| Írán 2000 | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Jak se nám vlastně urodila v hlavě myšlenka na Irán? Kdo měl tu smůlu a četl mé výlevy ohledně cesty do Peru, si teď možná řekne: „No kde asi, v putyce, ne…“. Omyl. Tak, jak bylo Peru chaotické a pan Fischer by asi řekl „Kast minute“, tak Irán byl pečlivě plánovaný cca 8 měsíců předem. Prvotní myšlenka vznikla loni, když jsme se se Směnákem flákali po bulharských horách (jo, ještě s Kozlama, já vím, ale ti s tím neměli nic společného ) Usoudili jsme, že Balkánu už bylo za dva roky dost, že to chce něco onačejšího… To neznamená, že jsme v Bulharsku (taky jsme na den nakoukli do Řecka k moři…) prolezli všechno, ale…už to chtělo holt změnu. Indie nám v té době připadala daleko, Afrika a Amerika nedostupná (naivní to lidé, nebyli to náhodou dvojníci?), a tak když jsme vyloučili Rusko a jeho pohrobky (zas TAK zkušení cestovatelé jsme nebyli – teď ostatně taky ne ), zůstal nám překvapivě Irán (původně byl v plánu i Pákistán, ale když jsme schrastili dostatek informací, usoudili jsme, že tolik času bohužel nemáme L)… Tak do listopadu se toho moc nedělo, pak jsme se dohodli s Benem, že pojede s námi, a pomalinku jsme začali z netu stahovat informace. (Teď malinko odbočím: už jednou jsem se tady oháněl mým výtvorem ohledně Peru, tak ještě jednou: tuhle „stať“ budu psát podobným stylem, ale nebude tady až tolik obecných informací, proč, to pochopitelně za okamžik vysvětlím.) Jako v pořadí druhý jsme si stáhli cestopis od v té době ještě neznámého člověka s nickem Paxos…a zjistili jsme, že to je naprosto pohodový jedinec. Jeho stránky nám pak sloužily jako zdroj č.1 (posléze i on sám ), a proto bude můj výčet obecných informací stručnější (doufám…) než v článku o…ale to už asi každý ví, o čem, že? Proto: má-li někdo jakékoliv pochybnosti či nedostatky, mrkněte, pokud jste tak neučinili už předtím, na adresu http://www.mujweb.cz/cestovani/kotala/cestovani.htm, já se tady omezím jen na to, co u Paxose není, a pochopitelně taky na novinky a vůbec na všechno, co se změnilo. Irán se totiž mění doslova den ode dne, takže i to, co platilo v době, kdy jsme tam byli, už teď může být jinak, tak to neberte jako příliš velké dogma . Na úvod obecných informací bych měl zřejmě zmínit jednu důležitou věc, týkající se toho asi nejznámějšího, co se každému v souvislosti s Iránem vybaví, totiž náboženství jako státní zřízení. Je třeba říci, že v Iránu sice vše probíhá pod dohledem náboženství, ale je nutné vědět, že to, co víme o Iránu my (lépe řečeno: co nám je předkládáno, že…) a to, jak to v zemi skutečně vypadá, je dosti podstatný rozdíl. Nemohu pochopitelně tvrdit, že za těch 12 dní jsem pronikl do všech tajů iránské společnosti, nicméně si troufnu tvrdit, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby se člověk rozhodl v Iránu nějakou dobu žít, ale pokud tam jedete jako cestovatelé, stačí dodržet pár zásad (tedy, v podstatě vás nikdo nenutí, abyste je dodržovali, ale následky pak přičtěte sami sobě ) a neměli byste mít problém. Ty zásady jsou: chlapi dlouhé kalhoty (už v Istanbulu se na vás budou dívat, jako kdybyste byli z Marsu, když půjdete v bermudách), košile mohou být s krátkým rukávem, sandály i naboso povoleny. Ženské šátek na hlavě a dlouhý splývavý úbor (teď jsem mluvil s lidmi, kteří se vrátili z Iránu v srpnu, a ti, poněvadž měli s sebou ženské, zjistili, že ani tady to není až tak hrozné: šátek může byt tak napůl hlavy a sandály jsou povolené i u žen) Obecně se nedoporučuje oslovovat ženy, fotit je nebo si je dlouze vyzývavě prohlížet (což je stejně blbost, není na nich vzhledem k vysokému stupni zahalenosti nic k vidění ) Pochopitelně je třeba se připravit na to, že z (doufám!) zřejmých důvodů si nechejte zajít chuť na chlast (ani pivo, nic…mizerná prohibice, to teda Mohammed dobře nezařídil ) a na vepřové (to se překousnout dá, ale ten chlast…) Své názory na život v Iránu jsem vypotil dále, tudíž už jen krátce: pokud do Iránu chcete, připravte se na normální lidi a na to, že jako cizinci se s jejich náboženstvím příliš do kontaktu nedostanete. Takže: jací ti Iránci obecně vlastně jsou? Neuvěřitelně milí, přátelští, ochotní pomoci…občas až dotěrní, ale v dobrém… Dokonce i úředníci jsou RELATIVNĚ v pohodě, třeba konkrétně šéf celnice v Bazarghanu je úplně super… Domluva s místními je taky bez problémů – skoro každý mluví (nebo si to myslí, to spíš ) anglicky, těch pár nejzákladnějších frází (najdete je tady, Ben je pro vás zpracoval, komunikace byla opět jeho výsadou…) se naučíte, a kdyby byl problém, Iránci vám VŽDYCKY pomůžou, nebo se budou snažit najít někoho, kdo umí anglicky a ten vám pomůže… Nejspíš to bude vypadat jako přílišné idealizování, ale nám to takhle bez problémů fungovalo… Víza a podobně – tady se nic nezměnilo, snad cena, ale tu už si nepamatuju, ale nic moc výrazného to nebylo. Ovšem co se týče prodlužování víz v Iránu, je tu jedna,bohužel dosti podstatná změna: od nového roku údajně platí nové nařízení, podle kterého s turistické víza prodlužují jen jednou! Možná se úředníci dají ukecat, nevím, nám ho prostě podruhé neprodloužili L… Ohledně toho, že po vás někdo bude chtít pákistánské vstupní a výstupní razítko nebo důvod, proč ho nemáte, tady nemůžu sloužit, ale po nás ho nikdo nechtěl, a to byly vzhledem k problémům, které po cestě zpět nastaly (viz dále, pochopitelně), naše pasy na zpáteční cestě v Bazarghanu DŮKLADNĚ prohlédnuty a nic… Asi je to už konečně přestalo zajímat… O tom, jaká je Doprava v Iránu se tady moc rozepisovat nebudu, je to přibližně stejné jako loni, tj. autobusy jezdí stále, jsou levné a relativně i pohodlné – to se liší kus od kusu. Kurzy se zato dosti změnily, bohužel k horšímu: za dolar jsme nejlépe dostali 8.500 riálů, ale taky jen 8.000… A to jsme kupovali dolar za 40 Kč L…fakt dík, Bille… Předpokládám, že každý ví, co za legraci ho čeká s dvojí iránskou měnou, pokud jste ovšem nečetli Paxxosův cestopis, platí, že 10 Rials = 1 Tuman, což je naprosto fiktivní měna, tj. neexistují bankovky apod., ale Iránci udávají ceny častěji v Tumanech než v Rialech, což se vám může zvláště při smlouvání vymstít… Proto se vždy neopomeňte ujistit, že mluvíte ve stejné měně jako prodávající nebo taximen, vyhnete se nepříjemným hádkám. Jídlo a pití je v Iránu poměrně…nudné. Živili jsme se povětšinou sendviči, připravovanými v malých bistrech na ulici – člověk si vybral směs (většinou zelenina, brambory, občas kus salámu v ranku našeho Junioru, pochopitelně skopový), kterou chtěl mít v housce, kuchař ji hodil na plotnu, orestoval, nacpal do housky, přidal zeleninu (rajčata, občas salát, ale vždycky skvělé kvašáky, tedy kvašené okurky – podle mě to nejlepší, co jsem v Iránu ochutnal) a podal. Levné, dobré a člověk se z toho slušně nají… Jinak z větších jídel pochopitelně kebaby, kuře s rýží, kuře grilované, kvanta ovoce a ořechů (mno, toho ovoce zase až tak moc nebylo, bylo ještě brzo). Co se týká pití, to už bylo horší: ze začátku jsme pili jejich národní nápoj, limonádu Zam-Zam (jako kola nebo orange, ohavně sladká…), potom jejich džusíky (výborné, ale…příšerně sladké…), no a nakonec rezignovali a pili vodu (balená, neperlivá, ale studená a hlavně: nesladká! – a o to šlo) Jinak pochopitelně čaj, čaj, čaj… Pije se furt, všude a je super. Ochutnali jsme i zmrzlinu (bez následků, ale…správně, příšerně sladká ) a jejich “pivo” (tedy přesněji: to, čemu říkají pivo – takovou břečku ještě nikdo nikdy nepil, to i ty patoky z Jarošova blahé paměti byly manou nebeskou, fakt něco hnusného, navíc pochopitelně bez alkoholu) Ovšem skutečně nejodpornější věcí byla nějaká strašlivá jogurtová voda, kterou prodávají ve flaškách od koly (a místní ji lopou, jako by to byla mana nebeská, či co!) a která byla ABSOLUTNĚ nestravitelná. Snažili jsme se sníst a vypít pokaždé všechno, co nám předložili, ale tohle fakt nešlo. Hnus! Iránci vesměs jedí strašně rychle, na snídani většinou papírový chleba a jogurt s medem (podrobnosti dále), na oběd již řečené kebaby a jogurt (toho tam vůbec sežerou neskutečné množství, já, který jsem se jogurt naučil jíst až před několika lety, jsem teda nijak nejásal L) Už jsem se tady zmínil o hygieně. Tak je třeba se připravit na to, že jste v podstatě v Asii (sice střední, ale v Asii) Takže občas je třeba ledacos překousnout (viz. foto z hotelu v Shirazu) ale celkově to je únosné. Pochopitelně nesmím zapomenout na záchody: zhruba od konce Maďarska začínají