůbec vznese, let probíhal ve výšce přes 10 kilometrů, rychlostí přes 1000 km/hod. při venkovní teplotě mínus 60 stupňů Celsia, doba letu 11 hodin. Při tak velké výšce musíte neustále něco popíjet (letušky asi po půl hodinách roznáší nápoje), protože vzduch je zde neobyčejně suchý a v krku máte pořád vyprahlo, nemáte ale jinou šanci, než to všechno vydržet, protože z letadla se vám určitě vyskočit nepodaří. Po třech hodinách je už člověk docela nervózní, už vás nebaví ani televize a jenom bloumáte letadlem sem a tam. No ale dočkali jsme se.

Los Angeles.

Los Angeles - mezinárodní letiště (LAX) vypadá jako ucpaná dálnice ale místo aut tam jsou letadla, minimálně každou minutu přistává a startuje jedno letadlo, těch stojí ve frontě u dráhy třeba deset za sebou, prakticky všechny jsou Boeing 747, plocha letiště je obrovská (jako všechno v Americe). Teď nás čekal ten nejtěžší úkol celé naší cesty, projít celní a pasovou kontrolou (ta nejhorší byrokracie, co si vůbec můžete představit), jeden špatný pohled na úředníka, jedete domů a Ameriku jste viděli jenom z okénka. V letadle musíte vyplnit vstupní lístek s údaji kde budete bydlet, v jakém hotelu (náhodně jsme vyplnili z průvodce), jak dlouho chcete ve Státech být, jestli tam máte příbuzné a podobně, Američané mají prostě panický strach z každého možného přistěhovalce. Nás ale naštěstí měli asi za nějaké podnikatele, protože po otázce celníka, kolik dnů chci v Americe být a mé odpovědi, že 15 dnů jsem dostal vstupní vízum na půl roku a za pár vteřin jsem byl na americké půdě. Stoprocentně zapracovali naše obleky a kravaty, jinak nemáte šanci, v džínách to zásadně nezkoušejte. Konečně vycházíme z letištní budovy a je tady další šok, venku nás doslova porazil žhavý a vlhký vzduch, za chvíli jsme vypadali jako by jsme zrovna vylezli z vody. Je to takový zvláštní pocit, najednou stojíte na opačné straně zeměkoule na ulici úplně sami, bez jakékoliv pomoci v obrovském městě vyhlášeném snad vším a nevíte, kam máte jít. Po rychlém vzpamatování se vracíme do klimatizované letištní haly a u informací sháníme hotel, ten potom pro nás poslal autobus a zdarma nás odvezl do hotelu (cena za pokoj 32$). Je 19:00 hodin místního času, ale my máme 4:00 dalšího dne našeho času (posun o 9 hodin), brácha už to nevydržel a šel spát. Já jsem asi ve 21:00 vzal kameru a šel to obhlídnout kolem hotelu, abych udělal pár záběrů nočního L.A. . Venku bylo pěkné vedro, zdálo se, že tu je bezpečno, všude samá světla, třeba palmy kolem hotelu byly osvětlené od země bodovými žárovkami. Jelikož jsme byli blízko letiště a i když už byl večer, nad hlavou to neustále každou minutu dunělo přistávajícími letadly.

Ráno se probouzíme asi v 7:00 hodin místního času, u nás v Čechách je už samozřejmě zase odpoledne, nechali jsme se zavézt (zdarma) do jedné z největších půjčoven aut v Americe - ALAMO. Po krátkém vyřizování papírů a zaplacení (jedině platební kartou) jdeme k autu a zíráme, za 212 dolarů na jeden týden před námi stojí menší žihadlo, Suzuki Baleno s 16-ti ventilovým motorem, s automatickou převodovkou a klimatizací (až později v Údolí smrti jsem pochopil, proč jsou jí vybavena všechna auta v Kalifornii a okolí). Nádrž je plná, takže vyrážíme směr vnitrozemí. Pro nás je to jenom fantazie ale v Americe stojí v přepočtu 1 litr benzínu na naše 10 Kč, takže ten nemusíte vůbec počítat, jenom to naléváte do nádrže, je to jedna z nejmenších položek. Trvalo nám 3 hodiny a ujeli jsme 100 kilometrů, než jsme opustili obrovské Los Angeles. Další cesta nás vedla Mohavskou pouští až k řece Colorádo, za ní jsme si museli změnit čas o jednu hodinu dopředu díky jinému časovému pásmu takže den se nám trochu zkrátil. Vstoupily jsme do státu Arizona a opět jsme projížděli táhlou, nyní arizonskou pouští, museli jsme si hlídat benzín, protože v těchto obrovských končinách není vyjímkou vzdálenost mezi čerpacími stanicemi třeba 100 kilometrů, což ale v Americe neznamená prakticky nic. Když jsme se v podvečer ubytovali asi 5 kilometrů od Grand Canyonu, našeho prvního cíle, zjistili jsme, že jsme ujeli za jeden den rovných 1000 kilometrů. Zde byl vlastně teprve hlavní počátek naší poznávací cesty po národních parcích USA.

