Tak jsem konečně na letišti. Busem jsem přijel asi v půl desátý - fůra času. Až v půl dvanáctý se to začalo scházet. Zabalil jsem si krosnu do igelitu stejně jako to udělal Joe se kterým jsem se poprvé setkal na Camp Fair v Praze. Měli jsme stejnou cestu, tak jsme byli spolu.

Prošli jsme odbavením, vše bez problémů. V čekací hale jsme potkali další cestovatelku do campu v Americe a to byla Hanka. Takže takhle my tři jsme cestovali až do NYC. Nejprve jsme nastoupili do Boing 737 od společnosti Lufthansa, který směřoval do Frankfurtu. Let trval něco přes hodinku, krásně jsem viděl Cheb a Hof, i když jsem neseděl u okýnka. Mám na ty sedadla docela smůlu :(.

Ve Frankfurtu jsme vystoupili z letadla a pomocí vláčku jsme se přesunuli do vedlejšího pavilonu, odkud jsme měli odlétat. Trvalo to asi dvacet minut, než jsme se přesunuli z místa na místo a tam na nás už čekal velký Jumbo Jet, ale ještě bylo dost času a tak jsem snědl poslední svačinku, co mi maminka přibalila na cestu :).

Když jsme nastoupili do letadla, tak jsme zjistili, že bohužel nemohu sedět vedle Joe a Hanky, nikdo si to se mnou nechtěl vyměnit a tak jsem zůstal přes uličku samotinký. A znova jsem neseděl u okna. Vedle mě totiž seděli dva Rusáci o dva tři roky starší než já. Nejprve jsme se nebavili, protože jak mi později řekli, mysleli si, že jsem Němec, protože jsem si chvilku četl Deutsche Zeitung :) a oni německy nemluví. Až když jsem se jich na něco zeptal, pochopili, že mluvím i anglicky, tak jsme se dali do rozhovoru. Zjistil jsem, že se jmenují Alex a Ilja a že cestují do Minnesoty na jeden tábor jako Camp Counsellors už podruhé. Prej se jim tam moc líbí. Dali mi ochutnat černou ruskou čokoládu a byla moc dobrá.

Po nějaké době jsem se musel jít projít po letadle, protože to ustavičné sezení mě dohánělo k šílenství. Podle mě by se měl člověk, co cestuje přes Atlantik aspoň jednou projít tak na pět minut, hned se bude cítit lépe. Pak jsem mrknul na hodinky, a bylo 11 večer, ale venku pořád nádherně svítilo sluníčko :) Docela srandovní. 6 hodin je 6 hodin.

V půl osmé jsme hladce přistáli na JFK a hned jak sem vystoupil z letadla to se mnou málem seklo. Byl sem nadýchanej klimatizovaného vzduchu z letadla a teď když jsem vyšel a nadejchnul se, tak jsem cítil strašný vlhko, jako kdybych vešel do skleníku. Celní odbavení proběhlo úplně hladce, moc dlouho jsme nemuseli čekat ve frontě... Můj rozhovor s celníkem probíhal asi takto: Řekl jsem: "Good evening, sir!" a on: "I hope so", ukázal jsem mu pas s vízem a další papíry. "Where are you going and for how long are you gonna stay in the US?" "I got a job in one summer camp in the state of Maine and I´m gonna b there for bout 3 months" "Is it your first stay in the US?" "Yup!" "Enjoy your visit!" RAZÍTKO a konec :) Vyzvedli jsme si krosny a šli k východu, kde na nás čekal nějakej kluk od CCUSA.Čekali jsme asi další půlhodinu, mezitím jsem callnul domů. Vzbudil )jsem naše, ale byli rádi, že jsem jim zavolal. Pak jsme nasedali do autobusů, které nás z letiště na Long Islandu odvezli přes Bronx a Qeens na Manhattan. To trvalo slabou půlhodinku a z oken autobusu byl nádherný pohled na rozsvícené mrakodrapy v temné noci. Dojeli jsme na Columbia University, vyfasovali tam trička a packety s info na zítřejší den a šli se ubytovat na kolej, kde jsem se ještě osprchoval studenou vodou, abych se z letu vzpamatoval. V půl 12 v noci jsme se šli projít po Broadway. Cestou jsme potkali asi 50 homeless people, pár Nigga in the Car a několik prostitutek. Jinak celkem tichá ulica... :) Pak jsme asi v jednu ráno zašli do jednoho marktu kde sem si nic nekoupil :) a ještě než jsem šel spát, poslal jsem email domů. Uff to byl dneska den! Nikdy na něj nezapomenu!!!

Ráno mě vzbudila klimatizace zabudovaná v okně, hrozně to hučelo. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, kdo jsem, kde jsem a kdy jsem :) No jo, byla to pravda!! Jsem v Americe :)

Vykoukl jsem z okna a dole vidím žluté taxiky jezdit sem a tam, slyším houkání policajtů a troubení klaksonů. Spolu s Joe jsme zašli do jídelny campusu, kde jsme dostali od kuchařů porci bacon a scrambled eggs. K tomu jsem si ještě vzal dva bagels (to sou takové kulaté housky s dírou veprostřed) K tomu trochu milku a juice a byl jsem happy :) Moje první jídlo v USA! Pěkně mě to nasytilo! Už vim co mě příštích pár měsíců čeká za jídla... pomalu si začínám zvykat. Po snídani jsme šli všichni, co jsme přijeli na tzv. orientation do jedné přednáškové haly, kde nám zopakovali všechno, co jsme už předtím tisíckrát slyšeli. Mimo to nás ještě naučili jeden song, abychom se nenudili.." Skibidi dibidi dipi bou, skibidibi dou I Love You! I Love you in the morning and in the afernoon! I love you in the evening and even under moon! Skibibidi dipi bou I LOVE YOU AND YOU AND YOU...."

No budiž. Někdo předtím na celou halu česky zařval! Jede tu někdo do Camp Laurel South???" Ani jsem si neuvědomil, že volají nás tak jsem to nějak neregistroval. Později jsem přišel na to, že to křičel Vojta (kamarád se kterým jsem později cestoval). Na meetingu jsme měli dostat Claim Form, ale nic jsme nedostali, prej se to někde zdrželo, ale na čekání jsme už neměli čas, a tak jsme se rozloučili s Hankou, protože ta měla z NYC jinou cestu než my a šli si na campus pro věci abychom posléze mohli chytat taxi na Broadway. To nebyl žádný problém. Mezitím jsme ještě s dalšími dvěma cestovatelkami se dali dohromady, protože jsme zjistili, že jedou celou dobu s námi už od Ruzyně.

Takže zpět k tomu taxi. Stačilo dojít na kraj chodníku a zvednout ruku. Během 5 vteřin před námi zastavil yellow cab a my čtyři jsme mohli nastoupit. Sedl jsem si dopředu a vysvětlil driverovi, kam chceme. Byl to nějaký Ekvádorec, ale rozuměl mi celkem dobře :) Jeli jsme asi tak 20 minut pořád po Broadway, až jsme odbočili na roh nevim kolikátý a tam už byla zastávka autobusů Greyhound. Poděkovali taxikáři, zaplatili 12$ (3$ na jednoho) celkem lacinné a odešli shánět jízdenku do campu. Tam jsem poprvé potkal Vojtu. Stál ve frontě a hádal se tam s jedním policajtem. Pořád ho o něčem přesvědčoval a polda mu naznačoval, že stojí nějak blbě. Tak nakonec se Vojta naštval, podíval se na něj a pronesl památnou větu, na kterou taky nezapomenu... "Tak já si ti tam teda stoupnu, abys měl klid v duši!!!!" Normálně na něj férově česky:)

Jak jsem čekal s našimi kamarády na jízdenky ve frontě tak sem si ač nechtě pokecal s jednim dědou, který na mě spustil s francouzštinou!!! Vůbec nevim, jak ho to napadlo, ale normálka se mě po francouzsky zeptal, jak se mám a kam jedu. No zjistil jsem, že on jede do Kanady, tak mi to všechno bylo hned jasné. Nakonec po čekání ve špatné frontě jsme si koupili lístek úplně někde jinde a vyrazili na cestu do Bostonu (MA). Cesta měla trvat 7 hodin. Tak cestou jsme stavěli na odpočívadle, kde jsem se posilnil velkým čízem za 2,40$. V jsme měli hoďku času, tak jsme si schovali věci v úschovně a zašli se mrknout do centra (downtown). Zastávka byla hned vedle čínské čtvrti, takže jsme toho americkýho zatim moc neviděli... Jen nějakýho dopravního policistu, který řídil provoz na křižovatce. Pak jsme šli kolem jednoho obchodu, kde byla nějaká akce, a rozdávali se tam takový balíčky. Joe si vzal jeden a když jsme to pořádně prozkoumali, zjistili jsme, že se modré fólie, které byly uvnitř dali jíst. Byl to opravdu takovej světle modrej obdélníček, který se dal do pusy a chutnal jako mentolová žvejka. Akorát se cucal do tý doby, než se rozpustil. Ještě jsem předtím nic podobnýho nejedl. Ach jo. Co mě tady ještě čeká za překvápka!!!!

Tak jsme se vrátili po chvilce a nastoupili do busu, který nás měl odvést do Portlandu (ME). Jinak vedle do uličky nastoupil takový mladý pár typických američanů. Tlustý byli tak, že se sotva oba vešli na dvojsedačku, v ruce měli Coke a v druhý pytel jídla od MC´Ds. To sežrali během 10 minut. Pak si z batohů vytáhli další jídlo a pokračovali asi další půl hodinu. Asi je to nakonec oba tak zmohlo, že usnuli a chrápali jako dva vepříci :).

Když jsme dojeli do Portlandu, museli jsme asi půl hoďky čekat na to, než si pro nás z Campu přijeli John a Missy s vanama. Do tábora jsme dorazili až za tmy, vůbec jsem nevěděl, kde to jsem, protože jsem neviděl metr od sebe, přivítali jsme se s Rogerem (šéfem campu) a Frankem (toho jsme už potkali v Praze) a pak nás John odvezl do chatek, které se nalézali vůbec nevím kde, protože na jedinnou věc, na kterou jsem v tu chvíli myslel bylo spaní! Byl sem hrozně unavenej z toho cestování. Další vyprávění z tabora naleznete přímo na strankách autora (Uvedeno na konci clanku).