šlapky, zhruba od začátku Rumunska začínají HNUSNÉ šlapky, no a od půlky Turecka postupně vymizí papír a nahradí ho hadička s vodou (popřípadě konvička ) VELMI zajímavá zkušenost, nicméně se mi jeví jako praktičtější zůstat u našich evropských návyků a přibalit si odpovídající množství papíru .Cesta do Iránu a zpátky se taky poněkud lišila od Paxose. Jeli jsme nejprve místními vlaky po ose (silně vyznačené jsou přechody, dojeli jsme vždycky do hraničního města, přešli pěšky na druhou stranu a hurá zase na vlak, v úseku Vidin – Calafat jsme se přes Dunaj přeplavili trajektem): Ostrava – Břeclav – Kůty – Nové Zámky - Komárno – Komárom – Budapešť – Nagylak – Nadlac - Arad – Craiova – Calafat – Vidin – Sofia – Plovdiv – Svilengrad, odtud taxi do Kpt.Andreevo - Kapikule na tureckých hranicích, autobusem do Edirne, odtud rovněž busem do Istanbulu, kde jsme koupili podle Paxosovy rady lístek (jen za 20$!!!) do Teheránu, no a v Iránu (aby byl výčet úplný, tady jsme přešli přes hranici přechodem Gürbulak – Bazarghan) už to byly jen busy a taxi, vlak bohužel ne… Zpět to bylo totéž, s malou změnou v Bulharsku, ale o tom dále… Ubytování bylo podobné, hodně se nám osvědčil Lonely Planet, doporučuji vřele, tahle investice se vyplatí!!! Následuje výčet hotelů s cenami: Esfahán – Amir Kabir Hotel (podle Lonelyho), cena 20.000 rials/os/noc ve trojáku – super hotel, internet ($3 za hodinu), skvělý majitel, pohoda… Shiraz, hotel …………………, troják za 60.000 Rials/noc, až na spolubydlícího švába v pohodě, na pokoji je sprcha a záchod, u stropu velký ventilátor (tady jsme přijeli a ubytovali se v půl šesté ráno, když jsme druhý den zaplatili, majitel si řekl ještě o polovinu částky s tím, že jsme tam byli dlouho…nemuseli jsme zaplatit…zaplatili jsme…) Bam: Ali-Amiri Legal Guest House (zase z Lonelyho…), přišli a ubytovali jsme se ve dvě ráno, umístili nás do pokoje, kde bylo šest postelí, z toho čtyři obsazené, Směnák spal na zemi, odpoledne při odjezdu chtěl majitel 40.000, s tím, že Směnák spal zadarmo, když to bylo na zemi… Záchod a sprcha v pohodě, ale přes chodbu. Naposledy jsme v Iránu spali v Yazdu, v Aria Hotelu (z Lonelyho, dovezli jsme se jako obvykle taxíkem a nestačili koukat: vývěsní štít byl jen ve fársí, sami bychom to nikdy nenašli ) V tomhle hotelu jsme za noc ve trojáku (podobný hotel jako v Esfahánu, pokoje okolo volného prostranství, babka na požádání vařila čaj…sprchy a WC mimo pokoj) platili 90.000/noc… Internet nás velmi překvapil. Našli jsme jej v Esfahánu v hotelu (viz. výše), ale byl i na centrálním náměstí. V Shirazu jsme se po dlouhém vyptávání probojovali na dvě místa, kde měl být: do místní university nás (kdoví, proč???) nepustili, vedle v nějaké dívčí škole (!) měli bohužel výpadek V Bamu jsme ani nehledali, a v Yazdu jsou dvě inetkavárny – v jedné to nebylo nic moc, inet jel občas, ale druhá stála za to! Hossein (majitel) je starý prasák, dobře – ale až moc rychle - mluví anglicky, v kavárně vám uvaří čaj, kafe, donesou vodu… Pohoda! Cena je snesitelná, ………., kavárna je hned na okraji Old City, vedle mešity………. V Teheránu už jsme nehledali, ale celkově se zdá, že internet dospěl i do Iránu. Pošta je v každém městě, na pohledy natrefíte většinou u památek, odeslání pohledu je za 500 rials, cena pohledu se pohybuje podle prodejce od 1000-3000 riálů. Čajovny a vodní dýmky jsou v Iránu typickou záležitostí: čajoven je spousta a vodní dýmky mají skoro všude (největší humus byl, když jsme jednu objevili i v Teheránu na Azadi terminalu v “jídelně”, která vypadala jako pražský Automat Koruna blahé paměti… ale dýmka byla super i tam!) Doporučuji vřele vodní dýmku vyzkoušet, já ač nekuřák jsem si tuhle věc zamiloval, dýmku jsem si přivezl domů a momentálně řeším problém, kde splašit tabák…no, tabák, on to tabák v pravém slova smyslu ani není, jedná se o směs ovoce, medu a kdoví čeho všeho, a ten dým, navíc filtrovaný přes vodu – to je SUPER! (předpokládám, že každý ví, jak funguje vodní dýmka, pokud ne a zajímá vás to, napište mi, ale počítám, že to je každému jasné…) K nákupům je třeba říct jediné: SMLOUVAT! Koupit lze cokoliv, bazary jsou plné a levné, takže neváhejte a utrácejte Pár tipů na nákupy: tradiční iránské tištěné ubrusy kupte v Esfahanu, jsou tam i podle místních nejlevnější a hlavně: JSOU! My je kupovali až v Yazdu a měli jsme děsné problémy je sehnat – nakonec jsme objevili obchod těsně vedle již zmiňované inet kavárny, a za slušnou cenu. Hossein v kavárně je měl dvakrát dražší a navíc měl malý výběr Pokud chcete koupit vodní dýmky a jste v Yazdu (stojí směšně málo, kolem 5$ - smlouvat!), zeptejte se u Hosseina v kavárně, dá vám tip (i s mapkou) na obchůdek na starém bazaru (jediný v Yazdu, co jsme našli…) Pokud máte dost peněz a rozumnou dopravu, vyplatí se koberce (originál peršan cca 1,5x2m nám nabízeli za zhruba 160$, takže za 100$ by se dal koupit – a jsou NÁDHERNÉ! To ale nesmíte jet takovým způsobem, jako my) Nebojte se koupit kvanta růženců, pro Iránce je to spotřební věc, nějaký zvláštní pohled na vás, když jich budete chtít 20, vrhat nebudou a je to prima dárek pro lenochy doma, co nikam nejezdí … To by bylo z obecných informací asi vše, dotazy zodpovím mailem, následuje Deník:
Konečně je tu vlak a v 15.45 vyrážíme směr Nové Zámky (pro nás se Směnákem bude tahle cesta stará vesta, jedeme ji už po třetí, jen jsme zvědavi, jestli se nám tentokrát podaří překonat Maďarsko za jeden den…). Naštěstí je volno, takže sedáme, otvíráme plechovky a plánujeme – a odhadujeme – co a jak. Ani si nevšimneme a jsou tu hranice – první z mnoha celnických tváří, které po cestě uvidíme. Vše je formalita a jsme na Slovensku. Nálada stoupá, hodina a půl v NZ nám uteče ani nevíme jak (venku na lavičkách nám pivo obzvlášť chutnalo, až došlo na vzájemné souboje, jejichž následkem Ben půl dovolené kulhal – to je taky nápad, pokoušet se zvednout Směnáka! Pád mezi lavičky do křoví byl jen otázkou času ) a je tu vlak do Komárna.
Hranice v pohodě, žádný problém, za hranicí jsme si vzali taxi (a pak se kvůli tomu pohádali, protože jsme vzali hned první a ani nesmlouvali…) a po trapném mezipřistání (taxikář se nám snažil pomoct, ale zavezl nás do úplné …) jsme nakonec dorazili do Aradu na nádraží. V uspokojivou dobu jel vlak do Craiovy (méně uspokojivé bylo, že v Craiově jsme asi tři hodiny čekali na vlak – není nic lepšího než Craiova v pět ráno (snad jen Plovdiv ve dvě ráno, jak za chvíli poznáte…) To už ale byla
Po zakoupení tureckého víza ($10 na měsíc, double entry bohužel neměli – nebo nechtěli mít - takže po cestě zpět jsme platili znova L) jsme bez problémů přešli hranici a ocitli se v Orientu… tedy skoro, ale jedna mešita je hned na celnici. Společným taxíkem (říká se mu “dolmus”a je to výborná alternativa dopravy, když někam nejezdí bus) jsme za $2 dohromady všichni tři dorazili do Edirne, dali si v putyčce každý čtyři kusy (za 500.000 jedno, ale věděli jsme, že nás čeká abstinence ), našli po chvilce bloudění směnárnu, vedle v další hospůdce/jídelničce se královsky nacpali a v pět odpoledne vyrazili klimatizovaným autobusem s videem (jako školení před nastávající cestou nám pustili… Nebezpečnou rychlost ) směr Istanbul (4.000.000 za osobu, ta inflace je fakt šílená, kurz byl 600.000/$…) V Istanbulu jsme nejdřív nechápali to jejich neuvěřitelné nádraží, a pak začaly peripetie s hotelem (nejdřív jsme ale museli odradit lačné taximeny, ovšem nakonec jsme podlehli a nechali se hodit k hotelu celkem blízko míst, kde jsme potřebovali, za 15.000.000…) Taxikář tvrdil, že hotel je “very číp”…když tam Ben vlezl, zjistil ceny: třílůžák za nějakých 135$/noc J… dvakrát odcházel, nechal se zase vlákat zpět…po dvaceti minutách vyšel ven s částkou: 10$/os/noc…protože už bylo skoro deset večer a my od pátku pořádně nespali, byli jsme nakonec rádi. To byl bezkonkurenčně nejdražší hotel na celé cestě, ale my už potřebovali postel a sprchu. Večer jsme to už moc neprodlužovali, zašli jsme vedle do kavárny na internet (450.000/45 minut), odeslali poštu, dozvěděli se, že v Teheránu vybuchly bomby, nastražené teroristy, a klidně usnuli
 Začalo hnusně: Směnák nás vzbudil před desátou!!! Sice to tak bylo domluvené, ale to na tom, že probuzení bylo hnusné, nic
nemění Před jedenáctou už jsme hledali zastávku tramvaje, aby se nám posléze podařilo na první pokus vystoupit před
Tulipánovou mešitou (zastávka Laleli), kde se nachází spousta iránských cestovek. Obešli jsme dva bloky a našli asi čtyři.