Grand Canyon, Navajo, Glen Canyon Dam, Zion Park.

Ráno v 7:00 hodin vjíždíme hlavní bránou do National Park Grand Canyon, my praví čecháčci jsme si samozřejmě zjistili, že po 8:00 by jsme už museli zaplatit 10 dolarů, takže jedeme zadarmo. Po zaparkování auta se konečně blížíme k okraji obrovské propasti a před námi se objevuje úžasná scenérie, je to opravdu něco neskutečného, stojíte nad Grand Canyonem, jste na rovině a přitom jste v nadmořské výšce 2200 metrů, pod vámi teče řeka Colorado ve výšce 700 metrů, na druhou stranu kaňonu je to 16 kilometrů, délka je asi 350 kilometrů a stáří skály tam dole u řeky je asi 1,3 miliardy let, to je třetina života Země, tak hluboko je zem vlastně rozseknutá. Stojíte na tou propastí a přemýšlíte, zda tomu máte vůbec uvěřit, že něco takového na Zeměkouli existuje. Asi 50 kilometrů jsme potom autem popojížděli a zastavovali na nádherných vyhlídkách, každá byla jiná a neopakovatelná. Po výjezdu z Grand Canyonu projíždíme pouští Navajo (čti Navaho), která stále patří původním indiánům kmene Navajo, kteří zde dodnes žijí a u silnice se vám snaží prodat různé upomínkové předměty, jejichž výrobou se živí. Nacházíme se prakticky na měsíční krajině, takové skalní útvary a barvy snad nejsou vidět nikde na světě. Asi po 200 kilometrech najíždíme na obrovský most přes Colorado, který se tyčí nad přehradou Glen Canyon Dam (stát Utah), v ní se nachází hydroelektrárna, kterou jsme si mohli úplně celou prohlédnout zevnitř (zdarma), procházeli jsme dlouhými chodbami přímo v útrobách přehrady, kam jsme sjeli automatickým výtahem a také jsme byli přímo u generátoru v elektrárně, kde bylo tak silné magnetické pole, že při natáčení kamerou jsem v hledáčku absolutně nic neviděl, pole mi úplně zrušilo obraz, záběry ale naštěstí vyšli. Přehrazením řeky Colorado zde vzniklo obrovské jezero, které, aby nebyla porušena zdejší neopakovatelná příroda, se napouštělo celých 17 let, jmenuje se Lake Powell, viz obrázek. Po návštěvě elektrárny jsme to opět otočili na západ a začali se vracet směrem Na Las Vegas, před tím jsme ale ještě projeli národním parkem Zion, kde jsme projížděli mezi neskutečnými skalními útvary - horami, tunely a kaňony. Vstupné jsme již platili 10 dolarů ale stálo to za to, za tuto cenu jste mohli v parku zůstat jeden týden a zde kempovat nebo stanovat se všemi možnými službami. My jsme ale pokračovali dál do města kasin a byznysu, Las Vegas.

Las Vegas.