Dneska ráno jsem se vzbudil v chatce a bylo mi dost blbě z předešlé noci. Neměl jsem ani pořádně zabaleno,takže jsem to ještě naházel do krosny, ale některé věci jsem musel zanechat v táboře, hlavně kvůli prostoru. Měli jsme vyjet v 8 hodin ráno,ale místo toho jsme díky Rogerovi a Jenovi vyrazili až o hodinu později. Cestou jsme ještě stavěli na poště, protože Vojta s Jayem posílali velikánský balík domů. V Portlandu jsme čekali na náš bus do Bostonu (MA) a mezitím jsme ještě zavolali Chrisovi, v kolik přijedem. Takže jsme se opět všichni sešli na autobusovém nádraží a hned vyrazili do Chinatownu na nejaké dobré jídlo. Zašli jsme do Chrisovo oblíbené restaurace, kde to bylo opravdu skvělé, i jídlo bylo velice chutné.

Poté jsme se šli projít po městě s velice odlišnými architektonickými budovami přes Parc Of Common, kde to vypadalo jak v ZOO, všude kolem pobíhaly veverky, kachny, divoké husy a další zvěř. Pak jsme zavítali do nejstarší stanice metra ve Spojených státech, dále naše procházka vedla kolem State House a přes jeden dlouhý most, odkud byl nádherný výhled na celý Boston. Předtím, než jsme se s ostatními rozloučili, zavítali jsme do jedné veliké hračkárny, před kterou sme shootli náš poslední společný picture. Pak už ale nastalo smutné loučení a za chvíli jsme už jeli metrem na Greyhound Bus Station, kde jsme zakoupili jízdenky do Syracuse (NY) na 8:30pm za 41$.Šofér byl nějakej divnej,protože se půl hodiny za Bostonem otočil a vracel se zpět ?!(@#*&% Asi si spletl směr.. Vůbec sem nemohl spát..první noc v autobuse Greyhoundu!! Pak ještě řidič chvíli bloudil po Syracuse, protože nevěděl, kde se nachází autobusová zastávka, ale nakonec jsme dorazili do cíle a bylo 3:30am. Myslel sem že ještě usnu, ale nešlo to... špatně se leží na těch železnejch sedadlech, co sou tam!! Ještě sem si tam všimnul těch divnejch lidí, kteří jsou převlečeni do hadrů z nějakýho 18.století! Moc jsem se ale nad tím nezastavoval, protože mi je jasný, že v USA je možné úplně všechno!!

Tak dnes ráno asi v 8 ráno jsme vyrazili ze station do Downtownu. Nejdříve jsme chvilku bloudili, ale po chvílce procházky po "nádherném" předměstí Syracuse jsme došli do samého centra města. Po tomhle městě byly rozestavěny sochy koní různých barev. Po chvilce jsme zavolali na ADAW, kvůli tomu autu, ale řekli nám, že si pro nás na zastávku nepřijedou, jak bylo v plánu a že se tam musíme dostat do Fayetteville (sídlo ADAW company) sami. To potěší!! Naštěstí bylo dost času a tak jsme s Vojtou zabrousili do místní knihovny na Internet. Nejdřív bez průkazky, ale to jsme každý měli jen 15 min. Pak sme si teda řekli, proč si nezařídit průkazky a strávít na netu celou hodinu! Takže po chvilce trápení paní knihovnice (stále si myslela, že moje jméno je Gymnázium Ostrov) :) jsme průkazky do knihovny získali a mohli si napsat maily domů, popřípadě si zjistit další nabídky aut.

Ta hoďka utekla dost rychle a tak jsme museli rychle nastoupit do city busu. Jízdenka nás stála 1$ a bylo to dál, než sem čekal. Kancelář jsme celkem bez problémů našli (byl to takovej řadovej domek mezi 1000ci dalšími). Tam jsme já a hlavně Vojta vyplnili potřebný formuláře a čekali na auto. Paní nám zatím spočítala míle, kolik nám daruje a domluvili jsme se na trase, po které bychom měli jet. (No uvidíme :) . Tak po chvilce to nádherný fáro přijelo a my jsme nemohli uvěřit vlastním očím! Pěkné šedobílé autíko - Lincoln Towncar, vše na elektriku a v digitálu. Rychle jsme do toho nasedli a jeli si do bus station vyzvednout naše krosny, které jsme si zamkli před odchodem do Lockeru. A dál jsme to jeli směrem na WEST!!! Ze Syracuse jsme zamířili na Buffalo a Niagara Falls, kudy vedl pěkný NF blvd. ověnčený americkými vlajkami. Asi v 7 hodin večer jsme tam dorazili a zaparkovali auto nedaleko vodopádu a šli jsme na to. Z výšky se na nás koukal velikej bílej balon s nápisem I LOVE NY! Jako první jsme šli na AM. Falls ze zdola. Sjeli jsme výtahem a kousek se prošli až k samému okraji padající vody! Bylo to něco úchvatného vidět takové množství vody padat a sledovat jak se obrovská masa vody pomalu mění na menší a menší kapky, až nakonec se z nich stane hučíci pára, která se rozlívá do okolí. Pak jsme se cestičkou dali zpátky do elevatoru, který nás tentokrát zavezl na takovou vyvýšenou plošinu, kde se nám naskytl pohled na celé Niagarské vodopády. Když sme se dost vynadívali, tak jsme šli dál kolem vodopádů přes most a malý ostrůvek až k Horse Shoe Falls (tudy protéká o 90% více vody, takže to byl pěknej kotel!!) Po setmění se vodopády začaly osvětlovat a to bylo na tom asi to nejhezčí! Kdo to neviděl na vlastní oči, tak přišel opravdu o hodně!! Na obou březích stály obrovské reflektory, které házely různé barevné odstíny na celé vodopády! Na druhé straně krásně svítily hotely a kasína. Po dlouhé době sme to zabalili a došli zpátky k autu. Pak nám asi 1/2 hoďky trvalo,než jsme se dostali z města Niagara Falls (než si zvyknu na to značení...). Cestou jsme ještě zajeli na večeři do Burger King a dojeli kolem Buffala na poslední odpočívadlo ve státě New York a tam jsme šli spát. Jen mě trochu strašil pohled na dodávku vedle nás, ve které seděl jeden Afroamerikánec s velice vlídným pohledem :), ale když sem se pak vzbudil, už tam nebyl!! :)

Dnes ráno sme si na parkovišti vyfotili náš auťák a dali se dále na cestu. Jediné místo, kde jsme stavili byl Cleveland (OH). A docela to stálo za to. Nejdřív jsme parkovali přímo před Erijským jezerem. Vypadalo jako rozbouřené moře! Foukal dost silný vítr a vlny se dmuly až do výšky nejmíň 3 m. Přesto tam byli místní rybáři, kteří si v klídku lovili ryby pro své rodiny :). Pak jsme zajeli ke stadionu místního fotbalového klubu Cleveland Browns a celý stadion jsme obešli až jsme došli k jednomu výzkumnému středisku, to ale nebylo tak zajímavé jako jedna zajímavě architektonicky řešená budova, kde se konala výstava Rock´n´rollové hudby a se vším, co s tím souvisí. Vevnitř se nad námi honosně vzášely TRABANTY s různýmy motivy míru a nápisy... dále tam byly také ke shlédnutí kytary známých to kytaristů tehdejší i dnešní hudby a samozřejmě, že nesměly chybět obchůdky se suvenýry. Škoda, že se uvnitř nedalo fotit.

Takže pak jsme vyrazili dál směrem na Toledo (OH). No a jak si tak jedeme po tej dálnici, kecáme a sjíždíme takový menší kopeček tak přímo v ďolíku jsem spatřil policejní vozidlo, jak si tam stojí a měří rychlé řidiče. Okamžitě jsem upozornil Vojtu, na co jsem svým "bystrým" zrakem narazil a Vojta ještě stačil trochu zbrzdit, ale to už bylo pozdě. Po chvilce jsme za sebou viděli ono policejní auto, které se k nám neúprosně začalo přibližovat, až bylo u nás a začalo na nás houkat a blikat těma svýma 40 000 modročervenobílejma žárovičkama. Bylo nám docela jasné, že to bliká na nás, a tak Vojta v klidu zajel na kraj dálnice. Z policejního auta vylezl policista, nasadil si klobouk na hlavu a přišel k nám. Stáhl jsem okénko a zdvořile ho pozdravil a zeptal se ho tak na oko, co se jako děje. On nás také velice přívětivě pozdravil a pak nám řekl tu novinu, že jsme jeli víc než je zdrávo. Řekl nám že nám naměřil 92 mph (148 kmh) a ve státě Ohio je dovoleno 65mph (105kmh). My dělali, že je to nemožný, že tolik jsme nemohli jet, ale police man byl neúprosný. Vzal si Vojtu na stanici a já chtěl jet s ním (aspoň bych se projel v police car:) ), ale nakonec jsem zůstal v autě a čekal na něj. A jak si tak čekám na kraji vozovky, kolem mě projíždí kamiony asi v metrové vzdálenosti, takže po každém projetí trucku kolem se celé auto zatřáslo a najednou za mnou zastaví policejní auto. Dobrý, řek sem si a myslel sem, že je Vojta už zpátky, ale vystoupil úplně jinej polda a přišel ke mě... zas další průser, řek jsem si, ale naštěstí ne - jen za mnou přišel a zeptal se, jestli je evrysink ólrajt a já mu odpověděl že ne, že muj kamarád odjel na policejní stanici zaplatit pokutu. Pan COP se pousmál a brzy na to odjel lovit další oběti. Asi za hodinu se vrátili ovšem Vojta o 150$ lehčí, ale s dobrým pocitem, že zasponzoroval místní policii, jak sám později podotkl. Takže všechny varuju! Nejezděte rychle 16 mil před Toledem, jsou tam nesmlouvavý policajti!!! :). No a tak jsme jeli dál skoro přes celou INDIANU na jedno odpočívadlo a tam přespali. Tentokrát se mi spalo mnohem lépe. :) Ještě jsme si posunuli hodiny na Central Time

