Na mapě světa ji najdete mezi Asií a Austrálií. Je to pás ostrovů široký skoro dvatisíce kilometrů a dlouhý více než pět tisíc kilometrů. Zaujímá rozlohu 1,919 317 kilometrů čtverečních a jen asi třetina ostrovů je obydlena. Je velmi těžké zjistit jejich přesný počet, literatura uvádí čísla od 13,500 až po 18,500 (údaj ze sčítání indonéským letectvem). Indonésie je i čtvrtým nejlidnatějším státem na světě. Při hustotě cca 100 obyvatel na km2 zde žije 203 miliónů lidí.

Je to země velmi rozmanitá a je téměř nemožné ji popsat jako celek. Nejsevernější ostrov Sumatra je znám především ořími květy Rafflesií a orangutaním sanatoriem, odkud se vyléčená zvířata vrací zpět do volné přírody, ostrov Borneo ( Kalimantan ) je znám svými indonéskými Benátkami – Banjarmasinem a doly na zlato, na Jávě je moderní hlavní město Jakarta a světově známý chrám Borobudur, turisty nejvíce navštěvovaný ostrov Bali je ostrovem tisíce chrámů, na Komodo žijí největší suchozemští ještěři světa, až tří metroví Varani komodští, obyvatelé ostrova Sulawesi pochovávají své mrtvé do skalních hrobů, sochy zemřelých vystavují ve skalních výklencích a Toradžové staví známé tonkonani, domy se střechou ve tvaru buvolích rohů, , na ostrově Flores je sopka Keli Mutu se svými třemi jezery, každé jiné barvy.

Pro nás jsou však nejzajímavější dva ostrovy. Siberut a Indonéská část papuánského ostrova Nová Guinea nazývaná Irian Jaya, kde žijí celé kmeny lidí na úrovni prvobytně pospolné společnosti, na úrovni doby kamenné. Území, kde lidé vyrábí nože z dutých kostí největšího zvířete na ostrově, běhavého ptáka Kasuára a kde lidé používají pazourkové nástroje, protože neznají železo, divoké kmeny, které neznají šaty, kmeny, které dokonce ještě nikdy neviděli bílého člověka.Tito lidé žijí ve velmi těžko přístupných horských oblastech ostrova, který, je dnes pravděpodobně nejdivočejším místem naší planety. Pozornost celého světa se soustředí na Irian Jayu, ostrov obávaných lovců lebek a na zdejší Papuánce. Ať už jsou to Daniové, Asmati, Korowajové, Lomové, Kukukukuové, Lamiové či Papasenové. V posledních letech se na Irian Jayu vypravilo několik velmi náročných expedic a tak se dostal ostrov Siberut a jeho obyvatelé poněkud stranou zájmů. Je to škoda, protože je pro nás mnohem snadněji dostupný a expedice na Siberut nejsou ani fyzicky tak náročné, jako na Novou Guineu.

Cílem naší expedice byl malý ostrůvek v Indickém oceánu, ležící západně od indonéského ostrova Sumatra. Na Siberutu jsme se chtěli setkat s jeho původními obyvateli, Mentawaji, kteří byli ještě před čtyřiceti lety obávanými lidojedy a dodnes žijí v džungli stále stejným životem jako kdysi dávno.

Pro uskutečnění našeho plánu jsme si vybrali konec sychravého podzimu 1997. Z Prahy jsme vzdálenost více než deset tisíc kilometrů urazili letadlem za necelých dvanáct hodin. Ze Sumatry jsme se plavili na relativně velké dřevěné lodi ani ne dvě stě kilometrů celou noc. Bylo velké horko, motor stařičkého trajektu pracoval na plné obrátky a produkoval neuvěřitelné množství hluku, a tak nikdo mnoho nespal. Ráno se nám odměnilo pohledem na vysněný ostrov. Moře je tu mělké, a tak loď kotví téměř dva kilometry od pobřeží. Naše dobrodružství začíná už zde. Na břeh se přeplavujeme v úzkých, dlouhých a vratkých kanojích vybavených slabým závěsným motorem. Nutno říci, že statečně odolaly metrovým příbojovým vlnám a zkušeně po nich surfovaly. Obavy o naše fotoaparáty a kamery se pro tentokrát ukázaly zbytečné.