Konečně jsme ubytováni ve městě za 32 dolarů za pokoj asi jenom 300 metrů od centra, bereme dolary a vyrážíme s vidinou pohádkové výhry ve zdejších kasinech. Centrum města, to je prakticky jedna světelná nekonečná plocha, zde opravdu žádné lampy nenajdete, svítí zde totiž úplně všechno, není tady snad volný jeden čtverečný metr, kde by nebyla žárovka. Všechno neustále bliká a vytváří měnící se obrazce, je tu jedno kasino vedle druhého, každé Vás svítícími reklamami láká dovnitř a říká pojď si zahrát, takže ani mi neodolali a do jednoho z nich vstoupili. Před námi se objevili stovky hracích automatů v obrovské hale a kolem nás to jenom řinčelo padajícími dolary, které se zde chytají do asi půllitrových papírových kelímků, které jsou umístěny u každého automatu, nejsou tu prostě žádní troškaři. Největší mince v Americe je čtvrťák (čtvrt dolaru), po vhození mého třetího do automatu jsem konečně v Las Vegas vyhrál 3 dolary, které jsem samozřejmě opět všechny prosázel. Brácha byl úspěšnější a vysypalo se mu asi 20 dolarů, z toho však asi polovinu znovu prosázel. Po našem vyřádění v kasinu jsme ještě mimo jiné navštívili místo v centru, kde nad silnicí místo nebe byl vidět strop sestavený z miliónů žárovek, každou hodinu zde probíhala obrovská světelná a hudební show, které se vždy zúčastnilo tisíce turistů z celého světa. Po našem návratu na hotel jsme den ukončili zapitím Becherovky, kterou jsme si vzali sebou z domova. Když jsme ráno asi kolem 7:00 vyráželi, kolem nás byl neustále čilí ruch, hraje se tu prostě neustále, protože kasína mají otevřeno 24 hodin denně.

Death Valley - Údolí smrti, Sierra Nevada.

A opět je před námi poušť, tato se nalézá ve státě Nevada a jmenuje se stejně. Nejznámější jsou zde solná jezera a tak zvané Údolí smrti - Death Valley. Při cestě k němu nejdříve stoupáte do výšky 2000 metrů, kde se nachází nádherná vyhlídka Dante's View, z které je celé údolí vidět jako na dlani. Potom sjedete dolů a zastavíte se na vyhlídce Zabriskie Point, kde máte pod sebou Zlatý kaňon, jste jako na Marsu, jiné přirovnání prostě neexistuje. Nakonec sjedete na nejteplejší místo severní polokoule a zároveň nejnižší na západní polokouli. Jsme v nadmořské výšce mínus 86 metrů u bodu Badwater, to znamená pod hladinou Tichého oceánu. A zase ten neskutečný pocit, jako v Grand Canyonu, zde jsme ale pod hladinou moře, kde je +45 stupňů žár, těsně při zemi se to blíží k bodu varu a kousek před námi se tyčí nejvyšší hora USA, Mounth Whitney, vysoká přes 4000 metrů, na které vidíme sníh. Po nasbírání kousků soli co by suvenýrů, toto místo opouštíme a modlíme se, aby se nám nezavařilo auto, podle mě tady po dvou hodinách musí člověk doslova uschnout, tak velký žár zde panuje, rozpálený vzduch se všude jenom vlní. S klimatizací zapnutou naplno přejíždíme Údolí smrti a blížíme se k pohoří Sierra Nevada vysokému přes 4000 metrů a táhnoucímu se již opět zase v Kalifornii od severu k jihu. V délce 500 km jej nelze nikde překročit, my se rozhodli podle mapy pro nejbližší severní přejezd. Vjíždíme do hor, kolem nás už jsou obrovské závěje sněhu a najednou konec silnice a cedule silnice je uzavřena pro sníh. Vracíme se a u benzínové pumpy se dozvídáme, že nejbližší protažený přejezd je asi dalších 150 km na sever, což by již velmi narušilo náš plán cesty, proto se vracíme již za setmění 500 km na jih, tuto vzdálenost se nám podařilo ujet za 4 hodiny, v Americe tyto vzdálenosti nic neznamenají, silnice jsou v absolutně perfektním stavu, najeli jsme zde přes 4200 kilometrů, ale děr na silnici jsem napočítal za celou cestu asi 5, to u nás to zvládnu i po 100 metrech !!!!!!!! Přesně o půlnoci se ubytováváme, pokoj je za 32 dolarů, okamžitě umýt a spát, dnes jsme zase najeli asi 1000 km.

Sequoia Park, Yosemite National Park.