Připraveni na tvrdé smlouvání o ceně (Paxos jel loni za $30 na osobu) jsme vlezli do první (jmenovala se ASUMAN TOUR) a…už
tam zůstali. Když jste připraveni na 30$ a nabídnou vám 15$ za normal a 20$ nadstandart (blbost, neskočte jim na to, neexistoval
v tom rozdíl – tedy kromě těch 5$ ), to se těžce odolává… Nechali jsme tam bágly (bylo dvanáct, bus měl jet o půl třetí, ve dvě
jsme měli být před cestovkou) a šli se najíst a malinko se projít po Istanbulu (jediné, co se dalo stihnout, byla prohlídka starého
bazaru – a zjištění, že dát si v kavárničce na bazaru čaj je … nerozum, tedy pokud člověk není naftový magnát). U jídla jsme
probírali možnosti návratu – narazili jsme na společnost, která jezdila za 20$ až do Aradu… Ve dvě hodiny jsme byli u
ASUMANu a zkoumali budoucí spolucestující. Vypadali jako normální lidi a po nezbytné půlhodině sezení v jiné cestovce
jsme se konečně nalodili do autobusu (10 roků starý Mercedes…) a ve tři vyrazili!
Cesta byla relativně v pohodě až do cca osmi večer, kdy bouchla poprvé pneumatika… čtyři hodiny zdržení, ale to, co předváděli řidič a opraváři při výměně, stálo za to! Kocourkov hadr. Když už je napadlo namazat okraj disku vazelínou (po dvou hodinách marného mlácení kladivem a divokých hádek ) a nasadili postupně duši a plášť jednou stranou, zjistili, že duši nedostanou do pláště. Takže sundat plášť, duši, nasadit znova plášť jednou stranou, druhou…….. a zjistit (za mohutného řevu a gestikulace), že uvnitř není duše Cirkus!!!!!
Situace se změnila až s příjezdem do Kurdistánu – ta příroda je boží! Stálo by za to tam vyjet, opravdu! To už se ale blížil večer a nastalo očekávané oživení v podobě vojenských hlídek. Jedna z kontrol nemohla pochopit, že opravdu máme platné víza (asi neuměli číst), ale nakonec bylo vše OK a v půl dvanácté nastala ta dlouho očekávaná chvíle: IRÁNSKÉ HRANICE!!!!!!! (Hraniční přechod Gürbulak – Bazargan je jedním ze dvou přechodů, kterými mohou cizinci vstoupit do země, když nepočítám letiště v Teheránu. Tím druhým je Mirjave na hranicích s Pákistánem.)
Ale potom! Než jsme se prokousali několikanásobnou kontrolou pasů – to už v autobuse – a konečně zastavili v Bazarganu na snídani, bylo šest ráno! Magoři to jsou, ti celníci…Ale budiž: lezeme z busu a hned se k nám hrnou vexláci: po cestě nám jeden z Iránců (solidní maník, prý žije devět měsíců ve Finsku a na tři měsíce jezdí do Iránu – zrovna se vracel…) řekl kurz (8.500 Rials/$), takže poučeni začínáme jednat. Jsme sice utahaní, tupí a pomalu chápaví, ale něco se nám nezdá. Nabízel nám ten pacholek něco okolo 600 tumánů za dolar J… Naštěstí se k němu přitočil náš známý s dalším zajímavým človíčkem (Iránec, který žil 30 let ve Státech a teď se – už jako občan USA – rozhodl podívat domů), a tenhle Američanoiránec začal na vexláčka šít boudu: spustil na něj anglicky a tvářil se, že jeho řeči, kterou se ten chytrák domlouval se svýma kumpánama (jistě štěstím bez sebe, že má další kavku, kterou oškube) vůbec nerozumí… No a když si vexlácké nehoráznosti vyslechl, sestřelil ho záplavou fársí … Podle řevu soudím, že mu vykládal něco o tom, jak neblaze na cizince působí takové přivítání v Iránu…J Nakonec to dopadlo skvěle: za 100$ jsme dostali 850.000 riálů (a zase jsme byli skoro milionáři) Povzbuzeni úspěchem jsme se šli najíst. První kontakt s iránským jídlem (a místnostmi, kde jedí – jídelny je příliš honosné slovo, spíš si zkuste upamatovat na ty hnusné bufáče s plechovýma židlema a umakartovýma stolama s vixlajvantovýma eklhaftovýma ubrusama – tak to je ono ) byl…zajímavý. Přemrštěné hygienické návyky nemáme, jíst pravou rukou jsem trénoval už doma (pro leváka nic lehkého, ale tahle věc – jíst pouze pravou rukou - už v Iránu dost odeznívá, viděli jsme spoustu lidí, jak se cpou oběma bez nějakých zábran), ale co mě osobně dorazilo, byla jejich snídaně: papírový chleba (čerstvý je dost dobrý) a k tomu miska JOGURTU S MEDEM!!!!! Příšerně sladké, děsivé a na žaludek, který dva dny nic kloudného nejedl, navíc pěkná šupa No ale strávil jsem to, sice těžce, ale strávil… Při jídle pokukujeme po okolí a pokoušíme se adaptovat. Místní vypadají celkem normálně, ale později si všimneme jedné věci: mimo velké města (navštívili jsme postupně Teherán, Esfahán, Shiraz, Bandar-e-Abbás, Bam a Yazd) je Irán poměrně chudý a celkově nijak zvlášť udržovaný… Zdá se, že i když se tam poměry poněkud liberalizují, pořád ještě je to dost podobné naší zemi za slavného komoušského vedení… Jenže: až nastane úplná liberalizace, nastane taky soumrak typického Iránu (už teď si můžete dát téměř všude hamburger, a to je jenom začátek) Prostě: v okamžiku, kdy i v Iránu nastoupí globalizace se všemi pozitivy a negativy, bude v jistém smyslu po Iránu. Z jejich pohledu to chápu (za současného stavu to není země, ve které bych chtěl žít – tím myslím SYSTÉM, ne lidi, ti jsou skvělí!), ale z pohledu cestovatele všem radím: pokud chcete okusit Irán v podobě, v jaké se dlouho neudrží, máte nejvyšší čas. Začínám pomalu chápat turisty a cestovatele, kteří přijížděli po roce 1989 k nám a říkali: hlavně si udržte svoji kulturu, té celosvětové, uniformní je všude dost. Měli pravdu, už je jí dost i u nás… Jenže žít někde v turistickém skanzenu je asi ještě horší… Prostě a jednoduše: svět se mění neskutečně rychle, a pokud chcete zachytit jeho podobu před změnami (a před jistým nevyhnutelným zunifomováním celého “civilizovaného” světa), tak si laskavě račte pohnout Abych se vrátil do Bazarghanu: po snídani jsme nalezli do busu a okamžitě usnuli… Probudili jsme se až na oběd v nějakém větším městě. To se k nám už přifařil ze začátku příjemný a tichý, ke konci už méně příjemný, protože dotěrný Iránec (nejdřív prý, že si chce popovídat, odkud jsme, jak to tam vypadá, jak žijeme, co děláme, kolik vyděláváme, a pak začal s nabídkama: nejdřív že nás provede Teheránem, potom že nám ukáže, kde nasednout na autobus do Esfahánu, pak že u něj můžeme přespat, no a pak začal přitvrzovat: nejdřív že může sehnat chlast, potom blábolil cosi o felaci (sice mluvil o ženských, ale kdo ví …) a nakonec začal nabízet drogy… Být to kdekoliv jinde, tak si řeknem, že bude fajn pařba (i ten sex by člověk chápal asi jinak…), ale tady? 100% prohibice, za drogy trest smrti, za chlast bičování, navíc vzhledem k neexistenci volných ženských (něco jako sbalím ženskou na zábavě a …) tam žijou chlapi v permanentní sexuální frustraci, takže bych se vůbec nedivil, kdyby ty bláboly byly skutečně míněny tak, jak vyzněly. Závěr tedy byl, že jsme se s ním v Teheránu na nádraží ve vší slušnosti, ale VELMI důrazně rozloučili. Na rozloučenou se s námi líbal a byl velmi smutný… Hm, no… Zatím jsme tedy zašli na oběd do další z “jídelen”. Dali jsme si kebab s rýži, k tomu pochopitelně jogurt, a pak nám (přesněji: mě a Benovi – tohle upřesnění má dosti podstatný význam!!!) donesli ještě jehlu s nějakým játrovým kebabem. Tohle jídlo se už dalo, ale celkově nejsou iránci žádní gurmáni, i na Ukrajině jsem se najedl pestřeji. Zbytek cesty do Teheránu se neskutečně vlekl, dorazili jsme tam až po deváté večer. Teherán jako město je neuvěřitelně velká megapolis (prý až 15.000.000 lidí, ale vzhledem k statisícům uprchlíků to je podle mě nemožné spočítat), na perifériích hnusný, v centru koneckonců taky. Viděli jsme jej jen z autobusu a celkem jsme tomu rádi. Po rozloučení se spolucestujícími jsme se na Azadi Terminalu jali hledat bus do Esfahánu, kde jsme byli rozhodnuti dorazit