Ráno se mi špatně vstávalo, protože se mi spalo skvěle, ale muselo se, protože jsme před sebou měli náročný den!!! Zavolali jsme do několika motelů, protože jsme se rozhodli, že strávíme jednu noc v Chicagu. Tak jsme si zabookovali jeden hostel jen za 12$, což bylo skvělé, no a valili jsme to do Windy City. Na dálnicích jsme platili další poplatky a jeli jsme po úplně skvělý, obrovský highway skyline, která vedla přímo kolem centra města. Byla tam ale spousta aut a dost velkej dopravní chaos (Vojta vám to potvrdí, tady se s řízením auta opravdu skvěle vyznamenal). Pak jsme odbočili z dálnice do jižní části Chicaga hledat náš vysněný hostel, abychom si tam pro začátek mohli zanechat naše krosny. Asi po 3 hodinovém bloudění jsme FAT JOHN´S INTERNATIONAL YOUTH HOSTEL konečně našli podle státních vlajek v okně. Byl to takovej baráček s velice zajímavým majitelem :) No pokud tam někdy budete přespávat, tak ho od nás pozdravujte! Dal nám mapu centra a nákres jak se dostat zpátky + nějaké rady o bezpečných a nebezpečných zónách města. Takže jsme vyjeli najít naší majitelku, abychom jí mohli předat to její auto. Museli jsme jet až na severní konec Chicaga do čtvrti zvané Northbrook, kde sou ty milionářské baráčky postavené jeden vedle druhého. Zajeli jsme k nejbližší benzínové pumpě a tam jsem se mrkl na mapu, kde kouzelná babička bydlí a tak jsme tam po chvilce dojeli. Madamme si ani auto nezkontrolovala, poděkovala nám a zavolala na ADAW, že auto dostala v pořádku. Pak nás ještě zavezla na nejbližší vlakovou stanici, odkud jel vlak, který jsme stihli na chlup přesně, zaplatili 3,50$ a jeli do downtown. Vlak byl dvoupatrovej, docela fajn a byl z něj pěknej výhled na město!!! Vystoupili jsme na Union Station a odtud jsem volal domů, že je vše OK. Pak jsme zašli do office ADAW a cestou jsme si prošli část centra. Viděl jsem všechno!! I tu červenou skulpturu, která je v Midtown Madness :) Takže v officu jsme všechno vyřešili a hned si vzali novou zakázku! JEEP CHEROKEE 4x4 Sport r.v.2001 - cíl: Manhattan Beach, LOS ANGELES (CA)!! Byli jsme z toho úplně nadšeni!!! Vyplnili jsme nám již známé formuláře a vypadli. Došli jsme k SEARS TOWER a když jsme to viděli tak nás napadlo to samý! Mrknem se nahoru!!! Vstup: 10$ docela mastný ale stálo to za to... po přečkání fronty a shlédnutí krátkého filmu o výškové budově jsme nastoupili do rychlovýtahu, ve kterém byla obrazovka, která nás po dobu vzestupu zabavila. Bylo to velice zajímavé. Takže po chvíli se dveře výtahu otevřely a nám se naskytl nááádherný pohled na Chicago z ptačí perspektivy. Nahoře jsme strávili něco přes hodinu a půl, protože kromě krásného výhledu byly na stěnách zobrazeny významné osobnosti a události vázané s městem Chicago (např. sportovní legendy Michael Jordan, Jeremy Roenick a další). Poté, co jsme sjeli s výtahem zpátky na zem, jsem si dole v budově koupil pár pohledů. Prodavačka, taková milá Afroameričanka, mi je dala do papírového sáčku. Po chvilce jsem si všiml, že na tom sáčku je napsané I LOVE YOU a nějaké telefonní číslo :) WOOW!!! Takže dobrý.

Ze Sears Tower jsme šli dál po městě, nakoupili levně v 1$ shopu a šli dál přes zvedací mosty až k Navy Pieru a vraceli se po pobřeží. Když jsme došli k fontáně Ženatý se závazky tak jsem přišel na to, že nemám svůj foťák!!! Navíc kolem vopruzoval nějakej homelessák, kterej nechtěl nic jinýho než 1 $... Na něj jsem měl fakt náladu!! Pak nám schválně ještě lezl do záběru, když jsme se chtěli fotit! Už se začalo stmívat a my ještě prošli náměstíčkem, kde probíhal Jazzový festival a dávaly se tam hamburgerové ochutnávky zdarma, tak jsme toho samozřejmě využili a posvačili jsme pizzahamburgery. Pak jsme vzali bus v centru a jeli na hostel. Naneštěstí jsme si spletli směr, kudy máme jít a tak jsme si udělali hodinovou noční procházku po hispánské čtvrti Chicaga. Lidi byli docela milí, i když nám radili cestu blbě :) Nakonec jsme ale došli a na hostelu jsme si ještě pokecali s jedním chlápkem, kterej tam taky přespával a čirou náhodou to byl profesionální řidič, pracující pod společností ADAW :) Pak tam byl ještě jeden Japonec, kterej hledal ve městě práci, tak s ním jsem se taky dal do řeči. Byl to velkej vtipálek!!! Taky jsme s Vojtou uvítali sprchu! A poté jsme šli už spát.

Ráno jsme se vzbudili a domluvili se s Johnem (majitelem Hostelu), že si u něj ještě necháme nějaký věci a že si je vyzvednem později a vyrazili znovu do Downtownu. Tentokrát jsme jako transportní prostředek použili místní nadzemku, takže jsme prakticky za pár drobných viděli z výšky a projeli dokola celé Chicagské centrum!! Pak jsme zašli do městské knihovny, kde zrovna probíhala výstava fotografií z 11.9.2001. Byla tam spousta dopisů, zpovědí a fotografií a docela mě to dojalo.

Pak jsme jako vždy zašli na Internet, Vojta si stihl ještě přečíst pár novin v rodném jazyce. Když jsme vyšli z knihovny, vzali jsme to přímo skrz město až k Hannock Tower a pak dál k jednomu pieru (muzeum hraček), odkud jsme zavolali na ADAW kvůli místě setkání. Zjistili jsme že je to kousek od hostelu, přímo ta vláčková stanice, odkud jsme ráno vyjížděli.

Zbylo nám ještě trochu času. Na NAVI Pieru jsme objevili restauraci s příhodným názvem Bubba&Gump Schrimp Co. Nechal jsem se tam vyfotit u jedný lavičky, na které ležel kufřík a bonboniera a byl tam nápis: "Tento kufřík s bonbonierou si tu nechal Forrest Gump, prosím neberte mu to, on se proto ještě brzy vrátí" Docela mě to pobavilo, hned jsem si vzpomněl na ten film. Bylo to úžasné :)

Pak tedy jsme se šli vykoupat do Michiganského jezera. Krásná písková pláž, modrá a průzračná voda, prostě jako u moře, až na tu slanost, která tomu chyběla. Bylo to skvělé osvěžení a zároveň uvolnění po několika desítkách nachozených kilometrů. :)

Když jsme usoudili, že je čas jít, chytli jsme si autobus z Downtownu zpátky směrem k hostelu. Když jsme tam dojeli, včas, nikdo tam na nás nečekal, takže se tak trochu obrátila role. Naštěstí netrvalo dlouho a přijela dodávka, to byl Ed... chlápek se kterým jsme se měli sejít. Takže nás odvezl do garáží, kde na nás už čekalo onen Jeep. Následovala asi hodinová kontrola stavu vozidla, při které Ed popsal celý papír, všiml si i těch největších detailů (což pro nás bylo dobře) a mohli jsme vyjet. Řekli jsme sbohem Ede a zajeli do hostelu pro krosny. Za prvním blokem jsme zastavili, abychom jsme trošku mohli porovnat věci v autě, protože majitelé se zřejmě stěhovali, takže v autě nebylo skoro k hnutí. Naštěstí se nám podařilo přemístit všechny věci ze zadních sedadel do zadní části auta, takže se to trochu urovnalo a mohli jsme jet dál.

Asi po hodině a půl jsme se konečně dostali z Chicaga (byla dost velká zácpa na předměstí) a jeli směr Indianapolis. Tam jsme dorazili po setmění, takže jsme už z dálky viděli sice né tak pěkný skyline, jako je v Chicagu, ale přesto skvělou osvícenou hradbu mrakodrapů. Ve městě probíhal asi Rockový festival, byla slyšet hudba, tak to město pěkně žilo. Kromě festivalu jsem zahlédl plakáty a billboardy, poukazující na to, že ve městě také probíhá World Basketball Championship, takže tohle město určitě nebude nějaká nudná zapadlá vesnice. :)

Když jsme se chtěli zeptat někoho na cestu k Andrému (Vojtovo americký přítel z loňského léta - herec, divadelník muzikant a Bůh ví co ještě), tak jsme měli docela kliku, protože jsme zastavili takový mladý pár, který se nejspíš zrovna vracel z Festivalu a oni sice nevěděli kde ulice je, ale zeptali se nás, jestli nemáme na Andrého telefonní číslo. Vojta ho měl, tak mu půjčili mobil a Vojta mu z něj zavolal a domluvil se s nim, ať se pro nás staví. Poděkovali jsme majiteli mobilu a on řek, že za málo a šel se svojí přítelkyní dál. Jinak docela dobrý, nevím, jestli by se taková situace stala u nás... asi ne, volání je tady mnohem dražší. Takže asi po 10ti minutách jsme se setkali s Andrém a následovali ho až k němu domů. Tam jsme chvíli pokecali a pak nás zavezl nejprve na malou okružní cestu městem a poté i do jedné místní restaurace, kde jsme se pěkně najedli a večer jsme zakončili v jednom Innu s pitcherem piva.