Je to neuvěřitelné, jaká síla nás drží na nohou ale v 7:15 již opět vyrážíme, venku je jako vždy nádherně, jasno a teplo, ne nadarmo se říká slunná Kalifornie. Konečně máme možnost se dostat na západní stranu pohoří Sierra Nevada, na jehož jižní straně kterou přejíždíme se nacházejí velké stromy , jsou to skutečně stromy, ale kaktusové, tak jako u nás jsou velké jabloně nebo třešně, tak v tomto místě se nachází plantáže obrovských kaktusů. Po přejezdu hor opět míříme směrem na sever a vjíždíme do dalšího národního parku Spojených Států, Sequoia, stoupáme neskutečným množstvím zatáček (130) stále vzhůru a teprve po hodině jízdy ve výšce 2100 metrů nad mořem nalézáme první největší stromy na světě - sekvoje, které rostou pouze v těchto výškách, nejsou to celé lesy ale rostou roztroušeně po skupinkách ve smíšeném tak zvaném Obřím lese. Konečně jsme u jednoho z největších a nejstarších stromů na světě, jmenuje se General Sherman Tree, je vysoký 83 metrů (Petřínská rozhledna má 60 m), průměr kmene je úctyhodných 11 metrů, obvod 31 metrů a tloušťka kůry je 45 cm! Připadáte si u něj jako trpaslík. Po nadýchání se silně aromatického zdejšího vzduchu jsme se vydali opět k severu, po asi dalších 200 kilometrech nás vítá Yosemite National Park, to, co jsme potom viděli, to se nedá představit snad ani ve snu, záběry v kameře zachytí tak asi jenom 10 procent toho, co zažijete, když jste přímo zde. Nacházejí se tady totiž největší vodopády na severoamerickém kontinentě, ten největší je rozdělen na tři kaskády a jeho výška od paty až po vrchol je neskutečných 700 metrů, to je 13x více než Niagarské vodopády, nedá se k němu ani moc přiblížit, protože padající masa vody sebou strhává vzduch, který se dole mění v obrovskou vichřici nabírající sebou zase vodu, ta letí prostorem vodorovně a pokud jste blízko, připadáte si jako v nějaké smršti. Kousek od tohoto největšího vodopádu se nachází další nej, El Capitan, král žulových stěn v údolí Yosemite Valley, po jehož jižní straně vede proslulá horolezecká stezka The Nose (Nos). Je to největší žulová skála na světě vysoká 1100 metrů. Protože se začíná pomalu stmívat, loučíme se s tímto rájem na zemi, musíme však najet na objížďku dlouhou asi 50 km, protože hlavní výjezdová silnice je zcela zničena po katastrofě z ledna 1997, kdy vodopád a obrovská spousta vody po lijácích kus silnice doslova vymazaly z mapy, teprve nyní, když vidíme ještě teď valící se vodu přes neexistující silnici si uvědomujeme, jaké máme štěstí, že jsme se sem vůbec dostali. Při našem nočním bloudění po úzkých cestách, které jsme nenašli ani na mapě jsme rádi, že nás nezastavil žádný z medvědů, kterých je tu prý požehnaně, už jenom podle výstražných cedulí. Ubytováváme se o půlnoci ve městě Modesto za 33 dolarů. Okamžitě usínáme.

San Francisco.

Ráno po snídani asi v 8:00 nabíráme směr San Francisco, počasí je opět nádherné. Asi po 100 km jízdy objevujeme větrnou elektrárnu, počet vrtulí se dá počítat na stovky, plocha je obrovská. Po jejím minutí se konečně blížíme k městu Oakland, již z dálky vidíme obrovské mosty, na jeden z nich pak za chvilku najíždíme, jmenuje se Bay Bridge, má dvě patra, každé pro jeden směr jízdy a spojuje právě Oakland se San Franciscem, při vjezdu na něj platíme 1 dolar. Jedeme po horní části mostu, takže San Francisco vidíme jako na dlani. Při míjení mrakodrapů ve městě si připadám jaksi stísněně, radši to beru stále po nábřeží a hledám parkování u přístavu. V přístavu si kupujeme lodní lístky a ve 12:00 hodin vyplouváme na okružní jízdu po San Franciském zálivu, na uších máme sluchátka s malými radiostanicemi, kde si můžeme naladit výklad ve čtyřech jazycích. Konečně se blížíme ke stavbě století, jednomu z nejznámějších mostů na světě. Golden Gate Bridge, stavba dokončena v roce 1937, most opatřen oranžovou barvou, natírání trvá 4 roky, délka mostu je 2789 m, šířka 27.40 m, výška nosných sloupů je 227 m, výška nad hladinou je 67 m, maximální příčné kmitání je 8.40 m, svisle 5.10 m, průměr lan je 0.92 m a počet drátů v každém lanu je 27 572. Je neuvěřitelné, že po těch všech velkých zemětřeseních ale i menších otřesech, které jsou zde skoro na denním pořádku je most neporušen. Dokonce za našeho pobytu tu zde jedno bylo ale mi nic nepostřehli, dozvěděli jsme se to až později. Po otáčce lodi za mostem jsme se na chvilku dostali až na volné moře, kde najednou obrovské vlny rozstřikovali vodu až na naší horní palubu 10 metrů vysokou, loď najednou okamžitě zrychlila směrem zpět do zálivu, všichni jsme věděli proč. Při plavbě zpět jsme ještě míjeli známý ostrov, pevnost Alcatraz, nejznámější bývalé vězení fungující do roku 1965, kde byl vězněn také známý mafián Al Capone. Po hodinu a půl dlouhé plavbě jdeme pěšky do centra velkoměsta. Došli jsme až k nejvyšší budově San Francisca, TransAmerica Piramid na Montgomery Street ve tvaru piramidy, která je vysoká 260 metrů a má 48 poschodí. Jelikož byla neděle, byla uzavřená a tak jsme šli na jinou vyhlídku, Telegraph Hill, věž na vysokém pahorku, z které je na celé San Francisco nádherný výhled. Ještě jsme si zde nemohli nechat ujít jednu atrakci, jízdu po nejstrmější ulici na světě Lombard Street, je ve tvaru hada a je tak prudká, že místo chodníků jsou zde schody a jezdí se zde pouze směrem dolů. Ulice v San Franciscu jsou vůbec tak strmé, že při jízdě do kopce máte pocit, že se vám auto postaví na zadní. Konečně najíždíme na most Golden Gate, Zlatou bránu, při pohledu zepředu je ve tvaru napnutého luku. Z druhé strany mostu pořizujeme nádherné záběry San Francisca i s mostem v popředí. Při výjezdu z města jsme neplatili nic, při přejezdu zpět platíme 3 dolary a ujíždíme po nejznámější silnici v Americe Highway 1, silnice číslo jedna táhnoucí se podél celého severoamerického pobřeží už od Aljašky směrem na Los Angeles, vzdáleného asi 600 km. Ubytováváme se ve městě Santa Cruz vzdáleném asi 100 km od San Francisca, cena 34 dolarů. M