co nejdříve a za každou cenu se vyhnout nocování v Teheránu. Měli jsme celkem obavu, dost cestopisů se zmiňovalo o variantě, že busy do Esfahánu jezdí ze South Terminalu (což se nám snažili namluvit i taxikáři, kteří se na nás sesypali a byli poměrně dost neodbytní) ale velmi rychle jsme zjistili, že to je kec: z Azadi Terminálu odjíždí autobusy do CELÉHO Iránu a POŘÁD!!! Pročež jsme měli necelých 45 minut na protáhnutí, jelikož hned u druhé cestovky, kam nás dovlekl řvoucí pohůnek (“Esfahán, Esfahán!” – tyhle dvě slova hulákal celých 45 minut s frekvencí co minutu, ovšem Směnák nám celou cestu tvrdil, že to bylo “Ešfahán, Ešfahán” a nedal si to vymluvit, magor jeden Takže my s Benem jsme byli v normálním iránském městě Esfahánu, kdežto Směnák se od nás zřejmě odpoutal a pobyl tři dny ve fiktivním Ešfahánu, který ovšem zná jen on sám ), tedy hned u této cestovky jsme byli úspěšní a v půl jedenácté jsme ve VELMI slušném autobuse (17.000 Rials/os) odjížděli do Esfahánu… Z Teheránu při cestě tam tedy víc poznatků nemáme, ale myslím že to stačí (průjezd nočním městem byl zajímavý a nasvícený obrovský komplex paláců a mešit vyloženě nádherný, až jsme chvíli litovali…ale pak jsme zjistili, že to byla asi jediná věc, která by v Teheránu stála za vidění, protože proslulý Azadi Monument – co, proč a jak a kde, to všechno při popisu zpáteční cesty, ano?) Ale přece jen ještě jedna historka: zatímco jsme střídavě odcházeli na záchod (to JE taky zážitek, ale v celém Iránu, WC je vůbec kapitola sama pro sebe, ale o tom jsem už se myslím zmiňoval…) a my se Směnákem šli koupit něco k pití ( Zam-Zam, co jiného …), Ben se dal do řeči s malým usmrkancem, co seděl vedle… Ten usmrkanec (tak 10-11 let) uměl skvěle anglicky a vypadalo to, že sežral všechnu moudrost světa. Až měl Ben málem komplex Okolo jedenácté večer jsme projeli dalším terminálem a pomalu opouštěli Teherán. A taky jsme se pomalu nořili do spánku (třetí noc v buse…)
Když jsme to později probírali (mě v té době dělilo od horečky nějakých 16 hodin…), přišli jsme na jediné vysvětlení: já i Ben jsme se očkovali proti žloutence přesně sedm dní před tím, než u nás horečky vypukly, no a den předem jsme s chutí zbaštili játrový kebab. Tohle dohromady spolu s únavou z cesty zřejmě zapříčinilo stav, kdy tělo nezvládlo nápor oslabených kultur z očkování a čerstvých kultur z kebabu, no a výsledkem byl…totální kolaps. Proč si myslíme, že tohle byl ten důvod? Směnák se očkovat nenechal a až na ten kebab absolvoval všechny jídla a namáhavou cestu jako my… Každopádně Ben ležel celý den jak zdechlina a byl k nepotřebě, a proto jsme se se Směnákem asi v deset dopoledne vypravili jednak na prohlídku Esfahánu, jednak na nákup ovoce a tekutin pro maroda. Prošli jsme se po ulici okolo hotelu, koupili Benovi hromadu ovoce (neměl chuť) a pití (ocenil džusíky…) a protože huhlal něco o tom, že mu tím, že budeme na pokoji s ním, moc nepomůžeme a ať jdeme raději zjišťovat, jak vypadá město a kde se dá co vidět (a taky kde se dá prodloužit vízum), vyrazili jsme vstříc iránské realitě.
Na náměstí se s námi dává do řeči spousta lidí, nakonec se všichni bavíme s Amirem (kluk okolo dvaceti, studuje elektrotechniku a dobře jsme si pokecali), využíváme toho, že je místní, a jdeme si bez poplatku prohlédnout Imámovu mešitu, no a nakonec se domlouváme, že se potkáme zítra ve tři čtvrtě na dvanáct na náměstí a půjdeme k Amirovým rodičům na oběd (to ještě netušíme, že zítra ve dvanáct budou v hotelu marodi dva a z velmi očekávané návštěvy autentické iránské domácnosti bohužel sejde L) To už je ale po půl desáté a Ben signalizuje, že už toho má plné zuby. Jdeme tedy domů, před hotelem se loučíme s Amirem a Ben si jde hned lehnout. Já a Směnák ještě sedíme v atriu, dáváme si čaj a rozebíráme zážitky. V hotelu je plno cizinců (Japonky, Holanďani, Norové – jen Čech žádný…) ale nějak nemám náladu se s někým bavit… V deset se zvedám, jdu na záchod…a vracím se jako troska. Totéž jako Ben, sotva se dovleču na pokoj… Jen matně vnímám, že mi Směnák říká, že ještě zůstane venku, je mi zkrátka blbě.
Večer mi bylo malinko líp, tedy aspoň tak, že jsem vylezl ven do atria na čaj a byl jsem schopen dokonce prohodit pár slov s Norama, co seděli vedle. Každopádně se sobota vůbec nepovedla, na tenhle den nebudu ani já, ani Ben vzpomínat v dobrém…
Po trapné epizodě s nesmírně obtížným jedincem (měl gesta jako Američan z filmu: “Yeáááááh, Halllo, Yééééés” – furt si chtěl s náma plácat, jakože je vše OK – no jelito! Nakonec se z něj vyklubal hádejte kdo? Správně, náhončí z obchodu s koberci ) a po zastávce v jídelně (dali jsme si grilované kuře a po nějakých 40 hodinách jsem zase jedl…a bylo to fajn) jsme vyrazili na náměstí, že si jednak nakoupíme pohledy, a navíc že v rychlosti okoukneme bazar. To s tím bazarem nám nevyšlo úplně podle představ: bylo tam pusto prázdno, asi to bylo tím, že byla neděle odpoledne… Tudíž jsme se pomalu vraceli do hotelu, po cestě si dali ještě sendvič (tedy: Směnák si dal, on byl vůbec celou cestu nějaký nenažraný a jeho hláška: “Ježišmarjá – já mám HLAD!” už nám ke konci lezla krkem, tedy mě rozhodně…), sbalili se a po osmé vyrazili na terminál. Tentokrát byl taxík v pohodě, na terminálu jsme byli tak akorát, koupili pití a pak už byl čas na nástup do busu. Ten vyjel kupodivu téměř na čas, takže jsme ve čtvrt na deset večer opouštěli Esfahán. Město velmi hezké, lidi přátelští, bohužel si ho budu spojovat s tou svinskou horečkou…
 Jako obvykle: ráno v pět jsme vylezli polámaní, rozespalí a následkem toho poněkud tupí (anoano, to bylo tím autobusem ) z
autobusu a ihned byli nuceni čelit záplavě informací, kterými nás zahrnuli místní taximeni. Vybrali jsme si hotel prozíravě už po
cestě, takže jsme nastrčili řidiči před nos mapku, on zakýval hlavou, jako že ví, kde to je, potom zakýval i na to, že ty 4.000, co
chce za cestu, jsou riály… a jeli jsme. V hotelu všechno (včetně pohůnka v recepci) spalo, takže jsme nafasovali klíče, dali řidiči
mnoho nadějí, že využijeme jeho služeb a taxíku a pojedeme s ním v 10 dopoledne navštívit Persepolis, zalezli na pokoj a šli
chrápat.
V deset hodin nás probudilo mlácení na dveře. Ben otevřel a za dveřmi se objevil maník v kvádru, který se představil jako manažer hotelu (No a? Já chci SPÁT!!! Tak ať jde otravovat někoho jiného!) a který nám učinil zajímavou nabídku: jako služba hotelu je k dispozici taxi s řidičem, které nás za 80.000 Rials odveze do Persepole, počká, až se pokocháme památkami, zaveze nás do Nasgh-e-Rostam, počká…, no a nakonec nás odveze zpět do hotelu (podotýkám, že Persepolis je cca 50 km daleko od Shirazu a taxikář, který nás dovezl do hotelu, chtěl 100.000 Rials jen za Persepolis… Taky měl, když se zhruba za půl hodiny zjevil,smůlu, protože se nám “najednou” nikam nechtělo, a s ním do Persepole už vůbec ne Holt nekalé podnikatelské praktiky, známosti a dumpingové ceny existují i v Iránu, no!) Tak jsme se tedy s milým manažerem (neustále se ujišťoval, jestli je vše OK, jestli nám něco nechybí atd. – asi věděl, že večer už budeme na pokoji čtyři – totiž my tři a šváb, ale koneckonců to přece byl ČTYŘLŮŽÁK, tak co, že ) dohodli, že taxi bude čekat ve 12 před hotelem, vykulili se z postelí a vydali se hledat něco k snědku. To už bylo vidět, že se blížíme k jihu (viz mapa), protože slunce už po desáté ráno DOST pálilo (když na sobě musíte tahat kalhoty a košili a nejste na to zvyklí, tak je to HUMUS! A mělo být hůř!)