Hned ráno jsem se opět měl tu možnost se vysprchovat, posnídali jsme, Napsali pár emailů a vyrazili na cestu do St. Luis. Samozřejmě jsme poděkovali. Andrému za skvělou pohostinnost. Na cestě jsem si vzpomněl, že nemám žádné pohlednice Indianapolis a proto jsme odočili (podle cedule Information Center") do univerzitního městečka Terre Haute. A to bylo jedno z nejhorších míst, se kterým jsme se na naší cestě potkali. Město bylo totálně vylidněný, nikde ani noha, jen pár projíždějících aut a stará babička, odpočívající ve stínu na lavičce. Všechny obchody zavřený a nikde žádná cedule s nápisem informace. Kohokoliv, koho jsme se zeptali nám nedokázal přesně říct, kudy se tam dostaneme, přitom jsme si byli 100% jisti, že jsou to místní lidé. Takže jsme se plni znechucení vrátili zpátky na dálnici a pokračovali dál.

Když jsme se blížili k St. Luis, z dálky na nás už pomrkávala Gateway Arch. Obrovský oblouk, postaven jako symbol brány na divoký západ. Každopádně jsme se na něj chtěli zajet podívat, akorát nám dělalo veliký problém najít volné místo pro parkování, což bylo téměř nadlidské. Všude, kde byla volná místa se muselo platit neuvěřitelné peníze. Naštěstí jsme po chvilce našli jedno místo, kde jsme to zapíchli a vyrazili se podívat na tu velkou Arch.

Cestou jsme šli kolem kapitolu, před kterým byla nádherná fontána, ve které proudila do modra zbarvená voda. Po chvilce jsme došli až k tomu divu. Bylo to tak obrovský až se tomu nedalo skoro věřit, že to může stát a nespadnout. Dole pod Arch byl podchod, kudy se dalo výtahem vyjet až nahoru, ale to jsme s Vojtou oželeli a na místo toho jsme se podívali na muzeum divokého západu, které rovněž sídlilo v podzemí pod obloukem. Bylo to celkem zajímavé, vřele doporučuji navštívit. Poté jsme se opět vrátili k autu a vyjeli směrem na Kansas City. Cestou jsme se ještě skvěle najedli u Burger Kingu za $3 a o kousek dál jsme opět museli tankovat.

Navečer se nám stala taková zajímavá věc. Jeli jsme po dálnici chvilku z kopečka a Vojta vyřadil a nechal běžet auto na neutrál. Pak ale místo toho, aby zařadil D (drive) tam dal R (zpátečku) a šlápl na plyn. Ani nevim jakto, že to jde? Normálně by to jít nemělo. Každopádně jsme jen uslyšeli zaskřípání pneumatik o asfalt, jak se protáčejí na druhou stranu a ucítili jsme prudké zbrždění. Vojta rychle vyřadil a motor se vypnul. Docela pěknej šok! :) Dojeli jsme ke krajnici a Vojta zkusil znovu nastartovat. Nešlo to. Už jsem přemýšlel, jak budeme bez mobilu volat odtahovku, co řekneme majiteli, prostě ty nejstrašnější věci. Ale to se hned změnilo v momentě, kdy se Vojtovi podařilo nastartovat a vše bylo v pořádku. Vojta, samozřejmě jako vždy, bral vše v naprostém klidu. :)

Zajeli jsme na úplně nové odpočívadlo u Topeky. Docela mě překvapilo, že na odpočívadle byly počítače s přístupem na Internet včetně zásuvek pro laptopy. Lepšejší odpočívadlo jsem ještě neviděl. Spát jsme šli ve 3/4 na 12. Naše první noc v Jeepu. Spalo se pěkně, i když to nebylo jako v Lincolnu :)

Ráno jsme vyrazili do Topeky, Vojta tam už jednou byl a věděl, že je tam Internet. Ve městě jsem zašel na poštu a nakoupil pár známek. Dojeli jsme ke knihovně ale bylo dost brzo (otevírací doba byla ve 12pm). Takže smůla. Alespoň jsme nabrali gas a já zavolal domů, že jsem ok. Když jsme vyjeli z Topeky, mimochodem docela pěkné město, tak na nás čekala neuvěřitelně nudná krajina, kterou nemá smysl vůbec popisovat, protože jediný, co bylo možno vidět byla tráva a na ní krávy. Asi po 8 hodinách jízdy to začalo být trochu zajímavější. Krajina se začínala vrásnit a za chvíli jsme už viděli na štíty Skalistých hor zrovna v tu dobu, kdy začalo zapadat Slunce takže opravdu skvělá scenerie, kterou navíc umocnilo dvouplošné letadlo, které nám přelétlo přímo před našimi zraky. Za setmění jsme dorazili k Denveru, který na nás svítil už z dálky. Projeli jsme kolem něj, až jsme dorazili do nevim, jestli je to předměstí, nebo normální město s názvem Boulder, každopádně to bylo blízko Denveru, kde jsme byli nuceni zeptat se na další cestu do hor. Jeden člověk nám pomohl a tak jsme se vydali do velikého kopce. To už byla opravdu černočerná tma. Nakonec dne jsme dojeli do městečka v horách a přespali u jedné benzínové pumpy. Tu noc byla pěkná kosa... Museli jsme být hodně vysoko.

Vzbudili jsme se hodně brzo ráno a hned jsme se vydali do parku. Jeli jsme pomalu, protože cestou byl nádherný výhled do všech stran, ovšem Vojta se musel více věnovat řízení. Občas jsme zastavili, abychom si vyfotili krásné scenérie, např. kostelík hned vedle silnice a za ním krásné hory při ranním rozbřesku. Po chvíli jsme dojeli do jižního vstupu do národního parku Rocky Mountains. Nebyli jsme první, což byla výhoda, jak jsme později zjistili. U pokladny jsme si zakoupili za 50$ pas pro vstupy do všech národních parků v USA. Dostali jsme k tomu také mapu, na které byly všechny vyznačeny. Vjeli jsme tedy do parku po úzké a nezpevněné cestě a dojeli nejdál, co to šlo. Prohlédli jsme si krásné malé vodopády, také peřeje a jezero ledovcového původu. Jinak tam toho opravdu moc zajímavého nebylo. Možná bychom objevili ještě hezčí věci, kdybychom se trochu prošli a strávili tam více času, ovšem čas byl naším nepřítelem, a proto jsme se vrátili do auta a jeli směr Estes Park, "hlavní entrance" do NP Rocky Mts. Tam jsme posnídali a vjeli do parku, podívat se na Bear Lake, námi přezdívané Beer Lake :). Měli jsme docela hezké počasí, to nám umožnilo pěkný sz rozhled po okolí. Byla to docela zajížďka, ale stála za to, protože jezero bylo opravdu nádherné. Celé jsme ho po stezce obešli a kochali se nedotčenou přírodou. Velice nás zaujal pohled na štíty hor, které lemovali horizont. Cestou nazpět jsme ještě stavěli na několika lookout místech a trochu se porozhlédli po širém okolí. Také jsme zavítali do muzea, kde nám bylo názorně ukázáno, jak vzniká pohoří, měli tam skvělé pomůcky ke znázornění vrásnění a různé deformace povrchu. Stačilo jen "otáčet klikou" a vše se dalo do pohybu :). Ujeli jsme další kousek a opět jsme zastavili, abychom si zblízka prohlídli srnky, pasoucí se na rozlehlém palouku>, byli jsme od nich jen pár metrů. Pak ale nastal čas dát se opět na cestu. Stále jsme stoupali výš a výš a pod námi na pravé straně to už byla pěkná výška dolů, do ledovcem vymodelovaného údolí. Často jsme jeli po hřebenu hory a pozorovali, jak se smrky (strašně úzké ale vysoké stromy) postupně se stoupáním vytrácejí. Na cestě bylo nesčetně mnoho zastávek s možností rozhledu na tu nádhernou krajinu. Využili jsme snad každé příležitosti, protože to opravdu bylo úchvatné. Byly vidět jak hory, tak řeka meandrující v hlubokém údolí a dokonce i ptáky, které se s radostí nechávali krmit od turistů i v těchto vysokých nadmořských výškách. Asi po pár hodinách jsme vystoupali na nejvýše položené místo pro dálnici (12 168ft, což je něco přes 3700m), tam jsme vystoupili a vyfotili se u auta a zároveň se trochu prošli po krátké vyhlídkové trase. Byla tam už opravdová zima, už tam nebyly žádné stromy, jen pár mechů a lišejníků. Vypadalo to jako opravdová tundra, avšak odtud byl nádherný výhled na všechna vysoko položená pohoří. Pak jsme už jen klesali a zastavili u malého jezírka za kterým bylo místo, kde se nachází hlavní >rozvodí Atlantik-Pacifik. Ještě než jsme vyjeli z parku, stavěli jsme na jednom odpočívadle a zahlédli nějaké turisty, jak něco pozorují svými dalekohledy. Přišli jsme blíže a zahlédli dva nádherné losy jak se pasou na jednom paloučku. Asi si nás všimli, a proto se po krátké době od nás začali vzdalovat. Vojta je ještě stačil vyfotit. Byla to opravdu velká zvířata... nechtěl bych je někde v lese potkat :)