Ráno zase asi kolem 8:00 ujíždíme podél pobřeží směrem na jih a ve městě Monterey zjišťujeme, že jsme vlastně nejvzdáleněji od našeho domova, přes 10 tisíc kilometrů a je to zvláštní, že právě zde jsme potkali prvního Čecha. Najíždíme na tak zvanou 17. míli, 17 miles drive, táhnoucí se podél pobřeží. Nachází se zde 18 golfových hřišť z nichž tři patří do mezinárodních Top 10, nejkrásnější jsou ale nádherné vyhlídky na moře, zde jsme viděli skálu - ostrov, na které hnízdilo tisíce mořských ptáků, je zajímavé, že loni tam prý byli zase jenom samí tuleni, takže se tomu říkalo tulení skála. Na tuleně jsme ale narazili později při cestě do Los Angeles. Cesta podél pobřeží je nádherná, jedete stále podél Tichého oceánu od něhož neustále vane svěží vzduch, cesta neustále kopíruje terén pobřeží, místy je doslova zaseknutá do skal. V jednom místě chyběla silnice, po zemětřesení se prostě sesula do moře ale naštěstí už stavěli novou a my už jeli alespoň po hlíně, objížďka by asi byla nepříjemná. Projíždíme Santa Barbarou a stále se přibližujeme k Los Angeles, kolem nás začíná houstnout provoz a my najednou zjišťujeme, že jedeme po osmiproudé dálnici a opět musíme být v pozoru, protože pokud z dálnice sjedete špatně, tak návrat zpět Vás může stát desítky mil a minut navíc. A jsme zase v L.A., míříme k tomu samému hotelu, kde jsme byli poprvé před týdnem, Continental Plaza, kde po nás ale nyní chtějí za ubytování 52 dolarů, ale nebyli by jsme to my Češi, aby jsme na to nevyzráli, stačilo zajet na letiště, předstírat že jsme právě přiletěli a světe div se, najednou máme zase super cenu za 32 dolarů, zajímavé že? Stačil k tomu jeden malý žlutý papírek z letiště. A jelikož jsme přijeli dříve tak máme konečně chvíli čas a jdeme na pravý americký hamburger a Colu do blízké restaurace, za 3 dolary jsme se pěkně nacpali.

Beverly Hills, Hollywood, Melrose Place, Santa Monica, Malibu, Venice Beach.