Cesta do Persepole je sama o sobě zážitkem, okolo jsou VELMI zajímavé skály, kde je nádherně vidět, jak na povrch vystupují jednotlivé vrstvy hornin. Moc pěkné! V Persepoli jsme zaplatili všichni plnou cenu (i když se Ben snažil, aby dostal na svůj průkaz ISIC slevu . marně), tj. …………… Rials/osoba, a vydali se po schodech nahoru. Co říct k samotným ruinám? Na to, aby si člověk představil, jak město (spíše však pouze komplex paláců a chrámů, město, které se zřejmě rozkládalo kolem a ve kterém žili poddaní, obchodníci etc, se nedochovalo ani v náznacích) vypadalo, je třeba dost velké představivosti, je skutečně KVALITNĚ zničeno (viz fota, co nezničili Alexandrovi vojáci, to dokončili o pár století později Arabové – odtud zničené obličeje soch a plastik) Navíc Iránci v rámci péče o památky udělali dost divnou věc: všechny dochované trosky zvedli, očistili, celé prostranství vysypali štěrkem a trosky položili na původní místo. Vypadá to…zvláštně. Nevím, jestli je to nejlepší řešení, každopádně jsme od Persepole čekali víc…
Po návratu do Shirazu jsme se nechali vyhodit na kraji města a večer jsme strávili klasicky (totiž klasicky na iránský způsob ): v čajovně. Tahle byla venkovní, dýmka byla super, čaj taky, a navíc jme večer udělali móóóóc hezké fotky nočního Shirazu.(tedy přesněji: Ben udělal, nám se Směnákem nevyšly)
 Celý den jsme se flákali po městě, snažili se najít internet (bohužel nenašli, sice byl, ale…), navštívili Hafezovu
hrobku (Hafez byl nejslavnější iránský básník, ještě teď je kolem něho dost velký kult – všude plno knih, tiskovin…), která byla
moc hezká, taková oáza klidu a stínu v jinak horkém Shirazu, pochopitelně nechyběla obligátní čajovna, no a nesmím
zapomenout na to, že Ben se rozhodl udělat nákup!
Dal vydělat jednomu s nesčetných obchůdků s armádní výstrojí (nevím, jestli je v Shirazu tak velká posádka nebo co, jisté je, že takovou koncentraci Army Shopů jsme jinde neviděli) a koupil si kapsáče. Ne maskáče, pochopitelně, ale model Iran 1990, styl poušť Já je chtěl taky, ale na mě neměli… Přes den se Ben rozhodl udělat něco pro potomky a tajně, v skrytu a pokoutně fotil ženské. No a odpoledne jsem ztropil výtržnost v obchodě, kde jsme si dávali jídlo (tedy: výtržnost… Ale dívali se na mě divně, když jsem si po desti minutách od první objednávky objednal další 1,5l láhev se studenou vodou Ale to vedro bylo hnusné…) Taky jsme objevili poštu, takže jsme odeslali první várku pohledů. No a po zaplacení v hotelu jsme jako obvykle nočním autobusem vyrazili na místo, před kterým nás všichni místní varovali: do Bandar-é-Abbásu na břehu Perského zálivu!
Když jsme pak viděli, KDE by měly ležet – otevřená místnost s dědoušem, který vypadal jako všechno možné, jen ne jako hlídač – raději jsme si je zase vzali. Koneckonců: když se podíváte na to, jak vypadá centrální nádraž v největším iránském přístavu, bude vám vše jasné ) jsme podle Lonelyho našli hotel, kde jsme horko těžko vysvětlili, že si chceme jen na pár hodin odložit batohy (stejně nám šmejd nakonec odpoledne naúčtoval cenu jako za pronájem pokoje – když se prostě nedomluvíte, tak to dopadá bledě, a tady jsme se s angličtinou/ruštinou/češtinou a jakýmkoliv jiným jakzykem než fársí jednoduše nechytáte), a poté už bez zátěže vyrazili do přístavu. Měli jsme v úmyslu navštívit Ghesm island, kde jsou k vidění dvě VELMI zajímavé věci: jednak tzv. lezci (něco jako latimerie podivná, prostě přechodné stádium mezi rybou a obojživelníkem) a mangrovy (keře, které jsou velmi zajímavé) Viděli jsme obojí, ovšem ani zde se nám nevyhnuly komplikace. V přístavu jsme bez problémů našli stanoviště člunů, a po zakoupení jízdenky jsme za pár minut vyrazili k cca 20 km vzdálenému ostrovu Ghesm. Tam jsme se domluvili s taxikářem, že nás vezme do zátoky, kde se mangrovy a již zmínění lezci vyskytují. Protože je ostrov poměrně velký, trvala cesta něco přes půl hodiny a v autě byla naštěstí klimatizace. Problémy nastaly po příjezdu: očekávali jsme – pod dojmem přečtených cestopisů – rybářskou vesničku, kde si najmeme člun, pojedeme se podívat na porosty mangrovů, nafotíme lezce a hurá zpátky. Omyl! Auto zastavilo sice na břehu námi vybrané zátoky, kde ovšem místo vesničky a ochotných rybářů byla fabrika! Po čtvrthodině postávání a půlhodině usilovné konverzace to nakonec ještě dopadlo slušně: našel se ochotný vlastník člunu, který znal zátoku a slíbil nám, že nás tam proveze i přesto, že je odliv (to byla věc, se kterou jsme nějak nepočítali, a taky to, co se nám snažili asi dvacet minut vysvětlit – teď, v téhle chvíli, tj.asi půl jedenácté dopoledne, to prostě nejde, je odliv…) za celkem přijatelnou cenu 100.000 rials za asi dvě hodiny jízdy. Na člun k nám se nacpal i taxikář (další komplikace, kdyby odjel, jsme na ostrově ještě teď, u fabriky pochopitelně žádný taxík normálně nestojí, autobusy tam nejezdí…nakonec svolil, že na nás ty dvě až tři hodiny počká a vezme nás zpět – pochopitelně si za to nechal zaplatit…) a asi dvě hodiny jsme se proplétali kanály, ve které se při odlivu zátoka změnila. Odliv měl ovšem tu výhodu, že jsme jednak viděli mangrovy jaksi “obnažené”, a hlavně: viděli jsme lezce nejen ve vodě, kde jsou velmi rychlí, ale hlavně na odkrytých březích, kde jsme se pokoušeli je fotit. Moc slavné to ale nebylo, vystoupit se kvůli blátu nedalo a víc se nám přiblížit nepodařilo Když jsme krátce po jedné hodině odpoledne přistáli a s radostí se nacpali do klimatizovaného taxíku, malovali jsme si skvělou budoucnost: ve dvě jsme na pevnině, v hotelu se osprchujeme a ve čtyři sedíme někde v klimatizovaném bistru, kde se najíme a napojíme, a potom už bude půl deváté, hic malinko ustoupí a my nasedneme do klimatizovaného autobusu a vyrazíme vlahou nocí směrem k pouštnímu městečku Bam, které bylo naším dalším cílem. Cha!!! Takže to vezmeme popořadě: na pevnině jsme byli před třetí, totálně bez peněz (jaksi jsme si to holt blbě spočítali, no ), směnárna nikde v dohledu, v hotelu byl mrzout, jízdenka, jak jsme se dozvěděli v obchůdku vedle hotelu, kde byl člověk, který uměl naštěstí anglicky, nám byla nanic, všude děsné, nepopsatelné horko, a v půl šesté nám měl údajně jet bus a my neměli prachy. Veselé, že… Nakonec to ještě dopadlo jakžtakž: vyměnili jsme jen 10$ - víc místní vexlák neměl, navíc za 7800R/$, mizera - a bez sprchy, bez jídla, s jazykem na vestě, upocení a málem šílení z vedra jsme se ve čtvrt na šest přiřítili na “UAN”. Ben šel dělat kravál ohledně špatných lístků na předchozí cestovku s minimální šancí, že něco vyřídí, Směnák dostal za úkol koupit hromadu vody a já šel koupit lístky. Mno. Chytil se mě jakýsi šílenec, mluvící jazykem vzdáleně připomínajícím angličtinu (nakonec se ale hodil, když v té fuck cestovce nejen že nerozuměli anglicky, ale i tři zdvižené prsty – jako počet lístků – považovali za dva…) a po řadě trapných okamžiků jsme nakonec seděli v buse, měli KAŽDÝ svůj lístek, byli napojeni, a čekali jsme, až autobus v sedm večer konečně opustí autobusák… Nikdy více Bandar-é-Abbás!!!