Těsně před výjezdem z parku jsme ještě odbočili na prašnou cestu a po ní dojeli až k řece Colorado. Na tomto místě nebyl skoro problém řeku přeskočit, protože to byl opravdu malý potůček. Člověk by ani nevěřil, co taková říčka za pár set kilometrů způsobí :) Smočil jsem v ní ruce a v duchu jí řek, see you later, a odjeli jsme. Národní park končil městečkem Grand Lake Village, u které, jak už název napovídá, se rozprostíralo opravdu veliké jezero. Tam jsme jen natankovali a pokračovali směrem na Steamboat Springs. Začalo se stmívat a cesta byla opravdu nádherná. Už to opravdu začalo vypadat jak na divokém západě. V jedné chvíli jsme projížděli kaňonem po levé straně a vpravo lemovala silnici řeka Colorado a úplně vpravo se na stěnu kaňonu těsně lepila železnice. Myslím, že už tam ale moc dlouho nevydrží, protože brzy podlehne síle přírody a zřítí se do řeky... na některých místech to s železnicí vypadalo opravdu do slova nahnutě. Posledních 6 mil před Steamboat Sprgs. byl pěknej sešup dolů až do města. Cestou nás dost otravovala za námi jedoucí a do zrcátek svítící auta. To opravdu nebylo pro Vojtu nic příjemného, a proto je pouštěl před sebe... Dojeli jsme tedy do města, ale trochu jsme přejeli odbočku k domu, kde bydlel Vojtovo kamarád Milan. Na benzínové pumpě jsme se opět zorientovali a vrátili se pár mil nazpět. Pak jsme barák našli bez větších problémů. Problém však málem nastal tehdy, když jsme se dozvěděli, že Milan momentálně není doma, ale naštěstí tam byla spolubydlící (už jsem zapomněl na její jméno :( ), která nás pustila dál a dala nám něco k snědku. Velice nám to chutnalo. Za chvíli se všichni podnájemníci vrátili a tak jsme s nimi chvíli pokecali a poptali se na dobré věci, které bychom po cestě mohli navštívit. Vojta ještě pokecal s Milanem a já si mezitím dal teplou sprchu (byly tam opravdu zvláštním způsobem řešeny kohoutky:) )... málem jsem si jí nedal, dokonce i Vojta s tím měl problémy :))) Ale nakonec vše dobře dopadlo a ve 2 ráno jsme šli spát.

Ráno jsme se vzbudili, nebo spíše nás vzbudil Milan asi v půl 7. Musel odjet do práce, takže jsme se rozloučili a vydali se na Dinosaur National Monument. Asi po 2 hodinách jsme dojeli do "Visitors Center", kde nám pustili filmek o parku a poté se vydali na "cestu do pravěku". Nejdříve jsme asi hodinku jeli po asfaltce, kterou místy křižovala zábrana proti dobytku (byly to vlastně natažený dráty, kterými procházel proud a byly zavedeny do silnice, kde vytvořili takovou mříž a tím zabraňovaly zvěři a domácím zvířatům přechod do plotem nechráněné oblasti). Okolí cesty bylo lemováno spoustou krásných skalních tvarů. Pak jsme odbočili doprava a jeli po nezpevněné a prašné silnici, čili tzv. offroad :), z klikatého a prudkého kopce do velikého údolí. Sestoupili jsme o několik set metrů, než jsme se dostali na úroveň rozsáhlé roviny, po které jsme pokračovali dál až ke Steamboat Rock, nacházející se zhruba ve středu parku. Cestu jsme si opravdu vychutnávali plnými doušky, párkrát jsme přejeli přes menší potůčky, které volně protékali silnicí. Cestou bylo pár pěkných výhledů do okolí, zastavili jsme u jednoho obydlí, dříve osídleného Mormony. Kolem dalšího srubu byly ještě zachovány zbytky ohrady, kde dříve chovali dobytek. Po cestě nás ještě čekaly petroglyphy na skále ve výšce 30ft, které tu za sebou zanechali Indiáni a později také Whispering Cave, což byla taková puklina ve skále, která podle legendy šeptá. To co jsem slyšel vám opravdu neřeknu. Musíte si to poslechnout sami... Takže jsme dojeli do cíle k ramenu řeky s názvem Green River. Tam bylo opravdu krásně, samozřejmě nesměl chybět camping platz. A protože nám bylo dost vedro, tak jsme se šli trochu zchladit do řeky, která byla opravdu studená :) Naštěstí foukal dost silný vítr, takže když jsem vylezl z řeky, byl jsem během pár minut suchý a ready na cestu zpátky. Cestou jsme si ještě jednou mohli prohlédnout to, co uniklo naší pozornosti. To už nám trvalo kratší dobu, protože jsme jeli rychleji a užívali si požitek z jízdy 4x4 vehicles :). Po jízdě na asfaltové silnici jsme to střihli zkratkou na hlavní silnici, vedoucí k druhému vchodu do parku, tentokráte ve státě Utah. Cestou jsme málem sejmuli 2 srny, opravdu jich tady pobíhala strašná spousta. Taky jsme se v jednom prašném úseku dostali do smyku, ale dopadlo to OK.

Když jsme se dostali na asfaltovku, tak mě Vojta nechal řídit auto. To byla paráda!!! V Utahu řídit jeepa, yeeea..., no nedivte se, pro člověka bez řidičáku je to opravdu zážitek! Cestou jsme potkali policejní auto, které stálo na krajnici a bezpečně jsem se mu vyhnul, jinak po cestě moc zatáček nebylo, spíše to byly kopce, které jsem překonával. Ujel jsem asi 20 mil, protože pak už se blížil vstup do parku. Když Vojta opět usedl za volant dopravil sebe i mne do jednoho střediska, kde se nacházela spousta kosterních pozůstatků>. Vlastně to byla taková budova, která byla přistavena ke skále, ve které před časem archeologové objevili zkameněliny koster dinosaurů, kteří se tu proháněli před 130 miliony lety a když umřeli, jejich kosti se krásně zakonzervovali v bahně, které postupně utuhlo a zachovalo tak i celé dinosauří kostry>. Všechno jsme si dobře prohlédli, dokonce jsme i ohmatali zkamenělou kost x milionů let starou. Byl to zvláštní pocit. Park jsme opustili v zavírací době a vydali jsme se na jih na Grand Junction, nacházející se v horách. Vyjeli jsme na jednu ohromnou plošinu a tam to bylo úplně super, protože před námi a napravo řádila pěkná bouřka, zatímco na levé straně prosvěcovalo mraky zapadající Slunce. Vystoupili jsme z auta, abychom vykonali potřebu, ale hned jak jsme otevřeli dveře, zvedl se ohromný vítr, který dal do pohybu mračno písku a.... ještě teď mam písek v puse a všude. Dokonce pak na nás trochu káplo, ale fakt to bylo nádherný. Kousek před Grand Junction bylo městečko, kde jsme objevili supermarket a tam jsme si nakoupili jídlo na cestu. Stali jsme se dokonce členy obchodního řetězce a získali zákaznickou kartu na slevu zakoupeného zboží. Zaplatili jsme $10,80 a ušetřili celkem 45%, takže se to vyplatilo (tuto informaci o možnostech slev nám poradil Milan, kterému touto cestou děkuji.). Hned na parkovišti jsme se pěkně nadlábli párků a buns a pak se dali na cestu po I-70W.

Kousek za odbočkou na Arches NP jsme zaparkovali auto a chystali se jít spát. Byla úžasně jasná noc a v dálce, skoro na horizontu byly vidět blesky a to dost veliký. Všechno bylo v pohodě, akorát se začalo ochlazovat... znamení toho, že se nacházíme v polopoušti, kde jak známo v noci nebývá tak teplo jako ve dne :)

Ráno jsme se vzbudili opět celkem brzo, projeli jsme vskutku "nádherným městečkem" s názvem Cisco. (jedninné co tam zbylo, bylo pár rozpadajících se aut a rezavějících přívěsů, ve kterých pravděpodobně ještě někdo bydlí... usuzuji tak z toho, že před domy visely šňůry s prádlem. Byl to opravdovej zapadákov. Jeli jsme dál, po pěkné silnici, kolem vysoké stěny nalevo, napravo se klikatila řeka a po chvilce se mezi ní a silnici vklínil Campground. Načerpali jsme si vodu z místního pramene, vytékajícího ze skály a pokračovali do Arches NP. Odtamtud jsem si zavolal domů a hned pak jsme vyrazili do kopce na jeden kaňon. Nalevo od nás byl výhled na tzv. Petrified Sand Dunes(zkamenělé písečné duny). Když jsme vyjeli na obrovskou planinu, objevili se tvary skal opravdu nevídané krásy. Byly tam skvělé sloupy, na kterých byly šutry. Tak jsme dojeli k takovému jednomu, který se jmenuje Balanced Rock a tak jsem neodolal a musel si potěžkat ten balvan, který na té skále leží. Na tomto místě jsme potkali první Čechy. Taky cestovatelé po práci odněkud z Floridy... Takže jsme jen tak prohodili pár slov a jeli dál k Windows Area. Opět k nim vedla stezka, takže jsme se k oknům dostali bez problémů. Byla tam dvě, hned vedle sebe a byla dost veliká, teda větší než jsem původně očekával. Pak jsme je obešli po značené cestičce, která vedla takovou mírnou polopouští, a cestou jsme ještě viděli místa, kde se teprve nová okna vytvářejí. Pak jsme se vydali na tu slavnou Landscape Arch, která se nacházela asi jednu míli od parkoviště. Bylo hrozný vedro, už nám došla voda, naštěstí na parkovišti byl zdroj vody, ale ta mi moc nechutnala :( Pochyboval jsem o tom, jestli je vůbec pitná. Když jsme došli ke skalní bráně, tak nás zklamalo, že nemůžeme jít až k ní. Prý tam hrozí nebezpečí prolomení toho oblouku, který až do roku 1991 stál poměrně nehnutě. Pak se ale odtrhl kus pravé podpěry a několik tun šutrů se svalily na zem. Takže jsme od Landscape Arch byli několik desítek metrů vzdáleni, ale i tak to byl nádherný pohled. Vrátili jsme se tedy zpět, snědli pár párků a jeli pomalu z parku. Cestou jsme ještě stavěli na Wolfe Ranch, což bylo opět opuštěné obydlí. Další náš cíl cesty byl Canyonlands NP. Asi pět mil před parkem jsme zastavili, abychom si mohli vyfotit dvě stolové hory, opuštěné v krajině. Když jsme vjeli do země kaňonů tak jsem spatřil to co nikdy v životě. Došli jsme na kraj útesu a před námi se objevili kaňony až do nedozírných dálek. Vypadalo to asi takhle: kaňon, rovina, kaňon, rovina... bylo to neskutečně obrovské! Cestou kolem jsme narazili na pár srnek a na havrana, který majestátně okupoval ceduli "Buck Canyon" Vzádu pak bylo pěknémísto na rozhled. Museli jsme nejprve vylézt na velký kámen na úplnym kraji kaňonu a když jsem se tam pracně dostali, odměnou pro nás byl výhled do všech stran,na celý park (jsou tam zachyceny naše stíny,já jsem nalevo :). Pak jsme si udělali asi hodinovou procházku na jedno vyhlídkové místo, kde jsme si pak lehli až na kraj kaňonu... mohlo to mít tak 300-320 ft co do hloubky. Navíc jak jsme pak zjistili, leželi jsme na kameni, který vyčníval ze skály. Byla to paráda! Už jsme ale museli jet zpět, a tak jsme to zabalili a jeli do Capitol Reef NP. To jsme ale nemohli stihnout, protože se začalo stmívat, a proto jsme to nechali až na další den. U jedné benzínové pumpy jsme zapiknikovali a snědli párky s Pork & Beef. Pak jsme ujeli asi dalších 50 mil a zapíchli jsme to. Ani nevím kde, protože jsem byl hrozně unavenej ale na druhou stranu pln zážitků z uplynulého dne.