Náš další den jsme věnovali poznávání Los Angeles. Vyrazili jsme na projížďku městem i když orientace ve městě velkém 150 krát 50 kilometrů není opravdu jednoduchá. Konečně jsme dorazili do čtvrti amerických milionářů a filmových hvězd, Beverly Hills, všude samé super rezidence s obrovskými zahradami, podařilo se nám zabloudit do místa, kde každých asi 100 metrů byl policista na motocyklu. Potřebovali jsme prostudovat mapu, kudy dál a tak jsme zastavili, policisté nám okamžitě dali jasně najevo, že zde nemáme co pohledávat, ale alespoň nám poradili, jak dál. Hned vedle Beverly Hills se nachází další známá čtvrť, už z dálky víte, že se k ní blížíte, protože vás vítá obrovským nápisem na skále, HOLLYWOOD, sídlo mnoha filmových studií. Jedno z nich jsme navštívili, Paramount Pictures. Měli jsme možnost nahlédnout do zákulisí a sledovat, jak se tvoří filmy, na které chodí do kina celý svět. Po návštěvě filmového studia jsme se ještě projeli po Melrose Bulváru a otočili to zpět k Pacifiku směrem na Santa Monicu a potom dále na Malibu. Projížďka podél pobřeží je opravdu nádherná. Na jedné pláži se dokonce natáčel nějaký film, ale bohužel nebylo kde zastavit, takže zase jsme ty hlavní role nedostali. Asi kolem 17. hodiny jsme dorazili na jednu z nejznámnějších pláží Venice Beach, parkujeme auto a jdeme se podívat na místa, kde se natáčí známý televizní seriál Pobřežní hlídka, Pamelu Anderson ani Mitche jsme sice nenašli, ale hlídací věže, pobřežní záchranáři v červených trenýrkách a vestách, jejich oranžové záchranné plováky a žlutá terénní auta s nápisem LIFEGUARD jsou skutečně opravdová. Je zajímavé, že zde byli přítomni i když na pláži bylo jenom pár lidí, určitě tu byli kvůli nám. U nás by v tomhle 30-ti stupňovém vedru bylo u vody asi pěkně husto, na místní to byla asi ještě zima, jsou zvyklí na lepší. Po natočení nádherných záběrů vln Pacifiku se s pláží loučíme a jedeme se zeptat na letiště, zda v dohledné době nebude nějaké volné letadlo, které by nás dopravilo zpět domů, dostáváme šokující informaci, jediné volné místo pro nás je právě teď, poslední dvě místa, letadlo letí za hodinu a půl a dalších minimálně pět dnů nemáme šanci se vrátit domů. Na vysvětlenou, jelikož můj bratr je zaměstnancem letecké společnosti, na naše velmi levné letenky nelze zarezervovat místo v letadle na určitý let, musíme vždy počkat, až nastoupí všichni plně platící cestující a teprve potom, co zbude nějaké volné místo můžeme nastoupit. Má to ale i nějaké výhody, pokud je volno v luxusní byznys třídě, můžete sedět tam, pak máte zaručeno, že z letadla vystupujete minimálně s narvaným žaludkem. Rychle uvažujeme, sice jsme zde ještě alespoň jeden den chtěli zůstat ale další týden by nás prostě finančně zruinoval, plán naší cesty byl splněn a proto okamžitě jednáme, bleskově se vracíme do hotelu, během deseti minut je sbaleno, odhlašujeme se a jedeme vrátit auto, ještě naplnit nádrž. Procedura vrácení auta je naštěstí blesková, takže se ihned necháváme zdarma odvézt na letiště, naštěstí naše místa vydržela volná. Po chvíli již sedíme v letadle. Startujeme, při otáčce se letadlo naklání na stranu a my naposledy vidíme celé Los Angeles jako na dlani, byla již tma, město bylo nádherně osvětlené a my se s ním ještě plni dojmů v duchu loučíme, uvidíme tě ještě někdy Ameriko? Nyní nás ještě čeká 10-ti hodinový let proti běhu času zpět do Londýna, kde po asi dvou hodinách čekání na letišti nasedáme na let směr Praha, opět v byznys třídě, takže můžeme vše perfektně oslavit, šampáňo teklo proudem, letušky se divily, co se děje. Do Prahy přilétáme ve 21 hodin večer dalšího dne místního času, my máme samozřejmě teprve poledne, časový rozdíl je zase 9 hodin, nyní ale dopředu.

Zase doma.

Naše cesta je u konce, pouštíme si našich šest hodin video záběrů, které jsme v Americe natočili, znovu všechno prožíváme a stále se vracíme ve vzpomínkách zpět, k těm osmi nádherně prožitým dnům, kdy jsme viděli opravdu přírodní divy světa, velká města, největší oceán na této planetě a nádhernou přírodu, ale doma je přece jenom doma!