Na jedné z dalších mnoha zastávek se s námi dal do řeči jeden z řidičů a vyklubal se z něj velmi sympatický člověk… Nakonec nás ve čtvrt na dvě ráno vysadili na kraji Bamu. Prvního taxikáře jsme poslali do…, protože měl DOST zkreslené představy o ceně, další už byl OK, bohužel chvíli trvalo, než jsme se my i on shodli na stejném významu slova “Hotel” (ten, do kterého nás zavezl, měl snad i bazén, ale cena by se nám asi moc nelíbila , nakonec pomohlo slovo “mosaferchané” což znamená “levný hotel, ubytovna…” a díky čemuž jsme se po půl druhé dobývali do Ali-Amiri Legal Guest House (podrobnosti týkající se ubytování jsem popsal jinde) Byli jsme sice ulepení a špinaví, ale ještě víc unavení (naposledy jsme spali v noci z pondělka na úterý), takže jsme okamžitě zalehli a sprcha šla pro tentokrát stranou… Ráno (no, tedy ráno: před desátou) jsme se vybatolili a po marné snaze najít směnárnu jsme vyrazili na pouštní citadelu Bam. Nádherná věc, místo sáhodlouhého líčení se raději podívejte na foto, je to o moc lepší. Město jsme prolezli celé komplet, přes poledne tam ani nikdo nebyl, vstup byl 15.000R/osoba, Ben dostal slevu na ISIC. Po návratu do hotelu jsme se majiteli (který se konečně probudil) svěřili s problémem: nemáme prachy a jediný vexlák, kterého jsme potkali, nám nabídl hanebný kurz 7000R/$… A rázem jsme se ocitli v PC hře: majitel se zamyslel a řekl:” Když mi z vedlejšího obchodu donesete zámek, který mi tam můj známý připravil, dám vám pro něj dopis a on vám vymění sto dolarů v kuzu osm tisíc riálů za dolar” Prostě adventura, jak má být Vypravili jsme se tedy do obchodu a za půl hodiny jsme měli jak zámek, tak prachy… Zaplatili jsme šéfovi hotelu a vyrazili hledat autobusové nádraží. Nakonec jsme ten dvorek, kde se v rohu krčily dva busy, našli. A dokonce jel v pět odpoledne autobus do Kermánu. Takže jsme měli tak akorát čas zalézt do blízkého bistra a konečně se zase po nějaké době najíst (hlavně stále nenažraný Směnák!) Cesta do Kermánu pro nás měla velké kouzlo v tom, že jsme jeli odpoledne, tj za světla. Poušť kolem je opravdu super, podařily se i nějaké fotky, a proto když se setmělo, docela nás zamrzelo, že ten ohava (rozuměj: Slunce, pořád ještě bylo přes den hóóóódně přes třicet!) konečně zapadl. V Kermánu jsme původně měli v plánu pouze přestoupit na bus do Yazdu, ale nakonec to málem dopadlo jinak: cestovek tam bylo sice požehnaně, ale všichni nám tvrdili, že do Yazdu jede bus buď ve dvě ráno (neakceptovatelné, byli bychom tam kdoví kdy a den by byl v háji), nebo až ráno… Pomalu jsme se smiřovali s tím, že půjdeme hledat hotel, když jsme najednou zjistil, že kolem je podstatně víc cestovek. Jejich centrální nádraží vypadá poněkud…zmateně, kdo by čekal cca 6-8 správních budov na obou stranách rušné, cca čtyřproudové cesty, když vás vysadí v zadním traktu „nádraží“, ze kterého se nakonec vyklube nádraží pouze jedné z mnoha cestovek… Prostě a jednoduše: každá cestovka má vlastní nádraží… A teď se v tom vyznejte Sice to chvíli vypadalo bledě i v ostatních (a Směnák už vymýšlel scénář hotel = jídelna = jídlo…) když se nám stalo to, co se jinak stává pouze ve filmech či knihách: v úplně poslední cestovce jsme koupili úplně poslední lístky na autobus, který jel do Teheránu a odjížděl IHNED!!!! A vážně: sotva jsme koupili lístky (pohůnek od pokladny ještě řval na řidiče, ať nikam nejezdí!) a vlezli do autobusu, okamžitě jsme vyjeli! Občas člověk prostě potřebuje trochu štěstí (to se od nás pochopitelně odvrátilo dva dny potom, při pokusu o prodloužení víz L)
Probudili jsme se v jedenáct dopoledne s vidinou volného dne (možná jsem to zapomněl říci: v pátek v Iránu nic nevyřídíte, je tam volný den – ovšem služby, tj. bistra, obchody, holičství, taxi, busy a památky fungují… Jen policie atd. ne…a taky putyky nefungují, protože tam žádné nemají ) měli jsme v plánu jen se courat po městě a relaxovat a v sobotu se pokusit prodloužit víza. Proto jsme nikam nespěchali, dali si čaj a kolem poledne teprve vylezli na ulici. Tam nás sice přepadlo vedro (fuj, fuj a ještě jednou fuj…), ale taky spousta sympatických lidí (Yazd je něčím – nevím přesně čím – výjimečný, v tom městě je OPRAVDU pohoda) Prohlédli jsme si pár mešit (a v té, která je vedle Hosseinovy inetkavárny, jsme díky místnímu ochotnému průvodci (? kdoví, co to bylo za divného chlápka, možná místní, co si zaskočil do mešity, viděl nás a rozhodl se, že nám ukáže místní zajímavost – fakt nevím…) měli možnost sestoupit do podzemí a podívat se na dva rezervoáry, do kterých je potrubím přiváděna voda z vesnice asi 60 km od Yazdu – zajímavá zkušenost) a protože v kavárně seděli na inetu dva Australani, šli jsme se projít Starým městem yazdským… Je to něco dost dobře nepochopitelného, ty prastaré domy uplácané z hlíny jsou obydlené! Prostě muzeum a archeologické naleziště v jednom, ovšem trvale obývané lidmi… Super věc! Na netu jsme se zdrželi asi dvě hodinky, dali si čaj, zachatovali jsme s lidma doma, poslali poštu, zjistili výsledky fotbalu a hokeje (hrálo se MS, šot z finále jsme viděli dokonce ve zprávách v autobuse ) a poté, co jsme se vyptali na čajovnu, jsme se ještě chvíli flákali po městě, a pak jsme to přes hotel nabrali přímo směrem čajovna. Ta byla super, sice malinko komerční, ale výborná obsluha, dobré jídlo, no a po jídle čajíček a dýmčička…kolem se sešlo asi pět lidí, co si chtěli povídat, pak přišel Hossein – asi nejpříjemněji strávený večer v Iránu! Při odchodu nám ještě nabídli, že pokud chceme, můžeme si vylézt na střechu (fotky jsou tady) – prostě profesionální přístup k zákazníkovi Na zpáteční cestě jsme si ještě dali zmrzlinu (tedy, je třeba říci zde naprosto otevřeně, že zmrzlinožroutem No.1 byl jednoznačně Směnák – to, co doma předvádí s pivem, tady dokázal se zmrzlinou – taky humus ), pokecali o poměrech a mobilních telefonech s poněkud tajemným kolemjdoucím (nestává se často ani v Iránu, že vás cizinec osloví otázkou, zda u vás doma máte mobilní telefony a pokud ano, kolik stojí hovorné ) a ještě asi půl hodinky strávili v atriu hotelu, kde jsme kecali s místními (a Hosseinem, který byl všude ) Moc hezký den to byl…
Takže jsme před sebou měli celý den, který jsme hodlali strávit v Yazdu jednak nákupy, druhak v čajovnách. Bazar jsme prošli několikrát, ale v období cca od 12 do 16 hodin nemá absolutně význam tam chodit, nikdo tam není. Nakonec jsme koupili modlicí koberečky (1$ kus, to se ani nedá smlouvat ), tištěné ubrusy (viz výše, cenu jsme usmlouvali, ale kolik, to si fakt nepamatuju, možná, že jak bude Ben přepisovat text na net, tak si vzpomene a doplní to…ale nemyslím ) a vodní dýmky (okolo 5$ za kus – po smlouvání) a šli se rozloučit do čajovny. Tam jsme u čaje a dýmky dali řeč s Muhammadem Alim, odhadem třicátníkem (nebo přes), který se rozhodl, že se naučí anglicky, a bavil se s turisty, aby se procvičil. Na to, že nám tvrdil, že se učí angličtinu asi dva měsíce, mluvil FANTASTICKY!!! Byl velmi sympatický, dovedl nás kousek od čajovny na stavbu, kde se rekonstruoval jeden z domů v ulici, a dostal nás na střechu, čímž nám umožnil udělat pár fotek Yazdu z pohledu shora. A pak už byl tak akorát čas se se všemi rozloučit (málem bych zapomenul na hotelového pohůnka Mohammeda, který nám tu a tam pomáhal celé dva dny, uměl pár slov česky a byl – i když občas vypadal jako když je pomalý na hlavu – docela v pohodě a užitečný, až na to, že se nám stále snažil prodat zájezd na starou zoroasterskou památku Čak Čak a byl hodně smutný, že jsme neměli čas), pokusit se nějak smysluplně zbalit (koberce, balík ubrusů, dýmky – kam to všechno nacpat???) a dorazit před devátou večer na autobusák, kde nás čekal noční autobus do Teheránu (jelikož je terminál naproti policejní stanice, měli jsme nákup lístků při cestě…) Nakonec vše dobře dopadlo a my v devět večer opustili asi nejhezčí a rozhodně nejpříjemnější město po cestě.