Dneska jsme se probudili až v 8 hodin. Všude kolem to vypadalo jako někde na Měsíci. Kolem byly barevné skály a kopce. Nicméně jsme dojeli do Capitol Reef NP, sice z druhé strany ale i tak to šlo. V parku jsme vyšli na jednu stezku, vedoucí do kopce, kde bychom se asi po 2 mílích měli setkat s nějakým přírodním mostem. Bylo pěkné vedro, navíc jsem si zapomněl vodu v autě, takže cesta byla dost fyzicky namáhavá. Nakonec jsme dorazili na místo. Byl to docela pěkně vytvořený most, ale ani na něj se bohužel nedalo vyjít, takže jsme to obešli a vrátili se k autu. Dojeli jsme do Visitors centra a tam jsme si nabrali vodu, koupili si nějaké pohledy a shlédli velice zajímavou slideshow a jeli se podívat na petroglyfy Indiánů. Bylo to nádherný. Kolem skály, na které byla díla vytesána, vedla vycházková cesta postavená z dřevěných prken. Člověk se musel pozorně dívat, aby na skále nic nepřehlédl. Pro krátkozraké však byly přistavěny i dalekohledy...

Na druhé straně silnice byly meruňkové aleje, a protože jsme dostali chuť na meruňky, zašli jsme si jich pár natrhat... Nevím, jestli se to mohlo, ale když jsme viděli jiné auto parkující u aleje, tak jsme na to šli. A samozřejmě, koho jiného by to napadlo, jít si zadarmo natrhat meruňky než nás, Čechy. Takže jsme se s nimi opět dali do řeči a poradili nám, kde jsou nejlepší a největší meruňky. Tak jsme si jich natrhali plnou tašku a po cestě jsme si na nich pochutnali. Ještě jsme navštívili jednu bývalou školu z roku 1940, sice jsme nemohli dovnitř, a tak jsme alespoň nakoukli a viděli starodávné lavice, kamna, zeměpisnou mapu Evropy. Pak jsme začali vyjíždět z parku, ale rozhodli se, že to vezmeme zkratkou, která byla zakreslena v mapě. Byla to cesta pro 4WD. Ze začátku to byla pohoda,kolem pěkně barevný skály, ale pak nám začala camel trophy. Nejdřív to bylo bez projíždění vodou, ale konalo se všemožné naklánění auta. Za chvilku se začali objevovat kameny, a to nás dost zpomalilo, a tak jsme nejeli rychleji než 5mil za hodinu. Dole pode mnou byl asi 100ft hluboký sráz a navíc jsem byl k němu krásně nakloněný, stačilo málo a... Docela zábava. Pak jsme se dostali až k potoku, který bylo nutno přejet na druhou stranu. To taky bylo perfektní - voda se rozlila všude kolem, pro jistotu jsem si zavřel okýnko a projeli jsme. To byla paráda! Potom už to nebylo tak zajímavý, protože na cestě bylo už příliš mnoho šutrů a museli jsme jet šnečím tempem ale byla i místa, kde jsme jeli pískem jak v nějaké poušti. Pak jsme dojeli a přejeli přes nějaký les na asfaltovou silnici a zeptali se místních zeměměřičů, jestli jsme správně a jeli dál po už normální silnici. Začalo nám pršet, ale každopádně jsme měli namířeno na další skvost amerického západu a tím byl Bryce Canyon NP. Než jsme tam dojeli, tak jsme zažili pěkně dlouhé klesání (14%) a projeli spousty zatáček. Když jsme projeli branami parku, udivily mě stromy, rostoucí kolem silnice. Všechny měly ožehlou kůru jako po nějakým velikým požáru. Nakonec jsem se dozvěděl, že zde požár opravdu byl, ovšem to byl požár kontrolovaný člověkem, k dodržení rovnováhy v přírodě. Dojeli jsme tedy na nejzajímavější místo, označené na mapě a po kratičké procházce jsem s Vojtou spatřil něco tak krásného a zajímavého a dech beroucího díla přírody. Sloupy skal, miliony sloupů v kaňonu, vypadalo to tak monstrózně. Všude, kam jsme se podívali byly vidět jen tyto jehličky země. Škoda, že bylo tak málo času a nemohli jsme si je prohlédnout zblízka, ovšem z dálky to taky vypadalo božsky! Kromě těchto sloupořadí byly také vidět tzv. Grottosy, což jsou útvary podobné jeskyním, vzniklé převážně kryogenní činností. Opět jsme zastavovali u každého lookoutu a prohlíželi si kaňon ze všech stran. Samozřejmě , že nesměli chybět Češi a Japonci, kteří si s sebou přitáhli fotoaparáty s půlmetrovými objektivy. Pravdou je, že toto místo je na focení ideální. Byla to pastva pro oči, ale začalo se stmívat a my museli pokračovat dále a tak jsme park opustili. Musím s klidným vědomým říci, že Bryce Canyon byl dosud nejkrásnějším parkem, který jsme do té doby navštívili. Ovšem čekaly nás ještě jiné perly západu... Naší další zastávkou bude Zion NP!

Ráno jsme vstali a venku pršelo. V Utahu!!! Ujeli jsme asi 30 mil a byli jsme v Zionu NP. Skály byly úplně jiné, co jsem kdy viděl. Byly úplně zaoblené a vrstvené. Jak jsme tak projížděli kolem těch fialových a růžově zbarvených skal, nedokázal jsem si vybavit podobné místo, které by se tomuhle podobalo. Zastavili jsme před jedním tunelem, protože jím zrovna projížděl RV (recreational vehicle) a kvůli tomu byl načas zastaven provoz. My jsme toho využili a vydali se na jednu stezku vedoucí někam do kopce. Když jsme dorazili na její konec, nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Před námi se objevilo rozsáhlé údolí, jímž se klikatila silnice. Sedl jsem si na kraj jednoho kamene a tam jsem se od Vojty nechal vyfotit. Zkoušel jsem i nějaké balvany odvalit, ale moc se mi to nepovedlo:). Z obou stran jsme byli obklopeni obrovskou kamennou skálou, jejíž příkré stěny naháněli hrůzu. Byli jsme si jisti že tou skálou prochází i tunel, protože jsme v ní spatřili větrací otvory. Po návratu k autu jsme projeli tunelem a jeli jsme po oné klikatící se cestě . Byl nádherný rozhled do všech stran.

Dojeli jsme do Visitors Centra a na parkovišti stálo auto, které jsme již viděli v Capitol Reef, jak parkuje u meruňkového sadu. Ti Češi jsou prostě všude!!! Takže jsme si opět koupili pár pohlednic a nasedli do autobusu, poháněný methanem a vyrazili na cestu do nitra parku. Jinak musím říci, že všechny autobusy, jezdící v národních parcích jsou zdarma. Ochránci parku se tak snaží zamezit silnému provozu na silnicích a tím snížit znečišťování ovzduší a narušování místního ekosystému. Takže po cestě jsme se kochali krajinou, hlavně Vojta si to pochvaloval, konečně se nemusel věnovat řízení a plně si vše vychutnávat. Zastavili jsme na jedné zastávce, že si vyjdeme opět na nějakou stezku. Ušli jsme po ní asi 400 yardů stále do kopce, až jsme narazili na vyhloubeninu ve skále, kde ze stropu stékala voda. Vypadalo to jako v tropech, protože se všude kolem rozpínaly zelené rostliny .Pak jsme opět nasedli na bus a jeli do muzea, kde jsme mrkli na film a prošli si výstavu indiánské a mormonské kultury. Čirou náhodou jsme objevili jeden natural bridge daleko od nás ve skále. Byl velice lehce přehlédnutelný ovšem vypadal pěkně. Pak jsme se vrátili do Visitors Center, kde jsme měli zaparkované auto a rychle se do něj nasoukali a něco pojedli, venku šíleně lilo a hřmělo.

Pak jsme se vydali z parku směr na Grand Canyon. Projížděli jsme opravdu pěknou krajinou a po přejetí mostu přes řeku Colorado začaly přibývat stánky s indiánskými suvenýry. Ovšem jak bylo zřejmé, sezóna již skončila, a proto byly všechny stánky prázdné a opuštěné. Sem tam se krajinou mihla obydlí místních indiánů, žijících o samotě v rezervaci Navaho, jinak bylo všude kolem pusto. Po chvilce vylezlo dokonce slunicko a skály získali krásnou zlatavou barvu. Ovšem rychle se setmělo a zatáhlo. Asi 40 mil před Grand Canyonem jsme se rozhodli přespat. Venku byla pěkná zima. Navíc se k tomu přidal velice silný vítr. Docela jsem měl strach, že to převrátí auto :) Pak párkrát zahřmělo, jednou dokonce tak 300 yardů od nás a to byla pěkná šlupka!!! Noc jsme přežili ve zdraví.