Ještě týž den jsme najali průvodce a vydáváme se podél černé, bahnité řeky do pralesa. Voda v ní už nemůže být černější a zápach sirovodíku nás nutí ke značné opatrnosti, když přes ni přecházíme po úzké kládě. Nikdo se dnes nechce koupat. O kousek dál vidíme ještě civilizované domorodce jak se v řece potápí a loví škeble sloužící ke zpestření chudé stravy. Po chvilce odpočinku pokračujeme dál směrem ke vzdálené vesnici Saudeinu. Cesta nebude snadná. Džungle houstne, lidé se vytratili. Procházíme bambusovými porosty, obdivujeme se bohatým koloniím masožravých rostlin, ochutnáváme plody, které rostou okolo. Procházíme přírodou, kterou známe z ilustrací Eduarda Štorcha. Je horko a stoprocentní vlhkost vzduchu teplotu ještě stupňuje. Pot z nás leje proudem. Boty máme promočené, jsme špinaví a víme, že umýt se nebude kde. Pomalu si začínáme uvědomovat náročnost pohybu v tropickém pralese.

Jdeme několik dní. Procházíme přes několik vesniček. Někdy to je hodně tvrdé. Balancování na tenkých kládách s batohem na zádech se pro nás stává rutinní záležitostí. Na modřiny z pádů a oděrky od řezavé trávy, palem a trnitého ratanu jsme si už také zvykli. Vše, co musíme vytrpět, nám bohatě vynahrazuje každé nové setkání s domorodci. Nabýváme dojmu, že se mentawajové vůbec nechovají jako lidojedi. Je však možné, že máme jen štěstí na samé přátelské a mírumilovné lidi. Máme možnost pozorovat jak se vyrábí mouka z kmene ságové palmy, nejdůležitější rostliny na ostrově a také základní potraviny místních obyvatel. Není to nijak jednoduché. Silný kmen stromu se musí nasekat na jemné kousky, dalo by se říci na piliny, ty se pak nasypou do velkého primitivního síta, kde se prolévají vodou a šlapáním se propasírovávají. To má za následek, že dolů do lodě, která slouží na usazování, proteče už jen jemná mouka. Ta se pak dává do velkých nádob vyrobených z listů ságové palmy a svázaných ratanem.

Spíme ve stanech uprostřed divoké přírody. Jdeme po cestách,ale někdy se musíme i prosekávat. Jdeme po suché zemi, řídkým bahnem, vodou, ale musíme se také naučit chodit po kládách, kterými jsou “vyspraveny” cesty džunglí tam, kde je bahno moc hluboké. Prožíváme příjemné chvíle s domorodci v překrásné přírodě. Máme možnost vidět jejich zvyky i každodenní život. Setkáváme se a snad se i přátelíme s Mentawaji, kteří loví oštěpy, nebo luky a šípy opatřenými hroty z kousků velmi tvrdého ebenovéhodřeva, mají tetovaná celá těla a brousí si zuby do špiček. Muži nosí jako jedinou čát oděvu bederní roušku utkanou z vláken ságové palmy a ženy mají obvykle pouze sukénky z jejích listů. Hovoří vlastním jazykem. Připomenutím jejich nedávné lidožroutské minulosti je zdobení vchodů do domů lebkami. Tuto dekoraci už používá jen velmi málo rodin a lidské lebky dnes nahrazují opičími. Když hluboko v džungli, mimo jakékoli cestičky, nacházíme první dům nad jehož vchodem je těchto netradičních ozdob několik, tak máme přece jen trošku obavy před setkáním s jeho obyvateli. Naštěstí však zjišťujeme, že zde bydlí docela příjemní lidé. Ochutnáváme ságo na všechny možné způsoby, jíme i ony škeble s kokosovou omáčkou a ságem pečeným v bambusu. A zase se prodíráme nádhernou džunglí, objevujeme stále nové rostliny. Krásné orchideje, velké masožravé láčkovky, a mnoho jiných, které neumíme ani zařadit, natož pojmenovat. Z mých kalhot zbyla jen jakási bederní rouška podobná té, co nosí domorodci. Ratanové šlahouny s ostrými bodláky jsou naším věrným průvodcem.Potkáváme další Mentawaje. Jdou z lovu, nesou asi opici. Jako všichni obyvatelé ostrova i oni jsou bosí, ale jdou zcela bez potíží, na rozdíl od nás. Ještě naposledy jsme pozváni do vesnice. A přes to, že je to již po několikáté, tak znovu prožíváme něco o čem jsme ani nesnili.

Na zpět se vracíme jak jinak než zase pralesem. Jsme tak plní dojmů, že snad ani nevnímáme drobné ranky na nohou a na rukou, které už začínají hnisat. Doma se nám zahojí. Malá daň za velké zážitky. Jsou věci, pro které stojí za to něco obětovat. Setkali jsme se s lidmi, o kterých jsme si mysleli, že už neexistují, s lidmi z jiného světa, s živými svědky minulosti. Na Siberut a jeho obyvatele budeme vzpomínat ještě dlouho.