Čímž nám zůstal čas akorát na to, abychom si na vlastní kůži vyzkoušeli naprosto neskutečnou iránskou dopravu (to, že jsou na cestě přechody pro chodce, NIC neznamená, je třeba VELMI RYCHLE si osvojit techniku domorodců – vyčkat správný okamžik, vstoupit do jízdní dráhy a JÍT, nezastavovat se, kličkovat mezi auty, ale pořád JÍT – chodec je v provozu úplná nula) a šli se zblízka podívat na známý Azadi monument. Je to poslední stavba, kterou realizoval bývalý vládce Iránu šáh Reza Pahlaví, a byl dostavěn v roce 1971 jako památník k tisíciletému výročí založení perské říše. Je vysoký 45 m (pro věci znalé – o metr, to je pech, co ) a postavený ve tvaru obráceného písmene “Y”. Zbytek času jsme strávili na Azadi Terminalu, kde jsme prolezli kdejaký kout (ne že by tam bylo něco k vidění ), v hnusné jídelně jsme si dali dobrou dýmku, koupili si pití a sendviče na cestu a čekali netrpělivě na odjezd. Autobus vyjel s pouhou hodinou zpoždění a vzhledem k tomu, že nám bylo jasné, že vízum přešvihneme, začali jsme si vymýšlet nějaké věrohodné historky. Počítali jsme, že bychom mohli být na hranici tak v jednu v noci, což by se dalo přejít beze slov, jenže…
Důstojník byl v pohodě, hned se s námi dal do řeči (=uměl anglicky) a ptal se, jestli nemáme nějaký problém. My že máme. A on na to, jestli s vízy. Tak jsme mu vysvětlili, že nevíme kudy kam, že všichni něco vyplňujou a že víza jsme “malinko” přešvihli ale že za to může cestovka… Řekl nám, že formuláře jsou jen pro místní, a že máme venku počkat, až přijede autobus a že to bude OK. Pak se zeptal, o kolik jsme to přešvihli, a když slyšel, že o osm hodin, podíval na pasy a řekl: “Where are you from? Czech Republic? Visa no problem…” Tak jsme si za úplně poslední iránské peníze dali čaj a za dvě hodinky jsme vstoupili do budovy… Kontrola zavazadel byla tentokrát úplně bez problémů, jako “Turist” jsme mohli kontrolující ženu (!!!) obejít a čekala nás pasová kontrola, tj další budova. Tam bylo lidí jak psů, a když viděl úředník, co měl orazit naše pasy, propadlé vízum, zezelenal, vykřikoval “Visa problem, visa problem, chief, chief…” Jelito chlap! Tak jsme šli za ním za chiefem, no. Chytl se nás maník v civilu se slušnou angličtinou, ptal se, co máme za problém, a že nás dovede za šéfem a promluví s ním (všude jsme se hájili tím, že cestovka nám slibovala, že budeme na hranicích do půlnoci. Nic moc, já vím, ale co by asi tak napadlo vás, heh?) Přišli jsme ke dveřím, za kterýma seděl “chief”, vlezli dovnitř a…….pozdravili se se starým známým! Správně, ten maník v bílé uniformě Takže opravdu No problem, šli jsme zpět, a po deseti minutách čekání, kdy si ty naše pasy asi pět úředníků přehazovalo jako horký brambor a nikdo nechtěl dát štempl do pasů, které mají propadlé víza (…to je Asie…) jsme je nakonec i s razítkem dostali do rukou a vešli do ŠÍLENĚ přecpané místnůstky. Smrad, vedro, řvoucí děti… Stáli jsme tam asi pět minut ve frontě, ve které byli všichni z našeho busu. Pak jsme najednou zaregistrovali pohyb na druhém konci místnosti. Šli jsme tam, a mezi posledními prošli kontrolou pasů a byli ve známé rozdělené místnosti, tj. JSME PRÁVĚ BEZ EMOCÍ OPUSTILI IRÁNSKOU ISLÁMSKOU REPUBLIKU! Navíc před námi bylo ve frontě u Turků jen asi třicet Iránců, takže za patnáct minut už jsme se mohli handrkovat s Turkem, jestli nás náhodou nepustí, když jen projíždíme, na to jednocestné vízum ….. Nepustil Takže Ben šel koupit za 30$ další víza (jsou to pacholci ti Turci, určitě tam ty double-entry víza nemají schválně L) a za deset minut už jsme byli v Turecku, seděli v bufáči, pili čaj a smáli se Iráncům, kterým to trvalo ještě další hodinu, než vylezli ven Nalezli jsme do autobusu a vyrazili přes Kurdistán vstříc Istanbulu. Cesta byla v klidu, protože jsme projížděli Kurdistánem za dne, mohli jsme i přes poměrně nehezké počasí obdivovat úchvatnou divokou přírodu. To je fakt paráda! Po pár hodinách nám řidič na jedné ze zastávek dal naše dolary, takže i tato starost odpadla, tudíž jsme měli spoustu času na to, abychom si v klidu promysleli další postup. Měli jsme totiž ještě skoro dva týdny času.
Nakonec jsme se dohodli a navíc měli i celkem štěstí, protože nás dovezl ke svým známým, kteří zrovna přestavovali domácí penzion, ale přesto nás ubytovali (10 leva/os/noc, 1 leva=1 DM) Takže v devět večer už jme vyráželi do NORMÁLNÍ hospody na pivo! Po cestě jsme ještě potkali super internetovou kavárnu (1 leva/hodina), tudíž jsme poslali maily a potom už jen popíjeli a vychutnávali pivo (náhodou, Kamenitza JE docela slušné pivo, a chtěl bych vidět vás, jak byste kroutili hubou po patnácti dnech bez piva )…A pak jsme šli spát. Bylo to tak lepší…
Ve velmi dobré náladě (nikdo nevěděl nic o nějaké hádce ) jsme nasedli do vlaku a vyrazili směrem na Starou Zagoru (s přestupem v Dimitrovgradě, ale bylo to v pohodě, vlak jel za jedno pivo ). Po cestě se mi podařil VELMI hezký fotoúlovek, můžete kritizovat - je to cvaklé z jedoucího vlaku… Ve Staré Zagoře jsme se dali do řeči s maníkem, který když se dozvěděl, že chceme jet do Burgasu, nás dovlekl k mapě… No, tak jsme si šli změnit lístky (cesta vlakem do Burgasu z tureckých hranic je nesmysl, objíždíte to přes půl Bulharska, i když měl Směnák pravdu, že to je za rohem, ale ne vlakem) a půlnočním vlakem vyrazili do Varny.
Na pláži jsme ihned zjistili, že nám co se týče baru, těžce sklaplo – sezóna začínala až za čtrnáct dní, takže všude bylo úplně mrtvo. Tak jsme si v další hospodě, kterou jsme znali z minula, dali pivko, vedle v obchodě nakoupili “zásoby” a celý den strávili na pláži děláním blbostí… Prostě a jednoduše to byl odpočinkový a relaxační den. Už jsme ho potřebovali. Hotel jsme ani nehledali, tak jako před dvěma lety jme bez sebemenších problémů přespali na pláži.
V Gorne Orjachovici jsme přestoupili na vlak, kterým jsme dorazili do Ruse. To už se blížil večer, a nás NAŠTĚSTÍ ještě dříve, než jsme se vydali do města shánět auto, napadlo zeptat se na informacích, kolik by stál lístek na vlak do Giurgiu a jestli něco jede. No a za hodinu už jsme seděli VE STEJNÉM VLAKU (stál v Ruse skoro dvě hodiny – odbavení na hranicích – měli jsme zase jednou štěstí), v kapse místenky až do Bukurešti a to celé (jízdenka, místenka + mezinárodní příplatek) nás vyšlo na cca 15$ dohromady. Sympatické, což? Na hranicích nebyl sebemenší problém, a tak jsme si jenom posunuli hodiny o hodinu zpět a cestu do Bukurešti strávili v družném hovoru s dvěma Rumuny. Oba byli studenti, vraceli se z tříměsíční stáže v Řecku a prozradili nám VELMI užitečnou informaci: totiž ten vlak je přímák, který jede z Istanbulu do…BUDEAPEŠTI! To znamená, že jede přes Arad! Hurá! Domluvili nám s průvodčím, že nám prodá lístky ve vlaku za slušnou cenu, ať nemusíme vystupovat v Bukurešti z vlaku. Tady samozřejmě nastala komplikace, protože průvodčí se v Bukurešti měnili, ale nakonec jsme jeli za ……………. až do Aradu, sice bez lístků, prachy si průvodčí strčili do kapsy a kdyby přistoupil revizor, asi bychom měli DOST velký problém, ale zase jsme měli štěstí, a navíc už jsme byli dost apatičtí a bylo nám to jedno… (koneckonců se říká, že štěstí přeje odvážným a připraveným, a to jsme byli, no ne? No tak … ) Za Bukureští se nám ještě podařilo na nějakém děsivém nádražíčku, kde náš mezinárodní expres cca dvacet minut stál, koupit od místního umolousance pět piv tří různých značek a pak už jsme se jen uložili k spánku… Teď si asi řeknete, že se nám štěstí lepilo na paty celou cestu, ale když si uvědomíte, že nám víza prodloužili v Iránu jen jednou místo dvakrát, tak se to jenom kompenzovalo. Navíc mě osobně čekala ještě jedna tragédie, a to s tou horečkou v Esfahánu taky nebylo nic moc – řekl bych, že v celkovém výsledku to byla slušná plichta