Naší další zastávkou se stal i světoznámý Grand Canyon ve státě Arizona. Tato obrovská rýha v zemi se nedá jen tak jednoduše přehlédnout, a tak jsme se i my jeli přesvědčit, zda ono místo je opravdu tak veliké, jak se všude říká. Ovšem první, co nás zklamalo, bylo nevábné počasí. Nejprve jsme si prohlédli kamennou rozhlednu, vybudovanou podle indianské architektury. Uvnitř byly na zdech krásné ozdobné malůvky. Již od rána se po krajině válela mlha a občas se na zem sneslo pár dešťových kapek. Trochu nám to zkazilo náladu, avšak ve chvíli, kdy jsme poprvé na vlastní oči pohlédli do pekelné jámy, zastavil se nám dech. Vypadalo to, jako bychom vstoupili na samý okraj světa. Pod námi se obrovskou rychlostí valila mračna všech možných odstínů šedi a jsem tam mezi nimi prorazil blesk, jako by je chtěl mermomocí rozkrájet. Dohlédnout na dno obrovské propasti nebylo v tu chvíli v našich silách. Někdy se však přeci jen objevily strmé stěny kaňonu, které vedly stovky metrů hluboko do jícnu rozbouřeného kotle. Bohužel se docela silně rozpršelo, a proto jsme byli nuceni strávit asi hodinu a půl v obchodě se suvenýry. Všechno jsme si tam důkladně z dlouhé chvíle prohlédli. Když pršelo trochu méně, doběhli jsme k autu a v něm se najedli. Cestou na parkoviště jsem si všiml dodávky která se podobala těm, co používá cestovka Suntrek. A byla to opravdu ona. Původně jsem měl v plánu, že budu po státech cestovat s ní a teď mi bylo jasné, že jsem udělal dobře, že s ní necestuju. Pohled na dodávku, v níž bylo nasardinkováno asi 15 lidí, čekající na to, co se bude dít mě opravdu rozesmála. Pak jsme zaběhli do Visitors Center, které bylo opravdu veliké a tam jsme si prohlédli všechny cesty vedoucí kolem i do kaňonu. Vybrali jsme si jednu cestu vedoucí zhruba 630m pod úroveň, psali tam že náročnost této tratě je velice vysoká. A doba, za kterou se tam dostanem je 1-4 hodiny. To by mohlo být něco pro nás, pokud se ovšem počasí zlepší.

Zaparkovali jsme auto ve vesnici Grand Canyon a autobusem dojeli až nakonec vyhlídkové cesty. Nazpátek jsme pokračovali pěšky podél okraje a vyčkávali na okamžik, kdy se mraky rozptýlí a z nich se vynoří Slunce. Čekání se nám vyplatilo. Zanedlouho bylo možné spatřit světle hnědý pás dravé řeky Colorado, hledající nejkratší cestu ven z obklíčení velkého bludiště. O trochu výš se přímo do srdce kaňonu klenula duha, připomínající nebeskou skluzavku pro nejodvážnější duše. Celý den jsme tedy strávili po boku s kaňonem a bylo to opravdu nádherné. Rozhodli jsme se přespat v parku na jednom odpočívadle, a to se nám také podařilo. Na příští den jsme si naplánovali cestu dolů.

V 7 hodin ráno jsme vyrazili na cestu do hlubin kaňonu. S sebou jsme si do baťohu vzali jen nějakou svačinu, hodně vody, mikinu a bundu pro případ nějakého možného deštíku. V té chvíli to ale na déšť moc nevypadalo. Vyšli jsme tedy na stezku, vedoucí na vzdálenější hřeben, který se nacházel o 632 m níže. Po nás ještě na cestu vyrazil nějaký kluk s holkou, kteří nás po chvilce předběhli, protože to scházeli neskutečně rychle. Proto si u nás vysloužili přezdívku sporťáci. Cesta byla naneštěstí celá rozmáčená, během včerejšího deště se na ní vytvořili veliké kaluže, které bylo nutné přeskočit anebo je nějakým odvážným způsobem obejít. Navíc se vzduchem šířil nepříjemný zápach z mulých a koňských exkrementů, ležících na cestě. Trochu Vám to vysvětlím. Kdo si připlatí pár dollarů, ten se může pohodlně svést na zádech muly až na dno kaňonu. Ovšem to se netýkalo mě a ani Vojty. My jsme si to chtěli sejít pěkně po svých. Trasa se dále klikatila směrem dolů až k místu s názvem Skeleton Point. Docela pěkný název, že? :) Zde jsme si udělali menší přestávku, vyfotili si velice zajímavou rostlinku a napojili se na další stezku vedoucí přímo k řece. Jak jsme pořád sestupovali, řekase stále zvětšovala a po chvíli na ní byly vidět takové detaily jako jsou peřeje, obskakující veliké balvany, které se skutálely do divoké řeky. Asi za hodinu a půl jsme dorazili k tunelu, za kterým visel na lanech most na kterém jsem se nechal vyfotit. Trochu se to s námi houpalo, ale bez problémů jsme ho přešli na druhý břeh Colorada. Pokračovali jsme po cestě dolů ke kraji řeky a ponořili ruce do ledového proudu . Konečně!!! Došli jsme do nitra Velkého Kaňonu, hlubokém 1512 metrů! Všude kolem byly jen skály a řekou vymleté stěny, mizející vysoko nad námi. V tu chvíli jsem si připadal jako nejmenší tvor na světě v porovnání s tím, co mě kolem obklopovalo. Současně jsem si uvědomil, jakou sílu má příroda a jaké neskutečné věci je schopna za tak relativně krátkou dobu vytvořit. Každý člověk bez rozdílu, který sejde až tam dolů, si hned uvědomí, jakou roli na světě hraje a přijde také na to, kým opravdu je...

Pak jsme vyrazili na cestu zpátky. To už taková sranda nebyla. Začalo pěkné stoupání a po první půlhodině jsme si udělali první pauzu na doplnění tekutin. Postupně se začali přestávkové intervaly krátit. Šli jsme pomaleji, ale pořád jsme měli nasazené slušné tempo. Asi o deset minut před námi vyrazili sporťáci směrem nahoru, ale my jsme je kupodivu rychle a snadno dohnali, takže to byly pěkný "šméčka" :) (Vojtův výraz). Počasí se však začalo rychle horšit. Doposavad to byla paráda. Polojasno a chladno, proto se nám šlo lépe. Ale pak se zatáhlo a začalo kapat, až se z toho rozpršelo a to dost pořádně. Naštěstí když nás to zastihlo nejvíce, tak jsme zrovna došli k jedné chatě, kam jsme se rychle šli schovat. Byla tam už pěkná hrstka hikerů, takže jsme tam stáli jako sardinky. Po půl hodině se to uklidnilo a my vyrazili dál. Tričko i čepici jsem měl totálně promočenou, tak jsem si oblékl mikinu, která mě udržela další hodinku v suchu.

Ke konci to opravdu bylo náročné. Pořád stoupání, vyhýbání se kalužím, exkrementům a teď už i hikerům, kterých tu pěkně přibylo. Ke konci jsem byl rád za každej ušlápnutej metr. Vojta byl už kousek zamnou, chtěl jsem na něj čekat, ale řekl mi abych nečekal a šel dál a tak jsem šel. Stejně jsem ale potom na něj počkal, abych si odpočinul a abych na něj mohl vybafnout za jedním rohem. No moc se nelekl :) Po 2 hodinách a 50 minutách jsme byli konečně nahoře. To už opět parádně lilo ale to nám bylo celkem jedno, protože hlavní bylo to, že jsme to ušli celkem rychle a přežili to v relativním zdraví. Celkem nám 21 mílový výlet trval 6 hodin. Jeden amík, kterého jsme potkali nahoře a chystal se jít dolů, jenom nevěřícně kroutil hlavou, jak jsme to tak rychle mohli stihnout. Do debaty se za chvilku připojilo pár Japonců, kteří nás upozorňovali na ceduli, která visela na začátku stezky s nápisem "nikdy se nepokoušejte slézt a vylézt Grand Canyon během jednoho dne. Nebezpečí života s rizikem na celkové vyčerpání organizmu, dehydratace a dalších faktorů, související s fyzickou námahou." A oni na nás:" Oh, šikš hourš, ooohh???!!!" :) Musím říct, že to byl parádní výlet se zkouškou vytrvalosti.

Došli jsme celý promáčení k zaparkovanému autu, kde jsme se převlékli do suchého a vyrazili z parku směrem Las Vegas.

Z Grand Canyonu jsme tedy mířili k přehradě s názvem Hoover Dam. Myslím, že ji nejvíce proslavil film Superman. Dorazili jsme tam večer, kdy bylo vše pěkně osvícené. Ovšem nejdříve jsme museli zajet na nějakou kontrolu, kde nás vůbec nekontrolovali a tak jsme zajeli na jedno parkoviště těsně před přehradou. Celá byla nádherně osvícená, avšak odtud byl jen nepatrný výhled. Proto jsme přejeli přes přehradu a snažili se najít nejbližší parkoviště, kde bychom se porozhlédli trochu více. Podařilo se nám najít jedno, celkem dobré místo, odkud byla vidět skoro celá. Byla nepředstavitelně obrovská a kolem byly šikmo ve skále zavěšený stožáry s elektrickým napětím. Tato přehrada, nejenže zásobuje vodou 4 státy, ale také dodává proud, hlavně do města, které na tom asi se spotřebou elektrické energie kraluje - Las Vegas.