Hranice byli celkem v pohodě, až na to, že byl řidič poněkud vyplašený a nechtěl Bena pustit na hranici na záchod (jenže kam s tím na nás, po iránských zkušenostech, že!) Ben ho prostě ignoroval a se slovy:” …a co mi ten moula celník asi tak udělá? Zastřelí mě nebo co?” šel přímo za celníkem, nafasoval klíče a bylo to! Žádné ponižování před celníky! Kontrola sama proběhla hladce, vždycky když se nás zeptali, odkud jedeme, a my řekli, že z Iránu, byla prohlídka v podstatě u konce, protože s takovýma exotama je potřeba se pobavit a ne je kontrolovat V Budapešti jsme byli po půl druhé odpoledne, mikrobus zastavil přímo u nádraží, takže taky klídek, a vlak do Komárna nám jel před pátou. Sice z nějakého okrajového nádraží, ale to nebyl problém: na informacích dali Benovi mapku, podle které jsme zjistili, že přímo před nádražím stojí metro! No! Takže jsme na hlaváku vyměnili nějaké dolary, dali si pivo a šli na metro. V metru jsme si jako slušní a spořádaní občané spřáteleného státu (jujda, to je formulace jak z komoušského propagačního letáku o cestování po socialistické Evropě osmdesátých let ) koupili jízdenku, a za chvíli byli na dalším nádraží. Koupit lístky trvalo chvilinku, a já mezitím zjistil, že vlak už je přistaven. Takže jsem, tentokrát pro změnu v masce burana, nakoupil za poslední peníze plechovky Dreheru (ne, Dreher NENÍ limonáda, jak by se podle neznámého názvu mohlo zdát ) způsobem, ze kterého Bena rozbolela hlava: zatímco on se snažil pomocí pár maďarských číslovek a angličtiny vysvětlit v obchodech, co chce, tak já prostě přišel ke stánku, ukázal na plechovku, na ledničku a vysypal na stůl všechny peníze. Že to je naprosto POCHOPITELNÉ a srozumitelné? No tak vidíš Bene! Mimochodem, když už jsme u maďarštiny: neexistuje člověk (vyjma mojí šéfové, kterou tímto srdečně zdravím, ale ta se tam koneckonců narodilo, takže to vlastně neplatí ), který by uměl maďarsky a nenarodil se tam, je naprosto vyloučeno se cokoliv z tohoto jazyka naučit a mám pochybnosti o tom, co třeba na nádražích hlásí rozhlasem: podle mých výzkumů s největší pravděpodobností říkají lidem nějaké recepty na bábovky nebo tak něco… V každém jazyce prostě člověk najde pár slov, kterým rozumí, které jsou podobné atd. – jen v maďarštině nic takového neexistuje. Myslím, že mluví pozpátku… Ve vlaku žádné potíže nenastaly, a proto jsme krátce po šesté večer přecházeli po dvaceti dnech most přes Dunaj. Na maďarské straně pohodka a formalita, pokecali jsme s celníkem o Iránu a bylo to. Tak, a jsme u toho: to, co teď bude následovat, v žádném případě nelze chápat tak, že mám cokoliv proti Slovákům (koneckonců jsme s Benem po rodičích napůl Slováci…) a citlivějším duším bych nejspíše doporučil pár řádek přeskočit. Tedy to, co předvedl ten slovenský blb, nemá obdoby. Myslel jsem, že nic nepřekoná dementního celníka v Praze – Ruzyni ( viz cestopis o Peru, ať to nepíšu furt dokola) ale tento čobolský kokot (ještě jednou se omlouvám, ale to byl skutečně extra debil, který si nezaslouží jakékoliv ohledy) nás TŘICET MINUT BUZEROVAL, donutil nás rozbalit batohy (dobře mu tak, poté, co se u mě dostal na “hororový sáček” s použitýma ponožkama atd. už mi dal pokoj ), balík s vodními dýmkami, nedůvěřivě koukal na větvičky rozmarýnu, Směnákovi dokonce otevřel a (zajisté odborně a profesionálně, má na to přeci výcvik a je odborník!) prozkoumal dýmky a dlouze se zasekl u dánského tabáku v originál krabičce (Dánsko je přece vedle Holandska, co kdyby tam byly drogy…) No prostě takového imbecila svět neviděl. Naštěstí jsme byli v klidu, Ben si z něj víceméně nepokrytě dělal srandu (klidně mu mohl nadávat přímo, stačilo jen zvolit vhodné nadávky a ten blb by to stejně nepochopil…) a když se blbeček vyřádil, propustil nás… Kéž by spadl do Dunaje, zlomil si nohu, přejelo ho auto a vlastní rodiče by se ho zřekli, hnusák jeden! Následkem dementní kontroly jsme na nádraží zjistili, že nám pochopitelně ujel vlak. Blb! Naštěstí jel asi za hodinu další směrem na Nové Zámky (po třech týdnech jsme si v Nových Zámkoch dali zase vepřové – normálně bychom asi prohlásili, že ten segedín byl blaf, ale takhle nám připadal úžasný), takže jsme stihli jen zavolat domů (z Komárna – nějak se mi to časově pomotalo ) a vlak byl tady. Ze Zámků jsme vyrazili o půl jedenácté v noci do Břeclavi. Kontrola na hranicích byla už zase normální (ještě jednou: blb!), čeští celníci se dokonce ani neobtěžovali otevřít kupé, jen koukli přes okno a usoudili že tito tři sympatičtí chlapci jsou naprosto v pohodě …
Stručně: přibližně 12.500 km po zemi vlakem a autobusem, šest zemí, pět hlavních měst, dvacet tři dní, z toho sedm (!) dní v hotelu… Po zemi z Ostravy do Perského zálivu! Super. Doufám, že to nebylo moc dlouhé . | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||
|
|
|
|
V Esfahánu toho je k vidění poměrně dost (zvlášť je-li to váš první kontakt s Iránem – tedy první OPRAVDOVÝ kontakt, zastávky
autobusu nepočítám) ale v žádném případě byste neměli vynechat dvě památky: most Sí-Ó-Sé (most Třiatřiceti oblouků – o co
jde se dozvíte…) a hlavně náměstí Imáma Chomejního (podle Lonelyho největší na světě, a je fakt, že to je NESKUTEČNÝ lán
země ), jakési společenské centrum obyvatel Esfahánu, zvlášť v pátek a k večeru – rodinky (ano, i ženy!) vyrazí na náměstí,
roztáhnou deky a vesele piknikují (to je ale slovo, co ), haranti hrajou fotbal, všude plno kol…prostě společenský život ala Irán…
Zatím je ale chvíle po poledni, když se přivalíme na náměstí. Obcházíme ho z obou stran, fotíme mešity (to se prostě nedá ani
popsat, ani fotit – to se musí VIDĚT – opravdu krása!) i náměstí celkově a domlouváme se, že se tady stavíme večer. Poté, co
nás prokecne prodavač koberců (a my zjistíme, že svět je vážně malý – prodavač koberců má za manželku…ano, správně,
Češku ) se pomalu loudáme k hotelu, stavíme se v bufáči na jeden z mnoha sendvičů a okolo páté se vracíme do hotelu. Ben
má sice pořád dost vysokou horečku (39°C), ale když mu nadšeně líčíme, jaké je náměstí bomba, rozhodne se, že se po
setmění půjde na ten zázrak podívat s námi… Než se setmí, vyřizuju na internetu poštu a píšu maily známým a rodičům. A
když to mizerné slunce zapadne, jdeme pomaličku zpátky na náměstí.
I když jsme o téhle praxi věděli a byli na ni připraveni, přesto jsme naletěli: taximen nám řekl cenu 3.000, a my jsme si (poprvé a
naposled) neověřili, že mluví o riálech… No a pochopitelně, když jsme platili, nechtěl ten syčák ani slyšet o tom, že řeč byla v
riálech…bylo to na začátku, my měli ještě dost peněz, tak jsme se ani moc nehádali (navíc Ben ještě nebyl úplně ve formě ) Na
nádraží jsme byli rychle hotovi (bus odjížděl v devět večer, cena klasická – 17.000/osoba ) a rozhodli se, že když jsme byli kavky
a nechali se oškubat, že teda za trest půjdeme zpět pěšky… Navíc jsme věděli, že po cestě je další z památek, kterou jsme
nehodlali vynechat: most Sí-ó-sé. Něco jako Karlův most v Praze. Hezké, nejlepší byla čajovna na jednom konci mostu: tady
jsem poprvé ochutnal vodní dýmku (poprvé nic moc, ale už podruhé to bylo super a ač nekuřák, vodní dýmce jsem propadl )
Asi po čtvrthodině zmateného potulování se Shirazem jsme našli sympaticky chladnou a dost útulnou (na místní poměry)
jídelničku, kde jsme si začali poroučet jak Němci v devadesátém v Praze: já s Benem jsme si dali kuře s rýží, a když říkám kuře,
myslím tím čtvrtku, ne pár kousků zamíchaných do rýže, Směnák kebab, k tomu saláty, Zam-Zamy, chleby… no a za všechnu
tu hromadu jídla jsme na odchodu zaplatili dohromady 40.000 Rials – slušné, není-liž pravda? Dvanáctá hodina se blížila, takže
na nějaké velké prohlížení Shirazu nebyl čas, akorát jsme došli k hotelu a už byl nejvyšší čas vyrazit na nejznámější památku,
kterou lze v Iránu spatřit, na bývalé hlavní město slavné Perské říše, které bylo posléze dobyto a zničeno Alexandrem
Makedonským…zkrátka byl čas vyrazit do Persepole!
7 kilometrů od Persepole se nachází další část památek: Nasgh-e-Rostam a zoroasteriánská památka č.1: kostka (mno, asi
bych měl říct, JAKÁ kostka, že Tak zvíci rodinného domku… ostatně:podívejte se na foto…), o které nikdo neví, k čemu
sloužila. Má falešné okna, je napůl pod úrovní okolí…záhada. Do celého “komplexu” (v podstatě jedna skála, ve které jsou čtyři
hrobky králů, kteří v Persepoli vládli – v Persepoli samotné jsou jen dvě) se platí vstupné 10.000 Riálů, my platili 10.000
dohromady (ten taxikář byl fajn ) a celkem to zas tak zajímavá lokalita není: hrobky jsou vizuálně stejné jako v Persepoli (a tam
do nich můžete i nakouknout – ne že by tam bylo něco k vidění – kdežto v N-a-R jsou dost vysoko ve skále a nejsou přístupné…
a furt se rekonstruují..) My měli tuhle zastávku VELMI ozvláštněnou: daly se s námi (!!! cizinci!!!) do řeči dvě Iránky (sice ošklivky,
ale na druhou stranu jedny z mála žen, se kterými jsme mohli v celém Iránu promluvit), ze kterých se vyklubaly učitelky a za pár
minut jsme byli obklopeni chumlem 40 zahalených ženských – dívčí škola na exkurzi Směnák zbaběle zdrhnul, a místo aby
nás vyblejsknul, jak jsme obleženi ženami, fotil památky, pitomec… To mu nezapomenu! Rozhovor s učitelkama byl celkem o
ničem (klasika typu odkud jsme atd, navíc byla jejich angličtina dost „dřevěná“, a to já sám mluvím…ehm…no…jako neandrtálec
) ale zážitek to byl. Nakonec nás poprosily, jestli si nás můžou vyfotit, a najednou jsme si s Benem připadali jako hollywoodské
hvězdy 
Původně jsme měli v plánu zůstat v B-é-A déle, ale pod vlivem nesnesitelných životních podmínek jsme ihned změnili názor. Po
velmi problematické diskusi s osazenstvem cestovek, prodávajících jízdenky na autobus (oprávněně nás varovali, že v téhle
oblasti je domluva problém, s angličtinou si tady moc nepopovídáte) jsme si koupili lístky na večerní autobus (pochopitelně se
nakonec ukázalo, že je to všechno špatně: chtěli jsme lístky na večer, a i když jsme se HODNĚ snažili, stejně nám prodali
lístky na půl deváté…DOPOLEDNE! To jsme ovšem zjistili později) a po drobné úsměvné epizodě s “úschovnou” (Domluvili jsme
se v cestovce, že necháme bágly u nich.
Komunitní servery