Už než jsme dojeli k přehradě, byl na obloze vidět přímý sloup světla, to muselo přicházet 100% z Las Vegas. A taky že jo. Jak jsme se blížili, tak se světlo přibližovalo a bylo více světlejší, až pak najednou se před námi objevila doslova svítící hrouda zlata. Opravdu to tak vypadalo. Někde uprostřed pouště, kde jsme zrovna byli se ocitl ráj. Jak jsme vjeli do města, vypadalo to skoro jako ve dne. Vlevo, vpravo všude samé kasína a motely... Projeli jsme asi nejzajímavější částí města a tou je Vegas Boulevard, kde byly nejfantastičtější kasina a hotely, jako Eiffel Tower, Luxor (egyptská pyramida), Caesar Palace, Manhattan a další. Asi třicet mil za městem jsme přespali, ale ještě předtím jsem volal majitelce auta, že je vše ok a že nás má zítra čekat. Ovšem telefon zvedl nějaký chlápek, asi manžel, a řekl mi, že auto potřebuje už dnes. Já řekl to je vyloučeno, jsme moc daleko od LA a on nakonec tedy řekl ať ho zítra teda dovezem, že už si ho někdo vyzvedne. A pak se ještě ptal, jestli je auto v pořádku asi třikrát a já mu řekl jo, že je to skvělé auto, úplně bezva. Bylo nám to s Vojtou divný, že ho chce už dneska, tak jsme se mrkli ještě do smlouvy a tam byl datum dodání 9/6 a dnes bylo 9/8.. :o) mysleli jsme si, že 9/9 máme dovést auto. Zatracený přehozený číslice!!!

Hurá do LA!! Na cestě bylo pár odboček, lákající nás do Údolí smrti, ale nebyl čas, jinak po cestě ještě byly zajímavé odbočky s názvy jako xxyxxz. Asi nějaká tajná vojenská základna. :) Do města andělů jsme za doprovodu smogu a husté dopravy dojeli kolem jedné hodiny odpoledne. Nejdříve jsme jako vždy našli zastávku Greyhound a schovali si tam věci do lockerů a jeli hledat kancelář ADAW. Tu jsme nenašli, protože opravdu v tomto městě je to dost nepřehledný, všude samý one way a spousta aut. Takže jsme to po chvíli hledání vzdali a jeli vrátit auto na Manhattan Beach. Cestou jsme ještě našli vhodnou myčku (tu nejlevnější). Byly tam dva typy. Buď vám auto někdo umyje a vy za to zacálujete nekřesťanský prachy, nebo si auto umejete sami a zaplatíte pár čtvrťáků. Samozřejmě jsme si zvolili tu druhou možnost. U myčky jsme potkali jednoho chlápka, který nám laskavě vysvětlil jak se ten automat na mytí používá a také nám popsal cestu, jak se dostanem na adresu, kam jsme měli doručit auto. Když jsme auto umyli, Vojta ho ještě trochu vyleštil a já zatím vyluxoval vnitřek, protože to opravdu vypadalo, jak kdyby tam někdo deset dní bydlel :) Takže po chvíli vypadalo auto jako nové.

Ve 2.10pm jsme našli cílovou adresu. Majitelka byla docela sympatická mladá paní, ani auto nezkontrolovala, ještě jsme se omluvili, že jedeme pozdě, ale ona že je to OK. Tak nás ještě svezla k busový zastávce a dala nám dvacku dýžko :) Sice jsme museli najít rail do downtownu ale to bylo to poslední co nás trápilo. Navíc když přijel bus, tak nás zadara odvezl až na to nádraží. Zaplatili jsme 1,60$ za přestupný lístek a nasedli do pěkného vláčku. Cestou začali nastupovat samý West Coast boys. A po chvilce taky dva policajti, kteří začali kontrolovat jízdenky. Jeden tlustej Afroameričan ji nevlastnil, místo toho však měl dřevěnou tyč, kterou mu policista neprodleně zabavil a oba spolu vyšli z vlaku na stanici. Když jsme dorazili do centra, pokusili jsme se kontaktovat ADAW a ještě jsme stihli chlápka, velice přívětivého, který nám řekl, že zrovna odchází ať přijdem zítra. Po chvilce naléhání se začal zajímat, jaké auto jsme dovezli, ovšem jakmile zjistil, že jsme ho dovezli pozdě, nechtěl se s námi o tom bavit, ať zavoláme do Chicaga a tam si to s nimi o depozitu domluvíme, že takhle nám depozit dát nemůže, a jestli teda v Chicagu nebudou nic mít proti, že nám ho dá. Ale že dneska je v kanceláři 10 minut a pak odchází a v Chicagu už měli zavřeno, takže nám nezbylo nic jiného, než přijít zítra a zavolat do Chicaga a tam to vše vysvětlit a modlit se, že nám depozit vrátí.

Takže zbytek dne jsme měli volno. Zašli jsme tedy do knihovny, tam jsem měl jen 15 minut, takže jsem napsal domů, jak se věci mají. Pak jsme se vrátili na autobusové nádraží Greyhound, že si koupíme 7 denní Ameripass (7denní jízdenka dovolující cestovat kamkoliv v rámci USA). Při čekání ve frontě jsem si zkrátil chvíli s rozpravou s jedním týpkem, který vypadal jak Eddie Murphy, co slovo to perla!!!:) Za přepážkou byli však velice přívětiví lidé. Jeden hispánec nám začal tvrdit, že se na ICIC studentskou kartu žádná sleva pro zakoupení Ameripass neposkytuje. A lístek stojí 219 babek!! Takže jsme se s ním začali hádat tak dlouho, než nám řekl, ať se zeptáme šéfa a ten když nám to dovolí, tak nám prodá všechno. Takže jsme si zavolali šéfa a s ním se další půlhodinku hádali, až to nakonec nevydržel a vyměkl, šméčko jedno !! :) Dal nám slevu, takže jsme platili „jen“ 197 bucks. Původně jsme však očekávali 170, ale i tak lepší, než 219!! Hned jsme nasedli na autobus do Vegas, abychom měli kde přespat. Cesta trvala 6 hodin a spalo se mi špatně, protože jsem pořád musel myslet na to, co bude dál s depozitem a tak vůbec.

Do Vegas jsme přijeli v 1.40am., autobus nazpátek jel až v 6.45, takže bylo dost času na procházku. Schovali jsme si do lockerů krosny a vyrazili do "rozzářených ulic" . Sice už byla dost kasina pozavírána ale stejně jich ještě dost svítilo. Prošli jsme jednou ulicí (Vermont St.) kde, jak jsem se později dozvěděl, svítí na ulici 81 milionů žároviček. Celý strop na ulici byl udělanej ze žárovek! Všude byla spousta neonových světel a blikajících žárovek, jedna vedle druhé a kromě toho ještě veliké obrazovky a kolem hrála hudba. Bylo hrozné vedro, asi 20 stupňů... na to že byly 2 hodiny ráno... Zašli jsme se schladit do jednoho velkého kasina, které bylo otevřené, ale už tam bylo více krupierů než hazardérů. Moc dlouho jsme se tam nezdržovali, jen jsme si to vevnitř prohlédli a šli dál. Na silnici stály boxy na noviny a taky nějaký reklamní pornomateriály, což mě dost překvapilo, protože bych to v Americkém městě nečekal. Avšak tohle město se ode všech liší! Vojta měl žízeň a tak si koupil pivo a dal si ho do igeliťáku a cestou bumbal. Po cestě jsme potkali asi 20 žebráků, kteří chtěli change, pak asi 10 Wedding Chapel , což jsou oddávací kaple, za 30 dollarů obřad se vším všudy a tady se lidi berou, do půl hoďky to máte za sebou. Dokonce tam byla i jedna kaple s názvem Drive Thru. což bylo asi to, že nemusíte ani vystupovat z auta a rovnou vás oddají. V Americe je možné úplně všechno!!! Ještě jsme prošli motelovou čtvrtí až ke kasínu a zábavnýmu středisku Stratospheare, což byla hodně vysoká věž (tam začíná Vegas Blvd.). Zde jsme to ale otočili a vydali se nazpět jinou cestou, protože nám zbývala jen hodinka času. Takže cestou zpět jsme potkali ještě více homelessáků, ale nakonec jsme v pořádku došli na zastávku a jeli zpátky do LA.

To už jsem byl unavený a spal jsem jak dudek. Zastavovali jsme kousek před LA v městečku San Bernandino, velice krásné, všude palmy a takovej mexickej styl. Po příjezdu kontaktoval Vojta Chicago, tam už o všem věděli, sice nevím odkud ale věděli, že jsme překročili limit o 800 mil (místo 2500 jsme najeli 3300) což dělalo 200$ pokuty, takže se ještě domluví s lidma v LA a za půl hodiny jsme se měli ozvat nějakýmu Mikeovi. Na druhý pokus se to povedlo a Mike nám řekl, že nám depozit vrátí, ale jen 100 babek, kvůli té pokutě. Alespoň to.

Takže jsme si rychle našli taxi a jeli tam kde by měla být ADAW. Bylo to docela daleko za centrem, kde jsme to hledali. Ona ta ulice je docela dlouhá :) pořád jsme ale museli stavět na červenou a penízky se připočítávaly. Když jsme se tomu místu přiblížili, taxikář taky nevěděl, kde to přesně je, takže nám zastavil asi 400 metrů od místa, kam jsme chtěli. Řekli jsme mu, ať na nás počká a rychle jsme vyběhli do ulic hledat 3402 6 W Street. Nakonec jsme to našli. Byl tam jeden chlápek, který pořád volal a nevěnoval nám pozornost a asi po 10 minutách nám napsal šek a řekl nám nazdar... Takže nám opět přidělal práci... najít banku. Avšak jsme si všimli že taxikář zastavil blízko jedné banky, dokonce blízko banky, kterou jsme hledali, a tak jsme si to tam nechali proplatit (brali si 5% poplatek) Takže jsme dostali jen 95 babek a ještě jsme museli zaplatit za taxi. Do něj jsme tedy opět nastoupili a jeli ke Greyhoundu. Cestou jsme se trochu bavili, vezl nás nějakej černoušek, docela byl ukecanej. No ale zaplatili jsme 30 dollarů. Kdybychom ale měli více času, tak jsme mohli jet městskou a ušetřit nejmíň 20 babek, ale bus do Washingtonu nám jel ve 4.40pm a tak jsme to museli vyřešit rychle.

Ještě před odjezdem jsme se posilnili u McD a pak jsme vyjeli na 62 hodinovou cestu busem a trada domů.